Tu hromadu je vidět z M62 mezi Manchesterem a Leedsem, tedy dálniční cesty, která přetíná starý průmyslový region Anglie a spojuje dva velké přístavy, Liverpool a Hull. Těžko říct, co přesně to je, a většina lidí kolem prostě jen bez povšimnutí projede. Hromada dosahuje v nejvyšším bodě nějakých šedesát metrů a snadno by ji šlo omylem považovat za nějaký neobvyklý geologický útvar. Z jiného úhlu by se zase mohla jevit jako hromada hnoje, tedy až na to, že je šedivé barvy. I zápach je jiný: připomíná zahnívající vlnu nebo mokrého psa. Při pohledu zblízka však v záplavě šedi problikávají některé menší věci – napodobeniny drahého kamení, kno íky, občas nějaký ten zip. Z kupy vystupuje několik vrcholů jako jakési mini-Matterhorny.

Jsme na předměstí Leedsu ve vlnařském okrsku západního Yorkshiru, regionu, který se na počátku devatenáctého století století stal centrem zpracování vlny a klíčovým místem průmyslové revoluce. (Do konce století se též region etabloval jako významné místo pro pěstování rebarbory, a to jak na polích, tak v temných stodolách, jimiž je krajina posetá). Ke kupě vede prašná cesta, jedna z četných polních cest pro turisty. Hned u vstupu na cestu je záhadná, ručně malovaná značka: „Prosím, nevyhazujte na toto místo další přízi.“

Tato halda je totiž tvořena nepotřebnými hadry, ponožkami, oblečením a zbytky textilního průmyslu, které se postupně rozpadají a mizí do půdy. I když obsahuje odpad z různých odvětví pracujících s vlákny, včetně třídění vlny a textilií, nejde o skládku v klasickém slova smyslu. Tento odpad, nacházející se v různých stavech chemického rozkladu a uspořádaný do vrstev, má i biologický účel; vlna obsahuje vysoký obsah dusíku, který během rozkladu pomalu uvolňuje, díky čemuž výrazně napomáhá růstu rostlin. V tomto případě textilní odpad – zavážený napůl pravidelně na spíše neformální bázi nejrůznějšími účastníky místního povětšinou zaniklého, přesto se stáje ještě vyvíjejícího textilního odvětví – postupně mění v zemědělské hnojivo, které se používá na okolní pěstování rebarbory, ale které též podporuje jasně zelený plevel, jemuž se tak daří kolem haldy. Tato kupa odpadu je vstupním bodem do hmotných dějin zpracování odpadu jakožto technogeneze.

Když dnes někdo zaslechne slovo „šunt“, okamžitě si vybaví něco, co naznačuje „špatnou kvalitu“ nebo „špatně řemeslně odvedenou práci“. Původ tohoto slova však sahá do počátku devatenáctého století, kdy označovalo novou textilii vyrobenou ze starých hadrů a odstřižků od krejčích. Dělníci tuhle tkaninu vyráběli na strojích, kterým se přezdívalo „ďáblové“, byly to vlastně jakési drtiče vybavené ostrými zuby, které produkovaly materiál, jemuž se někdy výsměšně říkalo „ďáblův prach“. Recyklovaný odpad a další zbytky byly proměňovány v hojné „nové“ materiály v „městech šuntu“ v Batley a Dewsbury, která se nacházela v těsné blízkosti Leedsu.

Během následujícího století se šunt – společně s další derivátem z odpadních textilií zvaném „mungo“, který se objevil v polovině třicátých let devatenáctého století – začal široce využívat při výrobě obleků, armádních uniforem, oblečení pro otroky, podšití koberců, výplně do matrací. Zbytky z těchto procesů skončily na poli.

Zbytky příze, stejně jako roztrhané vlněné hadry, se používaly neformálně už předtím – buď jako hnojiva nebo vycpávky do sedel –, ale systematické procesy sběru, třídění, cupování a opětovného použití byly nové.2 „Cupaninový systém“, jak mu začínali říkat jeho průkopníci v druhé polovině devatenáctého století, zcela změnil oděvní průmysl – a společně s ním i stroje, komunity nebo krajiny, jako je tato. Vzhledem ke svému původu v šatech, které byly předtím nošeny (často do úplného roztrhání) neznámými a nepoznatelnými jinými, cupanina fungovala jako znepokojivý prostředník mezi lidskými těly a společenskými třídami. Coby ztělesnění složitého systému materiálů, procesů a společenských struktur se cupanina stala něčím, co přitahovalo jedovaté poznámky, zároveň ale sloužilo jako známka eroze – reálné nebo imaginární – hranice mezi odpadem a výrobnou, bohatými a chudými, rukou a strojem.

Na počátku dvacátého století chovatelé ovcí na vlno, stále více znepokojeni, že cupanina představuje hrozbu pro jejich zisky, rozjeli mohutné kampaně proti cupanině, a to jak ve Velké Británii, tak – v ještě větším měřítku – ve Spojených státech, kam se cupanina dostala ve dvacátých letech devatenáctého století a v jeho druhé polovině zde zažila obrovský rozkvět. Další paniku ve vlnařském průmyslu způsobil přísun velkého objemu uniforem po první světové válce. Z této paniky se zrodil nový termín, panenská příze, který označoval vlnu nepocházející z cupaniny.

Legislativa začala vyžadovat speci kaci použitých materiálů – buď panenská nebo cupaninová, přičemž pro druhý typ vlny se začaly používat i různé eufemismy jako například renesanční vlna. V posledních desetiletích dvacátého století se původní termín z angličtiny prakticky vytratil, tedy s výjimkou míst jako západní Yorkshire.

Naše halda je jistým způsobem podobná té, která se na místě mohla vyskytovat před stovkou nebo dvěma stovkami let, kdy si textil též přirozeným způsobem nacházel cestu na místní zemědělská pole. Toto jsou hromady průmyslového odpadu, který nedokáže najít jiný domov; cáry cárů aspirující na nějakou pozdní produktivní funkci. Ale další rysy této haldy naznačují, že jde o záležitost poměrně nedávnějšího data. Zatímco většina materiálu je skutečně odpad z vlny, zbytky z procesu cupování probíhajícího v několika málo přežívajících zařízeních tohoto typu v regionu, je zde rovněž mnohé, co vypadá jako žmolky z prádelen.

Tyto žíhané kupy nejsou nic jiného než stlačený prach sesbíraný z ventilátorů v cupovacích linkách anebo sesbíraný z „cyklonů“, strojů používaných k protřepávání hadrů před procesem cupování. Prašné zbytky z tohoto procesu – „ďáblův prach“ moderní doby – je stlačen do balíků, zabalen a převázán drátem. Po dopravení na pole jsou dráty přeštípnuty a obal rozříznut, nicméně díky vlhkosti materiálu si balíky udržují i nadále svůj tvar. Další sezónu, nebo dokonce sezóny, bude tento prach nechán na místě, aby se postupně spojil s půdou a bahnem.

V dnešním západním Yorkshiru recyklační průmysl vlastně přežil svého technologického a materiálního rodiče, jímž bylo vlnařství. Region mezi Leedsem a nedalekým Bradfordem se stala centralizovanou oblastí pro sběr a třídění oblečení věnovaného charitám po celé Velké Británii. Tyto organizace většinu oblečení dávají do balíků a buď odesílají do Polska k dalšímu třídění, anebo posílají mimo EU k okamžitému použití; zbytek je odprodán k výrobě cupaniny. Zatímco tradiční cupanina byla (a stále je, byť čím dál méně) používána k výrobě příze, textilu, oblečení a vojenských přikrývek, tato nová cupanina si stále častěji nachází cestu do koberců, podšívek koberců, matrací, reproduktorových systémů, vycpávek do automobilů a obalů. To proto, že většina oblečení zasílaná do tohoto regionu – obrovské objemy trik, kalhoty a ponožek vyrobených v robotárnách v rozvojovém světě ale nošených v Anglii nebo jinde v EU, které jsou zde zpracovávány – obsahuje syntetická vlákna. Továrny, jejichž pracovní sílu tvoří relativně nedávná vlna pákistánských a indických přistěhovalců a které tuto novou cupaninu zpracovávají, obvykle používají tytéž stroje, které se používaly před desetiletími při výrobě tradiční cupaniny. Jeden typ recyklace se proměnil v jiný.

Jeden z prvních velkých průkopníků cupaniny, obchodník a historik ze západního Yorkshiru, kdysi o „cupaninovém systému“ prohlásil, že „hromady odpadu nezabírají místo ani nehyzdí krajinu; všechny – dobré, špatné i neutrální – budou prospěšně využity.“3 Většina z toho, co vidíme zde dnes, nebude nicméně „prospěšně využita“. To proto, že syntetická vlákna, která tvoří stále větší část haldy, se biologicky rozkládají podstatně pomaleji než vlákna přírodní (pokud se tedy vůbec rozloží). Navzdory protestům majitelů pozemků mají ti, kteří sem textilie zaváží, zájem na tom je označovat jako „užitečný materiál“ a nikoli „odpad“: vyhnou se tak vysokým poplatkům za odpad, které Velká Británie zavedla v souvislosti s evropskou legislativou a kvůli kterým mnoho lidí z regionu volilo pro odchod z EU.

Neustále se měnící povaha cupaniny v prostoru, čase a stavu rozkladu spojuje přírodu a umělé dílo, věc nalezenou a vyrobenou, odpad a žádané věci. Na materiální i metaforické úrovni nese cupanina dál známky i břímě environmentální i politické historie v podobě zrodu.

1. O sporné etymologii tohoto a jiných termínu použitých v tomto článku, a historii a významu výskytu "šuntu" odkazuji ke své knize “Shoddy Heap: A Material History between Waste and Manufacture,” History and Technology, sv. 30, č. 44 (2014), str. 374–394.

2. Genealogie zpracovávání odpadů vlny, zvláště znovupoužití "šuntu" k výrobě nových oděvních materiálů, se liší od sběru a recyklace bavlny a lnu na výrobu papíru, ačkoli technologie je podobná.

3. Samuel Jubb, The History of the Shoddy-Trade: Its Rise, Progress, and Present Position (London: Houlston & Wright, 1860), str. 24.

Tento článek uvedl poprvé Cabinet magazine v č. 60 a zde jej uvěřejňujeme s jeho laskavým svolením.