Byla jsem pozvána Nadací Hermit do kláštera v Plasech, abych se zúčastnila připravovaného sympozia. Z Osla jsem přijela v srpnu 1999 a taxík z letiště řídil Rus Viktor. Celou cestu jsme si povídali. O jeho synovi, o horách, o krajině, lidech na silnici. O dětech, špinavých dětech, které Viktora otravovaly, a které se koupaly v řece u mostu. Nakonec jsme dojeli k vysokým klášterním zdem.

Čas strávený v Plasech byl magický: staré budovy s vrstvami času, zarostlá zahrada, napůl zničený, napůl opravený klášter. Miloš mě přátelsky uvítal na dvoře budovy prelatury, kde byly hostinské pokoje. Nad šálkem čaje mi vysvětlil praktické věci a pak musel odjet do Prahy kvůli svým projektům. Ve velké místnosti jsem našla velkou dřevěnou postel. V “ložnici pro jeptišky” – jak jsme jí říkaly – jsme si my, které ji “obsadily”, složily naše věci na hromádku vedle postelí, bděli a spali: Mercedes, Marie-Ange z Buenos Aires a New Yorku, Rosa z Barcelony, Kaeko z Tokia a Marseille, Monika a další. Petr (Krušenický?) z Prahy, Adrian Fischer z Londýna a další. Umělci z celého světa, nepamatuji si všechny.

Muži-umělci měli – podobně jako mniši – několik svých pokojů, pro nás jeptišky zbyla jedna velká místnost. Usínali jsme pár metrů od sebe na tmavých velkých dřevěných postelích, podobných lodím, mezi bílými zdmi a pod vysokým stropem. Bylo to jako cesta časem.

Venku na starém klášterním dvoře jsme si trhali petržel, na svahu vedle klášterní zdi volně rostla. Vařili jsme společně, banda umělců. Nad jídelním stolem jsme vedly diskuse, vážné a doprovázené smíchem. Pak jsme šli spát a usnuli, nebo nemohli spát a zůstali celou noc vzhůru. Jednou odpoledne jsme u řeky koupili rybu. Dva místní kluci přinesli velkou rybu. „Dá se jíst?“ „Ale ano!“ odpověděli se smíchem. Měli jsme tehdy vegetariánskou polévku a jednou večer i rybu. Nikdo kromě mě se neodvážil rybu připravit, zdálo se mi to divné, ale dobře. Šli jsme dolů do vesnice a v hospodě si nakoupili pivo k jídlu. Piva jsme přinesli hodně, v hospodě ( U Suku) měli otevřené okno, které používali jako prodejní pult. Čerstvé pivo k jídlu. Nalili nám ho do džbánů, které jsme postavili na dlouhý stůl v kuchyni.

V prelatuře byly místnosti zaplněné starým použitým nábytkem, knihami, videopřehrávač a televizor. Alchymista Miloš měl pokoj plný věcí, textů a informací. Občas přišel, odpovídal na otázky, řešil problémy a vypomáhal, seděl v hluboké tmavé kanceláři. V kanceláři byl také jediný telefon, alespoň myslím. Nemohu si vzpomenout, kde ta místnost v klášteře byla.

Večer, když byla letní noc, mírná a teplá a pomalu se stmívalo, mi někdo řekl, že v druhé části prelatury, v jiné než jsme spaly a kde byla kuchyň - jsou duchové. Byly tam dveře a schody, kam bych v noci nešla. Nemyslím si, že to místo bylo nějak zlé, ale děly se tam divné věci.

Pod klášterním dvorem byly ukryty staré klenuté sklepy. Za komunismu tam postavili protiatomový kryt. Přišlo mi divné, že pro bezpečnost důležitých lidí - tedy vlastně pro sebe - si vybudovali kryt pod starým klášterem plným vzpomínek, myšlenek a ticha.

Druhý den jsem se procházela klášterem. Budovy se rozpadaly, některé byly poničené, v jiných byly stopy nové doby. Opravené části se mi zdály sterilní a uzavřené. Stála tam obrovská sýpka, se dvěmi nebo třemi patry a se starými dřevěnými podlahami, na které padalo okny světlo. Uprostřed - mezi dvěma křídly - byla zvonice. V podzemí sýpky byly klenuté sklepy, vypadaly jako jeskyně s vlhkými a chladnými kamennými podlahami. V sýpce ve druhém týdnu proběhla akce pořádaná nadací Hermit. V každé části sýpky byly nějaké intervence, performance, filmy, hudba a akce.

Výběr místa pro “Plaské nakládačky”

V budově altánu jsem objevila osmiúhelníkovou místnost, kde jsem mohla pracovat se zvukem a hlasem. Strop byl vysoký, na podlaze písek a zbytky lepkavého asfaltu, který tam za komunismu někdo položil. Altán tehdy používali jako kuchyň, nebo něco takového. Ze starých zdí visela spleť elektrických drátů, v oknech plno mrtvého hmyzu.

Přivezla jsem si z Osla připravený zvuk, potřeby na kreslení, nářadí, nylonové lanko a nějaké texty. Zbytek jsem chtěla vytvořit a sesbírat v Plasech. Zeptala jsem se Miloše, jestli bych mohla použít osmiúhelníkovou místnost v altánu jako ateliér. Zeptal se správce kláštera a řekl, že ano.

Dala jsem se do zametání podlahy. Každé ráno jsem tam nahlas zpívala a sbírala obyčejné předměty a něco nakoupila v obchodě ve městě. Sbírala jsem předměty, které někdo nechal v koutě pod schody, v opuštěných místnostech, v uzavřených prostorech, všude tam, kde jsem mohla nějaké věci nalézt.

Zjistila jsem, že součástí místní kultury je nakládat okurky nebo jinou konzervovanou zeleninu. Postupně jsem v klášteře našla tři, nebo čtyři velké nakládací sklenice. Chtěl jsem je použít pro naložení kysaných okurek pro Plasy... Kolem tohoto tématu jsem pracovala s texty, hlasem, prostorem, materiály. Jednoho dne jsem v zahradě našla židli, stála venku na dešti, v nepohodě. Přinesla jsem ji a postavila doprostřed místnosti. Židli jsem přivázala nylonovými lanky k všem těm drátům a kabelům starého nefunkčního elektrického vedení. Židle levitovala kousek nad podlahu. Světlo a sluneční paprsky klouzaly místností po zametené podlaze s židlí.

Poslední den, když byla akce pro veřejnost - jsem provedla performanci “Plaské nakládačky”. Jednu sklenici jsem naplnila plaskými nakládačkami, tedy hlasy, texty a v okolí nalezenými materiály jako je med, limonáda, rezavé předměty, kousky plastu. Lidé pomáhali. Vzadu, ve vedlejší místnosti jsem si postavila stolek, který jsem napřed vydrhla a umyla. Tři sklenice, které jsem během týdnů naplnila věcmi, jsem položila na stůl. Líbila se mi barevnost, vazkost a nesouměřitelnost naložených materiálů a kapalin: to byly “Plaské nakládačky”.

Ewa Jacobsson, Oslo 1999

Ewa Jacobsson je norská vizuální umělkyně a hudební skladatelka: od počátku 80.let se zabývá sběrem zvuků, sbírá opuštěné vizuální prvky z různých míst, používá materiály jako marcipán, olej, ocel, dráty, fotografie, kresby. Její práce zahrnují site-specific instalace s obrazem, zvukem a upraveným prostorem, čistou hudební kompozicí, znějící objekty a performance na výstavách, v muzeích, v koncertních síních, prací ve veřejném prostoru a participačního umění. Snaží se o existenciálně nebo politicky závažných sdělení pomocí různorodých médií bez ohledu na zavedené hierarchie a k tomu používá pokročilou techniku a materiály, které kombinuje se spotřebitelskými technologiemi.