Kolektiv Kyzyl Traktor počátkem 90. let založil v Almatě profesor katedry prostorově-strukturální kompozice Vitalij Simakov. Kolektiv se věnuje specifickému uměleckému výzkumu a vycházeli z propojení tradičních kazašských kulturních vzorců se uměleckými strategiemi současného západního umění. Jejich tvorba je označována jako osobitá, původní a autentická. Kyzylský traktor se prosadil nejen v místních podmínkách, ale také v širších mezinárodních souvislostech současného umění.

Názvy a složení členů kolektivu se průběhem doby měnily: první název byl Shymkent Trans Avant-Garde, pak SAA (zkratka pro výraz Salem, čili muslimský pozdrav mír s vámi). Od první výstavy, kterou Kyzyl Traktor uspořádal, skupinu až do své smrti v roce 2012 vedl Moldakul Narymbetov. Mezi členy kteří v posledních letech byli hnací silou patří dnes: Smail Bajalijev, Said Atabekov, Vitalij Simakov a Arystanbek Shalbajev.

Nomádský způsob života jako časté téma umění 90 let, nalezneme ve většině jejich performancí: v jejich performancích se objevují středoasijské posvátné materiály jako dřevo a vlna, plsť  obvyklé v kazašských stepích, doplňují hudební nástroje jako šan-kobyz, dombra a velký buben. V prvních deseti letech jejich performativní praxe se objevují principy prostorově-strukturální kompoziční školy a tradice dervišů, nomádů a Tengri. Každý člen navazoval na poetiku kolektivní tvorby, ale v průběhu let rozvinul vlastní umělecké postupy. V roce 2003 se členové Kyzyl traktoru zúčastnili Pražského quadrienále, kde jsme se seznámili a v roce 2004 se skupinka Ztracené expedice vypravila do Střední Asie, kde se znovu setkala (mimo jiné) také se členy Kyzylského traktoru.

"Umělecká skupina Kyzyl Traktor (Red Tractor) a bývalí členové skupiny Green Triangle se ve své umělecké tvorbě orientovali v národnostních narativech bez ohledu na obvyklé socio-lingvistické rozdělení na kazašské nebo ruské zdroje. Členové obou skupin se zaměřují na témata jako je 'kosmopolitismus' v kombinaci s hledáním národního uvědomění si sebe sama. Jedna z prací Saida Atabekova (člen Červeného traktoru) je například soubor praporů světových zemí, ušité z tradičních kazašských materiálů "korpe". Almagul Menlibajevová (bývalá členka Zeleného trojúhelníku) ve své hybridní umělecké tvorbě využívala tradiční kazašské nebo středoasijské materiály jako plsť a ornamenty (tekemet). Oba kolektivy se zaměřily na dějiny gulagů v Kazachstánu a účastnili se výstavy ‚Archipelago Gulag‘ 2016 v Národním muzeu v Astaně.“

viz: Diana T Kudaibergenova: Punkový šamanismus, revolta a rozpad tradičního propojení: Vlny kulturní produkce v postsovětském Kazachstánu, 2017

---

Moldakul Narymbetov (narozen 1948 v Glaba-Sai v jižním Kazachstánu, zemřel v roce 2012) žil a pracoval v Šimkentu a Almatě a byl jedním ze zakladatelů Kyzyl Tractoru. V roce 1974 absolvoval Taškentskou uměleckou školu Benkova a v roce 1990 fakultu grafiky na Kazašském státním pedagogickém institutu Abay. Od roku 1977 vystavoval na více než čtyřiceti mezinárodních výstavách a dále vedl Školu současného umění. Mezi jeho poslední výstavy patří samostatná výstava v Erarta Museum of Contemporary Art v Petrohradě (2018), v Národním muzeu Republiky Kazachstán v Astaně (2017) a ve Státním muzeu umění Republiky Kazachstán v Almatě (2012). Skupinové výstavy zahrnují Thinking Collection Telling Tales, v New Jersey (2018), Face of the Bride v Perm Museum of Contemporary Art (2012), Pražské Quadriennale (2003), nebo No Mad's Land v Haus der kulturen v Berlíně (2002).

---

Said Atabekov (1965 v uzbekistánském Bez Tereku) je důležitá osobnost dnešní umělecké komunity Střední Asie. Vystudoval Šimkent Art College, kde pak zůstal jako učitel a pořádatel výstav umělců. Byl zakládajícím členem Kyzyl Tractoru, který využil perestrojky k experimentům s narativem mezinárodního modernismu. Atabekov prožil několik vln společenských a politických proměn v teritoriu, kde se prolínají nejméně čtyři mocné ideologie – kočovnický panteismus, ruský, východní, islámský a západní kapitalismus. Jeho dílo zkoumá konflikt a dopady často antagonistických kulturních vzorců. Například video "Bosphorus Prayer" (2007) předvádí novou podobu rituálu, kombinující křesťanská i muslimská pohyby modlitby. Fotosérie "The Way to Rome" (2001), ironicky odkazuje na cesty Marca Pola, zachycuje projevy globalizace, například tank na pozadí západních symbolů smrti, vzpomínek a profitu a obchodování s heroinem. V "Neon Paradise" (2004) postava neo-šamana pokleká a uklání se před automatickými dveřmi, čímž je aktivuje a reaguje tím na jejich opakované otevírání a zavírání: tento zdánlivě komický výjev je ostrým komentářem k uctívání, ke stereotypům a myšlenkám pokroku a modernity. Šamanský plášť, který si během performamcí Atabekov obléká, odkazuje na téma migrace, hegemonie a opakované kulturní kolonizace. Je oživením tradicí obleků kočovníků a je tvoří jej kombinace z místních výšivek, sovětských a amerických vojenských látek, tištěných sloganů a orientálních látek. Instalace "Flags" (2006) zahrnuje kočovnické přikrývky, které jsou vyzdobeny symboly evropského nacionalismu a z látek potištěných arabeskami; "Made in Chinizkhan/New Uniforms for the US Army" (2007) je oboustranný kabát jako alternativa k armádní kamufláži nebo k místním vzorům. Said Atabekov je oceňován za svoji poezii, hloubku a odvahu uměleckého projevu, posouvání hranic a hledání nových perspektiv v kontextu transkultur a za podporu tvorby mladších generací.

---

Smaïl Bayaliyev (narozen v roce 1952 ve vesnici Iskander v bývalé oblasti jižního Kazachstánu nyní patřící k Uzbekistánu) vystudoval Taškentský institut umění. Od roku 1981 žije a pracuje ve městě Šimkent v Kazachstánu, kde se zapojil do formování  Kyzyl Tractoru. Uměleckou cestu zahájil malbou a koláží a postupně rozšířil své nástroje o umělecká díla pro veřejný prostor, performanci a intermédia. Bayaliyevovo umělecké dílo kde se objevuje často středoasijský druh vlny kašma, je zaměřeno na klasická i místní témata, zobrazení zátiší, koní a nomádské tradice, zakódováné v současnosti. Autor nalezl osobitý způsob dekonstrukce a přehodnocení starých témat. Jeho sochy koní jsou často syrové, pokud jde o jejich původní funkci a moderní společnost odhalují ontologickou neúplnost těchto zvířat. V další sérii se Bayeliev inspiroval suprematismem, surrealismem a kubismem a západní směry včlenil do kontextu středoasijských řemesel a motivů. Jako aktivní člen Kyzyl Tractoru se zúčastnil sedmého bienále v Taškentu, quadriennale 2003 v Praze, ARTBAT FEST 8 a mnoha dalších místních i mezinárodních výstav.

---

Arystanbek Šalbajev (narozen  v roce 1959 v oblasti Keless v jižním Kazachstánu) se po absolvování Institutu umění a divadla v Alma-atě v roce 1984 vrátil do Šimkentu, kde začal působit na škole Kasteyev jako pedagog a kde se setkal s Vitalijem Simakovem. Šalbajevovo dílo je typické propojováním oborů malířstí, grafiky, instalace, videa a performance. S téměř vědeckou metodikou vykazuje silné konceptuální vizuální aspekty. Umělec si všímá absurdních rysů současné společenské, kulturní a ekonomické situace v Kazachstánu, stejně jako dějin a jejich mytologických souvislostí. Série, souhrnně nazvaná Bumerang ukazuje sebedestruktivní rysy kazašské ekonomiky, založené na exploataci přírodních zdrojů. Arystanbek se zúčastnil řady samostatných i skupinových výstav v Kazachstánu, Velké Británii, České republice, Francii a Španělsku a jeho dílo je zastoupeno v místních soukrmých i veřejných evropských sbírkách. Arystanbek se zúčastníl kolektivní výstavy umělců v Moskvě Nomads; přehlídky současného kazašského umění ve francouzském Štrasburku Life is a Legend; nebo festivalu ArtBat v Almatě v Kazachstánu.

---

Vitalij Simakov se narodil v roce 1954 v Baškortostánu. V roce 1983 promoval v oboru výtvarné umění na Národním institutu umění v Ufě a brzy se přestěhoval do Šimkentu kde vyučuje na katedře prostorově-strukturální kompozice kde vznikla skupina Kyzyl Tractor. Simakovův vliv byl podstatný pro akademický kontext aktivity Kyzyl Traktoru byl aktivním účastníkem jejich performancí během 90 let. Později se soustředil spíš na výuku a vedení kolektivu předal Moldakulovi Narymbetovovi. Spolupracovali až do Moldakulovy smrti v roce 2012.