(jeden z textů katalogu FUNGUS - průzkum místa, vydala nadace Hermit v roce 1995 v nákladu asi 200 kusů)

(nápis vytesaný do kamene nad vodním zrcadlem v plaském konventu)

Voda a čas

Texty a obrázky, které čtenář nalezne v této malé knížce mají zachytit několik obrazů v zapomínání a plynutí času. Místem děje je bývalý cisterciácký klášter Plasy. Příběh místa je tu zaznamenán do zdiva budov. Lze ho - s vynaložením určitého úsilí - dešifrovat, tak jako lze přečíst historii z nálezených střepů, nebo ze zkamenělých kostí, vyplavených ze břehů řeky proudem. Každý si může sestavit příběh jako mozaiku, a tedy jinak.

Voda a čas mají něco společného. Jak napovídá název místa, klášter Plasy (podle místní legendy slovo 'plas' pochází z keltského výrazu pro brod přes řeku) byl založen před 850 lety v meandrech říčky Střely. Podzemní prameny byly později svedeny pod budovy nového konventu. Stabilita, dokonce samotná existence a budoucnost budovy je tak závislá na povaze a křehké rovnováze celého okolí. Stavitelé využili pohyb vodního živlu v základech budovy. Střela tekla nedaleko a další prameny byly svedeny samospádem z okolních vrchů do studní a kašen v areálu.

Architektura tak byla a dodnes je propojena neviditelnými liniemi s okolní krajinou. A krajina se mění. Co bylo původně základní podmínkou stability budovy konventu – a je vyryto v kamenech jako varování – volný průtok čirých podzemních vod - se během posledních desetiletí proměnilo v ohrožení: špinavá říční voda a kanalizace z okolní zástavby pomalu, ale nezadržitelně rozrušuje pískovcové kvádry i dubový rastr, na kterém těžká masa budovy 300 let spočívá. Zabývat se na symposiu problematikou krajiny, vztahem člověka, přírody a prostředí je logické, a stalo se dokonce nutností.

Tématem symposia "Fungus" byla viditelná i neviditelná spleť vazeb, spór a vláken (odtud název projektu Fungus ), spojující člověka s krajinou, s určitým místem. Devatenáct pozvaných umělců přijelo hledat prostor, se kterým by pocítili nějakou sounáležitost, navázali s ním dialog – poznali jeho historii, morfologii a vyslovili se k němu. Každý z nich našel svůj topos a každý se k němu vyslovil jinak: někteří pojali prostředí jako celek, jiní se soustředili spíš na detail. Například Miloš Šejn důkladně "speleologicky" prozkoumal akustické, termodynamické a architektonické vrstvy podzemních vodních štol. Po dlouhém výzkumu a měsíci příprav vstoupil během přízračné večerní performance do šachet, aby tělesně propojil, rozechvěl chladná sklepení, oživil rozlehlý cylindrický akustický nástroj kaple svatého Benedikta. Charlie Citron našel ve stejném prostoru v jednoduché instalaci s desítkami poštovních obálek, symbolizujích koloběh života a umírání mušího národa překvapivé souvislosti mezi vzdáleným a blízkým. Jan Ambrůz použil padesát zavěšených, zdánlivě "levitujících" okenních tabulí k zhmotnění osy místnosti – etudě lomených průhledů a nekonečného zrcadlení v kukátku obřího kaleidoskopu. Stefan Pfaff-Hösch jen odstranil nahromaděné haraburdí, zakrývající charakter místa, kde byla kdysi metternichovská sýpka a v klášterních dobách rozlehlý letní refektář a zviditelnil tím jeho zašlou a zapomenutou genealogii.

Došlo k významovému posunu v metodě umělecké práce, k méně kolonizujícímuu vztahu hosta k žitému prostoru. Snad i k jinému vzorci chování, než je u standardních závěsných, nebo sochařských výstav normální. Cílem byla snaha o citlivé zasahování přímo do organismu a ústrojnosti barokní architektury a architekt Santini se tak stal jedním z účastníků symposia. V lepším případě nedošlo k "vystavení", spíš k téměř anonymnímu poukazování, akcentaci, ozřejmení vlastnosti prostoru, třeba dosud zasunuté pod povrchem. Prostředí se stalo pro symposium Fungus důležitějším faktorem než jednotlivé vystavené artefakty a intervence. 

Místo

Klášter, jakkoliv dávno zrušený, není ani museum ani galerijní bílý kubus, lehce se podvolující nárokům a někdy svévoli umělce. Artefakt zde nelze jasně oddělit od celkového prostředí a umělec musí prokázat hlavně schopnost orientace, improvizace, senzitivity a flexibility. Může se stát, že se instalace takřka rozplyne ve svém okolí a "vnoří" natolik do celkové atmosféry, že ji protřelý kritik stěží rozpozná od ne-instalace. Čím je instalace v nemuzeálním kontextu skromnější, "průsvitnější", tím snadněji přenechává prostor místu samému, jeho svátečnosti, posvátnosti a divákově imaginaci a umění tak ztrácí punc všednosti a samozřejmosti. Plasy patří bezesporu mezi posvátná místa kraje, kde panuje zvláštní nostalgická atmosféra, určená jeho dějinami i současností s lehkým oparem opuštěnosti.

Domus a Megapolis

Klášter je postaven v lesnaté, zvlněné krajině a je poměrně vzdálen od většího města. Od prostředí, kde je koncentrováno v jednom místě množství informací, znaků, zboží, hluků a barev. Kde přirozená poezie místa ustoupila, nebo se dokonce uzavřela. Volná krajina je oproti tomu výrazem rozklenutého prostoru a rozmáchlého pohybu. Architektura klášterního komplexu je průnikem vnitřního a vnějšího prostoru, srostlicí krajiny a domu. Je nutné uvážit každý detail a zákoutí, poskytující úkryt. Zdejší pobývání návštěvníka prinutí, aby zpomalit kroky, rozhlédl se, začal pozorovat, naslouchat ozvěnám. Může vystoupit na věž s hodinami, projít se znělým ambitem, vydat k podzemním chodbám, otevřít dveře do ukryté místnosti. Při trošce štěstí může v labyrintu budov zabloudit, ztratit se.

Ve své rozlehlosti a členitosti je klášter téměř jakousi podobou vnitřní krajiny, templem – chrámem i přístřeším. Středověký klášter v krajině kdysi sloužil jako tvrz, ochrana, úkryt před vnější divočinou. Byl to pevný kvadrant kamenných zdí, chránící křehkou komunitu uvnitř proti nebezpečné divočině, násilí. Kláštery sloužily jako místo společné meditace i jako odkaz na ztracenou Rajskou Zahradu.

Ale v okolí kláštery mniši často pokáceli staré posvátné háje a stromy, protože je obývala pohanská božstva. Středověk neměl pro pozemskou přírodu soucit a pravé Boží Království bylo přece nahoře v nebi. Snad jen řád svatého Benedikta, Bernarda a Františka, žebraví bratři a poustevníci vstupovali do lesů jako do posvěceného prostředí vhodného k modlitbě, obživě i životu. Cisterciácký řád pro zakládání klášterů hledal odlehlé končiny "zvlášť odloučené od lidského konání": skály, podmáčené louky, mokřady u řek a u pramenů, protože úrodná půda nesměla být znehodnocena stavbou. Benediktýni měli v řeholních regulích, že by neměli zbytečně cestovat, naopak co nejdéle setrvat na jednom místě. Stabilita a propojení s konkrétním místem byla podle Benedikta (Dobroslava) hodnotou, kterou se nový řád v šestém století odlišoval od východního mnišství. Tomu Benedikt vytýkal přehnanou askezi a odpor k fyzické práci. Aby mohli řádoví bratři dobře sloužit bohu, měl by jejich život být harmonicky rozdělen mezi modlitbu, práci a odpočinek, mlčení. Svatý Benedikt založil svůj první klášter v Montecassinu ve stejném roce, ve kterém v římský císař Justinián platónskou Akademii v Athénách zrušil a tak se benediktýni stali - metaforicky řečeno - nositeli klasického vědění v Itálli a později v celé Evropě. Benediktínký a pouději i cisterciácký konvent sloužil meditaci, kontemplaci a službě vnitřnímu, ale byl otevřený do krajiny. Monastický řeholní rytmus ubíhal v cyklickém střídání službě Bohu, v modlitbách, obdělávání půdy a práci s hospodářskými zvířaty (Cisterciáci byli a jsou důslední vegetariáni).

Takové Obydlí bylo domovem pro mnichy i laiky vzniklo jako architektura odklonu od mocenské hegemonie města. Řádoví bratři v jedenáctém a dvanáctém století pod vedením opatů opoušteli města, benediktinské kláštery a hledali pro založení nového kláštera neplodnou půdu. Baroko proměnilo klauzuru v monumentální krajinný celek, kde scenérie byla podřízena dominantě klášterních budov, ale komponovaných v harmonii s krajinným celkem. Konec baroka zavěrem 18. století zaznamenal ve střední Evropě i konec velkých klášterních stavebních projektů a tedy i hlubokou proměnu urbanismu. Nastala kolonizace venkova průmyslem.

Santini

Vzácnou ukázkou souladu mezi přírodním a kulturním tvaroslovím, mezi organickými a anorganickými strukturami, vnitřním a vnějším, sférickým a lineárním je architektura Jana Blažeje Santiniho Aichla. Santiniho stavby svědčí o výjimečném talentu k krajinné dispozici stavby. Některé jeho venkovské stavby přímo reagují na ráz místa a zcelují terén v jeden celek. Santiniho stavby v krajině jsou svědectvím o citlivosti barokního člověka vůči přírodě, dosud držené pod ochranou božího copyrightu. Výjimečným příkladem jsou Santiniho řešení poutního kostela v Mariánské Týnici, fragmentu kláštera Plasy, nebo Kaple Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou.

Epocha osvícenství přisoudila přírodě nové postavení a divočina se začala měnit v romantickou krajinomalbu na stěnách měšťanského salonu, v barvotiskovou ilustraci v knize, nebo scenérii nedělního výletu. Městská aglomerace a ekonomická hegemonie megapole odsunula venkov, krajinu, "domus" stranou a po staletí formuje zbytky středověkého, nebo barokního modu krajiny. Ideologie urbis přeměňuje "res domesticae" v "místo bydliště", volnou krajinu v "životní prostředí", " v ideologii občanství a pracovní síly. Nastoluje jiný druh paměti, archivy, psané, mechanicky ovládané, elektronizované.

"Město je odpoutáním od konceptu rovnice Bůh-Příroda. Vládne zde jiné pojetí prostoru a času. V souvislosti s tím je pastorální vnímáno jako melancholická, sentimentální utopie. Smutné tropy viděné ze severu. " (Jean F. Lyotard; Domus and Megapolis) The Inhuman: Reflections on Time. Trans. Geoffrey Bennington and Rachel Bowlby. Stanford, CA: Stanford University Press, 1991 [L’Inhumain: Causeries sur le temps. Paris: Galilée, 1988]
Ne-místo (non-site) získává převahu nad místem. Přízrak "globální vesnice" je vítězstvím univerzálních zákonitostí, odkouzlení, proměny na zboží, sítí standardizovaných měst nad intimitou, diverzitou a lokálním charakterem venkovského "domus". Ta civilizační transmutace je podporována bujením asfaltových, betonových, elektronických dálnic, stožárů vysokého vedení, rušením a mizením pěšin, ovocných sadů, nástupem klimatizovaných skleníků místo zahrad. To vše s nevyhnutelnými klimatickými důsledky.

Kruhy a linie

Každé místo žije svůj rytmus. Někde čas nezadržitelně lineárně ubíhá od minulosti k budoucnosti, někde se zaobluje ve spirálách zmnožené přítomnosti. Někde se vrací v ozvěnách, je v věčném koloběhu milosrdnější. Jaro, léto, podzim, zima, setí, kosení, sklizeň ovoce, masopust a půst, všední den, svátek. V Megapoli vládne neustálý, všednodenní úprk mechanizovaného času, rozmývajícího rytmus přechody dne a noci, ročních období. Venkovský Domus členitost v obrysech a zbytcích rituálů dodnes uchovává.
Vnitřní prostory kláštera i jeho okolí závisí na principu opakování, doznívání zvukových koloběhů. Odčítá je občasné odbíjení věžních hodin, šumění řeky na jezu, jemné reflexy slunce na stěnách ambitu, prolínání snění a reality. Monumentalita konventní budovy a hlavně členité interiéry sceluje jednotící, asymetrický prvek zrcadla a navozuje pocit hranice, rozmezí, rozhraní mezi rozlehlostí krajiny, posvátností chrámu a útulností světnice. Stavba prozrazuje architektův rukopis barokního universa, dynamické vyvažování elementů světla a tmy, prostupování hmoty a beztíže. V můzické skladebnosti spočívá tajemství posvátnosti kláštera. Taková aura musela ovlivnit i práce, které vznikly během symposiu Fungus.

Hrubost uplynulé epochy k památkám i krajině se podepsala na dezolátním stavu venkova a zuboženosti české krajiny obecně. Po traumatu dvou světových válek a iracionálního "vědeckého" materialismu jakobychom ztratili schopnost navázat a udržovat vztah k okolí, k čemukoliv, co přesahuje ploty vlastní zahrádky, stránky bankovní knížky a okraje obrazovky. Sdílený syndrom "bezdomoví" - heideggeriánské umheimligkeit - je prosazován železobetonem, jedovatou vodou v potokách a řekách, kulturou smetišť a popelnicových polí, svatostánky hromad odpadků u cest, chrámy cementáren, tepláren s obřími kužely chadících věží v krajině, kde se dodnes rozpadají barokní statky, usedlosti, zámky a kláštery.

Rychlost

V krajině se dnes pohybujeme mnohem rychleji, než barokní poutník: motorizovaný člověk prožívá abstraktněji svůj prostor, kde "objem je postupně nahražen povrchem. Tento abstraktní prostor se proměňuje v prostorové simulacrum, které bylo původně naplněno přírodou a dějinami." (Henri Lefebvre: The Production of Space/Production de l´espace, Edition Anthropos, 1974, 1984). Péče o krajinu i o lidské obydlí je jednou ze základních podmínek přežití doma i v planetárním měřítku. Rehabilitace jediného Místa znamená jednu i když homeopatickou změnu ekosystému. Záchrana jediné čeledi, jednoho druhu květin, jednoho biotopu může udržet rameno narušené rovnováhy. Může jít o možnost návratu k cyklickému času, k času odpočítávanému hodinovým strojem na barokní věži.

Objevování vnímavosti člověka k určitému prostoru bylo motivací symposia o houbách a Průzkumu místa. Dlouho opuštěný a ponížený klášter se po dlouhé době stal na několik týdnů obydlím, laboratoří a pracovištěm malé komunity. Nešlo o produkci, umístění objektů, naistalování a aranžování, prosazování estetiky. Ale o hledání společného místa, konstelace mimo národnostních nebo stylových rejstříků. Mělo jít o pokus namodelovat jiný typ koexistence člověka a místa, resuscitaci vědomí "tady a teď". Možná to byl pokus o miniaturní "ekologický posun", krok směrem od "čistého umění". "Ekoart" a přírodní materiály nebyly pro účastníky ani kurátory přímou inspirací, ani cílem.

Hvozdy, muchomůrky a sádroví trpaslíci

Mottem symposia byla říše hub, symbolické gesto směrem ke koloběhu života, k živému i umírajícímu stromu. Smutná, téměř mrtvá krajina "černého trojúhelníku" v podkrušnohoří, "měsíční pustina" se svahy bez smrků, dubů, jilmů, lipových alejí, květin, mechů a hub začíná jen hodinu cesty autem směrem na sever. Kultura lesů pokrývající kdysi velkou část střední Evropy kultura vytlačila do kopců a do údolí a z lesů zbývají jen parky, národní parky, nebo přírodní rezervace. Lesní zvířata, houby, rostliny mohou přežít jen v zlomcích bývalé rozlehlosti. Bohatost forem v ohrožovaných a omezených "chráněných územích", ohraničených zónami  průmyslu a smrtících pásů silnic a dálnic. Les je dnes v Evropě migrantem i minoritou, zapadlým koutem v globálním industriálním parku. Je skoro "literárním" pojmem, přinejlepším exotikou. Stejně tak fantazie, imaginace, svět pověstí, pohádek a strašidelných příběhů, jimiž kdysi lidé zabydlovali temnou, nebezpečnou říši Lesa se stáhla do zábavních parků a béčkových filmů. Z bohatého panteónu lesních bytostí přežila čeleď sádrového, nebo plastového zahradního trpaslíka.

V nejrůznějších velikostech a variantách postává v předměstských zahrádkách, v zlověstných zástupech a rojnicích na tržištích u západních hranic České republiky. Karikaturu gnóma potkáme většinou v doprovodu muchomůrky červené – Amanita muscaria. Pozoruhodné je, že právě spojení skřeta, gnóma, trpaslíka a plodnice magické houby si udrželo pozici v polosvětě "lidového umění". Možná je to symptom podvědomého nepřátelství a atavismu vůči nebezpečné temnotě za hranicí lesa. Možná je to odplata prováděná s chladnou rozhodností k živé přírodě k naší společné dávné rozumem uvězněné lesní duši.

Fungus

V mytologii indiánských kmenů, ohrožených, nebo už vyhubených vítěznou kulturou plastových stromků a zahradních trpaslíků byla houba rituálním pokrmem, somou – průvodcem k bohům a k předkům. Houba je symbolem organického živlu, alchymickou bytostí růstu a odumírání, nočního harašivého rašení, křehkého polosvěta mechů, lišejníků, metamorfózy tvarů, pestrosti vůní a chutí. Houby jsou zázračné a dokonalé organismy s neuvěřitelnou bohatostí tvarů plodnic a paletou barev. Jejich viditelná, nadzemní část je krásná, ale stejně "nadbytečná" a křehká jako je "zřejmá" část umění.

Podhoubí je mnohem důležitější, protože je podstatné a sdílené. Je projevem symbiózy jedince s celistvostí krajiny. Jeho přítomnost je příznakem, že krajina (a společnost) jsou dosud živé a stále ještě obyvatelné. Podhoubí je komunikační a reprodukční systém rostlinného i jiného společenství.

Zkušenosti účastníků symposia Průzkum místa z mikroklimatu plasského kláštera by mohly být přenositelné jako vir a invazivní prvek do širších krajinných a kulturních souvislostí. Do světa, který lidem nepatří a o který se (naštěstí) stále ještě dělíme s ubývajícím množstvím živočišných a rostlinných souputníků. Recyklovaný katalog s fotografiemi a výběrem textů je skromným příspěvkem k současnému rozhovoru o člověku, přírodě a kultuře. Rozhovoru, který stál dost "zahouby".

(Dnes jsem si vědom skutečnosti, že výroba katalogu a produkce samotného symposia Fungus přispěla k další environmentální destrukci. Text byl napsán v Plasech, Praze a Amsterodamu někdy koncem roku 1994, v roce 2017 byl stylisticky upraven, doplněn o odkazy k tehdy neuvedené literatuře. MV)