výstava je otevřena od 6. 7 do 6. 8. vernisáž 5. června v 18 hod
Úvodní slovo Václav Cílek, 19.30 vystoupí Oldřich Janota.
Komorní výstava představuje zajímavou část díla Olgy Karlíkové (1923 - 2004). Tématem je její soustředěné a dlouholeté zkoumání souvislostí mezi subjektivním prožitkem přírodních procesů, grafickým znakem a hledáním obecných vzorců - hlubšího poznání skutečnosti. Výstava obsahuje výběr z několika cyklů kreseb, sítotisků a hmatových kreseb zpěvu ptáků a doprovází je audiokoláž zpracovaných přepisů autorčiných dokumentárních zvukových nahrávek, které používala jako studijní materiál při další práci v ateliéru.
Jde o zlomek ze souboru stovek na první pohled abstraktních kreseb. Připomínají cykly rukopisných textových záznamů, nebo grafických partitur, korespondenci procesů přírodního cyklu, pohybu ruky a oka v synergii se sluchovým vjemem. Kresby odkazují na nevyčerpatelné universum rytmičnosti a kadenci pohybu, témbry hlasů ptáků, žab, stachastickou geometrii vířících rojů mušek, nebo táhlých hlasů velryb.
Od roku 1966 se Karlíková vydala hledat vlastní pojetí strukturální krajinomalby přímo v krajině. Iniciačním momentem byl synestetický zážitek v Chotkových sadech při zpěvu drozda, který uviděla jako linky. Dlouhé hodiny potom trávila pozorováním hladiny vody, zakreslovala pohyb paprsku světla v tmavé místnosti a bedlivě naslouchala projevům zvířat, jejich gestům a jazyku. Rozhovorem se zvířecími druhy se věnovala téměř do posledních týdnů svého života a studium živé přírody bylo v jistém smyslu určujícím gestem její tvorby a života. Z venkovského domku v severních Čechách, obklopeném zahradou, polemi a lesy chodila časně ráno na vycházky a kreslila na archy papíru rytmické a aleatorické vzorce, grafy letu ptáků, notace melodie jejich hlasů a na magnetofonový pásek zachycovala přírodní zvuky, hlavně ptačího zpěvu. Během let se dopracovala k bravuře lehkého, rychlého pohybu hrotu tužky, nebo pera po povrchu plochy papíru a zachycovala bezprostředně neustále se měnící choreografii a orchestraci krajiny. Načrtávala zdánlivě stejné a přesto pokaždé jiné kontury můzické jarní a letní krajiny, rozeznívané skřivany, pěnkavami, sedmihlásky, kosy, sýkorkami, vlaštovkami, vránami a rorýsy, které nazývala jejich odborným názvem "švišťouni".
V cyklech záznamů ptačího zpěvu převažovala "objektivní", téměř pozitivistická metodičnost. Autorka studovala nejen ornitologickou literaturu, ale i odborné texty o etologii a konvergenci umění, vědy a filosofie. Systematicky sestavovala „rejstříky" písma, odkazujícího k sónickým vzorcům nářečí zvířecí komunikace a studovala a zaznamenávala charakter pohybu různých druhů ptáků po obloze. Zkoumala možnosti tvarosloví kreseb, které někdy převáděla do grafiky, nebo obrazů. Hlavně její kresby prozrazují příbuznost ke grafickým partiturám a oscilují mezi čistým vizuálním vjemem, hudebním tvarem a momentkou, zachycující sekvenčnost a neopakovatelnost morfologie určitého místa. Kresby směřují od jedinečného směrem obecnému, k hlubším zákonitostem, geometrii živého, rytmům a cyklům, poetické sounáležitosti hlasu, pohybu v čase a prostoru. Kresby se také obracejí k otázkám po povaze jazyka lidí i zvířat - už jen odmítnutím zavedených kodexů kresby, znaků a a vytvořením modelu subjektivní a přesto univerzální organické sítové kresby - dopisů. Tato originální poloha klade tyto kresby nad dobový rámec českého umění a přibližuje je (patrně intuitivně) k souvislostem, které nalezneme v koncepcích světového umění, formulujících myšlenky jednoty bytostné propojenosti člověka a přírody.
Součástí výstavy je videodokument Janky Vidové, které natočila s Olgou Karlíkovou v roce 1993.
Výstava je připravena s laskavou pomocí a ve spolupráci s dcerou Olgy Karlíkové Olgou Jeřábkovou a Janem Rousem, kurátorem výstavy "Olga Karlíková - Prostor pro světlo a řeč přírody" v Topičově salonu.
Zvláštní poděkování Václavu Cílkovi
Výstavní projekt je realizován DEAI/setkání a podpořen grantem hlavního města Prahy. Výstavní program je podpořen grantem Ministerstva kultury ČR.
