Danielu Šperlovi ještě není čtyřicet, ale už toho dokázal mnoho. Vystudoval Institut výtvarné fotografie i katedru fotografie FAMU, kde nyní finišuje v doktorském studiu, jeden semestr studoval na Akademii výtvarných umění v Toulouse, čtvrt roku fotografoval v Japonsku, několikrát pobýval delší dobu v Americe, byl šéfredaktorem časopisu Advanced, natočil několik dokumentárních filmů a externě pracuje jako kameraman pro Českou televizi. Především však má na svém kontě obsáhlé fotografické dílo, které představil na více než třiceti autorských výstavách, na mnoha skupinových expozicích i ve dvou knihách.
Ačkoliv naprostá většina Šperlovy tvorby patří do dokumentární fotografie, je v ní možno rozlišit několik variant dvou rozdílných poloh. Na jedné straně jsou to sociologicky zaměřené cykly o různých přesně vymezených skupinách lidí, jako jsou třeba studenti policejní školy nebo mentálně postižení lidé v ústavech sociální péče. Daniel Šperl v nich rozvíjí tradici humanistické fotografie, kterou dobře poznal zejména v intenzivních kontaktech s Jindřichem Štreitem během studia na FAMU. Tento inspirativní lidský i fotografický vliv se nejintenzivněji projevil ve Šperlově první knize ... bez hranic, kde přehledně komponované bezprostřední fotografie s několika málo dominantními motivy a často i výraznými detaily zachycují život duševně nemocných lidí. Daniel Šperl na tomto tématu pracoval s ohromným zájmem, s velkou intenzitou i s mimořádnou citlivostí po řadu let. I když nezakrýval tragičnost osudů lidí, vydělených z "normálního světa" do ústavů, akcentoval především to, co tyto lidi spojuje s těmi "zdravými". Jeho publikace je proto především zobecňujícím obrazem mezilidských vztahů a lidské vzájemnosti.
Také ve druhé knize Všední slavnosti převládá laskavý pohled na všední život obyčejných lidí v různých částech České republiky. Ne nadarmo autor zařadil na úvod výrok slavného fotografa Roberta Franka: "Jedna věc, kterou fotografie musí obsahovat, je lidskost daného okamžiku." V centru Šperlova zájmu stojí obecné lidské hodnoty, projevy radosti i smutku, láska, přátelství, osamělost, stáří, vztahy rodičů a dětí, vztahy lidí ke zvířatům i vztahy "normálních" lidí k různým společenským minoritám. Autor v těchto fotografiích projevuje velkou empatii, schopnost získat důvěru lidí před objektivem a fotografovat je z pozice téměř nevnímaného pozorovatele i spoluprožívatele. Ne všechny snímky z této publikace zachycují lidi, ale také záběry různých interiérů vypovídají mnoho o lidech i bez jejich přítomnosti. Většina fotografií vznikla ve venkovském prostředí, protože tam se mezilidské vztahy i tradiční hodnoty uchovaly v krystaličtější podobě než v kosmopolitních velkoměstech. I když v knize převládají tradiční humanistické dokumenty, objevují se v ní i záběry s nekonvenční obrazovou skladbou a výraznými vizuálními metaforami.
Tyto snímky mají blízko k druhé silné oblasti ve Šperlově tvorbě, kterou je právě subjektivní dokument. Při různých pobytech v zahraničí, zejména ve Francii, Japonsku a v USA, Daniel Šperl začal vytvářet obecnější snímky bez konkrétně vymezené společenské skupiny, kterou by fotografoval, i bez užšího tématu. Zatím nejdál v tomto směru došel ve vystavovaném cyklu "Životní styl USA", shrnujícím práce z několika delších pobytů především v Kalifornii a v New Yorku v letech 1998-2004. Daniel Šperl tam během svých studijních pobytů poznal Ameriku lépe než běžný turista, ale přesto se rozhodl tentokrát nevytvořit sociologický dokument o některé konkrétní části amerických občanů. Namísto toho vyhledával na newyorských ulicích, v Central Parku, při Gay Parade v San Francisku, na pacifických plážích i při různých návštěvách v domech svých přátel mnohdy až přízračné konfrontace více motivů či absurdní koexistence paralelních dějů, které vytvářejí do slov jen obtížně převoditelné obrazové symboly a metafory a které vizualizují autorův vnitřní svět, jeho zážitky a pocity. Řada snímků se vyznačuje jak opuštěním dějovosti a snadno verbalizovatelných obsahů, tak vycizelovanými kompozicemi, v nichž mají nemalou roli vržené stíny, které často zastupují skutečné lidi i předměty. Zůstává v nich mnoho nedořečeného, jen lehce naznačeného, v řadě případů převládá pocit jemného smutku a nostalgie. Přesto však většina těchto snímků různým způsobem zobrazuje i rozličné typické aspekty životního stylu středních vrstev současných Američanů, mezi nimiž se Daniel Šperl pohyboval nejčastěji. Odráží se v nich inspirativní vliv děl Roberta Franka, Louise Faurera, Bruce Davidsona a dalších fotografů z takzvané Newyorské školy fotografie, o nichž Šperl píše svou rigorózní práci a která tedy dokonale zná. Tento styl je dnes velmi populární i v české fotografii, kde je reprezentován například snímky Viktora Koláře, Václava Podestáta, Evžena Sobka a dalších autorů. Šperlovy práce se však mezi nimi rozhodně neztrácejí.
Vladimír Birgus
