Když jsem se v roce 1968 poprvé vypravil s rekordérem a několika mikrofony do lesa, byl jsem k smrti vyděšený, protože jsem vlastně ani netušil, jak naslouchat zvukům lesa, ani jsem nevědel, jak je mám zaznamenat. Šel jsem tam "nablind" - původně jsem chtěl poslouchat a nahrávat přírodní prostředí, které jsem chtěl použít pro orchestraci alba elektronické hudby. Ale zároveň jsem tam objevil prostor, který zněl docela jinak než jak zní typický lidský hluk. Bez jasně určených cílů. Bez učitelů. Bez návodů k použití. Návody jak ambienty přírodních lokalit na souši nebo pod hladinou nahrávat tehdy prakticky neexistovaly. Koncepční metody vnímání a vyjádření většiny vlastností zvukových terénních záznamů nebyly dostupné, ba ani jazyk, jak vyjádřit sluchové jevy. Stále nás ještě čekaly nesčetné objevy, objasňující propojenost hlasové projevy mimolidských bytostí a rozmanitých lidských kultur.

Pro většinu z nás byl svět zvuků těžko uchopitelný – byl jaksi neviditelný a nehmotný, difuzní a amorfní, a zvukové vnímání se zdálo být trochu jako hájemství „stínů“. Mimo oblast muzikologie by jste v angličtině našli jen málo literatury, osvětlující širokou škálu informací, které zvuk obsahuje, zejména v bioakustice -  rozvíjejícímu se vědeckému oboru, zabývajícím se zvukovým projevy zvířat.

Koncem 70. let minulého století přišel kanadský skladatel a ochránce přírody Raymond Murray Schafer s novým termínem, který nazval "zvuková krajina", kterým odkazoval na nejrůznější zdroje zvuků, které vnímáme sluchem. Ve spojení s pojmem "ekologie" slovo používám při popisování nových způsobů hodnocení živé krajiny a podmořského světa, zabývající se většinou akustickou formu souzvuku. Aby byla zvířata vůbec v městských, venkovských nebo ve volné přírodě, tedy v různých typech míst výskytu slyšet, musí najít svůj vlastní akustický prostor - "niku", kde by nebyl jejich hlas přehlušen ostatními zvukovými signály.

Koncepce "zvukové krajiny" je založena na něčem, co nazývám "podpisový zdroj": každý zvukový signál, ať už má jakéhokoliv původ, v sobě obsahuje jedinečný znak, nebo vlastnost, která v sobě obsahuje velký objem informací a každý jednotlivý „podpis“ se od ostatních podpisů liší. Pokud se jedná o hlasový projev celé lokality, je každá přirozená zvuková krajina ve svém celkovém složení jedinečná. S kolegou Stuartem Gageem z Michiganské státní univerzity jsme představili také další termíny, označující tři typy základních akustických zdrojů, jimiž je zvuková krajina obvykle utvářena. Teb první nazývám geofonie, což jsou přirozené zvuky dané lokality nebiologického původu jako jsou zvuky větru v korunách stromů nebo v travách, proudící voda, vlny na pobřeží oceánu nebo pohyb Země. Druhý zdroj označuji jako biofonie a je to společný souzvuk hlasových projevů všech živých organismů, žijících v určitém biotopu, nebo biomu¹. Poslední zdroj jsme pojmenovali antropofonie a jde o soubor zvuků způsobených lidmi. Některé z těchto lidských zvuků - jako jsou například hudba, jazyk nebo divadlo jsou vědomě řízené. Nicméně většinou jsou naše zvuky chaotické nebo nesouvislé a často je označujeme jako hluk.

Je důležité mít na paměti způsob, jak spolu souvisejí, i to, že obě složky se vzájemně podstatně ovlivňují.

Zvuky obklopující náš venkovský dům v severní Kalifornii, které já a moje žena Katherine posloucháme každodenně, se skládají z několika oblastí: středně vzdálených zvukových signálů, vydávaných ptáky, veverkami, obojživelníky a hmyzem a ty znějí skoro po celý rok. Pak jsou zde slyšet zvuky blízkého okolí - naše hlasy, žadonění našich koček Barnacle a Seaweed, které prosí abychom je nakrmili nebo je pustili ven, z mumlání televize a tichého hučení kompresoru chladničky. Nakonec jsou to vzdálené zvuky, občasný hřmot lehkých letadel na obloze a tlumené hučení automobilové dopravy doléhající k nám od silnice, vzdálené od nás asi dvě míle. Těmito každodenními a příležitostnými zvuky je náš domov, naše obydlí, které jsem nazval Wild Sanctuary ₂ definován, a ty dotvářejí jedinečný charakter místa, tak jak jsme si je sluchově a zrakově zvykli vnímat.

Fenomén zvukové krajiny obvykle sestává ze signálů, které přicházejí ze všech směrů zároveň, z horizontálních a vertikálních směrů a dohromady tvoří kopuli 3D zvuku, složenou z některého, nebo ze všech tří hlavních, výše zmíněných zvukových zdrojů. Ať už si to uvědomujeme nebo ne,  jsme neustále vnořeni do akustických polí zvukových signálů, které jsou, nebo se pohybují všude kolem nás. Aktivně vydávané signály obvykle tvoří biofonie a antropofonie, zbytek jsou pak pasivní prvky jako vítr a jiné fenomény související s počasím. Působení podobných zvuků může být podle povahy prostředí dost pronikavé. Zvukové signály šířící se vzduchem od zdroje směrem k nějakému receptoru mohou určovat hranice a strukturální vlastnosti interiéru, nebo konkrétní krajiny. Každá zvuková krajina proto vypovídá nejen o přítomnost organismů vydávajících zvuk a žijících ve volném přírodě, ale je také ovlivněna akustickými vlastnosti vegetace a geografií místa - třeba zvuk větru ve stromech nebo v trávě, voda v potocích, u jezera nebo na pobřeží. Ale zvukové krajiny mohou také odhalit porušenou rovnováhu, způsobenou buď zásahem lidí do krajiny, nebo přirozenými faktory třeba invazivními organismy, počasím nebo pohybem planety. Mezi mé celoživotní zájmy patří výzkum, jak takové informace číst, jak je pochopit a jak je sdělit ostatním .

Schafer svoje pojetí zvukové krajiny označuje jako "soubor všech zvukových signálů, které v daném okamžiku a v určitém prostředí sluchem zaznamenáváme". Totéž platí pro zvukové receptory u mimolidských bytostí. Díky nové terminologii jako jsou slova geofonie, biofonie a antropofonie můžeme základní zdroje zvuku lépe zachytit. Tím jsme nabídli prostředí pro další porozumění ve vědecké i kulturní oblasti a objevili cestu vedoucí k novému způsobu jak prožívat a porozumět živému světu.

V raném stadiu zkoumání konceptu biofonie jako kolektivního a strukturovaného zvuku byla "hypotéza niky", tedy zvuky které v jednom okamžiku a v jednom biotopu vydává skupina organismů, jednou z nejzajímavějších okolností mé práce. Termín navrhla původně moje kolegyně Ruth Happel ₃ a v letech 1983 až 1989 mne hypotéza dovedla k poznatku, že podoba zvukových krajin přírodního prostředí prvotně spočívá v takovém akustickém projevu, kde jednotlivé druhy "obsadí" určitou frekvencí nebo dobu trvání jistou část akustického spektra. Díky tomuto pozorování jsem pak mohl lépe porozumět bioakustickým vztahům mezi jednotlivými druhy, obývajícími určitý biotop. Jinými slovy: abychom nějakého živočicha - ať už v městské, venkovské nebo přírodní lokalitě - mohli vůbec slyšet, musí si každý organismus pro sebe zabrat jednu časovou nebo akustickou niku, ve které jeho zvukový projev nebude přehlušován, nebo kde nebude s ostatními zvukovými signály splývat.

V poslední době jsme začali zkoumat také interakce mezi biofonií, geofonií a antropofonií. Některé studie, zejména ty, na kterých se podílí Nadia Pieretti₄ z italské univerzity Urbino - naznačují, že ptáci, aby se vypořádali s městským hlukem svoji vokalizaci mění. A kosatky (Orcinus orca) podobně v mořském prostředí reagují na hluk lodní dopravy. Další studie nás vedly k pozorování, že - jako vzácný případ lidského výrazu biofonického typu u několika přežívajících domorodých kultur - mohou hudba a řeč být úzce provázány s komplexní přírodní zvukovou krajinou, která utvářela příslušné habitaty .

Americký ekologický básník a ekologický bard Gary Snyder poukázal na to, že lidský jazyk lze vnímat jako něco nezkrotného, jako něco, co se utváří a znovuutváří nezávisle na lidské vůli. Také moje výzkumy naznačují že komunikační struktury v dosud nenarušených biotopech - v prostředí, kde převládá proměnlivá, reflexivní syntéza zvuku a zpětných vazeb - potvrzují že tento paradigmat je správný. Naše současné porozumění zvukové krajině přírodního světa dokazuje, že „akustické niky“ jsou specifická strategie živočichů, obývajících společně konkrétní zvukovou krajinu a jak jsou pro vymezení osobního sonického teritoria důležité. S platností hypotézy takové stratifikace a utváření akustických a časových nik se dobereme k tvůrčímu a zásadnímu poznatku, že pro naše pochopení funkce ekosystému je zvuková ekologie₅ stejně důležitá, jako jsou ekologie prostorová nebo krajinná. Ukazuje se, že mezidruhová komunikace zvířat je v definování hmotných nebo akustických statků, teritorií a ekologické integrity stejně důležitým činitelem jako například potravinové řetězce organismů, obývajících specifické prostředí. Ve skutečnosti ani území, ani místo výskytu a ekologická integrita nemusí být definovatelné pouze třemi prostorovými činitely. Ekologie zvukové krajiny je tím čtvrtým činitelem.

Domnívám se, že kvůli našim kulturně determinovaným vzorcům, zaměřených na zrakové vnímání a vizualitu, jsme vratkou rovnováhu zapojení všech smyslů pro vnímání místa porušili. Měli bychom se snažit abychom byli s volnou přírodou propojeni ve všech jejích dimenzích. Přijmout holistický aurální model by nám pomohlo rozšířit naše smysly pro vnímání volné přírody a doslova bychom tak své obzory percepce rozšířili. Protože jde o sborový zpěv, chorál, ve kterém každý jednotlivý zpěvák vyjadřuje konkrétní písní svůj život, může nás něco takového hluboce zasáhnout. Rád bych přispěl k tomu, abychom se ponořili hlouběji, do divočejšího světa, za hranice všední a čistě vizuálních stránek skutečnosti. To by ukázalo, že volná příroda je komplexnější a působivější, než se na první pohled zdá. Svým studentům často připomínám: „obrázek může vydat za tisíce slov, ale přirozená zvuková krajina vydá za tisíce obrázků.“

_{Text byl převzat se svolením autora z knihy Voices of the Wild, Animal Songs, Human Din, and the Call to Save Natural Soundscapes, kterou vydalo nakladatelství Yale University Press v roce 2015. Překlad Miloš Vojtěchovský}

Poznámky

_{1. Biom, nebo biotop je dílčí oblast biosféry, specifická určitým typem biotických a abiotických podmínek  - klimatickými, hydrologickými faktory, nebo půdními a geologickými poměry, které ovlivňují vznik určitým charakteristickým typům rostlinných a živočišných společenstev. (poznámka překladatele).}

_{2. Studio a dům Wild Sanctuary vybudoval Krause v 90. letech v Glen Ellen v Kalifornii a zde měl také uložen svůj zvukový archiv několika tisíc hodin terénních nahrávek budovaných přes 50 let. Dům na podzim roku 2017 vyhořel během rozsáhlých požárů v Kalifornii. Zvukový archiv byl naštěstí v digitální podobě součástí několika dalších sbírek.  (poznámka překladatele)}

_{3. Ruth E. Happel je americká bioakustička a jedna z mnoha vědců, se kterými Krause spolupracoval. viz například: Ruth E. Happel, Robin J. Happel, in Encyclopedia of the World's Biomes, 2020. (poznámka překladatele)}

_{4. viz například Bryan C. Pijanowski, Luis J. Villanueva-Rivera, Sarah L. Dumyahn, Almo Farina, Bernie L. Krause, Brian M. Napoletano, Stuart H. Gage and Nadia Pieretti: Soundscape Ecology: The Science of Sound in the Landscape
(poznámka překladatele)}

_{5. Vědecký obor bioakustika zkoumá chování zvířat zejména pomocí studia jejich vokální komunikace, popisuje evoluční změny pomocí podobnosti či nepodobnosti hlasů příbuzných druhů, nebo jejich hybridů, dlouhodobé i krátkodobé druhové složení živočichů obývající různé biotopy a jejich změnu rozborem jejich vokálních projevů. Díky technologiím se bioakustika rozšiřuje o další obory jako například ekoakustika a akustický monitoring vokalizujících druhů. Oproti bioakustice klasického typu mají vlastní metodiku a témata výzkumu. U nás se bioakustikou zabývá v poslední době například pracovníci Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, nebo skupina vědců a studentů Centra kognitivní etologie při Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích cke.cz/cs_CZ/research/bioacustics/(poznámka překladatele)}