Adéla Matasová: plenéry UMPRUM

Centrum pro metamedia Plasy
klášter Plasy, 1995 - 1999

Klasifikace

Artist

Umělec

Adéla Matasová

Místo

Plasy Monastery

V letech 1990–2003 výtvarná umělkyně Adéla Matasová vedla Ateliér alternativních technik na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a pravidelně jezdila se svými studenty na plenér do Plas, podobně jako například Petr Kvíčala. V roce 2000 půobila jako hostující profesorka v ateliéru výtvarných umění na University of Colorado v Boulderu,  kde pracovali Bill Gilbert a Tony Rossato, kteří byli na residenci v CMM v roce 1998.


 

rozhovor

Když jsem ještě vedla ateliér konceptuální a intermédií na VŠUP Praha, jezdili jsme do Plasů na jaře a na podzim. Také tam byl Pavel Nešleha se svým ateliérem malby, měli výstavu na sýpce. Také jsme tam dělali různé semináře. M. Vojtěchovskému se tam podařilo shromáždit docela dobrou knihovnu, kde byla také videotéka. Trávili jsme večery tím, že jsem zadala úkol, např. člověk a krajina. šlo o to, v krajině nějakým způsobem tvořit, vyfotografovat nebo vytvořit zprávu. Důležité bylo měřítko člověka v krajině, jak se lidská figura poměřuje s krajinou, vytvořit situaci, kterou lze vyfotografovat…

Záleželo mi na tom, aby lidi žili pohromadě, vytvořili přátelské vztahy, došlo k dialogu, mohli si vzájemně povídat o práci a problémech. V roce 2002 bylo sympozium na hradě Klenová, zároveň napůl v Plasích s Magdalenou Jetelovou z akademie v Düsseldorfu. Vznikla pěkná komunikace s jejími studenty. Večer byl program pro druhou školu, promítali si svoji dokumentaci. A protože prostor v Plasích byl velmi akustický a krásný vznikaly zvukové performance. Využili i kostel, po mši byl koncert…

Zdá se mi, že program, který měl M. Vojtěchovský a ducha, kterého tam vnesl i přítomnost jeho spolupracovníků, to bylo něco tak ojedinělého a neopakovatelného, že to vlastně naše výtvarná veřejnost reflektovat, myslím lidi, co o tom píší. Po roce 1992 místo bylo neuvěřitelně navštěvované – lidi z celého světa, lidi žili úplně jiným způsobem života. Dostali se do komunikace, co se týče hudby, hudební nástroje byly výtvarně zpracované, výtvarníci vytvářeli jiný přístup k vnímání hudby, diváci se mohli začlenit a mohli být spoluúčastni – Petr Nikl. Jirka Černický + loutky zvukové, výtvarné zpracování, nové přístupy k zvukovému zpracování prostoru. Hudební nástroje, které vytvářeli zvukové a prostorové instalace.

Památkáři chtěli pronajímat prostory, byli rádi, že tam někdo přijede. Tak vyslechla jsem stesky na nepřátelské poměry, kvůli malicherným situacím, že lidé třeba leželi na trávě… /smích./
Byla tam skvělá kuchyně, měli jsme po dvou službu, chodili jsme na houby a Martina byla jako naše sluníčko.

V roce 2000 jsem byla na Univerzitě v Boulder v Novém Mexiku – silné kontakty. Oni vytvořili na podzim v sýpce společnou instalaci a my jsme přijeli, abychom si s nimi mohli popovídat. Vztahy byly hodně mezinárodního charakteru, půlroční pobyt v rámci výměny studentů byl nakonec výsledkem těchto neformálních setkání.

Nás přitahovalo strašně silné prostředí, člověk má možnost se velmi dobře koncentrovat, ocitnul se jakoby v jiném světě, který přinášel to. co se k výtvarnému umění velmi hodilo. Studentům se tam neuvěřitelně líbilo, byli tam šťastný. Na Klenové snad vládne nějaký rytířský duch, tady mniši nechali koncentrovanost – člověk byl uzavřený v jiném světě. Studenti tam jezdili i sami.

To místo je skutečně silné, lidé kteří byli méně duchovně založení z toho mohli mít problémy.
To je strašně těžká věc být s někým šest let v ateliéru. Vybírali jsme tak i studenty, aby byli schopni dialogu, výměny myšlenek. Jakmile člověk neakceptuje nějakou filozofii, potom má psychiatrické problémy: nevědí, co sami se sebou, když chybí duchovní základ.

Koncepce národní kulturní památka – měli by to dělat napůl: sloužit pro špičkové barokní umění a zároveň dát šanci, aby ten objekt mohl žít. Stejně nejsou schopni to opravit v krátkém časovém horizontu, je to krátkodobá politika – nejsou tam správní lidé.

Nadace měla spolu žít se stálou sbírkou, mladí lidé a veřejnost, to je chyba. Prostor pro tyhle aktivita se totálně zavřel, v letech totalitního systému měl underground svoje vlastní komunikační systémy – teď je to zavřené. Nevidím žádnou naději alespoň na deset let. Spojení lidí jako Klaus na Hradě a Knížák jako jeho umělecký poradce, to je katastrofa.

Čechy nepropagují svoje výtvarné umění. Aktivity typu Nadace Hermit, Sorosovo centrum současného umění jsou nezbytné, takhle není žádná živná půda, ani žádná dobrá vůle. Moderní umění se vůbec nepropaguje, natož ve světě, u moci jsou lidé s jednostranným názorem. Je to hrozně smutné, výtvarní umělci nekomunikují, alternativa nebo underground vznikne na nějakém úplně jiném základu. Pro mladé lidi, kteří jsou šikovní, snad, možná… jinak je to úplně zoufalé a to jsem optimistka.

Moje zkušenost, že moje zázemí není v zemi, kde žiju, žádné galerie, žádná muzea. Neziskové instituce typu Nadace Hermit byly jako skupiny, které řešily tu kulturu a byly nezávislé na státě, rozhodujícím o kulturních možnostech, kulturní politice. Znamenalo to existenci výstavních síní, o kterých nerozhodoval stát nebo peníze. To byla jediná svoboda.

čtvrtek, 18. března, 10.30, 2003 Petřínská ulice, Újezd – Praha
zaznamenala Radka Schmelzová

Adéla Matasová se narodila v roce 1940 v Praze. V letech 1958 absolvovala průmyslovou školu bytové tvorby v Praze. V letech 1958–1964 navštěvovala ateliér monumentální malby u prof. Vladimíra Sychry na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1968 byla na základě stipendia UNESCO na dvouměsíčním pobytu ve Francii. V roce 1974 je pozvána k realizaci scénické akce s hudbou E. Varése na "Malé scéně" divadla v Českých Budějovicích. Po této akci se začíná intenzivně věnovat práci s papírovou hmotou, ať už v grafice, kresbě a později v reliéfech, prostorových objektech a instalacích.

Od roku 1989 soustavně pracuje na instalacích objektů v prostoru. Jejich součástí je vždy zvuk, který si vybírá z prací současných hudebních tvůrců v oblasti minimal artu, nebo umělců, kteří se zabývají zvukovými instalacemi, jako např. Alvin Lucier a Ellen Fullman. Na svých posledních výstavách si projektuje zvuk sama (např. v Ústí nad Labem "Posun v prostoru", na výstavě "Šedé cihly" a v Brně na výstavě "Komunikace II").

K umělé pyskyřici, kterou používá již od roku 1968, se řadí jako další materiály lněná papírová hmota, dřevo a v současné době ocelový plech kombinovaný s ocelovou zrcadlovou plochou (Symposium na Krétě). Od roku 1985 se začíná intenzivně zabývat lněnou papírovou hmotou zpracovanou do prostorových řešení. Poprvé je vystavila na své samostatné výstavě v roce 1986. Ve stejném roce byly tyto práce prezentovány na ART 17 v Baselu, v roce 1987 na CIAE v Chicagu a v roce 1994 na Festivalu českého umění v New Yorku. V roce 2004 měla samostatnou výstavu v Muzeu moderního umění v Denveru, USA. V roce 1982 získala cenu na mezinárodním bienále kresby v Rijece v Jugoslávii.

Je zastoupena v Národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, oblastní galerii Vysočina v Jihlavě, v Galerii umění v Karlových Varech, Ostrově nad Ohří, v Městské galerii v Lublani, v Galerii města Budapešť, v Galerii města Krakov a v soukromých sbírkách doma i v zahraničí.

V období 2004–2005 působila jako prorektorka pro uměleckou činnost na Literární akademii, soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého. Je členkou spolku "Umělecká beseda". Žije a pracuje v Praze.

Související články

Limbo I - Festival: Festival pro nekonvenční umění
Adéla Matasová:  (1998)Fotograf: archiv Adéla Matasová:  (1998)Fotograf: Jindřich Nosek, wikipedia