Když uvažuji o dávných mniších, představuji si je v jejich dlouhých kutnách, hlavy ukryté v kápích. Viditelné jsou pouze jejich ruce. Ruce jsou spojené s prací, zemí, ruce v pohybu i v klidu, ruce sepjaté v modlitbě, ruce rozevřené k duchovnímu světu.
To ve mně vyvolalo následující představu: Vyfotografovat ruce ve všech polohách od každodenní práce až k spočinutí v klidu. Potom připevním tyto fotografie hřebíky na dřevěné destičky a těmi pokryji celou vodní plochu pod schodištěm. Bločky jsou spojeny provazem. Tato vzedmutá plocha přibitýchrukou vyzývá k chůzu po vodní hladině.
Když se ptám místních lidí, jestli mohu vyfotografovat jejich ruce, navazuji vztahy v nejdůležitějších rovinách: mezi mnou a obyvateli Plas, tím že mi “dávají své ruce.
Mezi mnou a mnichy z dávných časů, protože dělám vlastně mnišskou práci. Musím připravit několik stovek fotografií, nařezat dřevěné bločky a vypustit je na vodu. Pracuji každodenně až do doby, kdy bude celá vodní hladina pokryta.
Mezi obyvateli a projektem Hermit, protože na konci si lidé mohou přijít pro své ruce do kláštera a vzít si je na památku.
Mezi současnými obyvateli Plas a jejich předky – mnichy. Tento proces a možnost zde žít určitou dobu spolu s jinými umělci ve mně vzbuzuje pocit, že jsem ve správnou dobu na správném místě.
Iris Honderdos 18. května 1992

Iris Honderdos je výtvarná umělkyně, žije a pracuje v Utrechtu. Studovala obor dramaterapie na Akademii pro výraz a komunikaci (AVEK) v Leeuwarden a vizuální umění na Akademii umění (HKU) v Utrechtu. Ve své práci čerpá z několika různých prostředí. Poté, co pracovala v oboru psychiatrie, začala studovat na akademii AVEK a v roce 1986 přešla na Akademii výtvarných umění v Utrechtu. Kromě trojrozměrných prací se začala věnovat zejména médiu fotografie. Pracovala pro časopisy a hledala možnost “třetí dimenze” a rozšířit práce na papíře dalšími materiály a médii a začala vytvářet velké prostorové instalacemi. Krátce po pádu komunismu se v roce 1992 zúčastnila mezinárodního symposia Hermit v bývalém Československu. Právě zde objevila podstatu toho, co se postupně stalo specifickým rysem jejích projektů, kterým se posléze věnuje v mezinárodním kontextu. Základem jejího přístupu je setkávání v nových, neznámých, nebo náročných situacích a převedení těchto zkušeností do uměleckého díla, vznikajícího přímo pro konkrétní lokaci. Iris obvykle požádá někoho z komunity o osobní příspěvek, jako je je například text, obrázek nebo kresba. Tyto “žetony” pak mají důležitou roli v konečném tvaru instalace a proces komunikace se tak stane pro umělkyni i pro ty, kterých se přímo dotýká, osobnější. Iris fotograficky dokumentovala první ročník symposia Hermit v roce 1992.