Po komunistickém převzetí moci v Maďarsku - zhruba od roku 1946 až do emigrace v roce 1957 byl Kotányi součástí skupiny disidentských intelektuálů vedeného Szabóem a Táborem, nazývaného někdy jako "Budapešťská dialogická škola". Kvůli totální politické a kulturní izolaci charakteristické pro tuto epochu skupina, zasvěcená dialogickému filozofování působila výhradně na teoretické bázi bez nejmenší naděje na vliv na společnost. Vycházeli z marxistického, komunistického a (méně) anarchistického kvasu v Budapešti v letech 1910 a 20 (Lukács a jeho okruh). Budapešťská škola ve 30. letech dospěla k radikálnímu idealismu, který mimo jiné zahrnoval elementy dialogické myšlení Ferdinanda Ebnera, Martina Bubera a Štefana Rosenzweiga, prvky esencialistické vědy (jako je matematika nebo fyzika) a studium gnóze a Kabaly. Szabó a Tábor obhajovali absolutní odloučení od společnosti odmítali  „nároky jednoty teorie a praxe“ a prosazovali prvenství teorie, kritizovali dobové „avantgardní“ tendence marxismu a sociologie, pozitivismus, psychoanalýzu, nebo myšlenky existenciálismu (viz brožura Vádirat a Szellem ellen - "Obžaloba ducha" z roku 1936).

Během Koltányiho členství v Situationist International vytvořil program a vedl "Úřad unitárního urbanismu", působil v redakci francouzské sekce bulletinu IS, zapojil se do diskusí o koncepci SI a byl autorem několika důležitých manifestů hnutí SI, například textu o Pařížské komuně. Přes svoji angažovanost a aktivity je jeho jméno zřídka v rozsáhlé literatuře zmiňováno a jeho vliv na odkaz SI byl zřídka studován. Nejvíce je připomínáno jeho vyloučení z SI, které sám označil jako "politováníhodné nedorozumění". Po vyloučení se přestěhoval do Německa, kde působil v Dusseldorfu na Akademii umění jako profesor. V 90 letech se vrátil do Budapešti.

Zdroj: Miklós Erhardt: Regrettable Misunderstanding Attila Kotányi and the Situationist International [exindex].