Akustická typologie krajin

Krajinná akustika
Doc. RNDr. Alois Hynek, CSc. a Mgr. Ing. Tomáš Hendrych

Bio

Alois Hynek v letech 1973-2019 působil na Katedře geografie/ Geografickém ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, v letech 2006-2013 na Katedře geografie Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci. Zabýval se fyzickou geografií, geografickým myšlením a vzděláváním, krajinnou ekologií a trvalou udržitelností. Na TUL spolupracoval mj. i s Tomášem Hendrychem. Nyní je v důchodu.

Tomáš Hendrych v letech 1999-2008 působil na Katedře geografie Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci. Zde se specializoval na fyzickou geografii. Studium tohoto oboru ho přivedlo k myšlence podívat se na krajinu z hlediska akustického. Téma Akustická typologie krajiny poprvé prezentoval společně s doc. Hynkem na sjezdu České geografické společnosti v Českých Budějovicích v roce 2006. Momentálně působí mimo obor.

Přehled použitých zdrojů:

1) Cornell Lab of Ornitology. Macaulay Library. Sound and Video Catalog.. [cit. 2006-08-16].

2) Halliday, D. – Resnick, R. – Walker, J. Fyzika, 2. Mechanika – Termodynamika. 1. vyd. Brno: VUTIUM, 2000. str. 466–494. ISBN 80-214-1868-0.

3) Mechlová, E. – Košťál, V. a kol. Výkladový slovník fyziky. 1. vyd. Praha: Prometheus, 2001. str. 177–190. ISBN 80-7196-151-5.

4) Míchal, I. – Löw, J. Krajinný ráz. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, s.r.o., 2003. ISBN 80-86386-27-9.

5) Svoboda, E. a kol. Přehled středoškolské fyziky. 3. vyd. Praha: Prometheus, spol. s r. o., 1998. str. 211–232. ISBN 80-7196-116-7.

6) Wikipedia. The Free Encyclopedia. Whale song. Poslední úprava: 14. 8. 2006. [cit. 2006-08-17].


Článek společně napsali sociální geografové, Alois Hynek a Tomáš Hendrych, kteří v roce 2006 působili na katedře geografie Přírodovědecké a Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci. Poprvé vyšel jako text v Antologii České geografické společnosti, roč. 113, č. 2, 2008. Text zde zveřejňujeme se souhlasem autorů, anglickou verzi pouze jako abstrakt.

 

Článek je jedním z několika příkladů pokusu o systematický přístup k otázkám životního prostředí a akustiky v českém prostředí. Text - v redakčně pozměněné verzi - vyšel také ve Sborníku České geografické společnosti v roce 2008. Zde je použita verze, kterou poskytl jeden z autorů. Pan Alois Hynek v korespondenci s editorem připomněl, že v odborných kruzích vzbudil článek po zveřejnění jistou míru nevole. V závěru autoři shrnují svůj dosavadní výzkum:

"Předloženou akustickou typologii krajiny (kap. 1.3.) považujeme za první pokus tohoto rázu na půdě české geografie, jsme si vědomi řady zjednodušení a uvědomujeme si možnosti jejího dalšího vývoje. Větší důraz na akustickou složku krajiny doporučujeme v případě schvalování některých projektů a v oboru ochrany krajiny a přírody. Antropofonní hluk vnímáme jako velmi závažnou externalitu, se kterou je nutné ekonomicky kalkulovat".

Z jiné perspektivy se ve stejných letech u nás zabýval zejména hlukem psychoterepeut doc. Mgr. Tomáš Řiháček, Ph.D., působící na Fakultě sociálních studií MU. Vydal v roce 2009 publikaci "Zvukové prostředí města a jeho vliv na prožívání". (Brno: Masarykova univerzita). Autor publikoval také několik dalších studií věnovaných poslouchání, soustředění a obecně vlivu (zejména) městského zvuku a hluku na chování lidí. Tomáš Řiháček vychází ze zavedeného konceptu sonosféra (jak překládá do češtiny Schaferův termín soundscape). Hynek a Hendrych jako inspiraci díla Raymonda Murray Schafera nezmiňují, ale neotřelým způsobem rozpracovávají taxonomii zdrojů zvuku (geofonie, biofonie, nebo antropofonie). V jejich modelu typologie zvukových krajin je metafora a reference mezi krajinnou akustikou a současnou hudbou.


1. Úvod do problematiky zvuku v krajině

Proč se zabýváme zvukem v krajině? V českém krajinném diskurzu existuje silný důraz na vizuální atributy krajiny 4. Tento akcent nicméně zapadá do současné dominující mediální vizuální banality plné simulakrů ve smyslu Jeana Baudrillarda. Zvukový obraz krajiny vnímáme po vizuálním jako důležitou součást naší percepční a imaginační zkušenosti. Podle našeho názoru si zvuková složka krajiny zaslouží větší pozornost vědeckých studií. Akustickou složku krajiny se snažíme vnímat komplexně. Do krajinné akustiky zahrnujeme libě i nelibě působící zvuky včetně ozvěn a „ticha“.

Podobně jako celá krajina je také akustická složka krajiny pod stále více rostoucím tlakem lidské činnosti. Hlavním zdrojem hluku v krajině je zcela nepochybně silniční motorová doprava.

Vliv zvuku na lidské zdraví (negativní i pozitivní) nás nutí vážně se zamýšlet nad problematikou krajinné akustiky. Zvláště negativní vliv hluku, z mnoha hledisek ne zcela objasněný, na lidskou psychiku nás nutí věnovat krajinné akustice větší pozornost. Domníváme se, že krajinná akustika může být využita jako jedna z metod krajinně-ekologického výzkumu. Podobně jako lékař pomocí stetoskopie diagnostikuje některé choroby, může i krajinný ekolog studovat pomocí krajinné akustiky „zdraví“ krajinných celků.

2. Stručná charakteristika akustické složky krajiny

Akustická složka krajiny je většinou redukována na environmentální téma hluku chápané ryze technicky jako zvuk o frekvenci, která má negativní důsledky na libě pociťované vnímání životního prostředí až o frekvenci zdraví škodlivé (toto se dá objektivně doložit).

2.1. Fyzikální podstata zvuku

V této části příspěvku připomeneme jen několik základních informací z oboru akustiky a případné zájemce odkážeme na kompetentnější zdroje. Akustikou jako jedním z oborů fyziky se zabývá řada prací.

Zvuk souvisí s mechanickým elastickým vlněním. Vlnění obecně vzniká v souvislosti s reakcí látky či pole na určitou disturbanci (rozruch). Pod pojmem elastické vlnění se potom rozumí vlnění šířící se vlivem pružnosti látky 3. V krajině představuje toto prostředí atmosféra. Takto se prostředím šíří akustická energie. O zvuku hovoříme však pouze v případě, pokud frekvence (vlnová délka) vlnění leží v určitém intervalu hodnot. Tento interval se odvozuje od schopnosti vlnění vyvolat slyšitelný vjem v lidském uchu. Zpravidla bývá uváděno rozmezí 16 Hz–20 kHz 3. Někteří autoři posouvají horní mez intervalu na hodnotu 16 kHz 5.

Vlnění s frekvencí nižší než spodní mez se nazývá infrazvuk, vlnění vyšší než horní mez ultrazvuk. Je třeba zmínit, že i tyto vlny mají v krajině svůj význam. Připomeňme alespoň echolokační schopnosti netopýrů při letu. Ti dokáží využívat ultrazvuk v oblasti 14–100 kHz.

Zvukový zdroj zpravidla vyzařuje do prostoru celou řadu různých zvuků. Podle toho, jak spolu vzájemně harmonizují jednotlivé složky zvukového spektra zdroje, můžeme rozlišit zvuky vyvolávající v lidském uchu libé vjemy – tóny a zvuky vyvolávající naopak nelibé vjemy – hluk. Tóny neboli hudební zvuky vznikají v případě, že kmitání zdroje vykazuje periodicitu, je periodické. Pro hluk neboli šum jsou charakteristické neperiodické (nepravidelné) a silně tlumené kmity 5.

Mezi důležité fyzikální vlastnosti zvuku patří výška, barva a hlasitost. Výška zvuku je dána jeho frekvencí. V případě, že se jedná o zvuk složený, je jeho výška dána frekvencí základního zvuku. Barva zvuku je dána počtem vyšších harmonických tónů a jejich amplitudami. Hlasitost zvuku můžeme vyjádřit pomocí tzv. intenzity. Ta je definována jako akustický výkon vztažený na jednotku plochy (udává se ve W.m-2). Vzhledem ke značnému rozsahu intenzit v oblasti slyšitelnosti se zavádí logaritmická stupnice – hladina (intenzity) zvuku (udává se v decibelech – dB) 2.

2.2. Šíření zvuku v krajině

Jak bylo uvedeno v předcházející podkapitole, zvuk je mechanické elastické vlnění. Na šíření zvuku v krajině lze tedy jednoduchým způsobem aplikovat fyzikální poznatky platné pro tento typ vlnění 3. Zvuk se v krajině šíří různými prostředími. Z hlediska krajinné akustiky má však největší význam atmosféra.

Rychlost zvuku v atmosféře

Tato akustická charakteristika je samozřejmě ovlivněna fyzikálními a chemickými vlastnostmi atmosféry. Poměrně důležitá je závislost na stupni znečištění atmosféry a na obsahu vodních par (vlhkosti). Největší význam má ovšem závislost na teplotě vzduchu. S rostoucí teplotou roste také rychlost zvuku. Teplejší vzduch je tedy akusticky řidší než vzduch chladný. Pro běžné teploty činí rychlost zvuku přibližně 340 m/s (1224 km/h). V kapalinách a pevných látkách rychlost zvuku vzrůstá. Pro úplnost uvádíme také hodnotu pro vodu o teplotě 25 °C. Ta činí 1500 m/s (5400 km/h). Poměrně důležitý je fakt, že rychlost zvuku není ovlivněna atmosférickým tlakem 5.

Odraz (reflexe) a lom (refrakce) zvukových vln

Pokud zvuková vlna dospěje k místu, kde se významným způsobem mění fyzikální vlastnosti prostředí, dochází k odrazu a lomu. Odraz se projevuje tak, že se zvuk vrací zpět do prostoru před rozhraním. Lom se projevuje tak, že zvuk prochází rozhraním, ale mění směr svého šíření. Zpravidla platí, že oba fyzikální jevy probíhají současně. Část vlnění je odražena a část lámána 3.

Zvláštní případ nastává při inverzním zvrstvení atmosféry (teplota s výškou vzrůstá). Tehdy zvuková vlna šířící se postupně směrem od zemského povrchu z akusticky hustého prostředí do akusticky řidšího prodělává mnohonásobnou refrakci. V určité výšce se začne vracet zpět k zemskému povrchu. Zvuk je potom dobře slyšitelný v místech vzdálených od zdroje i několik kilometrů. Známým příkladem tohoto jevu jsou hlášení nádražního rozhlasu zřetelně slyšitelná na městské periférii.

Pokud dojde k odrazu zvuku od mohutné překážky a lidský sluch rozliší dva po sobě následující zvuky, jedná se o ozvěnu. Taková překážka musí být vzdálena minimálně 17 m od pozorovatele. Při menší vzdálenosti lidský sluch nerozlišuje po sobě následující zvuky a vzniká tzv. dozvuk.

Dozvuk a ozvěna se vyskytují především v krajině, v níž se nacházejí hluboko zaříznutá údolí řek. Průlomová říční údolí využívaná dopravními koridory jsou prostorem, kde hladina hluku nabývá na své intenzitě. Ke jejímu snížení může částečně přispět horizontální členitost údolí. Výskyt rozsoch, existence bočních údolí, křivolakost hlavního údolí, atp. vytváří dobré podmínky pro rozptýlení zvukové energie.

Nesmíme zapomenout na to, že hluk odražený od údolních stěn interferuje (viz níže) s hlukem vlastního zdroje i ostatních zdrojů. Jedním příkladem tímto způsobem zcela devastované krajiny je labský kaňon mezi Lovosicemi a Děčínem. Dopravní koridory železniční i silniční vedené po obou březích řeky znehodnocují hlukem tento jinak krajinářsky velmi zajímavý prostor.

Protipólem právě popsané krajiny může být např. ledovcový trog. Tady biofonní zvuky ptactva či občasné geofonní zvuky gravitačně se pohybujících kamenů doprovázené ozvěnami vytvářejí akusticky velmi zajímavou krajinu (blíže viz podkapitola Krajina ozvěn).

Ohyb zvukových vln (difrakce zvuku)

Ohyb vlnění je jev, při kterém dospívá vlna za překážku nacházející se v cestě šířícímu se vlnění. Zvukové vlny jsou dlouhé řádově decimetry. Z toho vyplývá, že vlivem difrakce je zvuk slyšitelný i za překážkami.

Z uvedených poznatků vyplývá, že zvukový stín se může vyskytovat pouze za výraznějšími morfologickými elevacemi. Protihluková bariéra může být účinná až od určité výšky. Přičemž její hlavní funkcí by nemělo být odstínění hluku, ale jeho pohlcení 5.

Vzájemné ovlivňování zvukových vln (interference)

V prostředí, kde se šíří zvukové vlny pocházející z různých zdrojů, dochází k jejich vzájemnému ovlivňování – interferenci.

Interferencí vzniká výsledný zvuk, který je v obecném případě zesílen nebo zeslaben. Krajní případy vzájemného ovlivňování zvuků jsou konstruktivní a destruktivní interference. Při konstruktivní interferenci představuje amplituda výsledné vlny součet amplitud jednotlivých složek. Při destruktivní představuje amplituda výsledné vlny rozdíl amplitud jednotlivých složek. Takto může ve vzácných případech dojít zcela k vyrušení zvuku.

Velmi vhodným prostorem pro interferenci zvuku v krajině jsou dopravní koridory s vysokou intenzitou dopravy. Pokud jsou tyto koridory vedeny hlubokými údolími, je prostor navíc obohacen o zvukové vlny odražené a pravděpodobnost konstruktivních interferencí tak vzrůstá 3.

Pohlcování zvukových vln (absorpce zvuku)

Pohlcování energie zvukových vln probíhá tak, že je přeměněna na jiné formy energie. Jedná se zejména o energii mechanických vibrací (pozn. ty mohou být zdrojem jiného zvuku) nebo na energii tepelnou 5.

Absorpčních vlastností některých materiálů lze vhodně využít při budování protihlukových bariér podél frekventovaných silnic či dálnic. Problém těchto staveb však vidíme zejména v tom, že krajina je zatížena další umělou konstrukcí. Při budování těchto bariér je nutné používat materiály s velmi dobrými izolačními schopnostmi, protože hluk je jinak poměrně snadno překonává (viz difrakce zvuku).

Dobré absorpční schopnosti mají stromové pásy (aleje) podél komunikací. Ty na rozdíl od předchozího řešení pozitivně přispívají ke krajinnému rázu. Nesmíme opomenout ani další pozitivní vliv stromů podél silnic – snižování prašnosti, ochrana před extrémní insolací, útočiště pro ptactvo, ap.

2.3. Typy zvuků v krajině

Akustická složka krajiny představuje velice pestrý soubor zvuků pocházejících z různých zdrojů. Z hlediska krajinné akustiky jsou důležité především dvě kvalitativní charakteristiky zdrojů – intenzita a barva (zvukové spektrum). Pokud barva zvuku ladí lidskému sluchu, snáší člověk lépe i vyšší hladiny intenzity. Podle původu zvuku můžeme v krajině rozlišovat následující základní typy:

Zvuky vznikající přirozenými procesy

Tyto zvuku jsou generovány fyzickogeografickými procesy nebo hlasovými orgány živočichů či jejich aktivitou. Proto je vhodné tuto kategorii rozdělit na další složky – zvuky geofonní (pod 1,5 kHz) a biofonní (4–7 kHz).

Geofonie představuje celou škálu zvukových signálů z anorganických zdrojů v krajině. Jedná se za prvé o zvuky generované v průběhu geologických procesů (vulkanismus, zemětřesení, svahové procesy, ad.).

Další zvuky této kategorie mají svůj původ v atmosféře. Vznikají zejména vlivem tření větru o zemský povrch či vegetační kryt – aerofonie. Atmosférické akustické jevy souvisejí také s takzvanými elektrometeory (hrom, Eliášův oheň). Atmosférické srážky v podobě deště vyvolávají zvukové efekty během dopadu na vegetaci (intercepce), na zemský povrch (egutace) či jiné umělé konstrukce.

Zvukové vlnění vzniká také v souvislosti s dynamickými procesy probíhajícími v hydrosféře (proudění vody, příboj, tsunami) – hydrofonie.

Biofonie je velmi pestrý soubor zvuků produkovaných živými organismy. Na tomto místě je třeba zmínit ptactvo – ornitofonie 1. Velice zajímavé je bzučení hmyzu či cvrlikání kobylek či cikád – insektofonie, kuňkání skokanů, atp. Tajemstvím je opředena labutí píseň. Značnou pozornost věnují vědci studiu velrybích písní (whale song). Konkrétně řád kytovců nabízí unikátní škálu biofonních zvuků. Zejména keporkak 6 udivuje vědce vynikající kompozicí své zásnubní písně.

Do této skupiny řadíme také zvuky generované při migraci fauny – dusot stád, přelet ptačího hejna, atp. Tyto zvuky si zaslouží větší pozornost, protože mohou mít v mnoha případech charakter tónů a tak mohou velmi pozitivně ovlivnit akustiku krajiny.

Zvuky pocházející z umělých zdrojů

Pod pojmem antropofonie (pod 1,5 kHz) rozumíme veškeré zvuky v krajině vyprodukované lidskou činností. Prakticky vždy můžeme antropofonní zvuk charakterizovat jako hluk.

Největší podíl v rámci této kategorie má hluk pocházející z provozu dopravních prostředků (především automobilová doprava, železnice a letecký provoz). Na tomto místě upozorňujeme na skutečnost, že v rámci leteckého provozu zatěžují krajinu hlukem nejen velká mezinárodní letiště, ale svým dílem přispívají i malá letiště užívaná pro sportovní účely.

Dalším odvětvím, které významně ovlivňuje krajinu hlukem, je těžební činnost (odstřely, rypadla, drtičky, pásové dopravníky, atp.). Průmyslové haly představují další zdroj hluku v krajině. Poměrně specifickým zdrojem hluku jsou transformační a rozvodné stanice.

2.4. Časoprostorová proměnlivost

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jednoznačně vyplývá, že akustická složka krajiny bude vykazovat poměrně značnou časovou proměnlivost.

Za učebnicový příklad permanentní (perenní) složky zvuku v krajině můžeme považovat geofonii způsobenou vodními toky v místech peřejí, skalních prahů, obřích hrnců, výsepních břehů, v úsecích vyšších podélných spádů, ap. Kvazipermanentní charakter má např. zvuk generovaný třením pohybujících se vzduchových hmot zejména v zalesněné horské krajině nebo zvuk způsobený vlněním dobíhajícím na mořské pobřeží. Mezi perenní antropofonní hluk lze zařadit např. hluk způsobený automobilovým provozem, provozem rozvodných a transformačních stanic nebo chodem klimatizačních zařízení.

Intermitentní charakter se projevuje především u biofonie, která vykazuje ve svých projevech periodicitu sezónní a diurnální. Do této kategorie lze zařadit také zvuk generovaný dopadajícími dešťovými kapkami. Za intermitentní antropofonní zvuky lze považovat např. zvuky sirén či houkaček, odstřely v kamenolomech, atp.

Velmi specifickou skupinou jsou zvuky efemerní, tj. vyskytující se velmi sporadicky. Většinou se jedná o zvuk spojený s geologickými procesy či atmosférickou akustikou (výbuch sopky, hrom, skalní řícení, lavina, ap.). Z antropofonních zvuků uveďme např. zkoušky jaderných zbraní, starty kosmických lodí. ap.

3. Akustická typizace krajiny

V následující pasáži se pokoušíme o jednoduchou akustickou typologii krajiny. Podobně jako autoři Míchal a Löw 4 v estetickém hodnocení krajiny zavádíme kategorie se zvýšenou, průměrnou a sníženou hodnotou. Pro jednoduchost se zabýváme pouze územím České republiky.

Empirické zkušenosti nás vedou k tomu, že při typizaci bereme v úvahu aerofonní, ornitofonní a antropofonní zvuky, které podle našeho názoru mají v krajině největší význam. V říčních údolích se významným způsobem uplatňuje hydrofonní složka. Uvedené zvuky ovlivňují krajinu z časového hlediska poměrně významně. Další přirozené zvuky popsané v kapitole 1.2.3. jsou v mnoha případech spíše efemerní povahy. Dále pokládáme za důležité vyčlenit kategorii specifickou, kam řadíme krajiny hodné zvláštního zřetele.

V akustické typologii krajiny je pro nás nosnou skutečností přítomnost hluku. Ten je prakticky výhradně zastoupen antropofonními zvuky. Za hlavní zdroj antropofonního hluku považujeme automobilovou dopravu. Ta se soustřeďuje na hlavních komunikacích a do velkých sídel. Vyčleňování jednotlivých krajinných typů se poté odvíjí od vzdálenosti (odlehlosti) území od hlavních zdrojů hluku. Pro detailnější členění považujeme za rozhodující přítomnost bioty nebo vodních toků v daném prostoru.

Antropofonie má v krajině povahu efemerní, intermitentní nebo permanentní. Tento fakt je pro námi předloženou klasifikaci nejdůležitější. Pro další naše úvahy je samozřejmě důležitá hladina intenzity. Při vymezování nižších hierarchických jednotek bereme v úvahu také typ zvuku.

Pro přehlednost uvádíme již na tomto místě alespoň stručný přehled námi vymezených krajinných typů a podtypů:

Krajiny se zvýšenou akustickou hodnotou

  1. aerofonně-ornitofonní krajina

  2. biofonní krajina mokřadů

  3. hydrofonní krajina vodních toků

Krajiny s průměrnou akustickou hodnotou

  1. krajina sídelních periférií

  2. krajina vedlejších dopravních koridorů

Krajiny se sníženou akustickou hodnotou

  1. antropofonní urbánní krajina

  2. antropofonní montánní krajina

  3. antropofonní dopravní krajina

Krajiny akusticky specifické

  1. krajina ticha

  2. krajina ozvěn

3.1. Krajiny se zvýšenou akustickou hodnotou (typ art rock)

Mezi tyto krajinářské typy řadíme takové krajiny, v nichž se prakticky neprojevuje (nebo pouze minimálně – má efemerní povahu) antropofonní složka. Jinými slovy: v akustické složce těchto krajin zcela dominují geofonní a biofonní zvuky. Minimální vliv hluku navíc příznivě ovlivňuje osídlení těchto krajin biotou, která následně zvyšuje akustickou hodnotu krajiny.

Jedná se především o krajiny vyskytující se v oblastech odlehlých od zdrojů antropofonních zvuků, tj. od velkých měst, průmyslových zón, těžebních oblastí, důležitých dopravních komunikací, letišť, atp.

Vedle odlehlosti je pro tyto krajiny důležitá terénní expozice – poloha v akustickém stínu umožňuje existenci takové krajiny i v blízkosti výše uvedených antropofonních zdrojů. Vzhledem k meteorologickým poměrům však může být taková krajina příležitostně kontaminována hlukem šířícím se vlivem refrakce zvukových vln.

Dalším důležitým identifikačním znakem těchto krajin je existence vegetačního krytu v podobě lesa. Les totiž vytváří v krajině poměrně účinnou a přirozenou protihlukovou bariéru.

Při studiu krajinné akustiky v rámci České republiky se ukazuje, že je možné navíc vymezit následující podtypy:

Aerofonně-ornitofonní krajina

V akustice tohoto typu je důležitá především biofonie s výraznou roční amplitudou, která vykazuje maximální intenzitu v letním období. V rámci biofonie se rozhodujícím způsobem uplatňují ptáci a menší měrou také hmyz. Z geofonních zvuků dominují ty, které generuje vítr vlivem tření. Vzhledem k vyšší exponovanosti horských oblastí můžeme říci, že tato složka má v horách výraznější podíl. S rostoucí nadmořskou výškou totiž klesá vliv tření vzduchových hmot o zemský povrch a proto jsou vzduchové hmoty dynamičtější.

Biofonní krajina mokřadů

Pro krajinu, v níž se vyskytují mokřady nebo alspoň vodní plochy (rybníky, jezera) s břehy porostlými mokřadní vegetací, je typický výskyt celé řady druhů různých živočichů. Z hlediska akustiky krajiny mají obrovský význam především vodní ptáci a obojživelníci.

Domníváme se, že není třeba na tomto místě více přibližovat Třeboňsko. Toto území přírodovědecky velice zajímavé a bohaté je také po akustické stránce velmi pozoruhodné.

Hydrofonní krajina vodních toků

Krajina tohoto typu je charakteristická tím, že krajinou protéká vodní tok. Krajina podél vodního toku je ovlivňována hydrofonními zvuky. Pro akustiku takové krajiny je velmi důležitý podélný spád toku, výskyt peřejí, skalních prahů, vodopádů, turbulencí, atp. Proudící, vířící, padající, burácející, valící se a tříštící se voda vytváří zajímavou směsici zvuků.

Na tomto místě je třeba upozornit na to, že zařazení příslušné krajiny do této skupiny není zcela jednoznačné. Podél některých úseků řek je hladina intenzity zvuku poměrně vysoká a dlouhodobý pobyt v takovém území nemusí vždy vyvolávat libé pocity. Přesto si myslíme, že zvukové spektrum proudící vody působí lépe než zvukové spektrum dopravních prostředků.

3.2. Krajiny s průměrnou akustickou hodnotou (typ hard rock)

Pro tuto skupiny krajinných typů je charakteristický zvýšený vliv antropofonní složky. Antropofonní hluk má intermitentní charakter nebo hladina intenzity dosahuje nízké úrovně. Tyto krajiny se nacházejí poměrně blízko zdrojů antropofonního znečištění, nejsou od nich dostatečně odlehlé. Hladina intenzity hluku nedosahuje kritických hodnot. Akustická energie vzhledem ke vzdálenosti od zdroje klesá.

Dalším důležitým identifikačním znakem těchto krajin může být existence vegetačního krytu v podobě travních porostů nebo porostů zemědělských kultur. Ty mají nízkou absorpční schopnost. V takovém případě chybí v krajině přirozená protihluková bariéra, která by mohla eliminovat vlivy případných zdrojů antropofonních zvuků.

Podíl antropofonní složky v těchto krajinách již mírně dominuje nad biofonní a geofonní složkou.

Krajina sídelních periférií

Hluk sídelních celků pocházející z automobilového provozu, který se do prostoru měst koncentruje, v určité vzdálenosti výrazně slábne. Vzhledem k této skutečnosti lze vymezit tento přechodný typ. V sídelních strukturách s vysokým podílem městské zeleně se příznivě projevuje vliv ornitofonie. Zde se nám opět ukazuje obrovský význam stromů pro krajinnou akustiku.

Krajina vedlejších dopravních koridorů

Do této skupiny řadíme také krajiny přiléhající k dopravním koridorům nižší kategorie. Vlivem nízké intenzity dopravy na takových komunikacích nedochází totiž k výraznému snížení akustické hodnoty krajiny. Antropofonní hluk v tomto případě má intermitentní charakter. V případě, že tyto koridory procházejí zalesněnou krajinou, může se v akustice krajiny příznivě projevit aerofonie a ornitofonie.

3.3. Krajiny se sníženou akustickou hodnotou (typ punk rock)

V akustice této skupiny krajinných typů zcela převažují zvuky antropogenní. Antropofonie má perenní (permanentní) charakter. Navíc její hladina intenzity dosahuje poměrně vysoké úrovně. Pobyt v těchto lokalitách může působit nelibým způsobem. Z takové krajiny prakticky vymizely veškeré biofonní zvuky.

Antropofonní urbánní krajina

Krajina uvnitř velkých sídelních struktur je silně znečištěna především hlukem ze silniční dopravy. Významnými zdroji hluku v tomto typu mohou být též průmyslové podniky, železniční stanice nebo transformační stanice. Vzhledem k rostoucí intenzitě individuální automobilové dopravy lze říci, že tato krajina se nemusí vyskytovat pouze v rámci velkých měst. I menší sídla s blízkým okolím můžeme mnohdy přiřadit k této skupině.

Akustickou hodnotu může mírně zlepšit péče o městskou zeleň. Významnou úlohu mohou sehrát vodní plochy v intravilánu města (hnízdiště vodních ptáků). Hydrofonní zvuky městských fontán či kašen by si také zasloužily větší pozornost.

Antropofonní montánní krajina

Některé oblasti v Českém středohoří nás vedou k tomu vyčlenit tento krajinný typ. Hluk pásových dopravníků v kamenolomech ovlivňuje poměrně rozsáhlé území. Krajina tak ztrácí akustickou hodnotu.

Antropofonní dopravní krajina

Významné dálnice či železniční koridory ovlivňují pásy krajiny více či méně k nim přiléhající. Dopravní koridor s vysokou intenzitou dopravy může akusticky zcela znehodnotit původně velmi akusticky hodnotnou krajinu.

3.4. Krajiny akusticky specifické (typ alternative rock)

Do této skupiny krajinných typů jsme zařadili takové, které jsou nějakým způsobem výjimečné. Tuto výjimečnost vidíme zejména v určité zvukové chudosti krajiny. V krajině se prakticky nevyskytuje akustická složka nebo je v ní jakýkoli zvukový projev zcela výjimečný. Druhou možností je existence specifických akustických jevů v krajině.

Krajina ticha

V tomto případě máme na mysli krajiny značně odlehlé od rušivých lidských vlivů. Drsné klima takového území způsobuje nízký stupeň osídlení biotou. Taková krajina je potom velmi chudá na jakékoli zvukové projevy. Jedná se zejména o alpinský, subnivální a nivální vegetační stupně. Dalším příkladem jsou horké a mrazové pouště. Jako příklad je v našich podmínkách možné uvést např. vrcholové partie Krkonoš.

Krajina ozvěn

Tento velice zajímavý krajinný typem se vyskytuje v sevřených říčních kaňonech či v pískovcových skalních městech. Hydrofonie spojená s vodním tokem, ornitofonní zvuky vydávané ptáky hnízdícími ve skalních dutinách či geofonní zvuk spojený s opadáváním zvětralého materiálu jsou umocněny ozvěnou. Taková krajina může do jisté míry vzbuzovat dojem určité tajuplnosti.

4. Závěr

Zvuk je v prvé řadě nositel informace. Tato skutečnost dosahuje vrcholu v lidské řeči. Akustika krajiny tak významným způsobem odhaluje její kvalitu. Jak bylo ukázáno výše i vizuálně velice cenná krajina může být vlivem hluku zcela zdevastována.

Existuje řada živočišných druhů, které ovládají echolokaci (navigaci pomocí zvuku). Zejména v podmořském světě se zvuk jeví jako vynikající nositel informace. Kytovci dokáží pomocí svých echolokačních schopností vnímat velikost, tvar a dokonce i povrchové vlastnosti někdy i poměrně vzdálených objektů. Hluková kontaminace světového oceánu (lodní doprava, těžba, sonografický výzkum dna, atp.) mohou proto vážně ohrozit tyto zajímavé savce.

Předloženou akustickou typologii krajiny (kap. 1.3.) považujeme za první pokus tohoto rázu na půdě české geografie, jsme si vědomi řady zjednodušení a uvědomujeme si možnosti jejího dalšího vývoje.

Větší důraz na akustickou složku krajiny doporučujeme v případě schvalování některých projektů a v oboru ochrany krajiny a přírody. Antropofonní hluk vnímáme jako velmi závažnou externalitu, se kterou je nutné ekonomicky kalkulovat.


V upravené verzi článek vyšel v Geografie-Sborníku, eGS, 113,2, pp. 183-194, v roce 2008.