Kukátko (pro J. K.) patří do širší řady instalací, které Ambrůz vytvářel z tabulí okenního skla v 80. a 90. letech. Jeho přístup ke vztahu sochy a prostoru, metoda zavěšení velkých skleněných desek na provazu, stejně jako jeho použití běžných materiálů a pohyb slunečního světla jsou jedinečné.
Materiál: skleněné desky, lana, hřebíky, světlo, prostor, (180 x 180 x 1 400 cm).

Jan Ambrůz (narozen 1956 ve Zlíně) absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v roce 1984. Upozornil na sebe na výstavě Konfrontace VII. ve Svárově v roce 1987, kde na hladině rybníka sestavil geometrickou konstrukci ze suchých rostlinných stvolů a provázků. Zájem o geometrii zde vystřídal jeho předchozí zájem o figurální sochařství. Náklonnost ke konstruktivním řešením, minimalizovaným do základních geometrických forem se od té doby stává jeho základním výrazem. Od konce 80. let se Ambrůzova tvorba rozvíjí ve dvou liniích: jedna se zaměřuje na křehké konstrukce a instalace z tabulového skla, druhá na práci se dřevem. V obou přetváří autor inovativním způsobem odkaz geometrického umění a minimalismu a v některých dílech také landartu, protože umístění díla do prostoru a krajiny hraje v Ambrůzově díle důležitou roli. Řada objektů vzniká pro dané místo a pro určitou chvíli. Po ukončení instalace zanikají i dílo poté existuje už jen ve fotografické dokumentaci. Od roku 1988 tak postupně vzniká početnější série skleněných konstrukcí – rozměrné objekty ze skleněných tabulí, položených na zem či na vratké podstavce ze dřeva, anebo pomocí provázků volně zavěšené v prostoru (Nekonečno, 1987, Pod sebou, 1987, Trojice, 1987). Skladbou tabulí vznikají geometrické rastry, v nichž se opakuje jeden motiv. V podstatě jde o princip multiplikace, známý z minimalismu. Ambrůz mu propůjčuje emocionální působivost: sleduje vztah materiálu (skla), světla a vzduchu. Křehké, efemérní a subtilní, ale při tom monumentální skleněné konstrukce levitují v prostoru a vyvolávají v nás otázky, zdali a jak může zdánlivá nestabilnost obstát před gravitačními zákony. Tyto sochy tedy akcentují vztah mezi vratkostí a stabilitou a mezi hmotností a jejím popřením. Souběžně se skleněnými plastikami začal Ambrůz vytvářet monumentální dřevěné sochy-stavby, zasazené zpočátku přímo do krajiny (do konkrétně vytipovaného místa) a později i do interiéru (Kříž, 1989, Tam, 1990, Klenba, 1991). Jsou to jednoduché geometricky utvářené objekty konstruované z dřevěných trámů, opracovaných motorovou pilou. Svým jakoby lapidárním, „nekultivovaným“, až surovým opracováním a v součinnosti s krajinou se vzdalují chladné geometrii a dostávají až rituální význam. Jakoby evokovaly odkaz k totemickým znakům, symbolům a obrazcům – jakési vzkříšení prehistorie a jejích archetypů v dnešním technickém světě.  
Ivona Raimanová
RS 16.6.2017