Vyprávět příběhy je na první pohled celkem samozřejmou záležitostí: sdělit někomu něco o něčem, co se někomu někdy někde stalo, stane, nebo mohlo stát. Příběhy žijí prostřednictvím slov, obrazů, zvuků, nebo gest v čase. Ale jejich živnou půdou je aktivní společenství. Je to membrána napjatá mezi skutečností a fikcí, mezi vypravěčem a posluchačem, mezi minulostí a přítomností, možným a fabulovaným, pamětí a zapomněním. Skutečné příběhy i pohádky jsou nesamozřejmé, těkavé, unikají snadno mezi prsty, vzdorují kontrole a manipulaci, ale mohou se stát i nebezpečným nástrojem na ovládání myšlení. Proto se vždycky snažily vládnoucí třídy a instituce mít, pokud možno nad tvůrci a nad příběhy dohled. V dnešní době je oběh a migrace příběhů ohroženým řemeslem. Příběhy si vzali na starost specialisté a média. Lidé jako by pozapomněli na přirozený dar příběhy tvořit, vyprávět, a hlavně vyhradit si čas na poslouchání

Krizi umění vypravěče vyslovil těsně před válkou již Walter Benjamin, ale jeho kritická diagnóza ztráty aury uměleckého díla, věku masmédií a všeobecné reprodukovatelnosti se týká patrně jen částečně dnešního stavu. Příběhy jako by byly všude okolo, ale mimo nás, rozptýlené v informačním šumu a hluku, uvězněné v mediálních sítích, rozmělněné do přediva prefabrikovaných schémat, simulujících dávnou magii vypravěčova aktu. Jsou zaklety do plastikových pseudopříběhů, vtékají neustále světlem monitoru do našich bytů: myriády pulzujících obrazů, slov, informací, obscénní talkshow tisíce a jedné noci.

Průmyslový stroj na story, chránící nás před melancholií a nejistotou našeho vlastního příběhu: „Toto je Tvůj příběh, který jsme za Tebe připravili, není potřeba se trápit s vlastním přemýšlením, vlastním prožíváním, stačí si nechat příjemně stimulovat a omývat smysly naší „Novou a univerzální velkolepou hyperstory“…

Mohly všechny ty technické pomůcky – vizuální a audiovizuální aparáty, stroje na úsporu času, práce a komunikace oslabit křehkou zpětnou vazbu mezi člověkem a prostředím a pohltit čas na žití, vyprávění a kultivaci příběhů?

Čas je v dnešní ekonomické, společenské a kulturní situaci faktorem, kterému se podřizuje téměř každý projev soukromého i společenského života. Žijeme uvnitř numerologického stroje-budovy, kde digitální jednotka odpočítává každou vteřinu dělící nás od smrti a proměňuje ji na komoditu. Ve věku chronokracie (termín Petera Wiebela) se stal nedostatek času stejnou sociální fobií jako je třeba povážlivý stav životního prostředí. Málokdo se stará, kdo vlastně disponuje tím jediným nenahraditelným zdrojem, který člověk má. Nestaráme o to, kdo plánuje a ovlivňuje uspořádání našeho času. A není tato kontrola novou, jakkoli nenápadnou formou otroctví?

Příběh je tím nejstarším předobrazem „stroje času“, protnutím fyzikálního a biologického času paměti, nástrojem socializace kmene. Obtisknout příběh do hlíny, na papír, celuloid, nebo elektronický systém, interface mezi psychikou a nástrojem je historicky nevyhnutelná nutnost, vzrušující, ale i bolestná, protože stupnice trvání života člověka a nástroje mají nesouměřitelné jednotky. Média jsou ztělesněním naší touhy po věčném životě. Snad proto tak snadno spoléháme na mechanickou paměť a ukládáme zde svoje příběhy. Nikdy v lidské historii ještě nebylo zaznamenáno, propojeno a zapomenuto tolik příběhů z tolika různých dob a míst. Kdo může tušit, co se s nimi stane?

Symposium Pohádky bylo setkáním přibližně dvou desítek lidí, kteří přijeli z různých míst a kultur zkoumat možnosti, které element příběhu nabízí v různých oblastech a médiích současného umění. Během pobytu pomalu přestali komunikovat pomocí Internetu a začali spolu mluvit a vyprávět si mediální příběhy. 

Praha, leden roku 2000