Většina domorodých kultur Afriky, Asie, Austrálie a Severní a Jižní Ameriky vedla se svým osvětím plodný, oboustranný dialog. Tento zerav, tato veverka, tento lišejník, ale dokonce i tato řeka a tato znělcová skála byly oduševnělými partnery v nikdy nekončícím rozhovoru; poslové, rádci, ochránci, pokrevní příbuzní a totemoví předci. Dnes označujeme tento způsob vztahování se ke světu jako animismus a vtiskujeme mu ponižující nálepku psychologické projekce. Tím však nevědomky opomíjíme odlišný kontext, v němž tito lidé žili (a leckde žijí dodnes). Je záhodno si uvědomit, že mimolidský život vyplňoval v těchto společenstvích veškerý horizont lidského bytí. Každý den se lidé setkávali s divoce žijícími tvory a poznávali je jako osobnosti s vlastní inteligencí a šarmem; nebylo nic, co by nás od mimolidského života oddělovalo, žádné bariéry ani zdi. Z této perspektivy tedy není animismus jen formou projekce (to jest promítáním si vlastní živosti na neživý svět). Prakticky vše, s čím se člověk potkával, co znal, co oslovoval a ctil, bylo v tom nejhlubším smyslu živé – a nadto způsobem, jaký z dnešního biologicky ochuzeného světa již ani neznáme.

Situace se ovšem radikálně změnila, když většina lidské populace přesídlila do velkých měst. Zde, obklopeni technologiemi, jež zrcadlí naše vlastní tváře a hlasy, jsme onen živoucí dialog přerušili a navykli si „vést svou“. Nebrat na vědomí potřeby a živoucnost jiných spolubytostí (potřeby řek, hor, datlů, bobrů) se stalo nepsanou společenskou normou. Důsledky té novodobé samomluvy vnímáme kolem sebe dnes a denně – na vyhubených včelstvech, v záměrně vysušeném mokřadu, na zvířatech usmrcených pod koly automobilů, pokácených sekvojích, upytlačených nosorožcích, na plážích pokrytých plastovým odpadem. A nakonec je můžeme spatřit i v extrémních projevech počasí spjatých s klimatickou změnou – od tropických hurikánů po extrémní sucha. Dopady tohoto postoje lze však i slyšet. Jejich nejčastějším projevem je ticho míst zbavených obvyklých hlasů, konverzací, své hudby.

Sám o sobě je monologický vztah se světem jen projevem hlubšího příběhu oddělenosti, který jsme po řadu staletí přijímali a předávali dál jako nezpochybnitelnou samozřejmost. Příběhu, v němž my a ti druzí stojíme odděleně, přičemž jen lidské zájmy a lidské cíle jsou důležité a nadřazené životům ostatních (nám vzdálených, odcizených, protikladných) tvorů. V tomto monologickém modu bytí nás dlouho utužovala i západní filosofie a věda, když obě prakticky jednohlasně tvrdily, že svět je pouze náhodným shlukem izolovaných objektů, ozubených koleček, účelů a slepých, nevědomých sil. Jinými slovy: dokonale pustý, bezhlasý. Pod vlivem klamu oddělenosti jsme se uzavřeli před písněmi a hlasy velkého společenství života – před nářkem i projevy nadšení, erupcemi hněvu i neskrývané rozpustilosti. 

Jak odlišně se ovšem svět jeví v momentu, kdy se těm písním a hlasům otevřeme a začneme naslouchat!

Každý akt soustředěného naslouchání je vystoupením z izolace – naslouchám-li, nořím se do čehosi většího; doslova vykročuji ze sebe sama. Nasloucháním se mi otevírá cesta z oddělenosti do stavu bytí, v němž je přítomno více empatie a porozumění, více života. Do stavu, v němž jsem neustále oslovován vším, co mě obklopuje a prostupuje; kde neexistuje nic jako samota. Vlastně by se dalo říct: umění spoluživota (života-ve-spojení) spočívá ve schopnosti naslouchat.

Filosof Timothy Morton uvádí v této souvislosti elegantní příměr z hudební praxe. Každý, kdo má zkušenost s hrou na hudební nástroj v hudebním tělese, potvrdí, že úspěšně hrát s druhými je možné jen, pokud pozorně nasloucháme tomu, co hrají druzí kolem, potlačíme-li v jistém smyslu ego. Jakkoli paradoxně to může znít, jedině pozorným nasloucháním – schopností vyladit se na druhé – můžeme celek hudebního projevu obohatit, aniž bychom jej narušovali vlastní svévolí. V opačném případě, tedy pokud hudebníci hrají každý podle svého a druhým nenaslouchají (ve chvíli, kdy z tohoto sdíleného pole vystoupí), dojde k rozklížení, disharmonii. Což je přesně to, čemu jsme opět a znovu svědky kolem sebe; světu nenasloucháme, pouze mu násilně vnucujeme vlastní tempo, rytmus a melodie. Z toho důvodu Morton hovoří o nutnosti vylaďovat se na svět; hledání nových, smířlivějších cest pro naše působení ve světě. Vyjádřeno slovy stopaře a přírodoznalce Jona Younga: „zjemnění“ naší přítomnosti v něm.

Soustředěné naslouchání tudíž vede k hlubšímu poznání světa (a půjdeme-li do skutečně hlubinných souvislostí, kde zaniká rozdíl mezi vnitřním a vnějším, tím pádem i nás samých); není jen formou otevřenosti, ale také zanořování se, ponoru. Cestou k (možná překvapivému) odhalení, jak živý a expresivní svět je a každou vteřinou touží být.

Pro většinu z nás ptáci prostě zpívají a stromy prostě šumí ve větru. Čím pozorněji však nasloucháme, tím více bohatosti a nuancí v říši slyšitelného nalézáme. Zjistíme například, že zpěvní ptáci (slavíci nebo pěnice) nemají pouze jednu uniformní podobu zpěvu; že existuje vnímatelný rozdíl mezi náladou, kadencí a procítěností brzce ranního zpěvu, zpěvu odpoledního a zpěvu večerního (soumračného) a také v plnosti a intenzitě zpěvu v hnízdním a mimohnízdním období. Poznáme-li navíc jednotlivé opeřence jako individuality, odhalíme, že mají své vlastní estetické a hudební preference (například kos, který v jarních měsících vyzpěvuje pod mými okny, vkládá do svého tirádění fráze ze zpěvu venkovských strnadů obecných). A také, že mají svá nářečí, místní (a neustále se vyvíjející) dialekty. Mnoho druhů pro změnu s oblibou imituje vše, co jim v okolním světě přijde zajímavé – od skřehotání skokanů po vyzvánění mobilního telefonu (čímž se současně odhalují jako výteční posluchači). A takovéto libůstky se mohou dokonce předávat mezigeneračně, kulturně (jako je tomu třeba u špačků). Především nahlédneme, že zpěv není jedinou formou akustického projevu ptákům vlastní: je zde také žadonění mláďat, jednoduché kontaktní hlasy v hejn(k)u či v páru, hlasy vyjadřující agresi a rozčilení, hlasy varovné, jež upozorňují na přítomné nebezpečí, atd. Jen u havranů (kteří jsou rovněž řazeni mezi pěvce) rozpoznal britský přírodovědec Roger Deakin téměř tři desítky různorodých hlasových (sebe)projevů. A jistě, mnoho ptáků vyluzuje všelijaké zvuky rovněž pomocí zobáků a jednoduchých nástrojů (jako australští kakaduové) nebo dokonce svými křídly (sluky, pipulky). Netřeba však zůstavat jen u ptactva. Trénované ucho pozná podle odlišného šumu způsobeného chvějícími se listy či jehlicemi (podle jeho nezaměnitelné písně) i libovolný druh stromu.

Pro toho, kdo skutečně naslouchá, jsou všechny tyto (a tisíceré další) akustické projevy našeho živoucího domova tou nejsladší hudbou; svébytnou (nebojím se říct posvátnou) formou jazyka, skrze nějž k nám živoucí svět promlouvá, skrze nějž se nás dotýká. V úvodu vzpomínaná Val Plumwood vnímala přírodní svět jako milence – někoho až eroticky blízkého, dotýkajícího se a dotýkaného. Kdo odhodí zábrany a světu se otevře, pocítí na vlastní kůži podobnou zkušenost: svět nestojí mimo nás, ale bez ustání nás objímá – větrem, vůněmi, deštěm, barvami, ale také písněmi, promluvami, hlasy. A my můžeme toto objetí, tyto doteky libovolně opětovat. Můžeme svět čichat, pozorovat, ozobávat, můžeme jej procházet jako poutníci a lesní chodci, bořit do něj nenechavé prsty – a ano, promlouvat k němu.

Vzpomínám na jeden magický okamžik, kdy jsem za jasného zimního odpoledne usedl na pařez uprostřed ztichlého smrkového lesa a začal improvizovat na svou jalovcovou flétnu. Chvějivé tóny se rozléhaly prostorem, nořily do půdy, pod kůru stromů. Netrvalo dlouho a zdánlivě pustý les se rozezněl hlasy slétnuvších se lesních sýkorek: parukářek, koňader a uhelníčků. Promluvil jsem ke světu a svět mi odpověděl, dotkl mě zpátky. Tělem se mi rozlil pocit hlubokého přijetí. Možná jsme sami sebe z tohoto světa vyloučili, ale svět nikdy nezavrhnul, nezapřel nás – každý den trpělivě čeká, až se k němu znovu obrátíme; slovem, písní, tancem.

Básníci a básnířky by mohli vyprávět.

Slibme si nyní jednu malou věc. Až příště půjdeme ven, zkusme ke světu hovořit. Zkusme mu nabídnout své básně a písně, jakkoli naivní nebo kostrbaté. Zdravme jej. Povězme mu, co cítíme a jak hluboce a pravdivě jej milujeme. A povězme to ptákům. A povězme to stromům. A povězme to květinám a drobotině na louce. A zkusme světu naslouchat. Zprvu krátce, nezávazně, lehce. A krůček po krůčku více do hloubky. Vězte, že budeme-li pozorní, zaslechneme, jak nám odpovídá. Znovu a znovu a znovu a znovu... Ze všech světových stran. Obýváme koneckonců nejupovídanější z možných světů. A také – na to pamatujme – ten nejkrásnější.

poznámka:

_{Val Plumwood byla význačná ekofeministka a představitelka radikální ekosofie. Její hlavní knihy jsou: Feminism and the Mastery of Nature (1993)a Environmental Culture: The Ecological Crisis of Reason (2002); s manželem Richardem Sylvanem napsala dodnes ceněnou knihu The Fight for the Forests (1973), považovanou za nejobsáhlejší analýzu australského lesnictví.
Knihu The Eye of the Crocodile je možné bezplatně stáhnout na stránkách ANU Press.}