John Tylo jsem v roce 2000 pozval do Prahy, aby v rámci probíhajícího projektu cafe9.net v prostoru NOD promítl výběr se svých cestovatelských filmů. Pokoušel se o přijetí svých filmových cestovatelských dokumentů na festivalu v Ji-hlavě, což se mu samozřejmě nepodařilo protože neměl žádného producenta. Na oplátku ovšem do své garáže Družba od začátku 90 let zval řadu českých a moravských ( vedle dalších východo a středo evropských) umělců. Karl byl jedním z inspirátorů myšlenky projektu Ztracená expedice.

V tomto domě v Harrachstalu provozovali moji prarodiče zájezdní hospodu. V létě sem přijížděli hosté z Vídně, přes rok to bylo hlavně místo pro místní dřevaře a povozníky. Všude kolem jsou rozsáhlé lesy a prkna a trámy z místní hraběcí harrachské pily vozily koňské povozy na freistadtské nádraží. Byla to namáhavá práce. V hodpodě si povozníci mohli zahrát karty a vykouřit dýmku. Hospoda v 50. letech 20. století skončila.

Stavení pochází ze 17. století a moji prarodiče ho rozšířili. Dneska je to už 35 let co tady bydlím. V bývalém jídelním sále, který používám jako obývací pokoj i jako studovnu, stojí velká zděná pec. O ní se v zimě můžu opřít, když si znovu a znovu čtu cestopisy Wilfreda Thesigera (viz poznámka). V kuchyni mám velký kachlový sporák se dvěma troubami a nádobou na teplou vodu. V bývalých hostinských pokojích v prvním patře je uložený můj archiv: deníky a fotografie z cest do Somálska, Jemenu, Súdánu, Kazachstánu, Uzbekistánu, Ázerbájdžánu a tak dále. Mám tam taky staré fotoaparáty, krabice s kotouči 16mm filmů, super8 filmů a audiokazety s nahrávkami z cestování vlakem v bývalém SSSR, nebo z cestování metrem v Kyjevě, Moskvě a Paříži.

Nepotřebuju pohodlí, co potřebuju je mít čas na to být sám sebou. WC mám pod jabloní: je to dřevěná kadibudka s kompostovací žumpou. To znamená, že za rok ušetřím kontaminaci výkaly nejmíň 15 m³ pitné vody. Koupu se venku ve vaně ze smrkového dřeva, ve které vydrží voda teplá celou hodinu. Koupu se venku -  v létě i v zimě. Můžu se při tom z vany dívat na hvězdnou oblohu. Občas si zapálím levný kubánský doutník.

Většina zařízení v domě je původní. Mám sice málo peněz, ale také se mi nechce dělat žádné zásadní změny. Na hmotných věcech mi záleží málo. Když něco potřebuju, vždycky to najdu někde z druhé ruky. Jediné, na čem mi záleží jsou moje slamáky a moje náhradní čepele na kosu. Zahradu o rozloze 4000 m² sekám ručně. Trávu kompostuji a kompost používám na zeleninové zahrádce. Co se týče ovoce a zeleniny jsem tady naprosto soběstačný. Všechno si vyrábím sám a jím vegansky. Dneska už se v tom už celkem dobře vyznám. Nedávno jsem připravil sympozium na téma obživa a soběstačnost. A na jaře, v létě a na podzim pořádám kurzy kosení a kurzy naklepávání kosy.

20 let jsem v dědově bývalé garáži na nákladní auto organizoval kulturní akce – až do chvíle, kdy se místním starostou stal jakýsi horlivec, který prohlásil že ta garáž představuje nějaké bezpečnostní riziko. A zorganizoval dokonce velké policejní zátahy, aby mi mohl zabránit v pořádání kurzů lidového tance. Také chtěl můj statek napojit na kanalizaci, i když tu žádné trubky nemám zavedeny. Trvá to už deset let a složka úředních lejster je skoro půl metru vysoká. Ale je to přece můj dům, můj majetek. Nechápu, proč by mi nějaký starosta měl přikazovat, jak mám žít.

Co se týče mé budoucnosti: rád bych se na kole vypravil na cestu kolem světa. Třeba na horských silnicích v Albánii nejezdí skoro žádná auta. Všechen majetek bych měl sebou na nosiči a v brašnách na kole. Spal bych ve stanu a tím bych zároveň vyřešil ten věčný problém: pořád někde ztrácím a hledám klíče od domu. Na cestě kolem světa by mě to už netrápilo.

(6. června 2017)

Překlad z německého originálu: Vom Schaff aus beobachte ich den Sternenhimmel, který vyšel v novinách Der Standard.
překlad Miloš Vojtěchovský
(https://www.derstandard.at)

Poznámka: Sir Wilfred Patrick Thesiger (3. června 1910 Addis Abeba – 24. srpna 2003 Londýn) byl anglický cestovatel, syn britského vyslance v Etiopii Wilfreda Gilberta Thesigera, absolvoval Eton College a Oxford University, během studia vynikal jako boxer. Ve třicátých letech se vrátil do Etiopie, zúčastnil se korunovace císaře Haile Selassie I. a podnikl výzkumnou výpravu do povodí řeky Awaš. Potom pracoval jako úředník koloniální správy v Súdánu a procestoval oblast Dárfúru. Během druhé světové války bojoval proti Italům v Etiopii a proti vichistickým vojskům v Sýrii, byl mu udělen Řád za vynikající službu. Po odchodu z armády žil mezi domorodci okolo řeky Šatt al-Arab, roku 1945 přijel do ománského přístavu Salála, kde studoval život beduínů ve vnitrozemí Arabského poloostrova. Jako první cizinec dokázal pěšky a na velbloudu přejít území bojovného kmene Bait Kathir v poušti Rub al-Chálí do oázy Líwá. Další jeho výzkumy znemožnilo zahájení těžby ropy v oblasti, která se stala uzavřeným strategickým územím. Pak Thesiger žil mezi Sambury u keňského jezera Turkana, ve stáří se vrátil do Anglie a roku 1995 by povýšen do šlechtického stavu. Ze svých cest přivezl sbírku více než třiceti tisíc fotografií, která je does uložena v oxfordském Pitt Rivers Museum. Je autorem několika cestopisů jako Arabian Sands a Marsh Arabs.