Jestliže je kladivo jediný nástroj, který máš k dispozici, pak se ti vše jeví jako hřebík. (Zákon nástroje)
Výstava „Nástrojáři“ je pohledem do dílen autorů, které spojuje nestandarní přístup k vytváření hudebních nástrojů. Kromě nástrojů se zde odkrývají i specifické přístupy a metodologie, které jsou v každém nástroji latentně přítomné. Škála výrazů osciluje mezi utopií a naivitou. Nové a jiné nástroje zakládají možnost nevšedních způsobů hraní, kompozice i akustických zkušeností. Soustředění na proces vytváření nástroje vyžaduje specifickou blízkost vztahu umělce a prostředků, se kterými zachází.
Téma nástrojů a jejich tvůrců dalece přesahuje horizont možností této výstavy. Navzdory tomu, že výstava samotná je úzkou sondou, ji lze nahlédnout jako poukaz na problematiku, která se díky každodennosti stala neproblematickou. Možná že právě díky všudypřítomnosti nástrojů jde o téma, jež je aktuálnější než kdy jindy a možná že právě proto dnes emblematické slogany jako „instrument is the message“ Kima Casconeho a „software is the message“ Lva Manoviche zní tak naléhavě.
Nástroje nás v dnešním světě téměř všudypřítomně obklopují. Jsou zde, i když na ně výslovně nemyslíme: když spíme, hlídají termostaty teplotu našich domovů, budíky odměřují zbývající čas odpočinku a HFT boti mezitím provádí nespočet transakcí. Nejrůznější nástroje nás usvědčují z našich schopností a neschopností. Obecně pojímané nejsou pouhým prodloužením našich smyslů, ale souvisí s tím, jak se stavíme ke světu a jak jej strukturujeme.
Součástí výstavy je doprovodný program: přednášky Milana Guštara, Michaela Pospíšila, Jana Trojana a společný koncert vystavujících umělců. (neděle 13. a 20. února)
Popisy instalací (viz. plánek v plíloze):
1 – Veronika Svobodová / Automotofóny
Oblast zájmu Veroniky Svobodové vychází z barokních experimentů známých z výzkumu hudebních vynálezů Athanasia Kirchera a fenoménu mechanických hudebních nástrojů souhrnně nazývaných automatofony, které jsou schopné prostřednictvím instalované soustavy rezonančních komponentů zahrát melodii nebo napodobit celý orchestr.
V případě vystavených automatofonů se jedná o anachronické groteskní aparáty zastávající dvojroli hudebního nástroje a výtvarného objektu. Tyto ruchostroje má divák možnost svépomocí uvést do chodu a rozeznít disharmonické erupce a zamlžené šumy prostřednictvím primitivní mechaniky.
2 – Michal Cáb / Poème électronique pour le monde (10min)
Multikanálová instalace Michala Cába je zároveň kompozicí a lo-fi hudebním nástrojem, jehož vývoj započal na residencích v A4 (sk) a pokračoval v galerii Youkobo (jp). Nástroj je zamýšlen jako komentář ke kompozici E. Varése. Prezentace ohledně architektury a provedení nástroje proběhne v rámci koncertu 20. 3. 2015. Po odladění chyb a optimalizaci kódu bude nástroj publikován jako open-source k volnému použití.
Kompozice se spouští/zastavuje tlačítkem a lze jí naslouchat z jednoho bodu nebo se během poslechu volně pohybovat prostorem – skladba zohledňuje oba přístupy. Naslouchat v tichu a se zavřenýma očima je doporučeno.
Poděkování: Georgi Bagdasarov, Aleš Čermák, Borjana Dodová, Ladislav Heryán, Marie Ladrová, David Landa, Alex Moralesová, Štěpán Ondřich, Bronislava Orlická, Kryštof Pešek, Karolína Rossi, Janek Rous, Ito Tari, Adéla Täubelová (in memoriam), Vladimír Tykvart, Tomáš Vaněk, Ondřej Vavrečka.
3 – Marek Hlaváč / Poslechové instruktážní videa
Poslechové instruktážní videa Marka Hlaváče lze aplikovat jak na audiostopu, kterou autor pro výstavu připravil, tak v souvislosti s dalšími vystavenými díly. Instruktáž navádí posluchače k modulování zvukových vln přicházejících do jeho ucha – posluchač ho může přímo napodobovat a vytvořit tak alternativní interpretace zvukových signálů. Hudebním nástrojem se zde stává samotné ucho posluchače,
4 – Adam a Ladislav Železní / Tabula rasa
S každým slyšeným zvukem přichází další zkušenost. Naslouchání zvuků je fenomén podobný procesu grafického záznamu na prázdný list papíru.
Tabula rasa je zvukovou instalací ve které se transformují materiálové dispozice porcelánu do akustického nástroje. Využívá existujícího akustického “fundusu" prostoru, v němž se nachází. Je to zvukový aparát, jehož optické vlastnosti v podobně specifické průsvitnosti, barvy a pevné konsistence, odkrývá očím skrytou existenci zvuků. Do prostoru jsou vysílané jemné impulzy, jejichž frekvence v souzvuku mikrotonálně obíhají fundamentální frekvence tří porcelánových objektů. Použitý materiál představuje pro tento účel vhodné medium, přes které se dá poslouchat, ale není na něm zvukově nic zaznamenané. V tomto směru zůstává možná navždy nepopsatelný. Jde pouze o další zkušenost pro uši.
Nástroj je ve své podstatě perkusivní - ovládá se jemnými údery do porcelánových objektů.
Michal Cáb (* 1980) je zvukový a multimediální umělec zabývající se převážně noisovou improvizací, programováním syntetizátorů, zvukovými instalacemi a audiovizí. Vystudoval teologii a postgraduálně Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Intermédia III. Tomáše Vaňka. Ve své pedagogické i umělecké praxi se zaměřuje na aplikaci otevřeného software napříč různými oblastmi. Jeho doménou je operační systém Linux a programovací jazyk Pure Data, jejichž možnosti využívá v galerijním, koncertním i divadelním kontextu. Realizoval řadu hudebních doprovodů pro divadelní představení i výstavních projektů.
Marek Hlaváč (* 1985) studuje na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Intermédia III. Tomáše Vaňka. Ve svých performancích, instalacích a site-specific projektech prozkoumává především možnosti kolektivity a participace v oblasti zvuku, za použití prostředků sahajících od zvuků, které má každý vždy při ruce, až po zvuky na okraji slyšitelného spektra.
Veronika Svobodová (* 1986) vystudovala obor kamenosochařství na SUPŠ v Uherském Hradišti a v roce 2015 absolvovala obor scénografie alternativního a loutkového divadla pod vedením Tomáše Žižky a Roberta Smolíka na DAMU v Praze. V průběhu studia se zúčastnila stáže v Lublani 2013, kde spolupracovala s režisérem Matijou Solcem na senzorickém představení pro děti “Močeradek gre čez cesto“. V roce 2014 se podílela na autorské inscenaci režisérky Kláry Hutečkové “Oblovka“ a roce 2015 v rámci festivalu Artijuli v Norsku na ostrově Senja spolupracovala s ilustrátorkou Alžbětou Zemanovou na interaktivní instalaci “BU“. Společně s Annou Krtičkovou od roku 2014 provozují bytové divadlo “Pouť“. Zabývá se tvůrčí aktivitou na periferii specifických míst soukromých bytů a zahrad nebo veřejného prostoru. Žije a pracuje v Praze.
Adam Železný (* 1986) je milovníkem materiálů, obzvláště přírodních. S tím úzce souvisí možnosti zpracovávání a řemeslo. V průběhu studií na SUPŠ v Bechyni začal pociťovat jistou náklonnost ke keramickým materiálům a jejich zpracovávání. Proto ve studiu dál pokračoval na vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v atelieru Keramiky a porcelánu, kde v roce 2014 diplomoval pod vedením Maxima Velčovského. Příležitostně pracuje také s výbušninami.
Ladislav Železný (* 1979) vystudoval SUPŠ v Bechyni a na FaVU v Brně absolvoval v roce 2004 v ateliéru V-M-P. Jako zvukový a hudební konstruktér působí v Českém rozhlase v oblasti realizace rozhlasových her, dokumentů a speciálních projektů. Od roku 2008 spolupracuje na intermediálním projektu rAdioCUSTICA (radioart.cz). V roce 2011 se stal jedním z deseti finalistů projektu “Europe - a sound panorama” v ZKM. Vytvořil zvukové a hudební kompozice pro krátké filmy (Monoskop No.3 - 2011, Monkey King - 2010), rozhlasové hry (Enigma Emmy Goring - 2010, Pro patria mori - 2014, Laska a peníze - 2015). V průběhu let 2006-11 se hudebně podílel na projektech neverbálního divadla a současného tance (Extraction, Vrstvení, Iné ráno, Intenzita neviditelného). Vytváří zvukové instalace (Hlavou proti zdi - 2012, Tabula rasa - 2013), radiofonické a akusmatické kompozice (Before During After - 2007, ŠUM - 2012, 220 sound layers in five minutes - 2011, ZERO - 2014). Příležitostně provádí společné audio performance (Skupina C, Skupina B, Naru Tigama, OEM arts).