Většina domorodých kultur Afriky, Asie, Austrálie a Severní a Jižní Ameriky vedla se svým osvětím plodný, oboustranný dialog. Tento zerav, tato veverka, tento lišejník, ale dokonce i tato řeka a tato znělcová skála byly oduševnělými partnery v nikdy nekončícím rozhovoru; poslové, rádci, ochránci, pokrevní příbuzní a totemoví předci. Dnes označujeme tento způsob vztahování se ke světu jako animismus a vtiskujeme mu ponižující nálepku psychologické projekce. Tím však nevědomky opomíjíme odlišný kontext, v němž tito lidé žili (a leckde žijí dodnes). Je záhodno si uvědomit, že mimolidský život vyplňoval v těchto společenstvích veškerý horizont lidského bytí. Každý den se lidé setkávali s divoce žijícími tvory a poznávali je jako osobnosti s vlastní inteligencí a šarmem; nebylo nic, co by nás od mimolidského života oddělovalo, žádné bariéry ani zdi. Z této perspektivy tedy není animismus jen formou projekce (to jest promítáním si vlastní živosti na neživý svět). Prakticky vše, s čím se člověk potkával, co znal, co oslovoval a ctil, bylo v tom nejhlubším smyslu živé – a nadto způsobem, jaký z dnešního biologicky ochuzeného světa již ani neznáme.

Situace se ovšem radikálně změnila, když většina lidské populace přesídlila do velkých měst. Zde, obklopeni technologiemi, jež zrcadlí naše vlastní tváře a hlasy, jsme onen živoucí dialog přerušili a navykli si „vést svou“. Nebrat na vědomí potřeby a živoucnost jiných spolubytostí (potřeby řek, hor, datlů, bobrů) se stalo nepsanou společenskou normou. Důsledky té novodobé samomluvy vnímáme kolem sebe dnes a denně – na vyhubených včelstvech, v záměrně vysušeném mokřadu, na zvířatech usmrcených pod koly automobilů, pokácených sekvojích, upytlačených nosorožcích, na plážích pokrytých plastovým odpadem. A nakonec je můžeme spatřit i v extrémních projevech počasí spjatých s klimatickou změnou – od tropických hurikánů po extrémní sucha. Dopady tohoto postoje lze však i slyšet. Jejich nejčastějším projevem je ticho míst zbavených obvyklých hlasů, konverzací, své hudby.

Sám o sobě je monologický vztah se světem jen projevem hlubšího příběhu oddělenosti, který jsme po řadu staletí přijímali a předávali dál jako nezpochybnitelnou samozřejmost. Příběhu, v němž my a ti druzí stojíme odděleně, přičemž jen lidské zájmy a lidské cíle jsou důležité a nadřazené životům ostatních (nám vzdálených, odcizených, protikladných) tvorů. V tomto monologickém modu bytí nás dlouho utužovala i západní filosofie a věda, když obě prakticky jednohlasně tvrdily, že svět je pouze náhodným shlukem izolovaných objektů, ozubených koleček, účelů a slepých, nevědomých sil. Jinými slovy: dokonale pustý, bezhlasý. Pod vlivem klamu oddělenosti jsme se uzavřeli před písněmi a hlasy velkého společenství života – před nářkem i projevy nadšení, erupcemi hněvu i neskrývané rozpustilosti. 

Jak odlišně se ovšem svět jeví v momentu, kdy se těm písním a hlasům otevřeme a začneme naslouchat!

Každý akt soustředěného naslouchání je vystoupením z izolace – naslouchám-li, nořím se do čehosi většího; doslova vykročuji ze sebe sama. Nasloucháním se mi otevírá cesta z oddělenosti do stavu bytí, v němž je přítomno více empatie a porozumění, více života. Do stavu, v němž jsem neustále oslovován vším, co mě obklopuje a prostupuje; kde neexistuje nic jako samota. Vlastně by se dalo říct: umění spoluživota (života-ve-spojení) spočívá ve schopnosti naslouchat.

Filosof Timothy Morton uvádí v této souvislosti elegantní příměr z hudební praxe. Každý, kdo má zkušenost s hrou na hudební nástroj v hudebním tělese, potvrdí, že úspěšně hrát s druhými je možné jen, pokud pozorně nasloucháme tomu, co hrají druzí kolem, potlačíme-li v jistém smyslu ego. Jakkoli paradoxně to může znít, jedině pozorným nasloucháním – schopností vyladit se na druhé – můžeme celek hudebního projevu obohatit, aniž bychom jej narušovali vlastní svévolí. V opačném případě, tedy pokud hudebníci hrají každý podle svého a druhým nenaslouchají (ve chvíli, kdy z tohoto sdíleného pole vystoupí), dojde k rozklížení, disharmonii. Což je přesně to, čemu jsme opět a znovu svědky kolem sebe; světu nenasloucháme, pouze mu násilně vnucujeme vlastní tempo, rytmus a melodie. Z toho důvodu Morton hovoří o nutnosti vylaďovat se na svět; hledání nových, smířlivějších cest pro naše působení ve světě. Vyjádřeno slovy stopaře a přírodoznalce Jona Younga: „zjemnění“ naší přítomnosti v něm.

Soustředěné naslouchání tudíž vede k hlubšímu poznání světa (a půjdeme-li do skutečně hlubinných souvislostí, kde zaniká rozdíl mezi vnitřním a vnějším, tím pádem i nás samých); není jen formou otevřenosti, ale také zanořování se, ponoru. Cestou k (možná překvapivému) odhalení, jak živý a expresivní svět je a každou vteřinou touží být.

Pro většinu z nás ptáci prostě zpívají a stromy prostě šumí ve větru. Čím pozorněji však nasloucháme, tím více bohatosti a nuancí v říši slyšitelného nalézáme. Zjistíme například, že zpěvní ptáci (slavíci nebo pěnice) nemají pouze jednu uniformní podobu zpěvu; že existuje vnímatelný rozdíl mezi náladou, kadencí a procítěností brzce ranního zpěvu, zpěvu odpoledního a zpěvu večerního (soumračného) a také v plnosti a intenzitě zpěvu v hnízdním a mimohnízdním období. Poznáme-li navíc jednotlivé opeřence jako individuality, odhalíme, že mají své vlastní estetické a hudební preference (například kos, který v jarních měsících vyzpěvuje pod mými okny, vkládá do svého tirádění fráze ze zpěvu venkovských strnadů obecných). A také, že mají svá nářečí, místní (a neustále se vyvíjející) dialekty. Mnoho druhů pro změnu s oblibou imituje vše, co jim v okolním světě přijde zajímavé – od skřehotání skokanů po vyzvánění mobilního telefonu (čímž se současně odhalují jako výteční posluchači). A takovéto libůstky se mohou dokonce předávat mezigeneračně, kulturně (jako je tomu třeba u špačků). Především nahlédneme, že zpěv není jedinou formou akustického projevu ptákům vlastní: je zde také žadonění mláďat, jednoduché kontaktní hlasy v hejn(k)u či v páru, hlasy vyjadřující agresi a rozčilení, hlasy varovné, jež upozorňují na přítomné nebezpečí, atd. Jen u havranů (kteří jsou rovněž řazeni mezi pěvce) rozpoznal britský přírodovědec Roger Deakin téměř tři desítky různorodých hlasových (sebe)projevů. A jistě, mnoho ptáků vyluzuje všelijaké zvuky rovněž pomocí zobáků a jednoduchých nástrojů (jako australští kakaduové) nebo dokonce svými křídly (sluky, pipulky). Netřeba však zůstavat jen u ptactva. Trénované ucho pozná podle odlišného šumu způsobeného chvějícími se listy či jehlicemi (podle jeho nezaměnitelné písně) i libovolný druh stromu.

Pro toho, kdo skutečně naslouchá, jsou všechny tyto (a tisíceré další) akustické projevy našeho živoucího domova tou nejsladší hudbou; svébytnou (nebojím se říct posvátnou) formou jazyka, skrze nějž k nám živoucí svět promlouvá, skrze nějž se nás dotýká. V úvodu vzpomínaná Val Plumwood vnímala přírodní svět jako milence – někoho až eroticky blízkého, dotýkajícího se a dotýkaného. Kdo odhodí zábrany a světu se otevře, pocítí na vlastní kůži podobnou zkušenost: svět nestojí mimo nás, ale bez ustání nás objímá – větrem, vůněmi, deštěm, barvami, ale také písněmi, promluvami, hlasy. A my můžeme toto objetí, tyto doteky libovolně opětovat. Můžeme svět čichat, pozorovat, ozobávat, můžeme jej procházet jako poutníci a lesní chodci, bořit do něj nenechavé prsty – a ano, promlouvat k němu.

Vzpomínám na jeden magický okamžik, kdy jsem za jasného zimního odpoledne usedl na pařez uprostřed ztichlého smrkového lesa a začal improvizovat na svou jalovcovou flétnu. Chvějivé tóny se rozléhaly prostorem, nořily do půdy, pod kůru stromů. Netrvalo dlouho a zdánlivě pustý les se rozezněl hlasy slétnuvších se lesních sýkorek: parukářek, koňader a uhelníčků. Promluvil jsem ke světu a svět mi odpověděl, dotkl mě zpátky. Tělem se mi rozlil pocit hlubokého přijetí. Možná jsme sami sebe z tohoto světa vyloučili, ale svět nikdy nezavrhnul, nezapřel nás – každý den trpělivě čeká, až se k němu znovu obrátíme; slovem, písní, tancem.

Básníci a básnířky by mohli vyprávět.

Slibme si nyní jednu malou věc. Až příště půjdeme ven, zkusme ke světu hovořit. Zkusme mu nabídnout své básně a písně, jakkoli naivní nebo kostrbaté. Zdravme jej. Povězme mu, co cítíme a jak hluboce a pravdivě jej milujeme. A povězme to ptákům. A povězme to stromům. A povězme to květinám a drobotině na louce. A zkusme světu naslouchat. Zprvu krátce, nezávazně, lehce. A krůček po krůčku více do hloubky. Vězte, že budeme-li pozorní, zaslechneme, jak nám odpovídá. Znovu a znovu a znovu a znovu... Ze všech světových stran. Obýváme koneckonců nejupovídanější z možných světů. A také – na to pamatujme – ten nejkrásnější.