Bubblegum – Am. (mullina täispuhutav) vahutav närimiskumm
Použili jsme barevné tužky k proměně běžné žvýkačky na růžovou, modrou nebo zelenou žvýkačku.

Coca-cola- Am. kokakoola

Když jsem byla dítě, Coca-Colu jsme neměli. Nicméně, moji sousedé měli láhev. Byla plná a zapečetěná a byla vystavena mezi křišťálovými vázami a porcelánem za sklem v jejich sekretáři v domě. Někdy jsme si tam hráli s jejich dcerou, a když jsme se dívali na láhev, zajímalo nás, jak to chutná. Mohli jsme fantazírovat a přemýšlet o nejrůznějších způsobech, jak popsat nám neznámou chuť. - Vzpomínám si na gigantické pomeranče na vysokých policích, když mi byly čtyři. ---  

Džíny. Dzhiinid, dzhiiniriidestt.
Levis Eve napsala v roce 1982: „Minulý týden jsem navštívila Jogevu a na Spiritu vyhrála 11 rublů. Tentokrát jsem měla štěstí! Andrus mi koupil nový džíny. Umíš si představit?  Ale byly příliš malé! Oh, byla jsem tak rozzlobená. Jinak to byly tak cool kalhoty! Doufám, že se mi nějak podaří dostat další… “

Žvýkačka - ochucená guma, která je žvýkána, ale není spolknuta.
Žvýkačka vydrží až tři měsíce při pečlivé konzumaci.
V dubnu 1983 napsala moje přítelkyně Tiiu: „Jednou, když mně bylo asi deset let, jsme se vydali na výlet do Karjaly. Moc sin a to nepamatuju, až na to, že jsem v té době nosila pruhovaný svetr, a že jsme každý večer jedli strašné hrachové polévky, které mě nebylo celou noc dobře. Také, že v Karjale byla spousta finských turistů, a samozřejmě, že neměli rádi Rusy, protože to znamenalo sovětskou kuchyňskou kulturu. Proto si s sebou berou všechno z Finska..Ty jsi, Mare psala, že odpadky mohou být krásné. Ano, opravdu to bylo velmi krásné. Přiznávám se s hrůzou, že se svojí přítelkyní ze sousedství jsem sbírala nejrůznější odpadky ze silnice: papírky od žvýkaček a  další obaly, obrazy s jahodami, malinami, papíry od sýra a cokoli jiného. Rozumíš,  to bylo pro nás to nejkrásnější! ---

V dubnu 1983 napsala moje přítelkyně Tiiu: „Jednou, když mně bylo asi deset let, jsme se vydali na výlet do Karjaly. Moc si na to nepamatuju, až na to, že jsem v té době nosila pruhovaný svetr, a že jsme každý večer jedli strašnou hrachovou polévku, po které mě nebylo celou noc dobře. Také, že v Karjale byla spousta finských turistů, a samozřejmě, že neměli rádi Rusy, protože to znamenalo sovětskou kuchyňskou kulturu. Proto si s sebou berou všechno z Finska..Ty jsi, Mare psala, že odpadky mohou být krásné. Ano, opravdu to bylo velmi krásné. Přiznávám se s hrůzou, že se svojí přítelkyní ze sousedství jsem sbírala nejrůznější odpadky ze silnice: papírky od žvýkaček a  další obaly, obrazy s jahodami, malinami, papíry od sýra a cokoli jiného. Rozumíš,  to bylo pro nás to nejkrásnější! ---

Markers - není v anglicko-estonském slovníku.
V roce 1981 mi moje přítelkyně Eve, které bylo tehdy dvanáct, napsala dopis: „Kolik žáků je ve vaší škole, pokud víš? V naší škole je 73 žáků. Příliš málo. Brzy zavřou naši školu. Nevím, kam potom budeme chodit. Možná do Alatskivi. Máš dvanáct barevných značkovačů? Mám sadu tří barev. Někdy je tu v obchodě dvanáct barev v sadě, ale já jsem je neviděla. Sbírám známky a obálky s obrázky, knihy a pohlednice.  Co sbíráš ty? ---

Mívala jsem poklad – plastovou tašku zn. Marlboro. Nikdy jsem ji nepoužila bez dalšího sáčku uvnitř, který ji chránil před zničením. A když se pak poničila, snažila jsem se ji opravit žehličkou, ale ta udělala ještě větší díru. To mi dělalo starosti. Tašku jsem měla asi rok a bylo to těžké, než jsem sehnala novou.

Mare Trala, 1999 Plasy

Mare Tralla je estonská interdisciplinární umělkyně, organizátorka a aktivistka. Vystudovala Akademii umění v oboru malba v Tallinu a získala titul MA v oboru hypermedia na University of Westminster v Londýně v roce 1997. Uměleckou kariéru začala na počátku 90. let v Estonsku, kde se stala jednou z předních interdisciplinárních umělců mladší generace.

Ve své tvorbě čerpala z osobní historie a každodenních zkušeností, kriticky reagovala na postavení ženy ve společnosti v přechodném období bývalého východního bloku. Mare jako jedna z mála v Estonsku vedla feministickou revoluci v oblasti současného umění. Používá a kombinuje různá média: video, fotografii, performanci, malbu, interaktivní média.

Jako aktivistka se podílela na akcích jako Act Up, London, No Pride in War a LGSMigrants. Její společensky angažované performační projekty se zabývají otázkami queer, gender, stigma HIV,  udržitelnosti a ekonomiky. Její kurátorská praxe zahrnuje: první estonskou feministickou výstavu Est.Fem (1995 spolu-kurátorka, Eha Komissarov, Reet Varblane), turné estonsko-britské feministické výstavy "Private Views" (1998-99), doprovázená knihou: Prostory a gender v současném umění z Británie a Estonska "(vydavatelé Angela Dimitrakaki, Pam Skelton, Mare Tralla, WAL, 2000), program pro ISEA2004 v Tallinnu, výstavy KUMU 2011, Act Up Up Art Up ", Ritzy, Londýn 2016. 
Jako pedagog působí na Estonské akademii umění; hostuje jako lektorka na Central Saint Martins univerzitě v Westminsteru, účastnila se mnoha mezinárodních workshopů a konferencí.