Melissa Laing: Odtamtud jsem pohlédl zpět…

světlo, stínítko, drát, gramofon, lampa, reproduktor, 8 palcová gramofonová deska, židle
audio vizuální instalace
sýpka

Odtamtud jsem pohlédl zpět…
Žiji ve městě a pracuji s narativní strukturou městského prostředí. Vytvořit umělecké dílo, které bude putovat mimo město, je stejné jako jeho prostředí opustit. V místě se tím zdůrazní nepřítomnost města.
Dojíždět do města z Plasů, znamená cestovat starým vlakem se zelenými a hnědými popraskanými vinylovými sedadly a stahovacími okny. Tenhle vlak mně evokuje městské prostředí 40. let, kdy vznikaly romány Raymonda Chandlera.
Práce se zastaralými technologiemi – lisování mých singlů???? a obalování drátěné konstrukce lamp plastovým provázkem má v takovémto prostředí smysl. Jde to proti rychlé technologické modernizaci. Pravdou však je, že tady v České republice se zdá, že vyřazují staré technologie rychleji než u nás doma. Tenhle fakt znamenal to, že jsem nemohla koupit žádný gramofon ani v Plasech, ani v nejbližším městě, kam se dá dojet vlakem.

„Tahle silnice není nikdy opuštěná. Draví hauři ve speciálně karosovaných fordkách vystřelovali z proudu vozidel a zase do něho klouzali, míjeli blatníky jiných aut o milimetry, ale nějakým zázrakem o ně nikdy ani neškrtli. Unavení muži v zaprášených tudorech a sedanech pokaždé ucukli a pevněji sevřeli volanty. Míjel jsem dryáčnické neónové reklamy a falešná průčelí za nimi, zaplivané stánky s karbanátky, vyparáděné jako paláce, kruhová prostranství před zájezdními hostinci, kde vám pinglové s prohnanýma očima servírují jídlo až do vozu1"

Se svými slabými světly a levnými restauračními stínidly odkazuji k nočním aktivitám a hotelovým barům, které tak často popisuje Chandler ve svých románech. Popisy míst na mých nahrávkách se podivně zrcadlí v zaprášeném a zchátralém objektu sýpky.

„Muž měl na sobě plavky a žena cosi, co vypadalo na velmi odvážný koupací úbor ze žraločí kůže. Byla to štíhlá blondýnka, mladá, pohledná a usměvavá. Muž byl statný, opálený a hezký mládenec s pěknými rameny a nohama, s hladkými tmavými vlasy a bělostným chrupem. Běžný stopětaosmdesáti centimetrový typ ničitele spokojených manželství.2"

Vztah mezi mojí formou zkoumáním narativu a sympoziem s tématem „Fairy-Tale“, je založen na roli kulturní interpretace a komentářů k mravům a jednání, které se dříve objevovaly v tradiční pohádce. V detektivním románu je detektiv jediným navigátorem, vypravěčem a arbitrem městských čtvrtí a jejich obyvatel.
Detektiv je postava, která vykonává obskurní křížové výpravy a působí mimo zákon, ale vždy v rámci morálního kodexu a etiky. Detektiv je prezentován jako anti-hrdina, který usměrňuje sociální excesy, je dominantní narativní silou naší kultury. „Pustíme se do byznysu? Nevypadáte jako typ, který chodí za soukromými detektivy… “3
1) Chandler Raymond: The Little Sister, Penguin Books, London. 1955
2) Chandler Raymond: The Lady in the Lake, The Little Sister, Penguin Books, London
3) Chandler Raymond: The Little Sister, Penguin Books, London. 1955

Strana A
„Filtrované měsíční světlo přes severní okno osvětlilo ložnici s oddělenými lůžky, ustlanou a prázdnou. Zdálo se, že potřebuji nové místo. Nemusí to být nutně zajímavé místo. Jen zvláštní místo. Bez asociací. Místo, kde bych byl velmi sám. Něco jako hotel. Hotel byla hnědá budova na rohu naproti nové tančírně. Salónek vedle vstupní lobby byl plný mužů ve sportovních bundách s alkoholovým dechem a ženami smějícími se vysokým tónem s rudými nehty a špinavými prsty.
Manažer baru, „nízkorozpočtový“ drsňák v košili a pomuchlaným doutníkem slídil po místnosti pozornýma očima. Kdysi dávno musela mít jistou eleganci. Ale teď už ne. Vzpomínky na staré na ní lpěly jako špinavé zlacení na stropu a prověšené pružiny kožených lehátek. Mramor stolu se stářím změnil v nažloutlou hnědou barvu.
Koberec na podlaze byl nový a měl tvrdý vzhled stejně jako úředník v recepci. Dívka za pultem byla slaměná blondýnka s dlouhým krkem a unavenýma očima. Na sobě měla všední šaty ze světle zelené vlny a malý absurdní klobouk, který jí visel na uchu jako motýl. Oči měla vytřeštěné a mezi nimi bylo místo pro myšlenky. Měly barvu lapis lazuli a barva jejích vlasů byla tmavě červená, jako oheň pod kontrolou, ale stále nebezpečná.“

„Byla příliš vysoká nato, aby byla roztomilá. Na správných místech nosila spoustu make-upu a cigareta, kterou na mě vystrkovala, měla vestavěný náustek dlouhý asi tři palce. Nevypadala tvrdě, ale vypadala, jako by slyšela všechny odpovědi a pamatovala si jen ty, o kterých si myslela, že by je mohla někdy použít. Ležela na rozestlaném lůžku. Měla na sobě pár hnědých punčoch a nic jiného. Vlasy se jí rozpustily. Na krku byly tmavé modřiny. Její ústa byla otevřená a z nich přetékal napuchlý jazyk. Oči měla vypoulené a bělmo očí nebylo bílé. Přes její nahé břicho se táhly čtyři škrábance rudě červené barvy proti bělosti masa. Hluboké vzteklé škrábance, vyryté čtyřmi hořkými nehty.
Na polstrovaném sofa se nacházelo poházené oblečení, většinou její. Bryson Tower byl bílý štukový palác s lucernami ozdobeném nádvoří a vysokými datlovými palmami. Vchod vedl po v mramorových schodech ve tvaru L., přes maurský oblouk a nad vstupní halu, která byla příliš velká a koberec, který byl příliš modrý. Byl tam stůl a noční recepční, s jedním z těch knírků, ne který jen tak nezapomenete. Místnost 322 byla v zadní části budovy u dveří k požárnímu schodišti. Chodba, která k němu vedla, měla vůni starého koberce a nábytkového oleje a jednotvárnost tisíců ošuntělých životů.“

„Mám o paní Kingsleyové jenom velice vágní představu – že je mladá, pěkná, lehkomyslná a divoká. Že pije, a když se napije, provádí nebezpečné kousky. Že letí na chlapy a vydržuje si je a že je schopná dát se dohromady s neznámým člověkem, z kterého se může vyklubat grázl.
Podával mi velkou a velice jasnou momentku na leštěném papíře, představující nějakého muže se ženou na písku pod plážovým slunečníkem. Muž měl na sobě plavky a žena cosi, co vypadalo na velmi odvážný koupací úbor ze žraločí kůže. Byla to štíhlá blondýnka, mladá, pohledná a usměvavá. Muž byl statný, opálený a hezký mládenec s pěknými rameny a nohama, s hladkými tmavými vlasy a bělostným chrupem. Běžný stopětaosmdesáticentimetrový typ ničitele spokojených manželství.“

„Držet se dál od domova ve spoustě mizerných hotelů nedává smysl. Už roky žiješ svůj vlastní život, jak tomu rozumím. Vlasy měla bezstarostně rozcuchané a neobtěžovala se líčením. Měla na sobě společenskou róbu, a ještě něco velmi malého. Nohy jí končily v malých zelených a stříbrných pantoflích, oči měla prázdné, rty zhrzené. Ale byla to stejná holka, tmavé brýle. Tvář měla bílou a unavenou. Vlasy měla tmavší než tmavě hnědé. Odvrátila zrak a promluvila k oknu. „Dej mi ty peníze, prosím.“

Texty, které jsem namluvila na záznam, pocházely z románů Raymonda Chandlera The Little Sister, Pearls are a Nuisance, Trouble is my Business, The Lady in the Lake. Vzala jsem je z knih, které vydalo londýnské nakladatelství Penguin Books v letech 1950-1955.

Melissa Laing, 1999


Melissa Laing je umělkyně, teoretička a kurátorka, ze západního Aucklandu na Novém Zélandu. Pracuje napříč médii jako jsou film, konceptuální psaní a sochařství. Vystavovala mimo jiné v galeriích jako jsou Performance Space v Sydney, v Mercer Union v kanadském Torontu, Kulturzentrum Schlachthof v Brémách, Museu de Arte Contemporãnea do Ceará ve Fortaleze v Brazílii. Na Novém Zélandu vytvořila projekty pro Auckland Fringe Festival, Blue Oyster v Dunedinu, Enjoy Public Art Gallery ve Wellingtonu, The Physics Room v Christchurchu, a v Rm a Te Tuhi v Aucklandu. Melissa vede výzkumnou pracovní skupinu pro iniciativu University Without Conditions Performance Ethics Working Group. Působí také v městské radě města Whau, podporující umělecké aktivity. Získala doktorát na Univerzitě v Sydney, publikuje v časopisech, odborných periodikách a přispívá do katalogů k výstavám.

kontakt: melissa@melissalaing.com