Bernie Krause: Biofonie

Ekologie zvukových krajin otevírá bohatý svět za hranicemi každodennosti a čisté vizuality
Čítanka k akustické ekologii, 2020

Americký hudebník a akustický ekolog Bernie Krause v roce 1968 založil organizaci Wild Sanctuary věnovanou zaznamenávání a archivaci přírodních zvukových krajin. Věnoval se elektronické hudbě a hudbě pro film (pasáže pro Apocalypse Now, nebo Performance). Bernie Krause má titul PhD v oboru volné umění v bioakustice a je považován za klíčovou postavu ve výzkumu přírodních zvukových krajin, který prováděl pro "Správu amerických národních parků". Napsal vzdělávací příručku o zvukových krajinách, rozšířenou do podoby publikace "Wild Soundscapes: Discovering the Voice of Natural World" (Wilderness Press, 2002). Pod záštitou institucí jako Zoologická zahrada v Calgary, Google, Stanford, Harvardská univerzita, University of Utah, a dalších v roce 2006 vedl tým monitorující krajiny v Arktické národní přírodní rezervaci. Působil ve správní radě Harvardského institutu pro hudbu a neurologii. Od doby, kdy jejich venkovský dům Wild Sanctuary, včetně zvukového archivu během rozsáhlých požárů v roce 2017 vyhořel, žije s manželkou Katherine ve městě Sonoma v Bay Area v Kalifornii. Nakladatelství Little Brown (Hachette) v roce 2012 vydalo knihu The Great Animal Orchestra: Finding the Origins of Music in the World’s Wild places. V roce 2017 Fondation Cartier připravilo v Paříži rozsáhlou výstavu inspirovanou jeho celoživotním dílem The Great Animal Orchestra, na které se podíleli například Cai Guo-Qiang, Manabu Miyazaki, Pierre Bodo, JP Mika, Moke, Hiroshi Sugimoto, Cyprien Tokoudagba, Adriana Varejão, Bernie Krause, Raymond Depardon, Claudine Nougaret, Christian Sardet.


IDFA 2016 | DocLab Interactive Conference | Bernie Krause, Thomas Deyries and Thijs van Vuure from idfa on Vimeo.

World Listening Day 2015: Bernie Krause from Leah Barclay on Vimeo.


"Díky své práci v terénu jsem dospěl k poznatku, že v neporušeném přírodním prostředí zvířata různých druhů mezi sebou vzájemně komunikují, podobně jako hráči na hudební nástroje v orchestru. Zejména na souši je ta jemná akustická textura, pokud ji - tak jako noty v partituře - graficky znázorníte pomocí spektrogramu „hlasových stop“ - dobře vidět.

Bernie Krause, The Loss of Natural Soundscapes, Earth Island.org Journal, 2002

 

Byl jsem k smrti vyděšený, když jsem se v roce 1968 poprvé vypravil s rekordérem a několika mikrofony do lesa, protože jsem vlastně netušil, jak zvukům lesa naslouchat, ani jak je zaznamenat. Šel jsem tam nablind - původně jsem chtěl poslouchat a nahrávat přírodní ambient, který jsem plánoval použít pro orchestraci alba elektronické hudby, ale zároveň jsem tam objevil prostor, znějící docela jinak než typický lidský hluk. Bez jasně určených cílů. Bez učitelů. Bez návodů k použití. Návody jak nahrávat ambienty přírodních lokalit na souši nebo pod hladinou tehdy prakticky neexistovaly. Koncepční metody vnímání a vyjádření většiny vlastností zvukových terénních záznamů nebyly k dispozici, ba ani jazyk, který by mohl zachytit sluchové jevy. Stále nás ještě čekaly nesčetné objevy, objasňující vzájemnou propojenost hlasů mimolidských bytostí s rozmanitými lidskými kulturami.

Pro většinu z nás byl svět zvuků těžko uchopitelný – poněkud neviditelný a nehmotný, difuzní a amorfní fenomén, a zvukové vnímání je trochu jako hájemství „stínů“. Mimo oblast muzikologie by jste v angličtině našli málo literatury, osvětlující širokou škálu informací, které zvuk obsahuje, zejména v bioakustice -  vznikajímu vědeckém oboru, zaměřenému na zvukové projevy zvířat.

Kanadský skladatel a ochránce přírody Raymond Murray Schafer koncem 70. let minulého století přišel s novým termínem zvuková krajina, pomocí kterého odkazoval na nejrůznější zdroje zvuků, které vnímáme sluchem. Ve spojení s pojmem ekologie toto slovo používám při popisování nových způsobů hodnocení živé krajiny a mořského světa, zaměřených většinou na akustickou formu souzvuku. Aby v městských, venkovských nebo ve volné přírodě, tedy v různých typech míst výskytu byla zvířata vůbec slyšet, musí najít svůj akustický prostor - "niku", kde by jejich hlas nebyl přehlušen ostatními zvukovými signály.

Koncepce zvukové krajiny je založena na něčem, čemu říkám podpisový zdroj: každý zvukový signál jakéhokoli původu v sobě obsahuje jedinečný znak, nebo vlastnost, která je nositelem velkého objemu informací. Každý takový „podpis“ se od ostatních podpisů liší. Pokud jde o hlasový projev celé lokality - je každá přirozená zvuková krajina ve svém celkovém složení jedinečná. S kolegou Stuartem Gageem z Michiganské státní univerzity jsme představili další termíny, označující tři typy základních akustických zdrojů, jimiž je zvuková krajina obvykle konstituována. První nazývám geofonie, což jsou přirozené zvuky dané lokality nebiologického původu jako jsou zvuky větru v korunách stromů nebo v travách, proudící voda, vlny na pobřeží oceánu nebo pohyb Země. Druhý zdroj označuji jako biofonie a je to společný souzvuk hlasových projevů všech živých organismů, žijících v určitém biotopu, nebo biomu1. Poslední zdroj jsme pojmenovali antropofonie a jde o soubor zvuků způsobených lidmi. Některé z těchto lidských zvuků - jako jsou například hudba, jazyk nebo divadlo jsou vědomě řízené. Nicméně většinou jsou naše zvuky chaotické nebo nesouvislé a často je označujeme jako hluk.

Je důležité mít na paměti způsob, jak spolu souvisejí, i to, že obě složky se vzájemně podstatně ovlivňují.

Zvuky obklopující náš venkovský dům v severní Kalifornii, které já a moje žena Katherine každodenně posloucháme se skládají z několika oblastí: středně vzdálených zvukových signálů, vydávaných ptáky, veverkami, obojživelníky a hmyzem a znějí skoro po celý rok. Pak jsou zde slyšet zvuky blízkého okolí - naše hlasy, žadonění našich koček Barnacle a Seaweed, které prosí abychom je nakrmili nebo je pustili ven do světa, z mumlání televize a tichého hučení kompresoru chladničky. Nakonec jsou to vzdálené zvuky, občasný hřmot lehkých letadel na obloze a tlumené hučení automobilové dopravy doléhající k nám od silnice, která je vzdálená asi dvě míle. Těmito každodenními a příležitostnými zvuky je náš domov obydlí, které jsem nazval Wild Sanctuary 2 definován a dotvářejí jedinečný charakter místa, tak jak jsme si je sluchově a zrakově zvykli vnímat.

Fenomén zvukové krajiny obvykle sestává ze signálů, které přicházejí ze všech směrů zároveň, z horizontálních a vertikálních směrů a dohromady tvoří kopuli 3D zvuku složenou z některého nebo ze všech tří hlavních, výše zmíněných zvukových zdrojů. Ať už si to uvědomujeme nebo ne žijeme neustále vnořeni do akustických polí zvukových signálů, které jsou, nebo se pohybují všude okolo. Aktivně vydávané signály obvykle tvoří biofonie a antropofonie a zbytek jsou pasivní prvky jako vítr a jiné fenomény související s počasím. Působení podobných zvuků může být podle povahy prostředí pronikavé. Zvukové signály šířící se vzduchem od zdroje směrem k nějakému receptoru mohou určovat hranice a strukturální vlastnosti interiéru, nebo konkrétní krajiny. Každá zvuková krajina proto vypovídá nejen o přítomnost organismů vydávajících zvuk a žijících ve volném přírodě, ale ovlivňují ji také akustické vlastnosti vegetace a geografie - třeba zvuk větru ve stromech nebo v trávě, voda v potocích, u jezera nebo na pobřeží. Zvukové krajiny mohou také odhalit porušenou rovnováhu, způsobenou buď zásahem lidí do krajiny, nebo přirozenými faktory třeba invazivními organismy, počasím nebo pohybem planety. Mezi mé celoživotní zájmy patří hledání způsobů, jak takové informace číst, jak je pochopit a jak je sdělit.

Schafer svoje pojetí zvukové krajiny označuje jako soubor všech zvukových signálů, které v daném okamžiku a v určitém prostředí sluchem zaznamenáváme. Totéž platí pro zvukové receptory u mimolidských bytostí. Pomocí nové terminologii jako jsou slova geofonie, biofonie a antropofonie můžeme lépe zachytit základní zdroje zvuku. Tím jsme vytvořili prostor k dalšímu porozumění ve vědecké i kulturní oblasti a objevili jsme cestu vedoucí k novému způsobu prožívání a porozumění živému světu.

Hypotéza niky byla jednou z nejvíce fascinujících okolností mé práce v raném stadiu zkoumání konceptu biofonie jako kolektivního a strukturovaného zvuku, který v jednom okamžiku a v biotopu vydává skupina organismů. Termín původně navrhla moje kolegyně Ruth Happel 3 a v letech 1983 až 1989 mne ta hypotéza dovedla k poznatku, že podoba zvukových krajin přírodního prostředí spočívá prvotně v takovém akustickém projevu, kde jednotlivé druhy určitou frekvencí nebo dobu trvání "zaberou" nějakou oblast akustického spektra. Díky tomu pozorování jsem pak byl lépe schopen porozumět bioakustickým vztahům mezi jednotlivými druhy, obývajícími určitý biotop. Jinými slovy: abychom mohli nějakého živočicha - ať už v městské, venkovské nebo přírodní lokalitě - slyšet, musí si každý organismus zabrat jednu časovou nebo akustickou niku, kde nebude jeho zvukový projev přehlušován, nebo nebude splývat s ostatními zvukovými signály.

V poslední době jsme začali také zkoumat interakce mezi biofonií, geofonií a antropofonií. Některé studie, zejména ty, na kterých se podílí Nadia Pieretti 4 z italské univerzity Urbino - ukazují, že ptáci mění svoji vokalizaci, aby se vypořádali s městským hlukem. A kosatky (Orcinus orca) tak reagují v mořském prostředí na hluk lodní dopravy. Další studie vedly k pozorování, že - jako vzácný případ lidského výrazu biofonického typu u několika zbývajících domorodých kultur - hudba a řeč mohou být úzce provázány s komplexní přírodní zvukovou krajinou, která příslušné habitaty formovala.

Americký ekologický básník a ekologický bard Gary Snyder poukázal na to, že lidský jazyk lze vnímat jako něco nezkrotného, jako něco, co se utváří a znovuutváří nezávisle na lidské vůli. Moje výzkumy také naznačují že komunikační struktury v dosud nenarušených biotopech - tedy v prostředí, kde převládá proměnlivá, reflexivní syntéza zvuku a zpětných vazeb - potvrzují opodstatněnost tohoto paradigmatu. Naše současné porozumění zvukové krajině přírodního světa dokazuje, že „akustické niky“ jsou specifická strategie živočichů, obývajících společně konkrétní zvukovou krajinu a jsou pro vymezení osobního sonického teritoria důležité. S platností hypotézy takové stratifikace a utváření akustických a časových nik se dobereme k tvůrčímu a zásadnímu poznatku, že pro naše pochopení funkce ekosystému je zvuková ekologie 5 stejně důležitá, jako ekologie prostorová nebo krajinná. Ukazuje se, že mezidruhová komunikace zvířat je v definování hmotných nebo akustických statků, teritorií a ekologické integrity stejně důležitým činitelem jako jsou například potravinové řetězce organismů, obývajících specifické prostředí. Ve skutečnosti nemusí být ani území, ani místo výskytu a ekologická integrita definovatelné pouze třemi prostorovými činitely. Ekologie zvukové krajiny je tím čtvrtým činitelem.

Domnívám se, že kvůli našim kulturně determinovaným vzorcům, zaměřených na zrakové vnímání a vizualitu, jsme vratkou rovnováhu zapojení všech smyslů pro vnímání místa porušili. Měli bychom se pokusit s volnou přírodou být propojeni ve všech jejích dimenzích.  Přijmout holistický aurální model by nám pomohlo rozšířit naše smysly pro vnímání volné přírody a doslova bychom rozšířili své obzory percepce. Protože jde o sborový zpěv, chorál, ve kterém každý jednotlivý zpěvák konkrétní písní vyjadřuje svůj život, může nás něco takového hluboce zasáhnout. Rád bych přispěl k tomu, abychom se ponořili hlouběji, do divočejšího světa, za hranice všední a čistě vizuálních stránek skutečnosti. To by ukázalo, že volná příroda je komplexnější a působivější, než se na první pohled zdá. Svým studentům často připomínám: „obrázek může vydat za tisíce slov, ale přirozená zvuková krajina vydá za tisíce obrázků.“

Textbyl převzat se svolením autora z knihy Voices of the Wild, Animal Songs, Human Din, and the Call to Save Natural Soundscapes, kterou vydalo nakladatelství Yale University Press v roce 2015. Překlad Miloš Vojtěchovský


 

Poznámky

1. Biom, nebo biotop je dílčí oblast biosféry, specifická určitým typem biotických a abiotických podmínek  - klimatickými, hydrologickými faktory, nebo půdními a geologickými poměry, které ovlivňují vznik určitým charakteristickým typům rostlinných a živočišných společenstev.
(poznámka překladatele).

2. Studio a dům Wild Sanctuary vybudoval Krause v 90. letech v Glen Ellen v Kalifornii a zde měl také uložen svůj zvukový archiv několika tisíc hodin terénních nahrávek budovaných přes 50 let.Dům na podzim roku 2017 vyhořel během rozsáhlých požárů v Kalifornii. Zvukový archiv byl naštěstí v digitální podobě součástí několika dalších sbírek.
(poznámka překladatele)

3. Ruth E. Happel je americká bioakustička a jedna z mnoha vědců, se kterými Krause spolupracoval. viz například: Ruth E. Happel, Robin J. Happel, in Encyclopedia of the World's Biomes, 2020.
(poznámka překladatele)

4. viz například Bryan C. Pijanowski, Luis J. Villanueva-Rivera, Sarah L. Dumyahn, Almo Farina, Bernie L. Krause, Brian M. Napoletano, Stuart H. Gage and Nadia Pieretti: Soundscape Ecology: The Science of Sound in the Landscape
(poznámka překladatele)

5. Vědecký obor bioakustika zkoumá chování zvířat zejména pomocí studia jejich vokální komunikace, popisuje evoluční změny pomocí podobnosti či nepodobnosti hlasů příbuzných druhů, nebo jejich hybridů, dlouhodobé i krátkodobé druhové složení živočichů obývající různé biotopy a jejich změnu rozborem jejich vokálních projevů. Díky technologiím se bioakustika rozšiřuje o další obory jako například ekoakustika a akustický monitoring vokalizujících druhů. Oproti bioakustice klasického typu mají vlastní metodiku a témata výzkumu.U nás se bioakustikou zabývá v poslední době například pracovníci Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, nebo skupina vědců a studentů Centra kognitivní etoplogie při Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích cke.cz/cs_CZ/research/bioacustics/(poznámka překladatele)