Souvislosti

Přípravu, téma a průběh mezinárodního pracovního setkání HERMIT, které letos na jaře proběhlo v prostorách bývalého cisterciáckého kláštera Plasy, ovlivnilo několik důležitých okolností. Za prvé to byl genius loci tohoto odlehlého klášterního komplexu, který zapůsobí na každého návštěvníka jak svou polohou v údolí řeky uprostřed lesa, tak nevšední architekturou budov. Ať se příchozí pohybuje uvnitř mohutné budovy konventu, nebo se prochází po travnatých prostorách mezi kostelem Nanebevzetí Panny Marie, sýpkou s raně gotickou Královskou kaplí, prelaturou a hospodářskými budovami, všude vládně zároveň zneklidňující i uklidňující atmosféra. Pocit nezadržitelného plynutí času je ještě zesílen opuštěným dojmem, který budovy vzbuzují.

Dalším inspirativním prvkem se staly nebývalé akustické kvality interiéru barokní stavby konventu. Zvukové zrcadlení v klášterních ambitech a dlouho doznívající ozvěna v kaplích svatého Benedikta a svatého Bernarda, provázena odbíjením hodin v sýpce určuje spolu s přirozenými zvuky v okolí trochu neskutečnou polohu celého prostoru. Takové naladění místa ovlivnilo téma i směřování projektu HERMIT. Nešlo zde v první řadě o produkci uměleckých předmětů a jejich následnou reprezentaci, ale právě o celkové prostředí, ve kterém je objekt pouze protnutím různých rovin. Jednalo se o souvislosti mezi prostorem a zvukem, o dialog mezi člověkem a místem.

V Plasech se setkali výtvarní umělci a hudebníci, hlavně ti z nich, kteří se pohybují na okrajích těchto oborů a kteří se zaměřují na syntetickou formu instalace, zvukové krajiny anebo performance. Přímou inspirací byla i tvorba některých umělců, například Terryho Foxe, Logos Duo, Hanse van Koolwijka, Thierry de Cordiera, Paula Panhuysena, myšlenky Johna Cage, Thomase Mertona a dalších. Důležitou roli sehrálo i to, že účastníci symposia žili po delší či kratší dobu přímo v prostorech bývalém klášteře, tedy na místě, které je vzdálené uměleckému světu a jeho působení. Tak se mohli poměrně nerušeně, věnovat svým projektům a zároveň navazovat rozhovory mezi sebou.

Určující byly současné a historické souvislosti, které provázely přípravu a průběh symposia. Rozpad Evropy na dva bloky, který trval prakticky od konce třicátých let, způsobil zmizení kulturního Středu, ve kterém se oblast Čech, jako místo střetávání nejrůznějších vlivů, odedávna nacházel. Hranice, vzdálená od kláštera pouhých 100 kilometrů, měla povahu nejen geografickou a politickou, ale působila i v myšlení lidí. Polarizace, soutěživost, ztížená možnost komunikace ochudila obě strany a dala vzniknout mnoha zkresleným představám a předpojatostem.

Jedním ze záměrů projektu Hermit bylo obnovit zrcadlení východu a západu, známého a neznámého, přiblížit různé názory a představy a tak přispět něčím k nově se tvořícímu obrazu evropské kultury, otevřeně i myšlenkám a názorům, které vznikají mimo tradiční centra. Škoda jen, že se nepodařilo zahrnout do projektu umělce z oblasti východního myšlení. To by se mělo podařit při příštím setkání v Plasech.

Přechodné a nejisté období, jehož jsme současníky klade nové otázky před každého obyvatele starého kontinentu a zvláště před ty, kterým leží na mysli a srdci budoucí duchovní tvar Evropy. Nedávná historie ukázala, že přílišná závislost umění na státním aparátu, nebo na ekonomice určitého prostoru, jehož by mělo být reprezentantem je pro svobodnou tvorbu svazující. Stejně je tomu však i u pojetí umění jako absolutně soukromé a nekomunikativní činnosti. Tendence pojímat umění jako luxus, jako zboží, jeho zesvětštění, pramení z pocitu jeho „nadbytečnosti“ pro současnou společnost, která se k umění a umělci chová zároveň podlézavě a nedůvěřivě a vice versa. Tím, že se Hermit uskutečnil právě v kontextu klášterní minulosti, dostalo, snad mimoděk, nové souvislosti.

„Co je Bůh? Je délkou, šířkou, výškou a hloubkou.“
Svatý Bernard, De Concentratione

Klášter Plasy založil král Vladislav II. V roce 1144 jako druhé sídlo cisterciáků v Čechách. Povolala skupinu řeholníků z bavorského kláštera v Langheimu a ti začali se  stavbou nového konventu v zátoce řeky Střely. S cisterciáckým odklonem od sekularizace církve a řádu svatého Benedikta k asketickým principům prvotního křesťanství, zároveň s odmítnutím umění jako ornamentu, ozdoby a luxusního zboží, vznikalo nové pojetí prostoru, nová estetika čisté hmotnosti, polyfonního zvuku a průzračného světla. To byly nové „minimalistické“ hodnoty, spojené mystickou vazbou v jedinečné protnutí hmoty a duchovnosti. Při stavbě nových klášterů vznikala architektura, která stála u počátku gotického slohu, vznosných katedrál a prosvětlených kaplí a ambitu. Cisterciácký klášter byl místem očištění, klidu, kontemplace a soustředěné práce (Ora et labora svatého Bernarda). Byl i vnitřním harmonickýcm prostorem, odděleným zdmi od světské společnosti, od „pustiny“ prostírající se kolem. Měl mít funkci mezisvěta, který by spočíval na jiných pravidlech chápání času, na  cyklických periodách liturgie a práce, svátku, slavnosti a každodennosti. V původních ideálech šlo o celkový postoj a poměr k práci, spiritualita a přírodě, postoj, kterého mohlo být dosaženo pouze pokorou a podřízením se pravidlům řádů. Řeholník mohl dosáhnout spasení jen pomocí pokory, střídmosti a poslušnosti.

Umění bylo pod přísným dohledem řádů a nemělo vyšší postavení než řemesla. Nicméně se umění „bílých mnichů“ stalo jedním z vrcholů středověku a u následovníků řehole svatého Bernarda nešlo vůbec o odvrat od hmotného světa někam do mystických rozměrů ideálních scholastických kategorií. Laičtí bratři prosluli nejen jako stavitelé klášterů, ale i jako vynikající hospodáři, řemeslníci, umělci a zakladatelé lékáren a nemocnic. Přestože se zavedení ideální hospodářské samostatné jednotky, kterou měl cisterciácký klášter být, v realitě od původní utopie v mnohém lišilo, vznikly zde poznatky a vztahy, které přetrvaly několik staletí a mají svoji hodnotu i dnes. Mystika střídmosti, spojená s úctou k přírodě a práci jak řemeslné, tak  i umělecké, askeze, která znamená potlačení ega, jsou hodnoty, se kterými se dnešek musí znovu zabývat.  Bezděčné srovnání, které poskytne pohled na stopy, zanechané nedávnou

Dědictví mnoha generací umělců a řemeslníků, kteří pracovali v kánonech cisterciáckého řádu, je vtěleno do sakrální architektury, uměleckých děl, hospodářských budov i rázu krajiny celého okolí kláštera. Současný umělec - laik, i když nezná přesnou historii místa a neztotožňuje se s religiozitou minulých tvůrců, se musí s tímto dědictvím poměřit, navázat s ním kontakt. Přes čtyřicet účastníků setkání HERMIT, kteří přijeli do Plas z Československa, Nizozemí, Belgie, Německa, Anglie, Spojených států a Austrálie, museli na kulturní sounáležitost s místem ve své práci reagovat, najít k němu osobní vztah. Zároveň však vkládali svou prací nový současný obsah do starých souvislostí místa. Tak vznikal ve větší či menší míře nový jazyk, nová artikulace, pomocí které lze minulost obrátit v současnost, dosáhnout nové intenzity odražení a zrcadlení. Instalace a koncerty navázaly na přerušené souvislosti duchovního a řemeslného centra, kterým klášter po šest století byl.

Fenomén kláštera, klášterní cely a poustevny je spojen s představou útulku, skrýše, místa, kde lze dosáhnout soustředění a ticha. V západní tradici se ticho jako podstatná oblast života, jako prostor a podmínka duchovního vývoje a vzhledu, začíná vytrácet ke konci třináctého století spolu s ústupem působení velkých mystiků jako byli Mistr Eckahrt, Ruysbroek, nebo Angelo de Folinia. Pascala už mlčení nebeských výšek děsí a jedna z prvních asociací obyvatele Západu na ticho se stala smrt a prázdnota.
Oblasti, ve které se dostalou tichu nejvyšší pozornosti, je filosofie Tao. Jedno z poselství Lao-c'e zní následovně: „Odvrať se od spěchu a činnosti. Zmlkni. Teprve potom pochopíš Tao.“

John Cage byl, vedle Maxe Picarda nebo Thomase Martona, jedním z těch, kteří pod vlivem východní filozofie překonali strach z ticha a  pochopili jeho význam. Cage povýšil ticho na základní stavební prvek, na osnovu nové hudby. Odhalil tak jeho pomyslnou absolutní hodnotu, protože vlastně žádné ticho neexistuje, neustále se něco děje, něco, co vydává zvuk, co zní. I naše nervová soustava a krevní oběh znějí vysokým a nízkým tónem a mimo dohled a mimo doslech toho, kdo by jej chtěl ovládnout. Poznatky, které nabízí taoismus i část moderního myšlení, napovídají o tom, že by bylo dobré očistit se od převládající vizuality a antropocentrické iluze, která umístila člověka do centra světa a tím mu naložila náklad, přesahující jeho síly. Člověk jako střed a účel všeho odebírá jak světu, tak sobě onu nepřehlédnutě jemnou znějící  změť jevů. Prostor mlčení zní tichem. Znečištění prostředí lidským hlomozem. Poslouchat znamená soucítit a pohled znamená odstup.

Tak se hluchý krasavec Narcis odvrátil od múzické vily Echo k vlastnímu, snad krásného obrazu, a opuštěný zvuk bloudí krajinou jako zatoulaná ozvěna.

Ozvěny

Celá budova žije skrytým zvukem. V jejích základech stojí dubový les. Je postavena na 5100 pilotech a  složitý podzemní systém přivádí čerstvou vodu a odvodňuje celý terén a podloží. Po dešti se chodbami rozléhá zvuk vody kapající z větracích chodeb v suterénu budovy. Každý krok nově příchozího je slyšet od vchodu až v ambitu druhého  patra. Rozmlouvající, kteří stojí několik kroků od sebe v chodbě, si pro odrazy zvukových vln nerozumí slovo, ale šepot je dobře zřetelný z protilehlých konců chodby. Ozvěna hlasu v centrálních kaplích doznívá ještě dlouho potom, co bylo slovo vyřčeno, a z rajského dvora dnes zní místo gregoriánské liturgie pískání poštolek, hnízdících v krovech pod střechou. Jako by celý klášter napovídal, že  jedno je jen článek nekonečné škály mnohosti, přítomnost je  jen ozvěnou minulosti a budoucnost odrazem přítomnosti.

Tvůrce této budovy, Jan Blažej Santini, byl architektem, který se v mnohém shodoval s cisterciáckým konceptem řádové architektury jako symbolické, inteligibilní roviny, ve které se odráží základní řád světa. Celý prostor je  naplněn zvukovým zrcadlením, které jako by bylo inspirováno spisy o experimentech s akustikou snad nejuniverzálnějšího vědce barokní doby Athanasia Kirchera.

V klášteře zazněly během symposia disonantní i konsonantní akordy. Některé směřovaly k harmonii, některé se od ní vzdalovaly. Celek však směřoval k tomu, že představa o jediné absolutní harmonii je sama o sobě disharmonická. Souzvuk je naslouchání a vzniká vzájemným poměrem různých zvuků, objektů, slov, myšlenek a názorů. Prostředí rezonující reflexem harmonie, které bylo snad kdysi dosaženo, může působit jako nabízející se průhled k novému pohledu do vlastního nitra i k naslouchání těm druhým. Tak může zaznít ozvěna harmonie daleko od zdí kláštera.

Jestliže se něčemu daří v zahradě, dá se předpokládat, že je tomu tak i na loukách, v lesích a vodách kolem.

Miloš Vojtěchovský, Plasy 1992