Když jsem sestoupil, obklopil mne dav lidu; ti však, kteří stáli nejblíže, mi připadali, že jsou urozenějšího stavu. Dívali se na mne, jevíce všechny známky údivu, a také já jsem nezůstal pozadu za nimi, neboť jsem dosud nikdy v životě nespatřil smrtelníků tak zvláštních stavbou těla, oděvem a tváří. Všichni měli hlavu nakloněnou buď na pravou, nebo na levou stranu; jedno jejich oko bylo obráceno dovnitř a druhé přímo k zenitu. Jejich svrchní oděv byl ozdoben obrazy sluncí, měsíců a hvězd, mezi nimiž se proplétaly obrazy houslí, fléten, harf, polnic, kytar, klavírů a mnohých jiných hudebních nástrojů u nás v Evropě neznámých. Tu a tam jsem viděl četné v oděvu služebníků, kteří nosili v rukou nafouknutý měchýř, připevněný na konci hole na způsob cepu. V každém měchýři byla hrstka suchého hrachu nebo malých oblázků (jak jsem zvěděl později). Těmito měchýři čas od času pleskali přes ústa a přes uši ty, kteří jim stáli nablízku; tenkrát jsem ovšem ještě nevěděl, jaký má toto počínání smysl; zdá se, že duch těchto lidí je ta zabrán do hlubokého přemýšlení, že nemohou ani mluviti ani dávati pozor na řeči druhých, nepřivede-li je k sobě nějaký dotek zvenčí na jejich mluvidla a sluchové ústroje; z toho důvodu mají vždycky ti z nich, kteří si to mohou dovoliti, ve své rodině pleskače (jeho původní název jest klimenole) jako služebníka a bez něho nikdy nechodí na ulici ani na návštěvy. A úkolem tohoto sluhy jest, když se sejde společnost dvou nebo tří osob, zlehka svým měchýřem udeřiti ústa toho, jenž má mluviti, a pravé ucho toho, jemuž slova mluvčího platí. Povinností pleskačovou dále jest doprovázeti pilně svého pána na jeho vycházku a v případě potřeby ho lehce plesknouti na oči, poněvadž jest vždycky tak ponořen do úvah, že mu hrozí zjevné nebezpečí, že spadne do každé propasti a narazí hlavou do každého trámu; a na ulicích že bude shazovati druhé, anebo bude sám shozen do příkopu.
Musil jsem čtenáři dáti toto vysvětlení, bez něhož by stejně jako já nechápal počínání těchto lidí, když mne vedli po schodech nahoru na vrchol ostrova a odtud do královského paláce. Cestou vzhůru několikrát zapomněli, co vlastně dělají a nechali mne samotného, až jejich pleskači jim osvěžili paměť; jak se totiž zdálo, nic jimi nehnul pohled na mé cizokrajné šaty a tvářnost a pokřik prostého lidu, jehož myšlenky a hlavy nebyly tak sebou zaujaty.

Jonathan Swift, Cesty k rozličným vzdáleným národům světa ve čtyrech dílech od Lemuela Gulivera. přeložil Lad. Vymětal. Praha 1929, Ladislav Kuncíř.