Akio Suzuki: Howling Objects

zvuková performance, prelatura
Symposium Feedback
klášter Plasy 2, 3, 4. září 1994

"Na nápad pro ´Vyjící předměty/Howling Objects´ jsem přišel, když jsem připojil mikrofon ke stativu a hrál jsem si s ním. Jakmile jsem mikrofon přiblížil k reproduktoru umístěném na stativu, ozvalo se najednou hůůů..., to mne tak překvapilo, že jsem uskočil. Došlo k tomu při práci na zvukové instalaci Analapos v Minami - tokijské galerii v Nihombashi v roce 1976. Byla to tedy nejen Analapos, ale i nová instalace "Vyjící předměty" a tím i první krok k mé pozdější sérii zvukových instalací na podlaze. Vyrobil jsem deset plechových válců 35 centimetrů vysokých v průměru od 15 do 80 centimetrů a natřel je načerno. Když jsem dovnitř vložil bezdrátový mikrofon, mohl jsem je seřadit do stupnice podle výšky tónu do-re-mi-fa-so-la-si-do.  Dal jsem mikrofon doprostřed prostoru a jak jsem posouval plechovami, vznikaly zajímavé zvuky (zpětné vazby). Bylo to něco jako obřad. Jako nástroje použil dva laditelné FM rádiopřijímače na karaoke, dva bezdrátové mikrofony a deset plechových válců. Když mne později pozvali do New Yorku, napadlo mne,  že bych mohl tu performanci zopakovat. Protože kovové válce by byly moc těžké na transport, zkusil jsem použít velké čtvrtky tuhého černého papíru, abych vyzkoušel, jaké materiály lze využít. Ukázalo se, že stejného efektu jsem mohl dosáhnout i pomocí papíru. Také jsem si uvědomil, že tím, že jsem papír jen stočil a nelepil, dosáhl jsem větší zvukové rozmanitosti."
(Akio Suzuki, rozhovor pro "Sa Sound Arts" s 
SHIMODA Nobuhisa, číslo 5, 1993)


Akio Suzuki (narozen 1941 v Severní Koreji) je japonský hudebník, performer a zvukový umělec, známý hlavně jako průkopník zvukového umění, i když spektrum jeho činností a formy přesahuje tento žánr: zkoumá vztahy mezi akustikou a architekturou, zvukem a prostorem, percepcí a kongnitivními funkcemi. Kariéru zahájil v roce 1963 kdy na nádraží v Nagoya vysypal ze schodů koš s odpadky. V šedesátých letech studoval hlavně procesy jako jsou "házení" a "následování". Zkušenosti, které získal v sedmdesátých letech jej dovedly ke konceptu echo-nástroje Analapos. Konstrukce připomíná dvě zrcadla obrácená proti sobě a zmnožující obrazy donekonečna. V roce 1988 navrhl další percepční přístroj-instalaci Hinatabokko no kukan (Prostor na slunci), sestavený také ze dvou velkých paralelních stěn, mezi nimiž bylo možné zažít pozměněný způsob poslouchání. ("Zvuk, předtím uvězněný v konkrétních prostorech, je zde konečně osvobozen"). Na představeních odkazujících na konceptuálnost zvuku pracoval koncem sedmdesátých a během osmdesátých let. Podle vlastních jednoduchých a strohých pravidel používal různé předměty pro "intelektuální hry". Na jedné straně šlo o kritiku improvizované performance, ale odkazoval spíš na procesuálnost poslechu a na propojenosti mezi sluchech a místem. 
Suzuki tehdy začal cestovat po USA i po Evropě, vystupoval na festivalech jako je Festival d'Automne v Paříži, 1978 a v roce 1987 na výstavě Documenta 8 v Kasselu. Díky rostoucímu zájmu o zvukové umění v devadesátých letech mohl vytvořit řadu instalací, jako jsou "bezhlučné instalace", například "Otodate" (Echo point, 1996) v Berlíně, Enghien-les-Bains (od roku 1997) ve Štrasburku; Hana (Flower, 1997) v Stadtgalarie Saarbrucken; nebo Pyramid (1999). Nešlo mu o kritiku klasického pojetí (teorie) hudby, spíš zpochybňoval samotné koncepty klasické hudby. V dalších letech pracoval na instalaci Turbridge (1999-2000) pro berlínskou galerii DAAD. Nahráváním a vytvářením elektricky zesílených zvuků experimentoval s akustikou "faktorů místa". Později pro berlínskou rozhlasovou stanici SFB experimentoval se zvukovou kresbou (Nagekake & Tadori/Házení a sledování, 2002, nebo Seagull, 2002). Souběžně se od roku 2002 věnoval sérii "Mogari" (galerie Brunei) a působí ve škole orientálních a afrických studií v Londýně, kde vyžaduje hru na tradiční japonské kamenné flétny iwabue. V posledních letech vystupuje často v duu s Aki Ondou.