Vít Bohal: Od roku 2007 provozujete Center for the Study of the Force Majeure, což je „svobodné vzdělávací a vědecké centrum” fungující pod záštitou University of California v Santa Cruz. Vaše chápání klimatických změn jako „vyšší moci” (Force Majeure) je velmi zajímavé. Narozdíl od známé definice Timothyho Mortona, který vidí klimatickou změnu jako ideální „hyperobjekt“, se koncept Force Majeure spíše zaobírá dynamikou toků a hranic, mapuje synergii různých sil, společně ohrožujících existenci lidstva. Jak přesně chápete koncept Force Majeure, a jak se k němu Centrum staví v rámci své praxe?

Newton Harrison: Force Majeure je jednoduchý koncept: jde o tsunami. Hladina oceánů stoupá a šesté vymírání probíhá po celém světě. My jsme práci na "de-extinkci" začali asi tak před deseti lety poté, co jsme si o ní přečetli pádný důkaz od Paula Ehrlicha. On o vymírání napsal knihu, kde poukazuje na fakt, že úhyn se před deseti lety odehrával asi stokrát rychleji, než je běžné, a že tento trend se do budoucna ještě zrychlí. A ono se to opravdu tak stalo. Takže Force Majeure je „moc“, kterou jsme si způsobili sami. Je to sebevražda. Hladina oceánů se zvedá, horko se dotýká všeho živého, všech povrchů, což pak dále generuje více tepla, a to zapřičiňuje procesy vyhynutí, týkající se všeho živého. My tyto tři síly chápeme jako provázané a nazýváme je souhrnně Force Majeure. Ten termín jsme si vypůjčili z právního jazyka, který postuluje, že „vyšší moc“ je něco jako tsunami – všechny dosavadní smlouvy se ruší a nikdo za to nemůže. My jsme však tohle tvrzení trochu pozměnili: můžeme za to všichni. Věříme, že nejdůležitější prací současnosti je zastavení vymírání (de-extinkce) a že je to na nás všech. Blížíme se ke zlomovým bodům, ohrožujícím naši další existenci na Zemi.

Takže se nabízí otázka: proč si to lidi pořád nepřipouští? Druhá otázka pak je, jakým způsobem jsme dali moc do rukou naftovému průmyslu a všem s ním spojeným průmyslovým odvětvím, včetně chemického a průmyslu hnojiv, produkujícímu příliš amoniaku, který má na svědomí další z mnoha katastrof našeho ekosystému. A i když dnes už víme, že tomu tak je, s tím stejně nic neděláme.

Jak se vyvíjelo konceptuální pojetí Harrison Studia k současné environmentální krizi?

V roce 1969 a 1970, potom, co Rachel Carson napsala známou knihu (tou dobou na povrch vyšly i jiné věci), jsme se s Helen rozhodli nedělat už žádnou práci, která by nebyla přímo prospěšná životnímu prostředí. Zastávali jsme názor, že taková práce navíc musí být prováděna mužem i ženou. Náš feminismus, který by se dal nazvat eko-feminismem, ale tak úplně jím není, byl o tom, že po celém světě žijí ženy všech barev, včetně bílé, které jsou, ať už tak či onak, utiskované, protože se neúčastní diskurzu o tom, jaký bude budoucí svět. A pokud zadupete půlku světové inteligence, dá se předpokládat, že věci půjdou velmi špatným směrem. Všechna naše práce se odvíjí od tohoto principu a náš feminismus se na tom také zakládá. Utiskování žen je tak neekologické a nelidské a přináší s sebou všechny osobní problémy – třeba známý skleněný strop. Pokud odečteme ženské vnímání, inteligenci, moudrost a psyché z celkového obrazu světa v podstatě umožňujeme další pokračování Force Majeure.

Zdá se, jako byste považoval dynamiku současného petrokapitalismu a z něho vyplývající Force Majeure za dílo pouze mužského spektra populace. Jak chápete tuto vazbu mezi petrokapitalismem a patriarchátem?

Kapitalismus je také zásadně neekologický. Příroda nevypočítává zisk, její bohatství spočívá ve využití sluneční energie. A v tomto ohledu pracuje na bázi fotosyntézy, která dovede stvořit mnoho věcí. Věřím, že kapitalismus musí skončit. On se zničí sám, avšak zda to přežije člověk stále ještě není jisté. Pokud tomu tak bude, tak skupina kolem Force Majeure věří, že nastávající společnost bude zorganizována na základě přebytku – jako je tomu u krabí matky. Teď vám povím příběh o krabech.

V roce 1971 jsme měli pro jednu výstavu v Londýně za úkol přimět sumce se pářit, ale nepovedlo se to. Stali jsme se slavnými skrze naši hloupost. Avšak rozhodli jsme se, že tento problém vyřešíme: našli jsme kraby a rozluštili jejich chování při páření, a nakonec jsme se stali prvními umělci, kteří obdrželi oceánografický grant. Nejzajímavější na tom celém bylo to páření. V jednu chvíli může krabí matka nosit na břiše až 3 miliony vajíček. A z toho přežije třeba 30, což znamená jedno ze 100 000 vajíček. A co stane se zbytkem? Jsou přebyteční, a mnoho dalších druhů je dovede využít. Odtud by mělo pramenit naše bohatství, ze sklizně samotné sítě života, a tímto sklízením systém udržovat. Všechny jiné druhy kromě nás to tak dělají. My místo toho celý systém vyčerpáváme. Říká se tomu extrakce.

Plno umělců a teoretiků, jako třeba T. J. Demos a jiní, jsou posedlí extrakcí. Ať jsou. Otázkou zůstává, jak se kompletně přeorientovat a vyskočit z kapitalistické klece. Zdá se, že to však nezvládneme dostatečně rychle na to, abychom zachránili většinu živočišných druhů.

Chci se ještě zeptat na tu přebytečnost. Ten princip se zakládá na tom, že přežije pouze značná menšina vajíček. Zbytek z nich zhyne, je to tak?

Ne, oni nezhynou, jen se stanou potravou pro další organismy. Používat slovo zhynout znamená nepochopit princip ekologie. Oni uhynou, ale zároveň se stávají potravou pro další. A každý druh se nadprodukuje, včetně člověka.

Avšak v kontextu naší kritiky současného kapitalismu tyto kraby můžeme považovat za přebytek populace, který je vykořisťován či zpracován pro dobro systému. Chci tím říct, že pokud tuto analogii použijeme na lidskou společnost, tak se tento přebytek stává etickým problémem.

To je z vaší hlavy, protože etika je lidský výmysl. Tyto výmysly už musíme nechat za sebou. Odmítám se bavit o etice; je třeba se bavit o ekologii. Musíme mluvit o bohatství, které přichází ze slunce, a jak ho sklízet pro dobro celé sítě života. O etice mluvit odmítám.

Ve vašem „Manifestu pro 21. století” (Manifesto for the 21st Century) Center for the Study of the Force Majeure mluví o rozdílech mezi bohatými a chudými a o různorodosti dopadů klimatických změn na tyto různé demografie. Píšete, že “Bohatým se i nadále povede / Což neplatí pro střední třídy / A chudí budou živořit.” Nemá v tomto ohledu manifest implicitní etický rozměr?

Pořád se to snažíte vrátit k lidskému měřítku. Proč? Celý ekosystém umírá a vy se pořád chcete bavit o člověku a jeho podmínkách.

V tom případě se vrátíme na začátek: na jakých projektech momentálně Center for the Study of the Force Majeure pracuje?

Ukázkové dílo Centra by bylo následovné: hladina oceánů se zvedne o tři metry, jde jen o to kdy – bude to trvat 110 nebo 80 let? Někde v tomto rozmezí můžeme čekat zvýšení o 3-4 metry. Když se hladina zvedne o tolik metrů, tak zátoky San Francisca se stanou bránou do kalifornské Central Valley, kde se pro účely zemědělství používá zavlažování, a odkud také pochází většina zeleniny. To se momentálně děje na úkor řek a ornice. Místo toho bude tohle všechno vyplaveno a vytvoří se obrovská laguna. Pokud tato laguna bude správně sklízena a obhospodařována, tak dovede vyprodukovat stejné množství proteinu, jako celá současná Central Valley. Zároveň tam začnou růst mangovníky, s nimi přijdou ptáci, a vznikne celý nový ekosystém, který musí být obhospodařován novým typem zemědělce. Takový zemědělec bude jednou sklízet kraby, jednou ryby, a bude sklízet třeba čtyři, pět různých věcí.

A jak přijde na ten správný čas pro danou sklizeň? Sklizeň se stane závislou na přebytku jakéhokoliv druhu, který by ohrožoval celek. Takže v tomto smyslu sklizeň chrání a udržuje systém. Pokud si vezmete příliš, tak systém umírá. Pokud si vezmete málo, tak systém ztrácí svou vyrovnanost. Tohle je logika, které před-moderní lidé velmi dobře rozuměli. Domorodé kmeny v Kalifonii tomuto principu rozuměli. My jsme s některými z nich pracovali. Tak proč to nedovedeme pochopit my? Byli jsme dezinformováni a zmanipulováni vírou, že peníze mají hodnotu, a že více peněz má ještě větší hodnotu; že peníze jsou moc a že vlastnictví věcí znamená větší moc, a že vlastnit půdu je dalším zdrojem moci. Byli jsme terčem lží, a proto se musíme začít nově vyvíjet od píky, a současně se učit od našich předků, kteří v tomto ohledu věděli víc. Skupina Force Majeure věří, že moc sama o sobě vždy kazí charakter. A čím více moci, tím více zkažený člověk je, i kdyby třeba dělal dobré věci. Takže jakýkoliv čin, který děláme má jedno pravidlo: pokud v tom zároveň není štědrost či láska, tak to prostě neděláme.

Nedávno jsem viděl váš TED Talk z roku 2015, kde jste se letmo zmínil o „ekologické diktatuře“, avšak dál jste na to téma nenavázali. Mohl byste povědět, co si pod tímto pojmem přesně představujete?

S tímto nápadem jsme poprvé přišli v roce 1975. Byli jsme pozváni do Milwaukee do jednoho centra u Velkých jezer. A říkali jsme si něco ve smyslu, že „někdo musel zešílet – myslí si, že může jen tak nakreslit čáru na vodu.“ A oni navíc tu čáru opravdu na tu mapu dali: půlku rozvodí Velkých jezer dali Kanadě, a půlku Spojeným státům. Lze tam taky hezky vidět, jak Spojené státy toto jejich právo zneužily, zatímco Kanada je k ekosystému mnohem šetrnější. Avšak mimo to jsme také přišli s nápadem, že obyvatelé toho rozvodí by se měli od Kanady i Spojených států oddělit, a nastolit „ekologickou diktaturu.“ Tak jsme s tím nápadem původně přišli.

Ta idea však nemá co dělat s diktaturou, jak ji známe třeba od Hitlera. Mluvíme zde spíše o diktátu ekologie. Co nám ekologie říká, abychom dělali? Jak to, že ji nenasloucháme, a místo toho posloucháme nějakého hloupého politika? Avšak dál jsme s tím nápadem nepokročili, protože jsme o tom prostě dost nevěděli. Byli jsme umělci, vizionáři, avšak nevěděli jsme jak s tím nápadem dál naložit. Měli jsme pocit, že máme pravdu, ale trvalo to celých dvacet let, než jsme přišli na to, co je třeba dělat: musíme se ptát velké sítě života, naslouchat ji a podřídit se. Tohle by tedy znamenalo nastolit diktaturu ekologie. Všechny druhy, které pokračují dál životem, se podřizují diktátu širšího systému, kterého jsou součástí. Pokud to nedělají, tak vymřou. A my to neděláme, tak nejspíš také vymřeme.

Mohlo by se zdát, že zastáváte návrat k předmoderním způsobům extrakce a společenské organizace. Zajímá mě, zda v rámci splynutí se sítí života vidíte i progresivní možností, které by třeba mohli vycházet z moderních technologií? Je v dnešní době možné se synchronizovat se sítí života bez nutnosti návratu k před-moderním způsobům bytí ve světě?

Pokud to nezvládneme, tak vymřeme.

Centrum je také aktivní v čínském Sičuánu, na pomezí tibetské náhorní plošiny. Jak se vám podařilo vytvořit projekty Centra pro Studium Force Majeure na území Číny?

My máme v Číně dvě díla. Celý příběh začíná v roce 1992, kdy jistý Dr. Robert Livingstone, velmi věhlasný neurochirurg (vymyslel například mozkovou kryosekci) se za námi zastavil ve studiu. Byli jsme v té době oba profesoři, a zasedali jsme spolu v nějakých komisích, a on mi říká „Newtone, co si myslíš o Mírovém parku Jeho svátosti?“ Já jsem žádnou Jeho svátost neznal, a nedovedl jsem si představit, že by Papež chtěl nějaký Mírový park postavit, a zvlášť ještě v Tibetu. Tak jsem se zeptal „Jakou Jeho svátost máš na mysli?“ a on odpověděl „Dalajlámu přece. Dalajlámovi se bude vaše práce moc líbit“, a já se ho zeptal proč si to myslí, a on na to, že je jeho vědecký poradce. A tak jsem Dalajlámovi napsal báseň, která se skládala z posledních deseti řádku našeho Lagoon Cycle: „Oceány se vznešeně zvednou...“ A ten Mírový park měl mít v sobě stejnou míru vznešenosti. Dalajláma hned odepsal, protože jedno z jeho neznámých jmen zní Oceán moudrosti, a já jsem ho mimoděk takhle nazval. Helen a já jsme pak začali zkoumat tibetskou náhorní plošinu, ale shledali jsme, že jsou tam ohrožena řečiště, že Čína si z nich bere příliš vody, že jsou neshody mezi Čínou a Indií, že místní ekosystémy jsou v ohrožení... A tak jsme se od Dalajlámy distancovali a vytvořili jsme místo toho návrh pro tibetskou náhorní plošinu. Tyto návrhy byly ignorovány všemi, včetně čínské vlády. Ačkoliv jsme se k nim při příležitosti oslav Dalajlámy pak v roce 2005 vrátili, a vypracovali je do podoby, ve které jsou momentálně k vidění.

A potom jsme začali dělat naše Zahrádky budoucnosti (Future Gardens), a setkali jsme se s jedním velmi bystrým čínským ekologem, myslitelem a hercem, panem Tang Ya, který akorát právě pracoval na pomezí tibetské náhorní plošiny. Navrhli jsme mu, že pokud by měl zájem, a pokud by to zafinancoval, tak bychom tam vytvořili jednu Future Garden. Jde to, ale pomalu.

Co přesně znamená Future Garden?

My se obecně zabýváme velkými systémy. Ale co má někdo dělat na své malé zahrádce? Co mohou lidé dělat, aby pomohli svému ekosystému? Jakékoliv druhy, které v daném místě přežily ve vysokých teplotách, jsou schopny přežít i dnes. Když tyto druhy najdete a začnete je pěstovat, tak budete přirozeně pěstovat náhradu za druhy rostlin, které tam jsou nyní, a nebudete muset přinášet jakékoliv exotické rostliny zvenčí. Budete pěstovat náhradní ekosystém mnohem rychleji, než dovede sama příroda. V tomto ohledu napomáháme migraci druhů skrze čas, ale ne skrze prostor, protože ty druhy tam už byly. Jde o radikální přístup k druhové migraci.

Takže tam máme asi tři nebo čtyři Future Gardens. Jedna je na pomezí tibetské náhorní plošiny, asi 1,5 kilometru od ní. Najdete tam rostlinné druhy, které si krásně rostou v podobném klimatu jako nahoře, ale s asi + 3-5°C teplotním rozdílem. Tahle místa jsou totiž teplejší. Tang Ya tyto druhy nasbíral, a momentálně zkoušíme jejich odolnost. Takže Future Gradens navrhují: „Pokud nevíš co dělat, zasaď si svou budoucnost už teď.“ A to můžete udělat i vy: nadaný botanik a pár studentů a místní lidé to svedou. Není to nic exotického, je to jen ekologicky chytré.

Vaše centrum má motto: „myslet globálně, jednat globálně“, a mě zajímá, zda plánujete udělat Future Gardens škálovatelné.

Škálovatelnost je sprosté slovo. Jen si to vezměte: všechny podniky chtějí škálovat, aby mohly vydělávat své miliardy, a odtamtud ten koncept pochází. Příroda neškáluje. Příroda prostě obývá prostor, který ji vyživuje. Takže idea škálovatelnosti je špatná. Avšak co je potřeba pro Future Gardens je, aby si lidé vytyčili místo, a pak se za to místo, a za to, co tam dále poroste, začali cítit odpovědní. Takže ptát se, zda tenhle princip můžeme škálovat na větší a větší produkci je intelektuálně vadné. Potřeba věci stále množit je nejspíš ten důvod, proč zahyneme.

V čem přesně spočíval proces vývoje Future Garden v arboretu v Santa Cruz?

Hlavní botanik je naším kamarádem z Botanické zahrady při University of California v Santa Cruz – jmenuje se Brett Hall. Ten však současně pracuje s mnoha dalšími botaniky, protože on sám se převážně věnuje prehistorické botanice. Položili jsme si otázku, zda bychom dovedli najít 10 až 15 druhů, které by měly takovou odolnost, že by se dovedly společně propojit v nové ekosystémy (protože příroda sama sebe komplexifikuje) v prostředí, které by bylo o tři stupně teplejší. To však může být buď sušší, nebo vlhčí. A on našel 21 druhů, které splňovaly kritéria. Máme tři geodetické kopule původně navržené Buckminsterem Fullerem – jedna kopule je sušší, druhá je vlhčí, a třetí má stejnou vlhkost. A venku jsme vysázeli stejné druhy, takže jsme vytvořili pěkný vědecký experiment. Avšak lidé, kteří na něm pracují, jsou studenti a místní. Je to v jádru strašně jednoduché.

Mladí lidé po celém světě se mobilizují kolem tématu klimatické změny – nebo Force Majeure – jako je třeba hnutí Extinction Rebellion či Fridays for Future. Jaký máte názor na tyto environmentální hnutí, která často vedou mladí lidé.

My jsme Grétě [Thunbergové] napsali dopis, ale nemyslím si, že ho dostala. Dělá to, co my jsme navrhovali už dávno, ale přišla k tomu skrze vlastní poznatky, ne ty naše. Ten dopis původně zněl zhruba takto: „Na vlády můžete apelovat, jak chcete, a říkat jim, co mají dělat, ale vlády jsou hloupé. Sami nevědí, co dělat, mimo zvyšování lidského bohatství a postihování těch, kteří s nimi nesouhlasí. A ty nejlepší vlády, jako třeba sociální Dánsko, dovedou tak ještě pomoci lidem, kteří tam žijí: postarat se o nemocnice, hlídat děti – všechny ty lidské věci. Avšak co dělat s environmentální katastrofou, do které jsme se dostali, neví nikdo.“

My v Centru pro Studium Force Majeure o tom začneme brzy tweetovat, a začneme přicházet s nápady, co podnikat. Bude to náš hlas, a tímto způsobem začneme navrhovat konkrétní možnosti. Například plánujeme navrhnout naprosto zásadní preventivní plánování. Je třeba, abychom byli připraveni, až se zvedne hladina oceánů: když to správně naplánujeme, tak z okolí Sanfranciského zálivu se stane obrovská laguna, která může být velmi výnosná; ale pokud budeme plánovat hloupě, tak tam vznikne akorát na celá staletí obrovský výkvět řas. Takže je třeba se podívat na budoucnost a číst v ní, a pak preventivně plánovat. Avšak rozhodnout se je velmi náročné, protože grantové kanceláře v tom nevidí žádný zdroj zisku. Jejich zisk plyne z okamžitého výnosu a pak právě z možnosti škálovatelného růstu.

Co tedy Centrum pro studium Force Majeure vidí jako možnou budoucí cestu?

Je nezbytné změnit zdroje. Obnova středozemního moře a okolí by stála asi trilión USD. Jenom na začátek, abychom se vyrovnali s přicházejícím suchem v Evropě, je třeba vytvořit krajiny, které podporují zadržování vody. Náš nápad by stál asi 1.2 triliónů USD. Pokud to neuděláme, a hladina moře se zvedne, tak sucho dosáhne až k Německu, produkce jídla klesne o 25%, a počet obyvatel se zvedne o 10%. Pokud tedy nezměníme náš přístup ke zdrojům, tak máme recept pro naprostý kolaps společnosti. Naftové firmy to neudělají, automobilové firmy to neudělají, stejně jako to neudělá 100 největších firem světa. Proto si myslím si, že lidstvo vymře.
Ale ještě bych rád dodal: Helen věřila, že občas se dějí zázraky – že občas se stane něco nevysvětlitelného nebo nepředvídatelného, které pak funguje ve prospěch všech. Není to vyloučené, ale já si osobně myslím, že to je velmi nepravděpodobné.

Rozhovor připravil Vít Bohal pro Agosto Foundation ve spolupráci s organizací Art Mill a Artdialogue o.s.

//Newton a Helen Mayer Harrison (kterýmž se mnohdy jednoduše přezdívalo „Harrisonovi“) po čtyřicet let vedli společný dialog a spolupracovali s biology, architekty, urbanisty, a dalšími umělci, a pokoušeli se přijít s nápady a řešeními, která by podporovala bio-diverzitu a rozvoj komunit. Jejich minulé projekty se mimo jiné věnovaly ochraně rozvodí, městské obrodě, a věnovaly se otázkám týkajících se zemědělství a lesnictví. Vizionářský přístup Harrisonových často vedl ke změnám ve vládní politice a rozšířil dialog o dříve neprozkoumaná témata vedoucí k praktickým implementacím v USA i Evropě. Pro více informací navštivte https://theharrisonstudio.net/.