Moje návštěva Plasů je spojena s mým dlouhodobým zájmem o Čechy a Moravu. Začalo to motoristickým sportem na počátku šedesátých let a stručně k tomu vrátím. Dětství jsem strávil v amerických průmyslových městech a v mládí jsem se zajímal jak o umění, tak o motocykly. Závodil jsem na motocyklu, abych se mohl věnovat umění a jeden z mých sponzorů zastupoval československé motocykly Jawa a další československé značky.
V souvislosti s komunismem to samozřejmě znamenalo, že jsem byl podporován Československem. Zároveň to znamenalo, že většina zaměstnanců dovozce v New York City byla česká, a protože jsem je často navštěvoval, začal jsem se zajímat o kulturu a historii této země. Dozvěděl jsem se o českém automobilovém průmyslu a jeho výrobcích. Stejně jako většina umělců mne zajímají muzea, architektura a umělecká díla České republiky.
Zajímají mě i dějiny měst jako například Mladá Boleslav, Strakonice a Brno. Odkud pocházejí významné průmyslové rodiny. Nová průmyslová aristokracie má od té doby stejnou moc jako dříve šlechta. Znalost dějin průmyslu je důležitá, protože globální korporace pohlcují kulturní identity a reprezentují je tak, aby vyhovovaly globálního zisku. Naše realita na zemi i ve vesmíru se v industriální epoše značně změnila.
Nyní bytujeme i ve virtuálním světě, kde mechanické bylo nahrazeno elektronickým.
Naše snaha pochopit a popsat prostor pomocí fyziky přestane být užitečná, jakmile se pokoušíme ji uchopit v širším psychologickém smyslu. Interiéry vypadají větší než exteriéry, protože přírodní je více zprostředkované a komprimované. Z toho jsem vycházel, když jsem vytvářel projekt z odložených věcí nalezených v okolí kláštera.
Obrazy je možné spojit v dlouhém časovém sledu bez ohledu na jejich kulturní nebo finanční hodnotu. Objekty, které jsem použil, jsou nesourodé - televize, kytara, kniha odkazující na pozoruhodnosti Československa z roku 1927, díly vozu Škoda, vedle třeba židle z Centra pro Metamédia, okurky a hračka-zbraň.
V instalaci zkoumám vztah mezi objekty a prostorem, veřejným i soukromým, s použitím grafitové frotáže na papíře a sádry. Použil jsem potenciální ikony kultury spotřeby. Takové objekty zde hrají důležitou roli, jsou spojeny s obsahovou maticí a jsou cosi jako negativním odlitkem sochy, záznamem „mizejících“ obrazů.
Dan Devine, 1999 Plasy

Prohlášení: Náraz do budoucnosti a návrat zpět.  Představte si, že tajně vklouznete do budoucnosti, rychle si vezmete vzorek a vyklouznete bez povšimnutí zpět do současnosti. Když si člověk představí paradox „hasičské“ role v Bradburyho knize 451° Farenheita nebo totalitní režim, který se bude řídit výsledky smrtelně vážné hry v The Hunger Games, takové obrazy budoucnosti jsou kulturně všudypřítomné. Ale co když ta budoucnost může do vás narazit bez upozornění? Co když je budoucnost již přítomna?
Základní fyzikální zákon říká, že veškerá světová hmota již byla vytvořena a naše fyzická zkušenost je jen pokračující rekonfigurací hmoty, molekul a atomů, vždy v neustálé změně. Doslova, plastová láhev byla kdysi surová ropa a v budoucnu, pokud vše půjde dobře, bude recyklována na zahradní židli, která má být prodána v obchodě se zahradnickými potřebami. Je ještě pravděpodobnější, že se stane skládkou, určenou pro zdánlivě nekonečné budoucí milióny let, než příroda dokáže rozložit plast.
Je snadné si to vše představit, když se jedná o hmotný svět věcí, ale na úrovni atomů, se tato realita stává spíše kosmickou a mnohem esoteričtější. Mezi těmito dvěma světy, viditelným a neviditelným, je úžasný vztah.
V elementárních termínech, existuje země a obloha. Země a moře, hory a pouště, zemědělská krajina a města. Něco je krásné a nedotčené, něco zničené a špinavé. S chmurnou upřímností zrcadla odráží obloha zemskou topografii, které přidává vhodné sluneční světlo, oblačnost, tryskové proudění, počasí, znečištění a hluboké důkazy o tom, že existuje fyzická Země, kterou  spravuje lidský druh.
Vzduchem putují rádiové signály, mikrovlny, bezdrátová počítačová komunikace a další pro lidi neviditelné signály potřebné k tomu, aby bylo možné okamžitě komunikovat s jiným člověkem, žijícím na druhé straně Zeměkoule. Za viditelnou oblohou se rozvíjí neviditelná realita krystalické krásy. Podle Marshalla McLuhana: „Naše adresa je zítra.“
Je to budoucnost, na níž většinou záleží. McLuhan vyjádřil svůj zájem o budoucnost lidstva, když se ptal, kolik informací bude zapotřebí, aby miliony obyvatel země zemřely? Ať už se člověk zamýšlí nad fyzickým prostorem nebo technologickými zázraky, možná je to právě tento vztah mezi viditelným a neviditelným, mezi pamětí a budoucností, který většinu fascinuje.

Dan Devine je výtvarný umělec a pedagog, žije a pracuje v Ghentu, stát New York, V  roce 1988 obhájil titul MFA na Bard College. Předtím se živil jako motocyklový závodník. Měl mnoho sólových výstav, včetně galerie Incident v Hudsonu, NY; The Fields Sculpture Park, Gent, NY; Pierogi Gallery v Brooklyn,; Galerie Helen Shlien, Boston, MA. Byl také zařazen do skupinových výstav v Thompson Giroux Gallery, Chatham, NY; Western Exhibitions, Detroit, MI; Brooklynské muzeum, Brooklyn, NY; a další. Je zastoupen galerií Thompson Giroux a v současné době vyučuje na Hofstra University.
Kurátorské projekty a publikace:
Settling Into Nature, Photographs  -  Mikael Levin. Hofstra Museum. May – July 2010
Chair, History of Art and Architecture, Twentieth Congress, Czechoslovak Society of Arts and Sciences, Washington, D.C. August, 2000.
Historical Misrepresentation at the Guggenheim-BMW, The Art of the Motorcycle Exhibition. Essay published in Art Criticism, svazek 15, číslo 1, 1999.
22/21 Vision. Hofstra Museum, Hempstead, NY. September – October 1998
Gallery Director, Rosenberg Gallery, Hofstra University, 1994-2005 a 2008 až do současnosti.