Česká Růže aneb Bohemiae Rosa, Body Weather

V názvu projektu se prolínají dvě linie, které jste vy a Frank van de Ven propojili. Můžete popsat genealogii uvažovaní, která vytvořila v roce 1994 během dílny v Arše podnět pro organizování pravidelných dílnen v české krajině?

Rozhodující byla skutečnost našeho setkání a také to, že každý z nás měl svoji vlastní historii. Pokud teď pominu léta před rokem 1989, od začátku roku 1990 jsem učil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde jsem vedl Ateliér kresby s konceptuálním zaměřením. Ovšem skutečným ateliérem byla pro mne vždycky krajina. Takže dost brzy, vlastně ihned, jsem se ocitl v jakémsi rozdvojení: na jedné straně byla pedagogická praxe vyrůstající z myšlení klasického ateliéru (a bylo to studio v tom nejvelkorysejším významu slova), potom proces hledání sama sebe a nalézání výtvarné řeči individuálními cestami, a mezi zárodkem kolektivního hledání vztahů mezi člověkem a zemí.

Tu druhou cestu mi v rámci akademické výuky pomohly rozvinout nabídky mezinárodní spolupráce, související s ekologicko-environmentálním dobovým hledáním a řešeními. Protože můj ateliér byl tehdy na AVU jediný, který byl této problematice otevřený, vedení školy ty žádosti automaticky směřovalo na mne. V roce 1991 to byli manželé Helen a Newton Harrisonovi, roku 1992 architekt Ingo F. Schneider, který měl za sebou několikaleté zkušenosti s pořádáním workshopů, vždy důsledně provázaných k určité krajině, zejména v Itálii.



Dnes bych typ těch dílen označil jako environmentální události na pomezí pobývání, pomíjivých instalací a happeningů. A právě v roce 1992 vznikla společná idea, podpořená Radou evropské asociace pro výchovu v architektuře, realizovat dílnu ve spolupráci s AVU a s mým spoluvedením. Protože AVU tehdy užívala pro plenéry zámek Kokořín a já to prostředí dobře znal, padla volba na Kokořínsko a grantový projekt byl nazván A. B. C. Bohemiae Rosa. Připravil jsem tehdy sadu možných intervencí, které vycházely z dokumentací stávajících historických zásahů a z historického tvarování tamní krajiny. Dost známá železitá konkrece z kokořínské lokality připomínající růži a Balbínem iniciovaná mapa České růže se mi pak v duchu propojily s názvem žádosti o grant.

Kromě práce v ateliéru školy, vedené na základě osobních konzultací s každým studentem, jsem nějak toužil se skupinou, která by byla spojena jednotícím zájmem vyjít ven, i když tak jako v prvním případě, jsem si nebyl úplně jistý, jak na to. První žádosti o grant nevyšly, Ingo F. Schneider se jaksi vytratil a na jaře roku 1994 čerstvě založené divadlo ARCHA nastartovalo svoji paralelní aktivitu dílenského zázemí v prostorech Zlatnická. Jejími prvními vedoucími byli Katerina Bakatsaki1 a Frank van de Ven: téma dílny znělo Cesta k tanci. Oba členové právě se rozpadající skupiny Mina Tanaky Maijuku do českého prostředí přinesli tělové výukové metody, kterým říkali Body Weather2. Japonský styl tance Butó byl v českém prostředí částečně známý díky vystoupením zejména Mina Tanaky i jeho skupiny v Praze roku 1984, ale právě poznat “to co je za tím” bylo a zřejmě nejen pro mne nesmírně důležité. Dílny se zúčastnili také někteří moji studenti. Propracované metody, jak rozpohybovat, zcitlivět a otevřít tělo, aby bylo schopno se stát součástí prostoru v konkrétním místě i čase – rozcvičovací fáze (Muscles and Bones), fáze uvolňovací (Manipulations), schopnost pomalého a řízeného pohybu (Bisoku), imaginace, práce ve dvojicích i skupinách – to všechno bylo pro někoho, kdo chtěl svému tělu hlouběji porozumět a to porozumění také performativně vyjádřit nesmírně objevné.

Abych se vrátil konkrétněji k Vaší otázce. Od šedesátých let se moje práce vždycky jistým způsobem týkala zacházení s tělem. Hlavně v osmdesátých letech v intervencích s krajinou jsem pak mnohovrstevně rozkrýval možnosti dotyku, obrazových stop a slovního proudu. Prostor, povrch krajiny, místa a následné dráhy a stopy mojí přítomnosti rozhodně dominovaly nad prací s mojí vlastní tělesností. Setkání s metodami Body Weather mi tak pomohlo prohloubit složku mé práce, kterou jsem prozatím neměl tolik strukturovanou a - jak jsem se možná mylně domníval - zvládnutou. Na druhé straně, ačkoliv práce Mina Tanaky a metoda Body Weather jako jedné složky výrazu vychází také z krajiny, klade zde právě důraz na koncepci těla jako sociálně environmentální zprůhledněné bytosti. V té souvislosti je třeba připomenout důležitý iniciační vklad Tatsuma Hijikaty3, totiž velmi těsný vztah k divadelnímu prostoru, i kdyby jím měl být například jen fragment nějaké historické krajiny.

Ještě jednou a zjednodušeně: počátkem devadesátých let bylo moje tělo už úzce spjato s krajinou cestou dotýkaných stop a téměř nepracovalo v intencích performativního divadla. A těla tanečníků Kateriny Bakatsaki i Franka van de Ven přicházela z oblasti nového divadelně performativního výrazu. Důležité bylo také, že v té době styl jazyka butó, (a teď hovořím o členech skupiny Maijuku) se nacházel v jakési fázi proměny a v procesu hledání nových možností. Většina původních členů se více méně uchýlila do ústraní různých koutů krajin, někteří zakládali vlastní usedlosti a tím vznikaly nové podoby dílen.


Bylo více méně šťastnou shodou okolností, že v průběhu roku 1994 a pak v roce 1995 došlo k propojení mých předchozích úvah a pokusů o týmovou - svým způsobem - výzkumnou práci, se zkušenostmi, které měl Frank van de Ven. Již připravený projekt, tentokrát už nazvaný Bohemiae Rosa, tak dostal novou, je možné říct skutečně iniciační podobu. Tomu pak pomohl i úspěšný a velkorysý grant, který jsme dostali z MŠMT, jenž jsem podal jako projekt Akademie výtvarných umění.

Kokořínské údolí se stalo i ideálním startovním místem a během těch čtrnácti dní se nám podařilo upřesnit, že tady se nabízí možnost, jak jednak vystoupit z prostředí divadla do krajiny, jak výtvarné myšlení intaktně propojit s vyostřeným vědomím těla, místa a času a jak z budov akademií a divadel vystoupit do skutečně žitého prostoru. Periodické zkoumání dalších a dalších míst pak zcela logicky vyústilo v každoroční dílny Bohemiae Rosa.


Můžete krátce popsat inspirační zdroje, které vás k zájmu o pobývání v a zabývání se krajinou přivedlo?

Rozhodující vliv na mě pochopitelně měla rodina. Hodně jsem s rodiči chodil na výlety, intenzívní byla práce na zahradě. Spřízněné bytosti jsem objevil brzy v houštinách, v rákosinách na březích rybníků, v bažinách, kde v labyrintu porostu probíhá pro mne uhrančivý přechod mezi zemí a vodou. A ještě jedna klíčová věc, ke které došlo v prvních letech mého života, kdy jsme ještě bydleli v Jablonci nad Nisou. Na okraji města po cestě mezi skalami byl opuštěný lom s provlhlou písčitou plošinou. Zaryl jsem prsty do toho měkkého povrchu a důlek se pomalu naplňoval vodou. To byl asi klíčový okamžik, něco jako zasvěcení mého života. Stejně jako křižující se blesky nad horami, na které jsem se díval panoramatickým oknem našeho domu. Později, v šedesátých letech byla moje mysl natolik citlivá, že jsem na louce, anebo uprostřed davu na Václavském náměstí nekontrolovatelně přecházel do – snad to nezní moc zjednodušeně – stavu absolutního souznění s veškerenstvem. Tu schopnost jsem dál nijak nekultivoval, ale od počátku sedmdesátých let, kdy u mne naplno převážila praxe výtvarného myšlení, jsem se naučil toho stavu dosáhnout pomocí metody, kterou jsem si pro sebe pojmenoval "interakce s krajinou". Používám ji dodnes. A zase je to o způsobech a možnostech dotyku.



Při brouzdání po březích rybníků byl pro mne tím nejsilnějším, prvotním a zároveň spíš neuvědomělým právě tělesný zážitek toho haptického dotýkání, kdy se mi nohy boří do bahna a já se tak stávám součástí krajiny. Podobně jako bahenní pták, jenž sice žije v jednotě s místem, ale může se v mžiku ztratit a někam odletět. A také mnoho mých snů bylo spojeno s letem, se speciální technikou správného náklonu těla, rytmu běhu, odrazu a plachtění. Zároveň jsem se začal o vodní ptáky, jako jsou lysky, kachny a poláci podrobněji zajímat. Nakonec jsem ovšem propadl podřádu bahňáků.

Říká se, že české země mají jedny z nejpestřejších krajinných typů v Evropě. Každá dílna byla připravena pro jinou krajinu. Mohl by jste prozradil jak jste lokace pro dílny vybírali a v čem jste se nechali místem a prostorem ovlivnit?

Jak jsem už zmínil, první krajina byla Kokořínské údolí. Šlo jednak o náhodu, ale jak se říká, nic není náhoda. Kokořínsko bylo svojí pestrostí a tajemností přímo ideálním tělem k otevřenému dialogu. To zde oslavil už Bohuslav Balbín a po něm Karel Hynek Mácha. Navíc bludiště pískovcových skal, jeskyní a pramenů byla vedle bažin, moje životní inspirace. O dva roky později padla volba na klášter v Plasech s jeho okolím, což bylo dáno provázaností s činností nadace Hermit. Následoval Český Kras, který jsme díky spolupráci s Václavem Cílkem prozkoumali opravdu důkladně. Vlastní dílnu tehdy předcházela tak zvaná subRosa, což byla několikadenní pěší tůra z Prahy přes Bacín a Sv. Jana Pod Skalou na Zlaté návrší u Koněprus. Volba klášter Bechyně a přilehlé toky a kaňony na Berounce zase souvisela s činností a pozváním tamního sdružení Klášter. Následoval můj domovský Český Ráj, který byl specifický tím, že byl důsledně založený na putování. Na každý den jsme vybrali specifické místo pobytu v krajině. Podobně jako v Českém Krasu, ale mnohem důsledněji. Následovala Šumava, Krkonošské putování, Kuks a pak zase Český ráj, tentokrát zaměřený na Hruboskalsko.

Česká růže postupně sama napovídala, která oblast nás ještě čeká a pak samozřejmě i stav samotných míst, tedy historických krajin. Proto doposud převažovaly takzvaně “zachované” krajiny, tedy většinou území, jež bývala kdysi osídlená, pak byly zapomenuty či ponechány svému osudu, jako těžko obyvatelná či jinak vyloučená. I když jeden ročník probíhal v centru Prahy, přímo na Akademii výtvarných umění, kde se přímo nabízela konfrontace s historií místa ve smyslu změn nazíraní na viděné a prezentované lidské tělo. Postupně jsme navštívili také Labské pískovce, Lužické hory, povodí řeky Moravy, Zlaté hory a pak opět Krkonoše. Ze zmíněných lokalit samozřejmě vyplývalo, že právě charakter jejich utváření ovlivnil přirozeně program práce. Tak tomu bylo při nočním putování při úplňku roklemi Kokořínska a pobyt ve skalních staveních poblíž Mšena, při čtyřiadvacetihodinové klauzuře v rajském dvoře Plaského kláštera, brodění Berounskem, putování Českým Krasem a v devastaci našich těl ve velkolomu Čertovy schody a tak dále.

Dílny Bohemiae Rosa nejsou tedy zdaleka jen romantickým putováním po silných místech české a moravské krajiny, něčím jak jinak pojednat zdánlivě krásná místa. Jde spíš o velmi drsný kontakt s civilizačně rozervanou historickou krajinou, která tu přirozenou krutost často ukrývá pod maskou krásy. Takové krajiny mohou být také rozervané krajiny v našich nitrech.

Pro koho jsou dílny určeny a s čím lidé přicházejí a co si s sebou odnášejí?

Dílny jsou určeny v zásadě komukoli, ale samozřejmě předpokládáme, že jsou to lidé s tvůrčím potenciálem. Všichni se chceme dozvědět cokoli neočekávaného, když vyslovíme sousloví tělo / krajina. Možné odpovědi ani reakce předem neznáme. Zaměření, i takzvaně „vědecké“ – nehraje i hraje roli. Nepočítáme s dětmi. Dbáme na to, aby kolektiv, jenž nějaký čas bude společné místo prožívat, měl silnou motivaci. Proto je součást výběru účastníků předložení osobního projektu. Ten pak zabere téměř třetinu konání dílny v rámci zvoleného území. Zbylé dvě třetiny jsou reakce na charakter místa, vždy sestávají z vybraných prvků Body Weather a Interakcí s krajinou. Ty mohou obsahovat výtvarnou, slovní, nebo zvukovou složku. Setkání zahrnuje také společný chod té malé společnosti jako je vaření, spolupráce na přípravě programu následujících dní, písemné rešerše, dokumentace. Výsledek je vždycky mnohovrstevný soubor řady komunikací, jejichž podoba je sice částečně plánována předem, ale je takříkajíc za pochodu upřesňována. Ideálním cílem je pak pootevření mysli každého z nás někam jinam, třeba blíž k sobě, k ostatním, a taky k hlíně, vegetaci a všemu dalšímu. Všechno vnímáme jako živou bytost. Také naše stopa v mysli místa zůstává. O tom jsem přesvědčen.

Hraje pro vás ekologie, tedy ohrožení, nebo nebezpečí degradace prostředí důležitou roli? Uvažovali jste připravit Bohemii Rosu například v uhelných velkolomech na Sokolovsku, nebo v Turowu?

Pokud jde o mne a moji školu byly otázky ekologie autenticky přítomné v první polovině devadesátých let. Aktivně jsme tehdy řešili otázky devastace krajiny a hledali možnosti její nápravy. Šlo o problematiku regulací toků, vysušování mokřadů a bažin. Navštívili jsme řadu míst jako jsou zatopené krajiny pod Pálavou, lužní lesy v Podyjí, hnědouhelné lomy na Chomutovsku a přilehlé suťové hliněné rokle, čedičový velkolom na hoře Tlustec. Výsledkem bylo několik projektů revitalizací, diplomových prací i protestních happeningů. Co se týče přímo projektu Bohemiae Rosa (pominu-li například intenzívní pobyt ve velkolomu Čertovy schody) souvislosti ekologie a ohrožení prostředí sice vnímáme, ale jinak, než by se od nás možná čekalo. Problém je hlubší. Naše ambice není napravovat degradaci krajiny a životního prostředí přímo, ale jde spíš o nápravu degradace v myšlení společnosti, což vnímám jako jednou ze základních zdrojů devastace krajiny. Pak snad bude možné lépe pochopit, že čas plyne, že se vše mění, měnilo a měnit bude: Vesmír, země, krajina, život v ní. Bylo by sice možné si představit dnes uspořádat dílu Bohemiae Rosa v uhelném nebo jiném lomu či na jeho okraji. Ale na rozdíl od devadesátých let by se jednalo buď o čistý politický aktivismus, nebo by to k němu bylo přiřazeno. Taková řešení míjí naše cíle. Cesta nevede přes protesty, ale spočívá ve naší proměně. Myšlení společnosti je dnes bohužel devastováno a zpolitizováno. Žijeme v době, kdy představa plynutí času a změny se stává něčím neznámým. Většinová společnost dnes touží konzervovat “zlatý věk” teď a tady. Každá rezervace je ostrov. Ale i ostrov se jednou potopí, nebo se z něho naopak stane pohoří.



Samozřejmě i samotná myšlenka Bohemiae Rosa je proměnlivá představa o světě. V Balbínově době obrazně, ale i doslova obraz růže na zmíněné mapě kořenil ve Vídni, kořenit může i v ranách, jejichž hloubka přesahuje dimenze našeho myšlení. Důležitý je čas, jenž tká příběhy světa.


Otázky kladl Miloš Vojtěchovský, únor 2022
Rozhovor vznikl v kontextu projektu Black edition, Cartography of Ecosystems

---

Přehled jednotlivých dílen Bohemiae Rosa

• 2019 - Krkonoše - ČR a Polsko

Krkonošský národní park je chráněné území nalézající se na geomorfologickém celku pohoří Krkonoše na severní hranici České republiky, která jej odděluje od polského Krkonošského národního parku. Hranice ochranného pásma pokračuje od Žacléře k Mladým Bukům, Rudníku, Vrchlabí, Jilemnici, Vysokému nad Jizerou a Kořenovu. Krkonošský hřeben v délce 35 km začíná na západě v Novosvětském sedle (888 m) a končí na východě v Královeckém sedle (516 m). Vrcholové partie pohoří jsou ploché a na severovýchod spadají prudce do Polska. Na jihozápadě jsou svahy rozděleny hlubokými dolinami. Pohoří Krkonoše se dělí na Krkonošské rozsochy, Krkonošské hřbety a Vrchlabskou vrchovinu. Dílna BR jako své stanoviště využila chatu Yetti, což je jediná zachovaná usedlost z doby původního osídlení Obřího dolu.

• 2018 - Rychlebské hory - ČR a Polsko

Rychlebské hory (též Rychleby, dříve Rychlebské pohoří, polsky Góry Złote, německy Reichensteiner Gebirge) jsou jedno z nejopuštěnějších pohoří v ČR. Mnoho obcí a sídel zde zaniklo vysídlením původního německého obyvatelstva po druhé světové válce. Název získaly podle polského města („Złoty Stok - Zlatý svah“), původně Reichenstein, česky Rychleby, sousedícím přes státní hranici s městem Bílá Voda. Dílna měla svoji základnu v oblasti Račí údolí, kde je nejstarší bukový prales v ČR a v památném místě pozdně secesní budovy Tančírny tancirna.rychleby.cz.

• 2017 - Řeka Morava - ČR

Základ názvu Morava patří mezi nejstarší staroevropské názvy vodstev a jeho původní význam byla voda, močál. Řeku tak pojmenovalo již předkeltské obyvatelstvo na dolním toku. Název řeky dal vzniknout i jméne historické země Morava, jejíž hydrologickou osu řeka tvoří a rakouského území Moravské pole. CHKO Litovelské pomoraví zahrnuje téměř zachovaný meandrový systém řeky s lužními lesy a bažinami. Základnou pro dílnu Bohemiae Rosa bylo Centrum ekologických aktivit Sluňákov. Obecně prospěšná společnost, sídlí v Horce nad Moravou byla založena statutárním městem Olomouc v listopadu r. 2006 a navazuje na činnost nadace a občanského sdružení Sluňákov (zal. r. 1989) a ještě dřívější Český svaz ochránců přirody Olomouc. Společnost sídlí v nízkoenergetickém domě, který je obklopen 15 hektary přírody, kterou se snaží pracovníci Centra proměnit v expozici o přírodě Litovelského Pomoraví.

• 2016 - Zlaté hory - ČR a Polsko

Slezské město Zlaté Hory (Cukmantl, Zuckmantel, Złote Góry) je při hranicích s Polskem na Zlatém potoce v okresu Jeseník. Z města vede železniční trať, která se v Mikulovicích napojuje na trať do Jeseníku. Zlaté Hory jsou centrem mikroregionu Zlatohorsko. Součástí města jsou osady Dolní Údolí a Horní Údolí a nejvyší osada v pohoří Jeseníku Rejvíz se specifickou architekturou, Mechovým jezírkem a nedávno objevenou Lurdskou jeskyní.

• 2015 - Labské pískovce - ČR a Německo

Krajinu Chráněné oblasti mezi Děčínem a Hřenskem z větší části tvoří mocná pískovcová deska s druhohorními sedimenty, které rozlámala pozdější sopečná činnost soustavou zlomů a další milióny let modelovala eroze. Základním tvarem místní krajiny jsou hluboké soutěsky a kaňony, obklopené skalními městy. Důležitými přítoky Labe jsou Kamenice a Křinice. Rostlinstvo je druhově podmíněno pískovcovým podkladem a vázáno na extrémní teplotní výkyvy a nedostatek vláhy. Na třetihorních čedičových a znělcových vyvřelinách rostou květnaté bučiny, v jejichž podrostu najdeme například kyčelnici devítilistou, lýkovec jedovatý nebo mařinku vonnou. Chladnomilnou flóru zastupují vranec jedlový, violka dvoukvětá nebo žebrovice různolistá. Rokle a stěny vlhkých skal jsou porostlé vzácným a významným rojovníkem bahenním i řadou mechů a játrovek, mezi mechorosty najdeme množství zajímavých druhů, například dřípovičník zpeřený, chudozubník Brownův nebo křepenku bledou.

• 2014 Lužické hory a Žitavské vrchy - ČR, Polsko, Německo

Lužické hory a Žitavské vrchy jsou hornatý celek na pomezí tří států. Základní hřeben Spravedlnost s porostem souvislých lesů a luk, hlubokými údolími. Na německé straně přecházejí hory ve vzácně zachovanou historickou krajinu pískovcových skalních měst. Důležitá dominanta a památka je oblíbený motiv malířství německého romantismu se zachovanou architekturou camery obscury hrad Ojvín (Ojbin).

• 2013 Labské pískovce, ČR, Německo
• 2012 Hrubá Skála, Český ráj, ČR

Hruboskalsko je přírodní rezervace, která patří k největším skalním městům v Chráněné krajinné oblasti Český ráj. Kromě impozantních pískovcových roklí má krajina velmi bohatou historii osídlení od mezolitu. To je vázáno na množství skalních převisů, jeskyní a pramenišť i mohutných výšinným komplexů (Čertova ruka). V devatenáctém století bylo toto území využíváno jako tak zvané vzdušné lázně, kde se návštěvníci procházeli téměř nazí. Příroda je dodnes relativně nedotčená. Typickými porosty jsou reliktní borové lesy s ledovcovou vegetací, jako přeslička největší nebo vláskatec tajemný.

• 2011 Hrubá Skála, Český ráj
• 2008 Kuks, Východní Čechy, subRosa

Barokní komplex staveb v kulturní krajině na obou svazích nad řekou Labe dal v letech 1692–1724 postavit majitel zdejšího panství František Antonín Špork. Komplexe je spojený zejména s jménem sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684 – 1738). Najdeme zde jednak sochařský soubor alegorických "Ctností" a "Neřestí" a nedaleko v Novém lese Betlém se sochami tesanými do pískovcových skal. Důležitým krajinným prvkem je řeka Labe jako jedna z největších řek a vodních cest Evropy, pramenící v Krkonoších a protékající Německem, kde ústí do Severního moře.

• 2008 Landmannalaugar - Thorsmörk, Island (Body/Landscape)

Sedmidenní putování krajinou jihozápadní oblastí Islandu od Duhových hor (Landmannalaugar). Jde o druhou největší geotermální oblast Islandu s obsidiánovými zrcadlovými vrchy. Okolní obsidiánové a ryolitové vrcholy jsou zbarveny mnoha oranžovými, zelenými a šedými pásy. Pouť vedla mezi ledovci přes řeku Krossá do Thorova lesa (Thorsmörk). Práce byla realizována jako součást projektu Body/Landscape. wiki/Landmannalaugar.

• 2007 Kuks a Labe
• 2006 Killarney National Park, Irsko, (Body/Landscape)

Národní park Killarney byl v roce 1981 zapsán na seznam Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu UNESCO jako biosférická rezervace. Je zde nejvyšší pohoří v Irsku McGillycuddy's Reeks, dosahující kolem 1000 metrů. Spojení hor, jezer, lesů a vodopádů pod neustále se měnící oblohou dodává této oblasti scénickou dynamiku. V Národním parku Killarney jsou díky mírnému a vlhkému klimatu původní dubové a tisové pralesy s hojností mechorostů a lišejníků (killarneynationalpark.ie)[https://www.killarneynationalpark.ie/].

• 2006 Krkonoše, (subRosa)

Dílna spočívala v několikadenním putování podél řeky Kamenice a Mumlavy ze Semil k nejvyšším hřebenům Krkonoš. Hlavní zastávka byla u Malého Stavu na polské straně. Poté následovaly opětné vystoupání na vrchol Sněžky, východ slunce a sestup Obřím dolem do Pece pod Sněžkou.

• 2005 Šumava, ČR, Německo

Rozsáhlé pohoří Šumava (Böhmerwald) na hranicích České republiky, Rakouska a německého Bavorska. Pohořím prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Jižní strana Šumavy je podstatně příkřejší než severní. Do konce čtyřicátých let 20 století byla šumavská zalesněná horská krajina intezívně obývaná, následkem politických událostí došlo po válce k útlumu zemědělské činnosti. Dnes větší část území patří k Národnímu parku Šumava, který spolu s NP Bavorský les (Bayerische Wald) tvoří nejrozsáhleší přírodní rezervaci ve střední Evropě. Naše dílna byla pojata jako putování a pobývání především v částech veřejnosti nepřístupných díky dohodě s vedením obou parků npsumava.cz, nationalpark-bayerischer-wald.

• 2003 Český ráj

Chráněná krajinná oblast Český ráj je nejstarší chráněnou oblastí v České Republice. K padesátém výročí byl Českému ráji přidělen stauts Globální geopark UNESCO. Jedná o významný celek zejména historické krajiny, pro niž je typické střídání neprostupných skalních měst, otevřených údolí a husté vodní sítě. S ní souvisí systém mlýnů, skalní formace nabízely obranná a sídelní řešení nejrůznějšího druhu. Labyrintu nejbližší je zejména oblast Prachovských skal, kde začalo naše putování. Překročili jsme řadů údolí, prošli lesy a přes hrad Trosky a Hrubá skála jsme se vrátili přes prameniště řeky Cidliny do barokní Valdštejnské krajiny.

• 2002 Stroking Bodies, subRosa, Praha

Akademie výtvarných umění. Projekt Stroking Bodies historických kořenů, pracovali jsme s kresbami žáků Josefa Berglera a se sádrovými odlitky těl athénského Prathenonu. Využili jsme tyto lekce pro výchozí bod pro dotyky lidských těl a jejich pociťované a v konečném důsledku i vedené kresebné stopy v podobě skutečných čar a nebo jako pohybové a virtuální manifestace v prostoru.

• 2001 Klášter Bechyně

Komplex pozdně gotických budov františkánského kláštera v Bechyni s kostelem Nanebevzetí Panny Marie je na skále na pravém břehu řeky Lužnice. Jeho současná podoba pochází převážně z konce patnáctého a počátku šestnáctého století. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Z hlediska historické krajiny je pozoruhodné jednak terasovité uspořádání klášterních zahrad, spadajících prudce k hladině řeky a velmi silné konfigurace soutoku Lužnice a Židovy strouhy a Lužnice s Vltavou, jako důležité komunikační místo poblíž Týna nad Vltavou. Obecně lze říci, že pobyt v Bechyni byl o tělu krajiny, jímž proudí vody podobně jako krev proudí tělem člověka.

• 1999 Český kras

Chráněná krajinná oblast byla na rozloze 128 km² vyhlášena v roce 1972 k ochraně nejcennější části barrandienské pánve. Je ve Středočeském kraji mezi Prahou a Berounem, na severu sahá k Mořině a Loděnici, na západě k Koněprusům, na jihu k Všeradicím a Zadní Třebani. Území tvoří převážně prvohorní usazeniny vápenců a břidlic silurského a devonského stáří s krasovými jevy, včetně rozsáhlých jeskyní. Nadmořská výška se pohybuje od 208 m n. m. (hladina Berounky) do 499 m n. m. (vrch Bacín). Díky erozní činnosti Berounky a jejích přítoků, jejichž údolí mají mnohdy kaňonovitý ráz je zde pestrý krajinný reliéf. Kvůli těžbě vápence a mramoru byly vzniklo mnoho lomů, z nich nejrozsáhlejší jsou Čertovy schody. Hlavním tématem dílny bylo napětí mezi pravěkou a nedávnou exploatací krajiny a mezi jejím uctíváním.

• 1998 Český kras, (subRosa)

Vápenec a mramor byly těženy v mnoha lomech, z nichž “nejromantičtější” je tak zvaná Amerika. Naše setkání spočívalo v několikadením putování z okraje Prahy přes hřeben Zlatého koně na vrch Bacín.

• 1997 Klášter Plasy

V letech 1992 až 1999 v Klášteře Plasy působily nadace Hermit a později Centrum pro metamedia Plasy. Na historicky silné místo navazovala naše intervence, zkoumající vlastní stavbu kláštera s vazbami na vodu, tak širší krajinné souvislosti a provázanosti těla řeky Střely a Berounky.

• 1995 Mšeno

V oblasti, která se dříve nazývala Polomené hory, Dubské skály či Dubské Švýcarsko (Daubaer Schweiz) byla vyhlášena roku 1976 Chráněná krajinná oblast Kokořínsko – Máchův kraj jako CHKO Kokořínsko. V roce 2014 byla CHKO rozšířena o druhou, nenavazující část o rozloze 136 km² Máchův kraj v okolí Máchova jezera. Chráněná krajinná oblast zaujímá rozlohu cca 410 km² a patří k nejkrásnějším oblastem Mělnicka, Českolipska, Mladoboleslavska i celých Čech. Krajina má kaňonovitý charakter, v severní části přechází v pahorkatinu, jsou zde pískovcové skály – skalní převisy, drobné jeskyně, výklenky a římsy. Polomené hory podobně jako České středohoří vznikly koncem třetihor, kdy došlo k rozlomení reliéfu a proniknutí čedičového a znělcového magmatu k povrchu. Oblast má intenzívní historii minimálně od mezolitu po počátek 20. století. Následující období se odvíjí spíše mezi úsilím o ochranu prostředí a turismem. Mšeno je dnes lázeňským městem a výchozím bodem pro pěší turistiku.

• 1994 Studio ARCHA Theatre, Praha

Divadlo Archa je pražská scéna se zaměřením na současná scénická umění. Víceúčelový prostor pro veřejné kulturní produkce - divadlo, koncerty a další podobné akce sídlí v budově Paláce Archa v sousedství funkcionalistického bankovního paláce (Legiobanka), kde dříve bylo divadlo D34, v pasáži stejnojmenného paláce v ulici Na Poříčí. Divadlo Archa bylo otevřeno v roce 1994, první vystoupení se konalo 5. června 1994. Vystoupil zde japonský tanečník Min Tanaka za doprovodu hudebníka Johna Calea. V pozdějších letech zde vystoupila řada hudebníků (například Diamanda Galás, Einstürzende Neubauten a David Byrne). Současně s divadlem a jako jeho součást bylo založeno Studio ARCHA ve Zlatnické ulici, nabízející zázemí a experimentální prostor. Prvními rezidenčními umělci byla Min Tanakova skupina MajJuku a Bread and Puppet Theater.

---

Text vznikl pro sérii příspěvků projektu Kartografie (Eko)systémů: RurArtMap a Mapa Perpedian: Black Edition, kterými představujeme umělce, kulturní manažery, iniciativy a témata z různých regionů. Projekt navazuje na Mapu Perpedian, která zaznamenává profily menších kulturních iniciativ v regionech České republiky.

Projekt Kartografie (Eko)systemů: RurArtMap a Perpedian Mapa: Black Edition je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.