Před několika lety někdo přišel s nápadem uspořádat soutěž o nejkrásnější zvuk na světě. Zní to možná trochu malicherně, ale lidi rádi všechno poměřují. Představuji si, že pokud by jedním z porotců byl John Cage, určitě by poznamenal: „To nemá smysl rozhodnout, vždyť žádný zvuk není důležitější, než jiný!“ Stačí se soustředit, a všechno bude znít krásně. Zvuky jsou zvuky. Ze zenové perspektivy se nikdy nic nemění, možná že nám uši jen trochu zčervenají a těla se povznesou maličko nad zem.

Nejzajímavější je, že tu soutěž vyhrála jedna nahrávka, kterou pořídil Marc Anderson ze Sydney v pralese kdesi na Borneu(¹). Ta přírodní zvuková krajina zní jako dokonalá hudební kompozice: je tam rytmus, na různých místech je strukturovaná různými nástroji, nemá začátek ani konec, uprostřed je hlasitá a vyznačuje se tak dynamickou strukturou, jakoby každý jednotlivý zvuk měl vlastní význam, vyváženost a řád. Její struktura vyjde najevo hlavně pokud si ji zobrazíte pomocí sonogramu² (viz obrázek č. 9). Pozoruhodné je jak se hlasy různých druhů žab, hmyzu, případně hlas naříkajícího ptáka skutečně zobrazí v různých zvukových frekvencích, což potvrzuje správnost „hypotézy nik“ Bernieho Krause, že ve zvukové krajině si každý živočich zabere vlastní akustický prostor.

Tyto spektrogramy – [v originále sonograms] vytvoříme snadno: v počítači, nebo v telefonu a s pomocí softwarů jako jsou AmadeusPro, Sonogram, Sonic Visualizer, Raven nebo Sound Analysis Pro – se na časové lince ukáže grafická podoba zvukové frekvence, takže rozpoznáte, zda jde o pravidelnou, nebo chaotickou strukturu přírodního, nebo jiného zvuku. Zmínil jsem spektrogramy, aniž bych napřed trochu vysvětlil, jak je interpretovat. Místo systematického vysvětlení volím metodu vnoření (sám pracuji s programem AmadeusPro, protože nabízí estetický výsledek, kde dokonce drobná úprava odhalí ten nejzajímavější aspekt zvuku, který často sluchem ani nerozlišíte). Každopádně je jisté, že vodorovná linka paralelní s časovou osou znamená dlouhý držený tón, jako jsou jasný zvuk flétny, nebo slavičí trylek. Svislá čára znamená prasknutí nebo klepnutí. Rovnoběžně ubíhající horizontální linie - ať rovné nebo zakřivené - znamenají harmonické, nebo jiné zvuky s bohatou tonální kvalitou, příéznačné třeba pro strunné nástroje nebo pro lodní sirény. Rozostřený, hlučný, složitý, nebo jinak krásný obrazec je grafické zobrazení těžko popsatelného zvuku, jako je třeba cvrkot cikád, nebo vášnivé klokotání slavíka.

Obdivuji ten smysl pro rytmus, výkřiky, ta plynoucí mračna a jeden jediný naříkavý tón, který spektrogram nahrávky z Bornea odhalil. Nejen slyšíme, ale také vidíme proč mohl ten zvuk někdo prohlásit za nejkrásnější přírodní zvuk světa. Je to kompozice z mnoha přírodních zvuků, úryvek ambientní symfonie. A je zázrak, že nám příroda nabízí tak naléhavou hudbu, kterou přitom nikdo neřídí. Jde o evironmentální krásu a je mi jasné, proč pro ni hlasovali. Hlas lidu nelze ignorovat a vybírat ten nejkrásnější zvuk je něco podobného, jako soutěžit, kdo je nejpopulárnější.

Ale je opravdu ten zvuk z džungle krásnější, než úžasné troubení losího stáda v teplém podzimním dni? V brilantní nahrávce Langa Elliotta (překvapivě ji pořídil v Pensylvánii, kde je jediná losí rezervace) slyšíme sbor sólistů soupeřících o pozornost, což je společný jmenovatel pro vokalizace savců i pro situaci v parku plném slavíků. Úryvek znázorněný na obrázku č. 9 trvá přibližně dvě minuty. Jsou to krásně vykroužené, oblé harmonie; kolísavé, dlouhé výkřiky, které bychom do temperované partitury nikdy nemohli přepsat. Je takové sborové volání, nabité emocemi a hloubkou pro společenství hmyzu skutečně nedosažitelné? Je samozřejmě nesmysl to srovnávat. Ačkoli dokonalost Elliottovy nahrávky losího stáda rozpoznáte okamžitě, je pravda, že úryvek přírody v Andersonově vítězné nahrávce je komponován naprosto dokonale.

Krása jednotlivého a krása celku. Sólo, duet, symfonie nebo skupina. Velkolepost singulárního nebo komplexita celku jsou dvě různé cesty, jak hudebnosti v přirozeném okamžiku dosáhnout,  okamžiku, pokud jej zachytíte na pásek, jako by vás přenesl na místo, kde záznam vznikl. A právě efekt „přemístění“ je podstatný u Elliotta; zvuk v posluchači vzbuzuje pocit, že jste jinde. Nejde o étos, ani o komentář k nedobrému stavu planety, ani o lamentaci nad lidskou ignorancí, destruktivitou a nenávratným mizením těch vzácných okamžiků, ale o podivuhodnou schopnost vyvolat pocit, že jsme jinde, na vzácném a krásném místě, a je jedno jestli je kdesi daleko, nebo hned vedle nás.

Nahrávky mohou být nejrůznější: hlasité, čisté, působivé detailní záznamy hlasů konkrétních druhů, ale při jejich poslechu se brzy unavíte, za chvíli je ztišíte nebo úplně vypnete. Potom jsou nahrávkym kterým se říká environmentální, ale děje se tam toho příliš moc: zní jako kakofonická palba a mají zneklidňující účinek. Mám rád třetí kategorii, kde je méně prvků, je umírněnější, bez kakofonií a nekroutí vám uši. Nepůsobí všedně, nabízí prostor, kam se můžete ponořit. Takové nahrávky jsou zenové a zvláštním způsobem občerstvující. Moje vlastní zenová praxe určitě můj způsob nahrávání ovlivnila.
Gordon Hempton

Možná to víte, nebo nevíte, ale zvuk posluchače dokáže ovlivnit, utvářet. Elliottovy nahrávky nás mohou přemístit; Krausovy nahrávky mají v sobě pocit viny. A nahrávky Gordona Hemptona vzbuzují obavy ze ztráty ticha. Co se týká vazby na konkrétní lokaci je Hemptonův projekt „One Square Inch of Silence“, zvlášť bolestný. Hempton už léta žije na poloostrově Olympia a přestože po celý život při hledání nejkrásnější a nejzachovalejší zvukové krajiny cestoval po světě, je velice svázán s jedním místem, ukrytým hluboko v deštném pralese Hoh. Počítá jej mezi dvanáct lokací ve Spojených státech, kde je možné patnáct minut poslouchat přírodu, aniž by vás vyrušil lidský zvuk. Až sem postoupilo hlukové znečištění přírodních zvukových krajin.

I když rádi nad hlukem bědujeme, zároveň hlučné prostředí vyhledáváme. A třeba ani není člověk jediný živočišný druh, který si libuje v rámusu? Překvapilo mne, když jsem nedaleko od Brooklynské botanické zahrady natrefil na drozdce mnohohlasého (anglicky Mocking bird) jak si zpívá a plachtí nad hřmotem, ale vlastně jaksi i uprostřed všeho toho hluku kolem. V tom šťavnatě zeleném, úzkém trojúhelníku, který je ze všech stran obklopen silnicemi, pod rušnou trasou letadel mířících na Kennedyho letiště nemá ticho ani šanci. Zato je to výborná laboratoř pro výzkum hluku! Ten rachot, který musí místní zpěvák překřičet! Protože frekvence jeho zpěvu byla dostatečně vysoká, podařilo se mu hluk přemoci. Nebo možná jen své melodie dokázal situaci přizpůsobit. Řada výzkumů ornitologů dokázala, že aby je v zahlučeném lidském prostředí bylo vůbec slyšet, se městští ptáci naučili zpívat jednak ve vyšších tóninách, jednak hlasitěji a rychleji. Ptáci se umí přizpůsobit a nikdy to nevzdávají. Ať je tady hučení, dunění a hluk, vždycky si najdou nějakou skulinu jak jej prolomit: Brooklyne, Brooklyne, pusť mě tam dovnitř. I když se hluku hrozíme, dokážeme s ním spolupracovat. Zdá se, že tak nějak je to také s drozdcem zpěvným. Na obrázku č. 9 (vpravo) právě zpívá duet s policejní sirénou.

Můžeme rozeznat, kdo koho napodobuje? Kdo je pobouřen a kdo získal převahu? Drozdci si vybírají pro napodobování okolních zvuků jen něco. Rozhodovat jim umožňuje nějaký přesný vnitřní estetický smysl. Zpívají proto, aby se bránili a jako projev přilákání samičky, ale také, aby skutečně byli sami sebou, aby je nad tím halasem kolem bylo slyšet. Neutečou někam do divočiny ale hledají si domov u nás, ve městech. Planeta se ohřívá a jak se mění klima stěhují se na sever, kde zpívají své písně.

Líbí se jistá bezděčnost na okrajích, které ani zdaleka nejsou tím, čím se na první pohled být zdají. Proto rád poslouchám zvuky boori³. Pociťuji radost z nečekaného, ze všeho co mne dokáže překvapit. Myslím, že není možné ty nejlepší jazzové hudebníky napodobit, ani je nejde převádět do nějakého diagramu. Nemáme jen encyklopedické Charlese Parkery, nebo Coltrany, ale i záhadné boori: Thelonious Monk, Ornette Coleman, ještě lépe Dewey Redman, Charlie Haden, Wayne Shorter – to jsou ti mistři, kteří na to mají, kvality, které nemůžeme změřit, ani zapsat. Nepoužívají metody, jsou nepoddajní, opakování je nezajímá, nedají o absolutní sebedůvěru ani důvěru, už vůbec ne o pravděpodobnost. Umění, nikoliv věda.

Nazajímá mne úporná předvídatelnost; aby nás překvapil, vydá slavík jeden jediný podivný zvuk. Shelleyův lesník (⁴ ) chtěl slavíka rozčílit. A vždyť je to vlastně slavík - protože jeho písně v sobě pokaždé obsahují cosi, co nečekáte, cosi nepředvídatelného, kdo nás neustále rozčiluje. Revoluce nebude zjednodušena! Ať ptáci zpívají! Ptáci jsou nádherná hádanka a jejich písně před námi vždycky uhnou, budou mimo dosah, i když zůstávají dostatečně lidské hudbě blízko, abychom po nich mohli pokaždé znovu sáhnout.

V románu Spřízněni volbou (Die Wahlverwandtschaften, 1809) si toho všiml samotný Goethe: „V mnoha tónech je slavík jenom jedním z ptáků; ale náhle se vznese nad všechny ostatní jakoby každého opeřence mohl poučit, co je opravdový zpěv.“ Myslím, že román Spříznění volbou je o posedlosti, protože je celý o lásce. Nebo je to spíš metafora pro chemické reakce? Možná se jen nemůžeme rozhodnout, kterého ptáka budeme víc milovat? A bez lásky je život pouhý stín. A znovu Goethe: Život bez lásky, bez přítomnosti milovaného není nic jiného než hra stínů a světla. Bereme snímek po snímku, rychle se unavíme a vracíme je zpátky, abychom zase spěchali k dalšímu. Každý krok je koncem a novým začátkem.

To, co měl Goethe na mysli, nebude nejspíš soubor obrázků v PowerPointu, odsouzených k nekonečnému opakování. Také ultimátní ptačí zpěvy nepředstavují jen data, která můžeme dál a dál analyzovat, ale zásadní, krásné tóny, které je třeba dál zpívat.

Drozdovec v Brooklynu zpívá za plného denního světla uprostřed povyku. Jako by ho nemohlo nic zastavit; je to borec, i když to tak nakonec možná být nemusí. Zpíval hodinu nebo dvě a pak dozpíval, protože ho přemohl hluk vrtulníku. To obrovské motorové zvíře nechává své mechanické písně sestupovat do nekončícího zpěvu drozdovce v jakýchsi náznacích rytmu.

Slavíci v Brooklynu nejsou. Žádný americký pták není jako slavík, který dovede zpívat a zároveň přijímat inspiraci v náhodných a podivných zvucích. Přestože je park v berlínské čtvrti Treptower o dost tišší než Prospect Park v Brooklynu, musí zde slavíci také bojovat s hlukem prostředí. Je to snad hučení pneumatik z nedaleké silnice, nebo mnohohlasý chorus za svítání, co noční ptáky donutí umlknout. Žijí ve světě, kde nad okolní zvukovou krajinou musí každý zvítězit. Možná proto zaujali sólového lidského hudebníka? Možná, že celá ekologie vyplyne na povrch teprve zž se individuální hlas v celkové zvukové krajině začíná ztrácet?

Ten nejkrásnější zvuk vás dokáže rozplakat, nebo si aspoň povzdychnete nad tím, jak je svět vlahý, příjemný, úžasný, že je v něm ukryta taková míra čistoty a správnosti, která naše vlastní starosti a nejistoty přesahuje. Možná že propojením písně osamělého ptáka s nekonečně lidským hlukem lze docílit přirozenost. Ten krásný zvuk z Bornea připomíná elektronickou kompozici. Je tam smysl pro tón, harmonii, rytmus i formu. Můžu ho poslouchat celé hodiny, znovu a znovu. Přemýšlím, co bych k tomu mohl přidat, jak bych ho mohl využít jako hudební pozadí, jako inspiraci, ale prostor pro přidání nenacházím. Zní dokonale, tak jak je. Slyším občas čistý tón ve frekvenci 750 Hz (F♯5), který připomíná saxofon, jako by jej tam už kdosi v postprodukci vložil.

Nepřekvapí mě, když poslouchám fragment nahrávky z přírody, který zní jako hudba, a neustále hledám jiné zvukové krajiny, které by dokázaly přilákat ty doposud nezasvěcené, abych je přesvědčil, že na té bláznivé myšlence něco je. Napřed jsem se nad samotnou představou soutěžení zvuků ušklíbal, ale když jsem ten zvuk uslyšel, dostalo mě to... možná mají pravdu? Možná je to skutečně ten nejkrásnější zvuk světa? Přinejmenším je to ta nejhudebnější zvuková krajina z divočiny. Zní jako lesní kompozice, je dokonale rozvržená a zorganizovaná. Nedivím se, že grafická vizualizace té hudby, ten sonogram, který tak snadno vyplivl můj počítač, vypadá formálně dokonale. Tvrdil tu někdo, že se zvířata nedokáží v rytmu synchronizovat? Ta skupina společně znějících bytostí vytváří plynulejší a živější rytmus džungle, než by si kdokoliv lidský mohl jen představit.

Ta hudba nás postupně a pomalu prostupuje. O víkendu fragment nejkrásnější zvukové krajiny použiji jako motiv pro své sobotní představení. Jednou za pár týdnů připravím koncert a dělám to už léta. Skoro to vypadá, že všechny koncerty jsou stejné, jako bych byl taky jedním z těch zpěvných ptáků, kteří vládnou jednou jedinou písní, mají jediný majstrštyk, a dokud mohou, opakují jej pořád dokola.

Nějakou dobu mě to trápilo, ale pak mne uklidnilo, když jsem si u Karlheinze Stockhausena přečetl, že skladatelé by neměli skládat jednotlivá díla, ale jeden velkolepý životní kus - lebenswerk, jehož dokončení trvá celý život. Myslím, že se zabývám také něčím takovým. Tak jako tak poslouchá moji hudbu jen pár lidí, proč bych tedy nemohl dál a dál hrát ten stejný koncert? Dělají to největší světové hudební hvězdy, protože lidé vlastně chtějí poslouchat jen největší hity. Kolik toho musíme dokončit, abychom se cítili dokonalí? Možná jsem skutečně někdo, kdo má jen jeden nápad: poslouchejte ty nádherné zvuky světa a oslavujte je. Pokuste zjistit, jestli k nim půjde přidat něco vlastního. Jinak nemá smysl se hudbou zabývat, protože svět je stejně krásný i bez nás.

Možná že zpráva, kterou nabízím, vznikla kvůli tomu, že je moje hudba ekologická: neměli bychom od přírody očekávat, že se připojí k vašemu rytmu, jako nějaký bílý papoušek kakadu, přizvukující do písničky kapely Backstreet Boys, spíš vy byste měli následovat rytmus toho nepravděpodobného obojživelníka. Budete pak větší, než jste byli předtím, a budete ten opravdový svět venku o to víc obdivovat. Zdali by Oliver Messiaen souhlasil s tím, že nejkrásnější zvuk na světě vydává žába z Bornea? Pochybuji o tom, protože Messiaen si vybíral jen vynikající ptačí virtuosy s nadoblačnými kadencemi. Ale vím jistě, že by Bartók naopak takový zvuk miloval, protože jeho klavírní suita Out of Doors (Béla Bartók, Szabadban, 1926) je inspirována nočním houkáním a vrzáním hmyzu a dalších nevyzpytatelných stvoření noční temnoty. Na druhou stranu Out of Doors je kompována pro klavír. Přijal by Bartók jako své interprety ty neviditelné vrzaly? Vím jistě, že kdyby byl naživu by je přijal, protože současní skladatelé si dovedou hrát s dostupnými skvosty každého použitelného zvuku.

Někomu imponuje, když aparát vytváří hudbu automaticky, což by nás mohlo přivést k mylné představě, že za tím vším je něco jako hudební inteligence. Na mě dělá větší dojem, že příroda umožňuje podobnou hudbu, přestože v přírodě žádný designér, který by podle vlastního obrazu stavěl zvukové nástroje není. Zvuky vznikaly jen proto, aby našly svoje místo, aby je všechna okolní stvoření uslyšela a mohla si jejich krásu užít.

Vzory se v čase vyvíjejí; symetrie se přelévá do asymetrie a vytváří pomalu cosi dokonalého, co bylo utvářeno během milionů let neustálých změn. V takových zvucích je ukryta samozřejmost, které se lidská arogance ani náhodou nemůže vyrovnat. Přesto se mi pokaždé chce k takové hudbě připojit. Obdivovatelé přírody a skeptici mi někdy říkají, že zde nemám co pohledávat. Kdoví, možná tady co pohledávat nemá nikdo z nás? Nejkrásnější zvuk je dokonalý a rušitele, vetřelce nepotřebuje. A přece my rušitelé, my vetřelci, chceme z pocitu naší propojenosti s přírodou, z té ekologizace umění, čerpat. Jako bychom tím že vložíme reálné, přirozené zvuky do vlastní palety, stáli o něco skutečnějšími, nezbytnějšími a blížšími Zemi, bez ohledu na to, kolik k tomu bude potřeba technologie. Šakuhači i laptop mohou zjevit vzdálený hlas jelenů, svolávajících se za noci. Co je z toho reálnější, záleží na tom, po jaké realitě toužíte, ať zvuku docílíte přímým vydechnutím vzduchu, nebo přesnou transformací skutečného hluku. Žádný zvuk není uchráněn před tím, aby mohl být prohlášen za hudbu.

„Nikdy bych si netroufal o sobě prohlásit, že jsem dobrý posluchač,“ prohlásil Gordon Hempton – Sound Tracker, další z řady velkých nahrávačů světa. „Pokud jsem si o sobě myslel, že jsem dobrý posluchač, byl to jeden z důvodů, které mi stát se dobrým posluchačem bránily.“ Fascinuje mě jeho celoživotní hledání ticha. Hledá vnitřní ticho, které podle něho znamená úctu k životu a k dobru, které ať jsme kdekoli, uvnitř nosíme. Hledá i vnější ticho, přirozeně klidné místo, kam neproniknou lidské zvuky a to lze najít dost těžko. Na cestách celými Spojenými státy křížem krážem našel Hempton jen dvanáct míst, kde je příroda slyšet, aniž by ji každých pár minut vyrušil nějaký lidský hluk. Pokud se jedná o zvuk, tak příroda, která by ještě bez našeho vlivu zpívala, neexistuje.

Před 140 lety na svých cestách John Muir nejen po pohoří Sierry chodil a naslouchal: „Hluboký tón nahých větví a kmenů, dunících jako vodopád; rychlé a napjaté chvění jehličí, hned stoupající k pronikavému, pískajícímu syčení, hned zase klesající do hedvábného ševelení, šustění listí vavřínových hájů v údolích a ostré kovové cvakání listů... Vzduch je hudba, kterou hraje vítr. Všechno se pohybuje uvnitř hudby a zapisuje ji.“⁵ Tyto řádky psal Muir v dobách, kdy jsme zvuk ještě zaznamenávat neuměli.

Ta slova jsme potřebovali, abychom si mohli uvědomit, že Země jako celek je přinejmenším hudební bytost. Muir cítil zvuk jako další z důkazů o kráse, kterou k nám příroda promlouvá, pokud ne ke každému, tedy alespoň k těm, kteří jsou připraveni na to aby uslyšeli a pocítili k ní úctu. Pro Hemptona – víc než o století později – je ticho praktický a duchovní cíl; je to krédo, prostupující celou jeho práci a ticho je také jeho osobní poselství.

Hempton nemyslí dvěma druhy ticha nepřítomnost zvuku jako takového, ale nepřítomnost nežádoucího zvuku, nepřítomnost bezduchého, strojově vyrobeného lidského zvuku, absenci hluku, před níž nelze uniknout. Víc, než jeho étos, mě na Hemptonovi zaujala spíše jeho volba a cesta životem. Několik let byl zasnouben s neslyšící ženou – našel zde někoho, kdo byl s tichem smířený? Rozhodl se žít co nejblíž Olympijskému parku, tomu z nejtišších amerických národních parků, aby v deštném pralese našel svoji soukromou svatyni, jediný „čtvereční centimetr ticha“, místo, kam lidský hluk nepronikne. Jeho nahrávky jsou až neskutečně krásné a přesné, jsou komponovány a zkonstruovány s jasností, i když tvrdí, že je nikdy neupravuje. Proč to říká? Přece jsou to zřetelně umělecká díla a nikoliv přírodní dokumenty? Těžko říct – ale možná je to podobně jako u fotografa, který sice k upravě barevnosti své práce použije Photoshop, ale nikdy by do obrazu nevložil jiný objekt, který původně na snímku nebyl.

Dojalo mě neštěstí, že Hempton dokonce dvakrát ohluchl a uklidnilo mne, že se mu sluch částečně vrátil, přestože už nemůže pořizovat takové nahrávky přírody, aniž by mu pomáhal někoho s čistým, neporušeným sluchem. Když hledal ticho, dostalo se mu ticha, ale spočinout nemůže, protože ve skutečném světě ticho neexistuje.

Musíme se vyrovnat s tím, že hluk je všudypřítomný. Nejnovější Hemptonovou publikací je pdf s názvem Earth Is a Solar-Powered Jukebox. Chápu, že se Hempton rozhodl být sám vydavatelem; mohl tak udělat přesně to, co zamýšlel – barevné fotografie, odkazy na on-line zvukové materiály a žádný vydavatel mu neradil, co může a nemůže. Na rozdíl od jeho předchozích memoárů, One Square Inch of Silence je jeho poslední kniha hlavně rukověť jak pracovat se zvukem prostředí, a je určená pro skladatele akusmatické hudby a pro profesionální zvukové designéry herních prostředí, podcastů a filmu.

Nejzajímavější mi přijde kapitola ve které Hempton popisuje, jak nahrávat něco, co nazývá „tišiny“ (quietudes), tedy přírodní prostředí tak tiché, že je na pomezí lidského sluchu, zvukové krajiny skoro dokonale tiché, i když ve skutečnosti tiché nejsou: skutečné, krásné ticho, blízké naprostému tichu, ve kterém nejde o prázdnotu, vládnoucí v technicky konstruované anechoické místnosti, proslavené Johnem Cagem.

Hempton se proslavil tím, že prohlásil, že skutečně tichých míst, kde by mohl člověk popobýt čtvrt hodiny, aniž by ho vyrušil lidský zvuk, je v Americe (v Evropě není ani jedno) jen dvanáct. Jedno je na jinak rušném havajském ostrově Maui, na dně kráteru sopky Haleakalā. Vystoupáte napřed deset tisíc stop a pak klesáte tisíc stop a najednou jste uprostřed podivné tropické pustiny. Údajně je to nejtišší místo na Zemi, protože hladina zvuku na hlukoměru „ukazuje záporné hodnoty a na první poslech se zdá že tam panuje absolutní ticho. Při zesílení (citlivosti rekordéru) o pouhých 20 dBA uslyšíte jakousi mantru – je vzdálený příboj mořských vln na pobřeží Pacifiku, které se přehouply přes deset tisíc stop vysoký kráter sopky.“

Takové "tišiny" - skoro neslyšné zvukové krajiny není vůbec snadné zaznamenat: „když si najdu místo odkud chci nahrávat, většinou mi vytane na mysli: Tady se neděje vůbec nic.‘ Ale pak mi dojde, že ten zdánlivě negativní poznatek je ve skutečnosti skvělá zpráva... Jednou brzo ráno jsem si sednul se sluchátky na uších a celý svět ještě spal. Když teď poslouchám svoji nahrávku a vrátila se mi vzpomínka na to velebné ráno, na to, jak mírumilovně kousek přírody může při čekání na vycházející slunce znít, do očí mi vyhrkly slzy. Je v tom něco transcendentního. Takový klid je hluboce utišující.“

A takové ticho je pochopitelně velice vzácné... Ale zajímalo by mě, jestli i hluk může působit podobně utišujícím dojmem? Myšlení ani estetika Bernieho Krause, ani Hemptonova, a dokonce ani Elliottova, nejsou moje volby. Já se přírodními zvuky nechávám obklopovat protože si uvědomuji, jak se podobají zvukům lidským. Ten závan zvuku vzdáleného příboje může připomenout svištění pneumatik rychlých aut na dálnici. Rachot hromu připomene blížící se vlak. Hmyz zní jako elektronická hudba, velryby sténají jako motory blížících se lodí. Ochránci neporušených přírodních zvuků mají pravdu: tu čistou panenskou přírodu nezadržitelně ztrácíme. Mizí jednotlivé druhy, spolu s jejich habitaty, vymírají vzácná i běžná zvířata; jestli v ničení planety budeme pokračovat, všechno nakonec vyhyne. Ty zprávy jsou chmurné a když se našemu lidskému plýtvání nevzepřeme, nemáme naději. O správnosti takového pesimismu nemám pochyby.

Zvuk je těkavý a lehko člověka oklame. V jeho akusmatické čistotě nás prostoupí a nemáme ani zdání, odkud přichází, jestli je jeho původ lidský nebo zvířecí, přírodní nebo umělý. Je fascinující poslouchat téměř „anti-terénní“ nahrávku Davida Toopa z čínského trhu, kde prodávají jak skutečný hmyz, i mechanické hračky vydávající zvuky hmyzu. Díky rachocení motorů projíždějících skútrů a pokřikování prodavačů těžko poznáte, co vlastně nasloucháte: jsou to vlastně zvířecí, nebo mechanické zvuky? Jisté je jedno: že zvukový svět, jímž Toop prochází, je cosi jako nemilosrdně živelnýmezidruhový chaos, kde každý chce být slyšen.

Poslouchám úžasnou kompozici Gordona Hemptona, sestavenou z nahrávek jeho oblíbených zvukových krajin z celého světa. Je to kompozice, která vyšla jako součást knihy One Square Inch of Silence, odkazující na určité místo pár kilometrů od stezky vedoucí Olympijským národním parkem. Skladba začíná hlasy vyjících kojotů. Je to, co tam slyším a co provází melodické tóniny jejich hlasů přirozený, nebo v počítači upravený dozvuk? Pak přijde krásný rytmus dešťových kapek, padajících na listy, odtažitě se opakující, přesně ten rytmus, který se hodí pro práci se samplerem, jako jsou kroky nebo ťukání velryb, zvuky, které lovce rytmů uvádějí do pokušení. Skladba je série dávek útěchy, řetězec tichých meziprostorů a chvilek obětování, podobně jako je tomu u některých slavičích písní, kde najdete tiché pauzy, držené jako prázdný prostor pro odpověď. A Bernie Krause k tomu poznamenává: „V deštném pralese Hoh žili lidé dávno předtím, než se Hempton narodil. Váží v klenutém příběhu lidských událostí jeho senzitivita bělocha náhle víc?“ ⁸Bingo. My si dnes ticha tolik ceníme a přitom – jak Krause často trefně poznamenal – naprosté ticho v přírodě není. Všimněte si, že ti významní terénní nahrávači zvuku se vzájemně svoji práci neostýchají komentovat.

Ticha - ať vnitřní nebo vnější: jaké vlastně jsou? Určitě nejde o nepřítomnost zvuku, spíš o prostory mysli, o okamžiky, které je možné niterně reflektovat. Pro většinu těch, kdo navštívili anechoickou, umělou místnost, kde absolutně není zvuk, ani rezonance, šlo spíš o nepříjemný zážitek. Vzácnou výjimkou byl John Cage, který o své zkušenosti mluvil pozitivně a prozradil, že uslyšel hučení své nervové soustavy a tlukot svého srdce. Ti ostatní prožívají spíš nevolnost, chyběl jim pocit akustického prostoru. Opravdové ticho, tak či onak, není snadné vydržet. I doma žijeme v hluku, v rozkvetlém bzučivém zmatku, který William James pojmenoval proud vědomí, protože to je to, co nás udržuje naživu. Mohla by to vše vyřešit meditace tedy aktivita, kterou si čistíme mysl? „Ve skutečnosti ne,“ říká Leonard Cohen. Když čtyřicet let strávil na Mount Balda meditací pod dohledem svého zenového Mistra, asi o tom něco bude vědět. „Meditace je ten nejlepší nástroj proti naříkání.“⁹

A naříkání se zdá být opravdu logická reakce na pocit bezmoci, co je na lidském zacházení s přírodou tak špatné. Bereme z ni všechno, ale krásu, která po tisíciletí byla všude kolem nás, přitom ztrácíme. Nepopírám to, ale na druhou stranu se nehodlám tím nechat paralyzovat. Pojďme raději oslavit tajemství, s nimiž se u těch drsných zvuků přírody setkáváme, oslavit zvuky prozrazující mocnost přežití ptáků, kteří vydrží vytrvale zpívat celou noc.

Hlavně na anglickém venkově je rejstřík ptačího zpěvu chudší, a sladkou píseň slavíka tam uslyšíme jen málokdy – proto měli bychom dělat cokoliv, abychom ji zachránili. Ale jinde se ta velkolepá ptačí píseň zase šíří, stoupá do korun stromů, můžeme obdivovat houževnatost a prohloubit tak ostrost našeho poslechu. Když ze svého domova sestupuji strmou podzimní ulicí k řece, můžu o takových věcech přemýšlet. Podzim není zdaleka nejvhodnější roční období pro zpěv ptáků, ale vzduch je přesto ještě naplněn hudbou. Ačkoliv drozdovcům zrovna do zpěvu když je zima, jak jdu kolem něho, vyrazí ze sebe najednou hluboké šuump – jestli to znamená hrubé „hele, ty tam!“ nebo je to rychlé varování, abych si na něho dal pozor, se asi nedozvím.

Stromy plné špačků prapadají miasmatickému ševelení, které se snáší proti červenozlatým stromům dolů z oblohy. Než je zastihne první mráz, poslední cvrčci praktikují svůj poslední podzimní zpěv, pokud se ovšem neschovají do našich domů, aby tam zapívali svoje serenády a přežili o několik týdnů déle. Poryv větru zvedne hromádky listí a vydává zvonivé šumění, jako by to byl nějaký exotický Zildjian, který se pořád ještě do rodiny činelů nenarodil. Není to nic výjimečného, ​ale pokud chcete, a skutečně si všímáte každé vznikající zvukové formy, může to všechno být krásné.

To jsou jen některé z mimo-lidských zvuků, které mne zaujaly. Naše vlastní hluky nás také dovedou „přemístit“, protože co je nelepší na technologii je to, že otevírá možnost krásy. Whoom brzdícího půlnočního vlaku vibruje Zemí, jako ono burácení ve snu Ripa Van Winkleho¹⁰, ten bouřlivý trans, který se odehrál jen pár kilometrů odtud podle řeky. Velké lodě tažené silnými remorkéry, hučící s nákladem ropy po hladině řeky Hudson.

Vlny lodí na řece vás lehce překvapí, když si jdete zaplavat, malá tsunami spláchne na břehu vaše oblečení. Jízda vlakem do města, rušná směsice potrubních systémů a rachocení kol vagónů na kolejích, pískání hydraulických dveří a pomalé skřípění brzd ve stanicích,(ne to jemné a tiché jako u evropských vysokorychlostních souprav, ale ta stará vrzající americká věc). Uklidňuje svojí nepravidelností, ve své nepřesnosti zní živě, jako jakési zvláštní zvíře, je plné zvuků, jejichž zdroj se nedá určit, ale o to víc si jich ceníme.

Kolik toho musíme o zvuku vědět, aby nám o zvuku všechno skutečně docházelo? Měli bychom napřed názvy věcí, které slyšíme zapomenout, abychom je dovedli vnímat jenom jako zvuk? Přemýšlejte o slově akusmatický, které vymyslel starý mystik a matematik Pythagoras: je to zvuk, u kterého neznáme jeho původ. Ať už jde o hudbu nebo nikoliv, jsou to pouhé zvuky, které nás zaujmou nejvíc. Jsou to slyšitelná tajemství a nezapomíná se na ně snadno. Právě jsem o té tajemné síle zvuku přemýšlel, když jsem narazil na skvělou knihu Briana Kanea Sound Unseen, kde jsou popsány dějiny akusmatiky od Pythagora po fenomenologické pokusy poslouchat „věc samu o sobě“, tedy ještě předtím, než si zvuk „vysvětlíme“. Jak to kontrastuje s touhou všechno vědět, s touhou každou věc pojmenovat, abychom tak své vnitřní pochyby utišili. Kaneova kniha začíná příběhem o podivných zvucích, které se roky ozývají ve městě Moodus ve státě Connecticut.(⁹ Kane byl profesorem na Yale a příběh znal dobře – dokonce Indiáni se o něčem takovém zmiňovali jako o hlasu boha Hobomoko, jenže Puritáni později usoudili, že jde o hlas Satana. Dnešní odborníci ty zvuky vysvětlují jako projev seismické aktivity. Fakt je, že tajemné zvuky se ozývají zhruba každých deset let a dodnes jejich původ neznáme. Chci tím říci, že čím míň toho víme, tím zajímavěji to zní. Co nám to prozrazuje o jistotě a zvukové krajině?

Otázka akusmatiky se nás dotýká, jakmile vstupujeme do nějaké zvukové krajiny, kterou si nedokážeme vysvětlit. K tomu dochází neustále. Včera v noci jsem se probudil uprostřed noci a ve tmě mého městského bytu jsem poslouchal celou skladbu. Základem byl zvláštní teplý rytmus. Hrál někdo v domě techno? Pochybuji. Byl to topný systém, který si přehrával svůj podivně jasný rytmus? Vedle mě pomalu a soustředěně oddychovala ze spánku moje žena. Oknem se ozvala sprška bělostných tónů. Je to klimatizace z jiných bytů? Vždy jsou zapnuté. Nebo to byl závan větru, ženoucí po dlažbě spadané listopadové listí? Pneumatiky auta v dešti? Ve tmě to nelze poznat zjistit. Když přemýšlím o akusmatu, snažím se poslouchat hlavně celkovou kompozici. Vzpomínám si na zlobivého hocha filozofie hudby devatenáctého století Eduarda Hanslicka, který se pokoušel dokázat, že hudba a hudební krása spočívá pouze v čisté hudebnosti, v hudebních zákonech a že nemáme považovat hudbu za cosi, co obsahuje emoce nebo, co se zvukem skutečných předmětů, s reálným světem souvisí. Ale většinou nejsme tak abstraktní posluchači; používáme zvuk, abychom se orientovali v prostoru, zatímco zrak nás bombarduje informacemi.

Většinou chceme, aby zvuk odkazoval na něco skutečného, na něco kolem nás, pokud se ovšem nepustíme do akusmatické činnosti jakou je „poslouchání hudby“. Řekněte si, že to, co právě slyšíte, je hudba a přestanete uvažovat o tom, na co který tón odkazuje a soustředíte se spíše na celkovou souhru příslušných zvuků. Je celkem jedno jestli je hrají hudebníci, nebo byly vyrobeny s pomocí stroje, a snadno vás přemůže pocit nedůvěry. Jde-li o zvuk související s prostředím nebo o obyčejnou procházku životem, je to blízké životnímu stylu, zvyšujícímu meditativní vhled.

Před hudbou je zvuk zvukem. Po hudbě je zvuk pořád zvukem, ale vznášíme se kousek nad zemí. Podle starého zenového příběhu je vnímání zvuku světa tím, co náš život činí trochu bohatším, co nám dává životnost. Slyšte jak francouzský zvukový průkopník Pierre Schaeffer vynalezl musique concrete. Sedí na pódiu s magnetofonem a manipuluje své nahrávky vlaků, zpomaluje a zrychluje, přepíná z jedné stopy na druhou. Je to pořád ještě vlak, nebo už to není vlak? Je to rytmus, je to hluk? Je to krásné, nebo je to spíš kuriozita? Vzniklo to náhodou, nebo to bylo vytvořeno? Podobné otázky dělají hudbu hudbou, a je to dobře. Samotné slovo akusmatika pojmenovává něco , co bychom pojmenovávat neměli, něco co je neznámé, co nás má překvapit, to co je zdánlivě podobně technické, jako je Sharawaji je evokující.⁷ Jakmile se rozhodneme, že stojí za to jim pozornost věnovat, zatleskejme hudbě světa a muzikalitě každého zvuku.

Není tak těžké způsoby poslouchání vylepšit. Stačí trochu ustoupit, nadýchnout se, odejít, vypnout telefon, vzhlédnout, zavřít oči a přijmout zvuky. Budou zajímavé. Budete do každého chtít proniknout. Zakusit tu hudbu, kterou nacházíme tam uvnitř, ohledat její tvary. Bez ohledu na to, jak je terénní nahrávka báječná, je to jenom značka na živém prožitku minulosti. Hudbu je nutné neustále přepracovávat, protože co jednou vzniklo se nemůže vyrovnt tomu, jaké to být mohlo. Vydaná, hotová partitura je jedna podmnožina veškerých not, které mohou být přehrány. Každá slavičí píseň je jedna z mnoha potenciálních melodií, které lze zazpívat. Jedno město je jich plné, a je třeba se do něho vrátit.

(poslední věta odkazuje na následující kapitolu, která se jmenuje BERLIN LONGS FOR BERLIN a je věnovaná výzkumu slavíků v Berlíně)

Přeložil Miloš Vojtěchovský, jazyková úprava Vít Bohal