1. Vystavovat Obraz v galerii nebo v muzeu je dost pochybné a není to nic příjemného ani samozřejmého. Instituce Musea vznikla jako bezpečné a hlídané skladiště předmětů, které byly často uloupeny původním majitelům a instituce galerie vznikla jako upravené tržiště. Prvotní obrazy vznikaly pravděpodobně dost nevinně - jako stopa mimovolného pohybu dlaně na vlhké a vláčné stěně uvnitř jeskyně, nebo možná v písku na břehu moře, nebo jezera. V Číně se dodnes uchovala dávná tradice kresby tuší bez pomoci štětce a mýtický slepý vynálezce této "čisté" techniky tvorby stvořil první Imago Mundi v hliněném příbytku na stěnách.

Prvotní obrazy - pokusy, otisky a znaky - záznamy pobytu a pohybu musely být podmíněny rituálním prožitkem sváteční chvíle odpočinku v podzemním doupěti. Nebyly potřebné k přežití, ekonomické, nutné k živobytí, snad vznikly jako derivát pocitu nedostatečnosti, nudy, nebo strachu. Vznikaly v polosvětle, v kouři, odděleny od venkovního světla a světa. Byly hmatány, hněteny dlaněmi a bříšky prstů, uhlazujícími jílovité nitro dočasného obydlí. Prvotní obrazy - symboly, před-slova a před-ornamenty byly ukryty v intimitě domova - podzemní světnice, kam sluneční paprsky dopadaly jen odrazem a plameny na ohništi kreslily a rozehrávaly fantazii a hru stínů na skalní stěně.

2. Obrazy se staly od doby lovců a sběračů prolnutím mimovolného a vědomého pohybu lidské ruky, dotýkající se tvárné hmoty objevovaného a zjevovaného světa. Matná představa linie - znaku jako obrazu světa - se převalovala napřed nejasně v hlavě kreslíře. Před milionem let na jihu Afriky zůstala jizva překvapivě v písku nebo v hlíně jako stopa po ukazováčku. Na prvotní symbolický relikt znaku se od té doby vrství milióny znaků, tvořících nekonečný hypertext dějin civilizace.

3. Záhada rozdvojeného světa a obrazu je od tohoto okamžiku rozvíjená v nekonečných variacích a mutacích. Každou vteřinu vzniká statisíce znaků, linií a písmen, které jsou distribuovány elektronicky i per pedes z místa na místo, z jednoho času do budoucnosti, aby byly ukládány v továrních halách archivů. Neustálá a nepřetržitá linka spojuje minulost s dneškem, dřívko se štětcem a počítačovou myší, ornament na hliněné paleolitické nádobě s počítačovou matricí ze silikonového údolí. Od bájného okamžiku paleolinie je v genetické paměti člověka zaznamenaná nejasná vzpomínka na zázrak čisté a kouzelné stopy pohybu ve vlnovce, na gesto soustředění a neklidu, vyryté do povrchu země a opakované v tetováních lidského těla, v melodiích a slovech písní, nebo rytmických tanečních pohybech.

4. Myšlenka Prvotního Obrazu nese v sobě pocit ztracené čistoty a melancholie, ke kterému se kreslíř musí při tvorbě v podvědomí navrátit. P.O se pravděpodobně fosilnímu kreslíři podařil. Byl nesmyslný a nutný zároveň a zářil puncem samozřejmosti gesta ruky, nepatřící ani šamanovi, ani umělci - iluzionistovi, nebo ilustrátoru. Jednotlivá, chvějivá, křehká a pomíjející čára roztrhla vesmír na nahoře a dole, na východ a západ, předělila čas na minulost a budoucnost, na myšlenku linie a linii samotnou, na představu vrženého kamene, jeho úhel dopadu a pocit kamene svíraného v ruce. Kreslená linie - setkání dvou světů rozděluje od toho momentu světlé a tmavé, posmrtné a živoucí, rychlé a pomalé, studené a horké, tvář a masku, myšlenku, gesto a slovo. Virtuální horizont obrazu naznačený lidskou rukou na sítnici nomádského obydlí oddělil přirozenost cyklického setrvávání od strachu z temnoty, smrti a magického prožitku bytí ve světě.

5. Vlnovka v sobě ukrývá kód ozvěny oceánického vodního živlu i rytmického pohybu těla při chůzi, běhu, dechu, tepu srdce, odkazuje na extázi během rituálního tance, nebo sexu. Vlnovka je součet pohybu v kruhu a v přímce. Amplituda zaoblené čáry má k tělu a mysli vztah jako kolísání hlasu a chvění struny při přednášení gestických písní, které lidé už dávno zapomněli a jejichž udržování zachovávalo podle mýtického vzorce spáry světa dohromady. Ve vlnění čáry je uložena vzpomínka na meandry, na pohyb řeky v nížině, na běh vlny ke břehu, na pohyb zvěře prchající vysokou trávou, na vlny větru ve stepi. Vlnovka není jen nostalgická a archetypální: je i v pohledu oka do mikrostruktury hmoty, opakuje krouživý a vlnivý pohyb neviditelných částeček: vibrace elektronů kolem prázdného středu, vlnění světla nebo interference zvukových vln.

6. Efektem zmnožené vlnící se linie je předivo, nebo síť, které propouští vodu a zachycuje kořist. Vlnovka se neustále vrací se své ose a k vyrovnání, k dynamické rovnováze. Hadovitě se vyhýbá eukleidovskému prostoru a matematickému kategorickému imperativu nejkratší spojnice mezi dvěma body. Vlnění prostoru a plochy je příznakem procesů organické přírody: rybí hejna v moři, cesty v labyrintu termitích staveb, rojení hmyzu, stopy krabů na písečném pobřeží. Kresba meandrů má povahu individuálního prožitku, ale odkazuje ke kolektivnímu ději, odvíjecímu se ve společně prožitém svátečním čase. Jedna vlnovka koresponduje s nekonečným množstvím dalších, které ji překrývají, odhmotňují a indukují vznik dalších. Pletivo držící obraz pohromadě se stává mihotavým polem rušícím jednotlivý prvek. Oka síta zachycují pohled oka.

7. Magická moc plošného obrazu složeného z nekonečného množství prvků a vrstev spočívá v senzorickém procesu těkající a bloudící zorničky, hledající řád a záchytný středový bod v ploše propadající se do hloubky. Prostupováním a vrstvením barevných vlnivých linií v kompozici obrazu vzniká zrakově - zvuková minimalistická struktura, do které může divák vstoupit jako do krajiny, nebo do houštiny lesa. Chůze lesem, nebo rákosím - prostředím slučujícím jednotlivé s nekonečně se opakujícím, vyžaduje nastražení pozornosti a zostření smyslu pro orientaci, adaptaci smyslů na odhad mezi vzdáleným a bezprostředně blízkým. Navozuje jiný prožitek vlastního těla bez jistoty horizontu. V neznámém a uklidňujícím Lese, který je odedávna metaforou podvědomí, se rozmývají ostré kontrasty světla a stínu, barev a zvuků, polarita reality a imaginace. Představa a postava se vzájemně prostupují a rozšířené lesní vědomí očišťuje vidění od fakticity světa a neustálého zaostřování a odostřování oka, od objektivity a trojrozměrnosti věcí. Siluety pohybujících se jednotlivých kmenů a větví ztrácejí svoji hmotnost a jedinečnost. Panoramatický pocit lesa se promítá v mysli chodce jako hypnotizující prostředí, kde můžeme opustit uspěchanost a fantomickou a falešnou identitu. Protože lesů a času neustále ubývá, je potřeba pokrývat velké plátno každý den jednou  vlnivou linii a malovat nekonečné předivo obrazu. Je-li dost veliký, pak do něho je možné vstoupit jako do houštiny lesa a zažít orfické - vlnivé plynutí času. Koneckonců je možné pověsit k tomuto účelu obraz i do galerie.

text ke katalogu výstavy Petra Kvíčaly ve Veletržním Paláci, 1998