Vít Bohal: Jedním ze záměrů série Speculative Ecologies je pokusit se lépe postihnout potenciál, který dřímá v současnosti, a který čeká na své projevení. Spekulace v tomto ohledu nachází skryté v přítomném, čímž přijímá materiální omezení přítomnosti a „spekuluje“ nad jejich možným vývojem. Mám pocit, že například projekt Frontiers of Solitude, na kterém jsi se spolupodílel, vycházel z podobného principu aktivní spekulace, propojující umění s vědeckými metodami a zkoumal možnosti systémových řešení pro druhovou i mezidruhovou solidaritu. Jaká je podle tebe role umění a spekulativního myšlení v kontextu šestého vymírání, pokračující ekologické krize, a dalších bezprecedentních, a často překotných změn, které zažíváme v této době antropocénu?

Miloš Vojtěchovský: Před několika lety, na závěr projektu Na pomezí samoty, jsem sepsal dosti „spekulativní” manifest FOS. Ovšem dnes už ani netuším, jestli se mi ho podařilo formulovat srozumitelně, jestli je jasné, co jsem tím chtěl dosáhnout: burleskním stylem shodit svůj názor na vážnost situace. Třeba alespoň něco z toho dává smysl? Protože vesmír napsaných slov se díky reprodukční technice exponenciálně zvětšuje, samozřejmě nevím, jestli to někdo někdy vůbec přečetl. S tím, jak počet lidských slov narůstá, úměrně klesá počet těch, kteří slovům psaným ještě věnují nějakou pozornost, nebo je dokonce čtou a přemýšlejí o nich. Zároveň narůstá počet robotů a algoritmů, které ta naše slova kamsi ukládají, seřazují je, upravují, překládají, distribuují, opracovávají a možná před námi někam i schovávají? Jestli dojde skutečně k disturbanci, k systémovému zhroucení, nebude po několika staletích zase co číst ani jíst. Pak se můžeme znovu začít učit číst, psát, přemýšlet a opravdu se spolu muset domlouvat.

Každopádně nevím, co takový „potenciál, který dřímá v současnosti a čeká na probuzení” je…? Z pohledu do dějin je jasné, že povahu a podobu současnosti současníci postihnout většinou nedokáží, jsou v ní přespříliš zabředlí, nebo alespoń zaboření. Pokud jste v něčem ponořeni, není vůbec snadné se nadechnout a rozhlédnout pořádně kolem. Umíme porozumět a prožívat hlouběji a obecněji to, co vychází hlavně z vaší přímé zkušenosti, z toho, co jsme osobně zažili. Co jsme se naučili, co převzali z literatury, vědy, filosofie, divadla, filmu, tedy všechno, čemu říkáme „informace”, mi dává smysl, jen pokud to rezonuje s mými osobními zkušenostmi a prožitky… Jinak jsou to často jen prázdné konstrukce a floskule - Májin závoj, vlající ve povětří nicoty. Pokud "informace" o následcích probíhajících klimatických změn zůstanou jen námětem odborných textů, zpráv v televizi a rozhlase, málokdo je dobrovolně ochoten upravit svůj životní styl, omezit své návyky, které často ke klimatickým změnám přispívají, nebo se dokonce pokusit o nějaké systémové změny ve větším společenském rozsahu. Až vám velká voda odnese auto, tornádo střechu, budete muset uvažovat, proč se to stalo, a co s tím uděláte.

Ve FOS Manifestu asi moc nezaznělo, že umění (pochopitelně i jiné oblasti) je, nebo může být, jako lučavka: dokáže rozpouštět, podrývat, dekonstruovat, demaskovat fasády, dětinskost a vyprázdněnost naší civilizace reklamy a obalů. Vyprázděnost obrazových povrchů, digitálních vizí, korporátního designu. Ty jsou úzkostlivě a "vědecky" produkované, udržované a přebudovávané podle momentální situace na ekonomickém a politickém trhu. Fasády jsou velice mocné a nebezpečné: vytvářejí iluzi a nabízejí "jakoby skutečnost". Nedaří se jim to jen na monitorech, filmových plátnech, ve veřejném prostoru, ale jsou vnořeny do našeho myšlení a chování, včetně mého vlastního chování a myšlení… Takže termín „spekulativní” bych mohl pracovně vnímat také jako nástroj, který ty falešné povrchy poodhalí. Umění, které se od jarmarku spotřeby a zábavy dokáže odloučit, dovolí nám podívat se na svět "vlastníma očima", slyšet "vlastníma ušima", posilovat v nás větší míru odolnosti, pružnosti, anglicky to zní lépe: "resilience". Není to nutně přijemné, ani zábavné. "Spekulativní" funkce umění nám může přispět k uvědomění si, že mnohé, co je nám předkládáno jako zákon, jako standard, kodex a norma, jsou "normy", které nás přivedly ke ztrátě schopnosti uvažovat, zachovávat míru. Myslim třeba tu normu "neustálého pokroku", růstu, právo na hypermobilitu a spolu s ní automobilismus, normu spotřeby energií ze spalování uhlíku, jádra, atd. Všechno se mění s časem: v době, kdy ty technologie byly objeveny, bylo je možné považovat snad za "progresivní", snad prospěšné. Dnes určitě ne. A posunutý význam získává vlastně také pojem "konzervativní", nemusí zdaleka znít tak konzervativně a záporně, jak by se zdálo.

VB: Píšeš o tom, nakolik jsme formováni tím, co jsme se „dozvěděli z literatury, vědy, filosofie, divadla, filmu…” a já se tedy ptám, jakým způsobem podle tebe reflektuje mladá generace umělkyň a umělců, kteří v těchto médiích pracují, témata ekologie, změny klimatu, nedostatku vody, ztráty bio-diverzity, udržitelného urbanismu, a jakou roli hraje v rámcování spekulativních možností progresivní tvorby a myšlení pedagogická instituce?

MV: Co je to podle tebe “progresivní”?

VB: Progresivní uměleckou tvorbou mám jednoduše na mysli takové projekty, které bychom od mladé a nastupující generace umělkyň a umělců očekávali - projekty, které novým způsobem a novými médii zpracovávají občas skryté, ale vždy široce relevantní, témata žitého světa.

MV: Právě ty pojmy jako „progresivní“, „pokrokové“, případně "konzervativní" jsou zrádné myšlenkové konstrukty, a je dobré je neustále podrobovat pozorné kritice; revidovat je, dekonstruovat. Není to snadné, protože jsou často zaseknuté hluboko v našem myšlení. Jsou rámcem hodnotového systému, mentálního řádu, v němž jsme vyrostli a ve kterém jsme byli většinou také vychováváni. Jakmile se proti podobným „paradigmatickým” konstrukcím kriticky vzpíráme, vzpíráme se zároveň i „sobě samým”, části naší identity, nebo alespoň proti koutům a záhybům v našich myslích. Našel bych řadu příkladů, třeba vztah k jídlu, k potravě, tendence k usnadnění života, jak se říká „osvobození člověka od práce”. Třeba u jídla: v našem genetickém vybavení a zkušenosti máme uložený vzorec, že pokud je kolem něco k snědku, se dobré se dosyta najíst. Protože kdopak ví, kdy se naskytne další šance něco najít a chytit? Spolu s technologiemi obstarávání a uchovávání potravy se jídlo stalo jedním ze škodlivých cilivizačních faktorů. Nadbytek snědeného jídla - cukru, tuků poškozuje naše těla možná víc, než mírný hlad, než nedostatek potravy. Na hlad, nedostatek jídla jsme byli vlastně zvyklí odedávna, od paleolitu, snad mezolitu? Mezi přístupem k potravě, stabilitou komunity a udržitelností krajinného biotopu hrálo jídlo a nemoci zásadní úlohu zpětné vazby. Větší část lidské populace žije dnes v relativní dostatku, část trpí paradoxně nadbytkem potravy. Jenže takový nasycený systém není škodlivý pouze pro naše těla a duše, ale také pro naše prostředí. Trajektorie zdánlivého benefitu sytosti nás posunuje ke kolapsu… Ať jde o rabování oceánů, množství skotu naplňující lidskou obsedantní chuť na kotlety a bifteky. Sobecky neuvažujeme, nejsme ochotni si přiznat, že změna počasí a klimatu pravděpodobně směřuje k hranici, kdy ryby, krávy, kuřata a lidi takovou krátkozrakou nenajedenost, ničivou činorodost nepřežije. Bojíme se bouří, povodní, tornád, kůrovce, žraloků, rysů nebo vlků, ale nepřiznáme si, že vážnější jsou zprávy o vymírání hmyzu a úbytek úrodné půdy. Bláhově považujeme za pokrok, že přibývají další kilometry dálnic, roste počet hypermarketů, rozlezlých pomalu všude. Možná dokonce v jednom "megahypermarketu" také žijeme? Ale ten může snadno zbankrotovat?

Poznámka k tvé otázce o důsledcích pokroku u mladé generace: doufam, že jsou na tom s informovaností a líp, než ta naše, tedy starší a odcházející. Jsou odolnější, než my, kteří ten parade marš k bráně ekocidy naplánovali, oslavovali a provedli. Oni bohužel následkům té podivné expedice, jejíž následky doléhají teprve v náznaku budou čelit. Jen doufám, že konečně zvednou oči od mobilů a podniknou nějakou radikální akci, nutnou pro změnu. Nejsem si jist, jestli se od starších mohou naučit něco, co by jim pomohlo životním podmínkám v post - antropocénu čelit.

VB: Jako bývalý pedagog (FaVU, FAMU) jsi se na formování mladé generace umělců aktivně podílel, a ekologický rámec byl pro tebe již od 90. let důležitý, jak je vidět z FOS, i třeba série symposií Hermit (1992-1999).

MV: Zpětně svoje působení na obou zmíněných institucích vidím dost rozpačitě. Nebudu komentovat různé kauzy spojené s několika lety na FaVU, nebo na FAMU. Měl jsem těžkosti spíš s institucí, než s oborem, studenty, nebo kolegy. Setkání s brněnskou uměleckou školou bylo zajímavé… a začátky na FAMU, kdy jsme promýšleli a formovali novou katedru CAS (ve stávající struktuře filmového a fotografického oboru se později ukázala jako poněkud disentní) vidím také kladně. Zkušenost s provozem a struturou uměleckých vysokých škol mi moc optimistická nepřipadá. Částečně to samozřejmě padá na moji hlavu. Ale jen částečně! Projekt Hermit jsem několikrát komentoval a teď mne k tomu nic nového už nenapadá. Je to kapitola, směřující vlastně od začátku k rozpadu, a to je vlastně dobře. Když je něco udržováno při životě příliš dlouho, nedopadne to moc slavně. Bylo by zajímavé se pokusit z odstupu 20 let srovnat Hermit s jinými dobovými aktivitami u nás i mezinárodně a s nastupující normalizací, která dostihla a postihla českou společnost v polovině 90. let. Na podzim v Bratislavě bude snad výstava a sympozium k tématu 90 let ve středoevropské kultuře, tak se na to těším.

VB: V galerii Display připravuješ třídílnou výstavu Census. Jak Zbyněk Baladrán a Lukáš Likavčan uvádějí v kurátorském textu, slovo ‘census’ můžeme chápat jako „kvalifikovaný odhad a soupis, tedy nástroj uchopení a ovládání.” Jde z tvé strany o jisté kritické gesto vůči ekvalizaci, glajchšaltizaci a rozkladu žitého prostředí ve prospěch dalšího sycení státních či monetizovaných databází? Často se teď v obecném povědomí skloňuje kultura dohledu, která je umožněna digitálními nástroji a širší digitální ekologií internetu.

MV: Výstavu jsem pojmenoval Census z několika důvodů: zaprvé, abych splnil požadavek, že výstava se nějak jmenovat musí — což je samo o sobě jistá forma nátlaku, "glajchšaltování". Zadruhé, v Česku právě probíhalo — nebo se v době, kdy jsem o tématu a názvu loni na podzim uvažoval, se připravovalo — tzv. "sčítání liduů. S nástupem vlády Covid-19 jsme byli v médiích vystaveni každodennímu vodopádu grafů, čísel, dat: kolik lidí se kde nakazilo za den, za týden, kolik je jich na přístrojích v nemocnicích, kolik jich v nemocnicích nakonec zemřelo. Uvažoval jsem o tom, co takové permanentní sčítání, odčítání, dělení a násobení vlastně znamená? Co obnáší ta naše záliba převádět, přepisovat člověka a skutečnost do číselných posloupností, do dat, utěšovat se v tom numerickém plavání, v „drowning in numbers“. Znamená pro občana, život, pro ekonomiku, zdraví, poezii, případně pro přírodu neustálé počítání vedle toho dobrého, také něco méně zdravého? Tahle rovina je metaforičtější a složitější, takže se to pokusím vysvětlit. Ale je to spíš pocit, který se mi nechce racionalizovat, ani verbalizovat. Ale tady musím: vycházím z přepokladu, že podstata našeho Systému, který vnímám jako sebedestruktivní, je hluboce prostoupena čísly, výpočty, kalkulováním. A že tomu tak v různých kulturách a společnostech nebylo přece vždycky? Takže co nám ta čísla přinesla a jak nás proměnila?

Pokud se dobře pamatuji Jan Patočka věnoval jednu kapitolu v Přirozeném světě, v knize, která mne kdysi dost oslovila - právě číslům a gnoseologii. Nechci to rozebírat ale fenomenologicky, spíš pragmaticky: připadá nám, že nám čísla každopádně život ulehčily, že přes čísla a počty zdánlivě na všechno vyzrajeme — že je to tak v dějinách prostě nastaveno, už proto, že jsou to přece výsostně lidské dějiny! Člověk je vrchol hegeliánské pyramidy bytí. Naše schopnost abstraktně myslet a abstraktně počítat, ta naše výhodná velikost mozkoven — ta lidská, skoro božská, prométheovská mocnost uvažování, předjímání, rozumového poznání, ta mentální i manuální schopnost používat nástroje, zdánlivě samovolně staví člověka mimo všechno co je kolem: dokonce nad nebe, kameny, stromy, kopce, vodu, zvířata, zeleninu… A třeba proto tak neomaleně, necitelně se svým okolím zacházíme? Kde ovšem stojí psáno, že to co je kolem nám patři? Žádné „přirozené” přednostní právo na využívání síly a energie zvířat pro naše účely, na predátorské rabování rostů a nerostů, nafty, klonování a pojídání rostlin, vypouštění toxinů do vzduchu i do vody přece nemáme! Člověk jako živočišný druh licenci k zabíjení - odhlédnuto od pasteveckých biblických podobenství - nedostal. Stejně tak ji ale nemají ani velryby, kosatky, lvi, mikroby, ještěrky, chrousti, kůrovci, nebo kondoři. Protože jakmile se některá zvířata začala chovat jako teď my, přivedlo je to k jejich postupnému, případně rychlému konci, vymírání. Říká se, že pouze člověk je schopen spatřit souvislosti, kauzalitu a poučit se z minulých chyb těch ostastních, i z těch vlastních: vypočítat si, co je pro něho výhodné. Ale miliony let evoluce života na Zemi tu fosilní bichli naplnily příklady, dokládajícími jak živé systémy jakýkoliv projev "sobectví", nekontrolovatelný vzrůst spotřeby jednoho druhu na úkor prostoru pro ostatní, směřujcí k hranicím vyčerpání zdrojů - nemilosrdně vyšktly ze seznamu života .

Pokud bychom se ale konečně domluvili, že příroda vlastně naše "spižírna" není, ale je to něco jako “občina”, jako “obecný statek”, že ji musíme - jako tomu bylo u lidských kmenů v minulosti - opatrně, citlivě a šetrně, podmíněně sdílet o s ostatními, mohli bychom uvažovat jak sepsat novou společenskou smlouvu: ne s Jehovou, Pánem bohem, ale s Přírodou. At už je to cokoliv. Pak by se „ztracený syn” z toho ulítlého psychotripu mohl vrátit do její náruče. Samozřejmě vím, že je to utopie. Ale také podmínka nikoliv už vykalkuovaného, ale odolného, umírněného, spravedlivého pobývání jednoho živočišného druhu ve světě. Je to asi utopie, protože lidstvo sice nečítá takovou masu jako je tomu pořád ještě třeba u hmyzu, ale současný způsob života nevypadá jako slučitelný s podmínkami, které na planetě ve čtvrtohorách převládly. Tak jak to sčítání ten census postupuje a počet a ekologická stopa smrtelníků dál roste, mizí šance se dohodnout na společné strategii, která by změnám, které nás čekají umožnila vzdorovat. Co by šlo zařídit na malém ostrově, které si — ve víře že konsekvencím vlastního blahobytu se vyhnou kupují miliardáři — v planetárním měřítku možné nebude.

Představa o "Censu jako nástroji kontroly", přehledu, managmentu, demografie, statistiky, matematiky, sociálních věd, marketingu, politiky atd vychází z představy, že jakmile si něco napřed dobře spočítáme, budeme to mít spíš pod kontrolou. Tím rozumovým, numerickým posvěcením - počítáním, sčítáním, uspořádáním, kalkulováním vše převádíme do lidského vlastnictví. Věci i bytosti ztrácí svoji autonomii a stávají se počitatelným modulem reality. Nemíním zde za viníka označovat vědu, fyziku a matematiku, spíš zpúsob, jak aplikujeme vědu a vědecké poznatky. Stávají se motorem a meritem ekonomického systému. Od technologie štěpení atomu, po výrobu umělých hmot, umělých hnojiv, po technomedicínu, díky které dovedeme prodloužit lidský život, ale nevíme, jak zacházet s těmi, kteří s přispěním přístrojů a farmak žijí déle. Nebo vlastně jakoby žijí…

VB: „Spekulace” se v tomto smyslu opravdu jeví jako kalkul na budoucnost, nesený převážně technologickými možnostmi jistých konkrétních globálních hráčů.

MV: To máš na mysli asi geoinženýrství — představu, že musíme zvolit odpovídající technické řešení, že ekologická krize nastala proto, že jsme nebyli dost rychlí a úspěšní v zavádění technologických a vědeckých nástrojů? To považuju za dobrý příklad částečné, dočasné, negativně „spekulativní” pravdy a modelu přemýšlení. Technooptimistické, instrumentální myšlení je v důsledcích vůči prostředí i vůči nám samotným ohrožující. Nahrazuje jedno nebezpečí jiným, snad méně viditelným. Hrozící ekologickou krizi lze vyřešit chytrácky, aniž bychom museli uskromnit vlastní potřeby: třeba, že budeme náš odpad a zplodiny expedovat do vesmíru, nebo vyřešíme oteplování oceánů tím, že tam nasypeme železný prach, nebo, že místo na benzin budeme prostě jezdit na elektřinu. Podobný přístup byl nejspíš v principu predátorský a sobecký od nepaměti. Dnes jsme bohužel přesáhli měřítko: nehrozí kolaps jednotlivých říší, kultur, kmenů a komunit. Lidmi způsobené a neregulovatelné mimovolné procesy se zdají být natolik komplexní a propojené, že zasáhují do zemských, planetárných dějů. Možná, že cesta zpět už není? Podle matematických modelů a s pomocí umělé inteligenci si naštěstí, nebo bohužel, dokážeme dokonce spočítat, že jako živočišný druh to možná máme (jako nezdárný bioexperiment) spočítané. S námi i jistá část jiných živých tvorů.

Zpět k číslům a datům: vedle toho, co je lehce, nebo naopak klopotně, počítatelné, vyčíslitelné — jako třeba teplota vzduchu a vody v oceánech, stromy v lese, počet motýlů na loukách, počet sýkorek na krmítku, váha oxidu uhličitého, tuny písku potřebného k výrobě betonu, krychlové kilometry zemního plynu, barelů ropy, kilometrů dálnic, počet aut na zemi a letadel ve vzduchu — jsou (věřím) pořád jisté jevy a veličiny, které se tomu účetnickému, statistickému duchu, tomu obsedantnímu a uvážlivě neuvážlivému počítání jakoby vzpírají… Možné jdou taky sčítat, odčítat, dělit a násobit, ale zkuste změřit nebo zvážit cáry mlhy v údolí, kapku rosy visící na stéblu trávy, zkuste derivovat paprsky zapadajícího slunce dopadající na zasněženou stráň, zkuste vynásobit rychlost šíření molekul vůně šeříku, decimetry pocitů, kilogramy poezie, decibely ptačích hlasů, dekagramy mraků ... kilowathodiny proudění vody kolem valounů v řece.

Pozvání k výstavě v Display jsem přijal jako výzvu k pokusu jak navodit atomosféru apelativní melancholie? Něco jako no nonsence “environmentální žal”. Ale zdá se mi, že jakmile to překlopíte do moralizování, do patosu, což vím, že mi hrozí — stáváte se směšným… Východiskem může být lehčí, snad nepatrně ironická, sarkastická maska saturnského náboje, komunální melancholie.

Přemýšlel jsem, co pro mne — a doufejme i pro diváka — může být dnes ještě podstatné (nechám stranou jídlo, pití, zdraví, spánek a Boha). Dodumal jsem, že to jsou nebeské jevy: mraky, oblaka, mraky v nadiru a jejich poslové — ptáci. Také se s příchodem Covidu obloha vyčistila, byla jakoby dočasně vysvobozena od letadel, od jejich hluku. Tím jak poklesla průmyslová aktivita, dokonce od zplodin, skleníkových plynů a jiných misí a emisí. Tam nahoru se jakoby znovu vrátili ptáci a hebká, nadýchaná, barevná plynoucí a letící oblaka. V něčem je nebe pro člověka vlastně pořád nedostupné: je vzdálené, vznešené, sublimní, někdy dramatické, hrozivé. Přesto, že se odvěký lidský sen jak pokořit nebe v posledním století skoro naplnil.

Počítat a vážit mraky je sice možné, ale uspokojení to nenabízí. Lepší je se na mraky prostě dívat. Nebesa se nejlíp pozorují, pokud si lehnete na záda, jen tak hledíte, ani zrak nemusíte zaostřit. Koukáte nezaujatě, „spekulativně”… Nemusíte přemýšlet, vaše malé, pozemské, lidské myšlenky a měřítko jsou vystaveny závratné, nekonečné velikosti prostoru nad vámi… 24/7 barevný 180 video program na všech kanálech v denním i nočním režimu: hvězdy, Slunce a Měsíc, večer, poledne, noc, rozbřesk. Tolik barev a tolik tvarů. Takhle jsme asi pozorovali oblohu statisíce let až do chvíle, když někdo přišel na to, že si zalézt do jeskyně a potom do světnice a bunkru má jisté výhody.

A protiváhou nebeského a transcendentního živlu jsou v rámci té instalace kameny na zemi. Nebo v zemi, která je kupodivu pořád odhodlána nás unést: podle alchymistického principu je vzduch studený živel — vše co se vznáší, co nemá váhu, pevný tvar. Proměnlivé fraktální útvary tam daleko na obloze. Pod nohama pak nekonečný součet tvrdých, oblých, tichých, trpělivých, archaických věcí: kameny jsou na planetě asi nejstaršími pozemšťany. Narodily se z ohně a tvary jim dala voda. Proto bychom k nim měli chovat úctu. K mrakům ostatně taky, i když atmosféra a oblaka jsou, geologicky vzato, mladíci, tedy o poznání mladší. Nedávno jsem se dozvěděl, že v dobách, kdy organický život na planetě vznikal, měly oblohy nejspíš barvu oranžovou, jako je tomu na Marsu. Takže kontrapunkt nebe a oblak na videu a kamenů na zemi. Vlastně ty kameny, spíš oblázky a balvánky ohlazené říční vodou se postupně s přispěním mé rukodělné povrchové úpravy proměňují v povětroně — v "jakoby" meteority. Jde o kameny, které odkudsi na zem dopadly, dorazily, doletěly z nebe, z jiných světů. Možná to byly kusy jiných planet, asteroidy, hvězdné kameny, na nichž k Zemi dorazily spóry života? Ke konci výstavy je postupně budu vracet zpět do jistých deponií v krajině Prahy.

VB: Teď zmiňuješ převážně první část výstavy: Nebe a základní kameny. Celá výstava Census má tři kapitoly. O čem budou další dvě, tedy Revize duší a Co chybí?

MV: Revize duší, tedy druhá kapitola výstavy Census, je o transmutaci ohně a vzduchu do pneumatických objektů — duší a pneumatik — a vůbec o posedlosti mobilitou, a o automobilismu jako o prokletí antropocénu. A poslední část bude paleopřírodovědná — je o evoluci, vymírání, přežití, adaptaci. Dinosaury - ještěry pokládáme za uzavřenou kapitolu, za mrtvý evoluční pahýl příběhu života na Zemi. Ale ještěři vůbec nezmizeli. Jen se někteří z nich dovedli adaptovat. — Těm menším a třeba i chytřejším(?) se "přihodila" transmutace, metamorfóza do podoby ptáků. Obrovští těžkopádní leviatanové — stegosauři, tyranosauři, ichtiosauři a nevím jací další sauři — ty změny po pádu obřího meteoritu asi mohli těžko zvládnout. Byli moc těžkopádní, příliš specializovaní, nedokázali možná dobře spolupracovat? Některým se povedlo narůst do monstrózních rozměrů a jejich ekologie a metabolismus počítaly s obrovským přísunem energie. Je to nejspíš nevědecké, ale představuji si, že někteří z ještěrů, zejména ti, co toužili a dovedli létat, se v té strašné zimě a v pustině někam odstěhovali, někde se schovali, možná do Austrálie? Trvalo jim to miliony let a nakonec se aklimatizovali na drsnější klima, na jiné podmínky, na jinou potravu. Takže dodnes tu žijí s námi, kolem nás. A kasuár přilbový je třeba jeden z těch svědků? Zachoval si tvářnost svých dávných jurských pradědečků a prababiček. Poučení, které z toho plyne pro nás, je asi jasné… Italo Calvino má na podobné téma ve knize Kosmické grotesky jednu z povídek.

V poslední době mne zaujal nový pojem "denovace" / “disnovation”. Což asi není příbuzné třeba s metodou inverzní technologie, praktickou filozofií Johna Zerzana, programem kolektivu Dark Mountain, nebo zoufalým protestem Teda Kaczynského, ale každopádně také obrací střelku kompasu mířící jednoznačně k pokročilejší budoucnosti. Ačkoliv jen metaforicky a v kontextu uměleckého konceptu… Nicolas Maigret a Maria Roszkowska disnovation.org, nebo dvojice Jim Haines a Joyce Hinterding jsou jména z mnoha dalších, kdo se pokoušejí dekonstruovat mýty nevinného technologického pokroku jako zaručené vstupenky do lunaparku blaženého věku lidstva. Uvažují o tom, jaká cesta by z kaše mohla vést ven… Třeba se skutečně podaří zachránit něco z té sýpky, ukrývající to, co v lidské komedii bylo blahodárné… Nejspíš to nebude vůbec lehké, příjemné ani zábavné.

VB: Podobně jako v jednom z minulých projektů Centra pro Metamédia, se v Census volně vracíš k postavě Athanasia Kirchera (1602–1680), muže, který experimentoval s přírodními procesy, a často na jejich základě vytvářel fantaskní teorie, ve kterých se spiritualita a dogmata evropské modernity propojovala s geologickými a přírodními procesy země. V tomto ohledu byl Kircher jistým způsobem spekulativní myslitel, a mě zajímá, nakolik se dá z jeho barokního díla poučit i dnes, co se týká nástrah interdisciplinárního myšlení. Příklad Kirschera nás nutí se zeptat, kde je hranice mezi užitečnou spekulací a formováním různorodých, ale v jádru pseudovědeckých domněnek…

MV: Kirchera spíše zmíňil spíš Zbyněk Baladrán v doprovodném kurátorském textu k výstavě. Já jsem na něho v této výstavě původně nemyslel. Zabýval jsem se touto postavou spíš v 90. letech. Nejsem původně ani historik vědy ani náboženství, ale jen umění, tak moje historické znalosti o baroku jsou povšechné a povrchní. René Descartes současníka Kirchera označil někde za šarlatána, za osobu se zvrácenou imaginací. Descartův vítězný — tedy "rozumný", mechanický, numerický model světa jako hodinového stroje, včetně výher jako byla odluka církve od státu, vědy od náboženství, fyziky od metafyziky, vědy od pseudovědy, zaujal na několik staletí dominantní postavení… Ovšem: v podloží karteziánských koncepcí o světě je uložen ten nabubřelý úsudek, že jediný tvor obdařený duší a myšlením je Člověk. Podle Descarta žádná zvířata nemohou myslet, jsou to jen takové mechanické pohyblivé stroje. Nemají emoce a ani tedy nepociťují bolest. Polyhistor Kircher svět napovažoval za tikající hodinový mechanismus, Bohem vytvořený pro člověka, spíš to bylo podivuhodné divadlo, theatrum plné podivných věcí, zázraků a tajemství.

Kircher vybudoval v římské jezuitské koleji první skutečné Museum — údajně šlo o rozsáhlou sbírku exotických předmětů a kuriozit z tehdy známého světa — což by z dnešního pohledu dovědčovalo jeho kolonialisticky mrzké mravy. Jeho zjitřelá imaginace a zvědavost jej dovedly ke stavbě těch nejpodivuhodnějších fyzických i patafyzických aparátů / vynálezů: hodiny - slunečnici, poháněné a řízené pohybem slunečních paprsků, mluvící sochy, a instalace na odposlouchávání, varhany, na které hraje voda, magnetickou sochu Krista, kráčejícího po vodní hladině ke svatému Petrovi, přístroje na zvracení a mnohé další… mimo tu jeho nejznámější fintu — Laternu Magiku. Objevil, popsal a vydal encyklopedická kompendia o systému mořských proudů, o podzemním světě a vulkanismu, o magnetismu, optice, akustice, zkamenělinách, Číně. Nepodařilo se mu sice vyluštit tajemný Voynichův manuskript, ale mylně vyluštil alespoň egypské hieroglyfy. Byl trochu fantasta, trochu básník, dobrodruh a empirik: v roce 1638 během jeho cesty po Itálii právě soptil Vesuv a Kircher se údajně nechal spustit do kráteru, aby na vlastní oči prozkoumal bránu do tajemného, plutonského podzemního světa. Nevadí, že tak jak jej v knize Mundus Subterreanus popsal, platil jen v jeho spekulativních představách a fantaziích.

Okouzlilo mne, jak mistrně dovedl kombinovat systémy taxonomie a vědeckou erudici s nespoutanou poetickou představivostí. Třeba když „spočítal” příčiny, pádu babylonské věže, stavby, která podle pradávných stavitelů měla dosáhnout do nebe — vlastně k první lunární sféře. Jednak prý proto, že stavitelé nemohli mít dost materiálu, aby mohli stavbu do takové výšky vyhnat. Zadruhé, tak velká a těžká stavba by svojí hmoutou planetu, tkvící asi poněkud vratce uprostřed vesmíru - převážila. Svět by věž uvrhla do planetární enviromentální katastrofy…Fyzikálně je takové zdůvodnění poněkud mešuge. Metaforicky a symbolicky Kircherova dedukce byla vlastně jasnozřivá: převedl do vědeckého traktátu biblický příběh o lidstvu, které se pustilo do ztopořeného pomníku sebezbožštění, protože si chtělo (dávno před vesmírným výtahem) technicky "dosáhnout" na nebesa, kolonizovat vesmír. Tím lidé zapříčinili ekologickou poruchu, vykloubení křehké vesmírné rovnováhy, a nakonec vlastní úpadek a zmatení jazyků. Od doby zhroucení Babylonské věže — i kdybychom ten univerzální jazyk čísel skutečně nadobro ovládli — si spolu nerozumíme a nedomluvíme se na ničem… A možná to tak taky bude?

Rozhovor vedl Vít Bohal.

Miloš Vojtěchovský nemá osobní webovou stránku, takže je jeho životopis nejistý a nestálý, průběžně se v čase i v prostoru proměňuje.