“Instalace byla založena na principu nezasahování do architektury a estetiky kláštera dominantním způsobem. Jde o dotyk s minulostí a dotyk s vodní hladinou, která je křehkým elementem celé stavby. Vytvořila jsem oddělený vodní cyklus, založený na vahadlech a cirkulaci vody. Pohyb soustavy je převeden pomocí mechanismu – lanka a závaží - dolů na hladinu vodního zrcadla, kde vytváří lehké vlnění.”

Margita Titlová Ylovsky, 1995

Asistence: Zdeněk Žákovec, Martina Tomášková

Margita Titlová-Ylovsky (vedoucí ateliéru Grafiky FaVU Brno) Rozhovor proběhl 3. dubna 2007 v 16 hodin v Praze

Radka Schmelzová: Jak jsi se do Plasů dostala?

Margita Titlová-Ylovsky: Do Plasů mě v roce 1995 pozval Miloš Vojtěchovský na umělecké mezinárodní sympozium, bylo nás asi dvacet umělců. To už byly „Plasy“ velice známé. Když jsem tam jela, tak jsem to znala jako vynikající nebo velmi zajímavý kontakt s umělci.

RS Mohla bys říci něco o práci, kterou jsi v Plasech dělala?

MT Udělala jsem tam instalaci, která se jmenovala Polibek s vodou. Vzniklo to vlastně z věty, během rozhovoru po telefonu, když mě tam Miloš zval. Ptala jsem se ho na prostor v Plasech a on mi řekl, že by nechtěl, aby se umělecké dílo příliš vázalo na nějaké stěny a že se tam někdy účastníci symposia chovají trochu necitlivě... třeba že chtějí malovat na stěny. Nemělo by to být něco, co by se nějak „naváželo“ do té architektury. Byla to taková něžná věta, jako že by byl rád, kdyby to bylo spíš nezávislé, nebo by se to dotýkalo architektury jen křehce. A to jsem ještě vůbec nevěděla do čeho jdu. Už tahleta věta mě jakoby zakořenila. Takové semínko, že bych se tam měla jen opatrně dotýkat věcí. Tak jsem se tam jela nejdřív podívat, jak to tam vlastně vypadá. A když jsem pak přijela na sympozium tak už jsem měla přesně vymyšleno, co tam udělám. Moje instalace se jmenovala Polibek s vodou a mělo jít o co nejkřehčí dotyk s historickou budovou.

RS Můžeš popsat, jak ta práce vznikala a jak vypadala?

MT Hlavní myšlenka byla: dotýkat se co nejjemněji toho obrovského, nádherného komplexu konventu. Vycházelo to z pocitu, že by mně vzrušovalo, kdyby šlo o nějakou formu, která by se mohla jen něžně „políbit“ s prostorem. Přemýšlela jsem, že celý komplex konventu je postavený na pilotech ve vodě. Říkala jsem si, že bych se té podstaty jen jakoby lehce dotkla, že by bylo dobré udělat něžný dotyk, při kterém by na hladině vznikaly kruhy. A z toho pocitu pak vznikl ten Polibek s vodou. Poměrně malou konstrukci jsem instalovala vysoko nad hladinu jednoho z vodních zrcadel, které jsou přímo pod schodištěm uvnitř kláštera. Vodní zrcadla ukazují, jak vysoko je voda a v jakém je stavu. A nad tím, možná takových 15-20 metrů jsem měla vlastní „malou hladinu“. Byl to systém, založený na velice jednoduchém principu rovnovážnosti. Do jedné skleněné číše se nalévala voda a když byla plná, klesla a tímvznikal pohyb, který jsem přenesla těch 20 metrů dolů pomocí šňůrky, která se dole dotýkala vodní hladiny. Byl to skutečně polibek a „líbalo“ to hladinu. Nápad byl jednoduchý: nahoře je můj vodní systém, který se jednoduše křehkým způsobem dotýká spodní hladiny zrcadla.

RS Slyšela jsem, že s tvojí instalací v klášteře v Plasech se pojí určitá osobní historie či vzpomínka?

MT Celý ten systém bylo dost náročné vytvořit. Vymyslet, že nějaká instalace se bude lehce „líbat“ s vodou je jednoduché, ale realizovat ji je něco jiného. Konstrukce byla poměrně náročná, protože jsem chtěla, aby nahoře fungoval jednoduchý systém váhy – jakési „perpetuum mobile“. Aby se ta číše připevněná na kovové tyči naplnila vodou, potom vlastní vahou klesla dolů a jenom se houpala. Aby ta tyčka na které byla připevněná ta rudá číše byla tak vyvážená, že by jen dotekem vznikl pohyb nahoru a dolů. To bylo těžké „vychytat“. Nakonec se to přes různé peripetie podařilo... (smích).

RS Nezmíníš jinou rovinu, třeba dejme tomu mýtopoetickou, která se k tomu vztahuje?

MT Já myslím, že kolem toho bylo pro mě moc zajímavých zkušeností, udělat tuhle věc. Jenom zavěsit vodní systém - malý bazének ve skleněné nádrži, ve kterém se mělo odehrávat to nalévání z jedné číše do druhé. Jenom zavěšení vodního systému do prostoru toho schodiště... my jsme se toho nemohli dotýkat, protože to bylo vzdálené několik metrů... bylo hrozně náročné udělat vodorovnou plochu, zavěšenou na čtyřech lankách. Ale bylo to zajímavé i z hlediska citlivosti. Musela jsem spolupracovat s... přáteli, kteří mi s tím pomohli... (smích).. Nakonec jsme to dokázali, ale až v den vernisáže. Vlastně se mě to podařilo dokončit až večer, kdy už nikdo nevěřil, že by se věc podařilo zrealizovat. Myslím, že to moc lidí nevidělo...

RS Máš nějakou reflexi, vzpomínku, která by se ti teď v souvislosti s Plasy vybavila, jakéhokoliv charakteru, ať už je to na lidi, na instalaci, akci nebo atmosféru, libovolně, co se ti vybaví.

MT Mě tam fascinovala ta obrovská touha vytvořit nějaký duchovní ráj... mniši byli nějakým způsobem orientovaní a propojili způsob myšlení s vytvořením hmotného prostoru, který by odpovídal tomu duchovnímu prostoru. Vytvořili architekturu, fyzický objekt, který je propojen s nějakým způsobem myšlení.

RS Někdo říká, že setkání s Plasy má dvě polohy. Když tam přijede někdo poprvé, bývá buď nadšený anebo se mu architektura zdá kasárenská, že je to megalomanský projekt, který nerespektuje lidské měřítko.

MT Na tom je asi nejzajímavější ta konfrontace. K tomu se vázala první myšlenka, když jsem si říkala, že ten kdo přistupuje k prostoru jen jako k prostoru užitnému, k prostoru, který by nás nějakým způsobem fyzicky chránil, tak bude mít postoj negativní. Tady vůbec nejde o architekturu, ale o nějaký příspěvek, o až romantickou potřebu se propojit s představou duchovního ráje. Možná bych to přirovnala k rozdílu mezi přírodou a zahradou vytvořenou lidskou myslí: zahradu vytváříme podle svých představ a nejdokonalejší zahrady na světě jsou vlastně naše zhmotněné vize, jak by příroda měla být. Část, kterou člověk vytváří tím, že sází stromy, doprostřed umístí fontánu, sochy a všechno nějakým způsobem organizuje pak zahradám dodává řád, vytváří naše představy ráje. To je na zahradách zajímavé a v tom se liší od divočiny. Když vstoupíme do dokonalých francouzských nebo anglických zahrad, které vznikly jako lidská představa o dokonalosti a ráji, je to trochu jako když vejdete do ráje.
A architektura Plasů je zajímavá taky v tom, že prostor byl vytvořený podle představ duchovně založených lidí, jako prostředek pro přiblížení se duchovnímu ráji. Možná takhle je možné pochopit, co je na té architektuře zajímavé, co je na tom tak vzrušující: lidská touha po nalezení cíle nebo po dokonalosti. Možná že ten klášter je opravdu pro někoho příliš monumentální, ty obrovské otevřené prostory. Myslím, že podobně jsou na tom také jiné kláštery, třeba ve Francii. Ta představa je krásná v té touze, i v tom megalomanství. Dotknout se něčeho duchovního na téhle zemi. Je zajímavé klášter Plasy uvidět uprostřed údolí řeky. Kolem jsou domečky, kde žili normální lidé, topili v kamnech, žili v malých pokojích svoje životy. Klášter měl úplně jiné dimenze, dotýkal se docela jiných pravd. K tomu byl ten prostor určený. My jsme už na takovou kulturu, na to propojení i na jeho oddělenost zapomněli. Zapomněli jsme na ambice, které ti lidé měli. Znovu je teď hledáme a snažíme se jim porozumět.

RS A co Santini?

MT Podařilo se mu vytvořit prostor, který na člověka působí emotivně. Když v tom prostoru stojí, ten dojem působí na každého jinak. Záleží na jeho zkušenosti, na tom co sám prožil, jaký sám je. Tak ten prostor působí a to je hodně zajímavé. Tenhle prostor otevírá naprosto jiné emoční komnaty, které v sobě máme ukryté. Když přijdete do takového prostoru je to, jako by se ty věci zviditelnily. Někdo začne brečet, dostane depresi, začne vzpomínat na své mrtvé nebo má naopak zážitek lehkosti a začne o věcech přemýšlet, najednou se mu něco zjeví. A každý jedná jinak, každý to má jinak položené. Plasy jsou prostě taková psychoanalytická záležitost. I když nevím, jestli by se teď na mě neobořil nějaký psychoanalytik.../smích/.

RS Někdo říká, že v Plasech je přítomné to pozitivní i to negativní.

MT Myslím, že Plasy jen otevírají dveře. Člověk vstoupí a zůstává sám v prostoru se svým negativním nebo se svým pozitivním já. Samozřejmě někdo může říct, že v něm otevřely jen to negativní a někdo že jen to pozitivní. To je jenom hranice, na které to člověk může spatřit. Pocitová hranice. Protože všechno kladné a záporné vychází z emocí, jsou to psychické záležitosti.

RS Je důležité rozlišovat psychickou a duchovní rovinu?

MT Já to vnímám jako jednu věc. Jak kdo myslí, to už je jenom strukturalizování myšlení. Jestli někdo pocitově váže na nějaký duchovní svět, na nějakou strukturu přemýšlení je jenom otázka jeho vyzrálosti a potřeby. Ale emoce jsou nefyzické a je to zase otázka individuality. Jak jsi říkala, že někdo se tam cítí stísněně a lekne se velkých prostor, zvukových kvalit místností, kde, když něco řekneš se tvůj hlas odrazí a ozve se z druhé strany. V tom je pro mě ta síla, to nemůže nikdo popřít. K Plasům jsem vždycky měla rodinný vztah. Když jsem tam poprvé přijela, tak se mě ptali, odkud vlastně jsem. Já jsem řekla, že jsem z toho kraje, že rod Titlů pochází odsud. Oni říkali, jestli vím, že nějaký Tyttl se zasloužil o rozvoj kláštera Plasy. Že dokonce na střeše konventu je velké T - kovový kříž a na něm pověšený had. To byl znak představeného opata Eugena Tyttla. V klášteře je i jeho podobizna, která byla tehdy právě zrestaurovaná. Ptali se, jestli by to mohl být někdo z mého rodu. Já jsem po tom nikdy nepátrala, ale vzala jsem ho za někoho ze své rodiny.../smích/.

RS Myslíš, že spojení aktivit nadace Hermit s klášterem v Plasech bylo v kontextu 90. let nějakým způsobem výjimečné?

MT Zjistila jsem, že lidské myšlení se dá dokonale zdecimovat. Nemám romantickou představu, že všechno se pořád zlepšuje. Myslím, že pokud lidi nevloží energii do toho, aby se něco stalo, je možné nějaké dobré věci potlačit tak, že zaniknou. To, co Hermit dělal v Plasech bylo poměrně odvážné: vytvořit něco, co by mohlo působit jako nějaké očištění, jako něco, co by naši kreativitu znovu probouzelo. S časovým odstupem začínám tomu introvertnímu způsobu, tedy nechat to spíš uzavřené a ctít komunitu lidí, která tam v tichosti něco dělala rozumět. Nedělat z toho show, nepřizpůsobit se společnosti, která jen konzumuje informace a hledá pořád nějaké šokující záležitosti. Začínám tomu rozumět.

Margita Titlová-Ylovsky (1957) vystudovala malbu na Akademii výtvarných umění. Samostatně vystavuje od roku 1980, společných výstav se zúčastňuje od počátku osmdesátých let. Vedla ateliér grafiky a vizuální komunikace na _Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a vyučovala v ateliéru malby v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Zabývá se malbou, kresbou, filmem, fotografií a instalací. Využívá možnosti různých druhů energií a rozmanitých postupů, které často vycházejí z objevů přírodních věd. Rozvíjí principy konceptuálního umění, vychází ze vztahu lidského těla a přírody. Využívá spojení klasických i netradičních technik.