Dvě oči vepředu, jedno vzadu. Dva nosy, jeden uvnitř druhého a dvě ústa. Jedna tlama je hladová, dost velká, aby mohla slupnout dítě a přesto se usmívá, a tady ta je menší, prý pro "malé hlásky". Krajina z rohů a kaňonů, podobajícím se stalagmitům, které se zvedají a vyčuhují z dračí tváře, sledovány a tlačeny třicetičtyřmi páry rukou. Každý si našel vlastní metodu a zacházení s těmito základními materiály. 
Jeden z umělců (nevěda, že ten velký hliněný tvar je ve skutečnosti dračí hlava, a že ji udělaly děti) řekl tiše jinému umělci: "Myslíš, že to Michael ví? Je to dost podobný Louise Bourgeois! Jenže ona to dělala snad už před čtyřiceti padesáti lety! Ví to?" Takže ty desetileté děti z městečka Žihle v roce 1999 mají stejné inspirace jako Luise Bourgeois v roce 1960! To je přece v pořádku, dokonce se to dá čekat, nebo ne?
Dračí ruce vyprávějí stejné příběhy jako naše vlastní ruce. Jedna vypráví veselé, osvětlené sluncem a druhá šeptá ty zlé. Děti říkají, že ten drak není "dobrý ani zlý",  je krásný i škaredý zároveň. Ptám se "je to kluk, nebo holka?" Neshodnou se na pohlaví. Jeden kluk říká, že je to vrak auta. Podobně jako tolik neučesaných "pohádek" jsou ty příběhy kolem draka spíš amorální.
Na louce před školou v Žihle jsme zkoušeli nějaké dračí tance, spaní a mručení a zkoušeli hudbu, kterou vymyslely děti s pomocí Mars Drum, která jim také namalovala magické symboly na tváře. Co začalo jako experiment s pohybem a zvukem se stalo opravdovým průvodem, protože děti volaly: "Projdeme městem!" A tak jsme to udělali a někteří rodiče nám mávali hrdě z balkónu.
Je neděle 27. září a poslední den pohádkového sympozia, a prší a je den pro rodiny, takže nemáme dost lidí,abychom draka "naplnili". O zrušení přehlídky se neuvažuje, protože Martin Zet a jeho společnost se nechají snadno přesvědčit, aby dopili svá piva a připojili se k nám. Stejně tak Sovan, Petr a metagirls Zuza, Martina, Anti, a taky Toshi a Keiko. A najednou je drak zas plný lidí, ptáci létají a hudebníci oblečeni v čarodějnických kloboucích všechny provázejí přes městečko.
Dělat věci bez zjevného nebo zdánlivě zřejmého důvodu? Proč ne? Přehlídky bez důvodu (doufejme) mají smysl ve srovnání s těmi, které jsou pořádány kvůli třeba vojenskému vítězství! I když můj čas s dětmi z Žihle byl krátký zažili jsme spolu legraci. Vznikla jakási dočasná komunita mezinárodních umělců a mládeže z nedaleké školy. Při práci s komunitami se pokouším spojovat směřování a participativní rozhodování, jeden úhel pohledu proti druhému. Stejně se cítím tak trochu anachronicky, protože tahle moje práce s dětmi ze Žihle a s "hermity" je aspoň tisíc let stará! Ale zároveň jsem produktem univerzitního vzdělávání a taky trochu pošilhávám směrem do budoucnosti. A v těch loutkách a průvodech čerpám z něčeho staršího, mnohem staršího, z něčeho, co jsem si začal jen trochu uvědomovat a ono to jakoby právě zanikalo.
Special thanks: Zuzana, Adhelali, Renata Pavlíčková, Mars, Jana Šikýřová, children from  Žihle.
Pro děti: Na co si nejvíc pamatuji, když jste mne zahrabali do písku, takže jsem nemohl dýchat, jak všichni nosili hlínu ke stolu, jak jsme si hráli na slepou bábu, jak se drak učil chrápat, a taky to všechno ostatní. Díky a nashledanou.
Michael Crockford, Plasy, září 1999