Vojtěch Lahoda  (narozen 1955, zemřel po dlouhé nemoci 2019) je uznáván jako přední znalec dějin i teorie modernismu a avantgardy v českých zemích, případně v Československu. Vysokoškolské studium dějin umění doplněné studiem oboru estetika naznačilo rozpětí jeho budoucího zájmu sahajícího od důvěrného poznání uměleckého díla po dobové myšlení o umění. V prvním období jeho odborné činnosti, během osmdesátých let 20. století, hojně publikoval zejména časopisecké články, zvl. v Umění, a účastnil se na přípravě několika výstav a publikací k nim. Rýsuje se tu mj. Lahodovo zaujetí problematikou kubismu i umění mezi světovými válkami, do budoucna stěžejní.

Další fáze jeho odborného působení souvisí s celkovými proměnami politické a kulturní scény doby. Vojtěch Lahoda se od počátku devadesátých let podílel na intenzivních snahách českého umělecko-historického prostředí rozvinout patřičnou součinnost s mezinárodní komunitou a v tomto rámci prohloubit jak domácí poznání českého modernismu, tak pokračovat i v jeho zahraniční rehabilitaci. K tomu se nabízel zejména fenomén kubismu, zvláště českého (zásadní podíl na publikaci k výstavě Český kubismus, 1991), i jeho klíčový představitel Emil Filla. Jemu Lahoda věnoval mj. zásadní monografii a předtím i poté řadu větších i dílčích studií. Malíř Filla tu vystupuje v mnohosti svých rolí, coby inovátor umění i jeden z předních mluvčích moderní tvorby a nositel jejího étosu v dramatických peripetiích pozdějšího dění. V širší debatě o Fillovi, kubismu a o modernismu obecně Lahoda vycházel z revize někdejších převážně stylových konceptů modernismu ke studiu jeho ikonografie a ze studia jeho „patronace“, jeho mezinárodních konexí i jeho domácích vazeb na starší tradice umění.

Významně se podílel na širší uměleckohistorické debatě o vztazích uměleckých center a tzv. periferií, decentralizaci avantgard i pluralismech a svébytných analogiích v hnutí uměleckého modernismu. Sdílel a rozvíjel také devízu novějšího uměleckohistorického výzkumu vztahů „vysokého a nízkého“ umění — resp. kánonu „krásného umění“ a jeho infiltrace fenomény vizuální kultury. Sem patří mj. jeho zájmy o karikaturu a implikace kinematografie nebo letectví. Příznačný je i Lahodův aktuální podíl na současné podobě výzkumu všestranných vztahů moderního umění a fotografie. Přitom se nevzdal základního typu výzkumu, monografického pojednání umělecké osobnosti, v rozpětí od „klasické“ moderny k české výtvarné scéně po 2. světové válce (Autengruber, Rykr, Černý, Sudek, Fára).

Lahodovou předčasnou smrtí v pouhých 63 letech český dějepis umění přišel o jednu ze svých mimořádných osobností.

zdroj: (https://udu.ff.cuni.cz/cs/ustav/historie-ustavu/osobnosti/vojtech-lahoda/)