Oldřich Janota vystupoval v Plasích opakovaně: v roce 1992 spolupracoval s Lubošem Fidlerem, ve stejném roce nahrával se skupinou CD Jiná rychlost času, v roce 1993 se stejnou skupinou vystupoval na festivalu, v roce 1998 hrál s Lubošem Fidlerem a Štepánem Pečírkou (skupina PAN).

---

Oldřich Janota (narozen 1949 v Plzni) je hudebník, básník a vydavatel. Do české semioficiální hudební scény vstoupil v polovině 70.let. Hrál se skupinou Mozart K a paralelně vystupoval v písničkářské poloze s kytarou a imaginativními texty i hudbou. V roce 1983 se spojil s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem (CD High Fidelity), následně s Irenou a Vojtěchem Havlovými. V roce 2000 vyšly záznamy vystoupení s kytarou ze staršího období na CD. V roce 2003 vyšlo dvojCD s reprezentativním výběrem koncertních nahrávek Mozart K u nakladatelství Spojené nádoby. Janota publikoval fejetony v tisku, jeho sbírka poezie Kytaru s palmou (texty písní) vyšla v roce 2015. Napsal operu KOZA o levorukém univerzu.

fragment z disertační práce Pavly Jonnsonové: Mýty české hudební alternativy, Praha Univerzita Karlova, 2014:
Oldřich Janota představuje v rámci alternativy větev hermetickou, tedy úmyslně používající obtížně srozumitelný, esoterický, spletitý symbolický jazyk, přístupný jen malému okruhu zasvěcenců (Petráčková aj., 1998: 288).
Ztělesňuje archetyp Herma jak ve své životní filosofii, tak ve své tvorbě. Příznačné je, že v roce 1999 získal v rámci alternativního ocenění Žlutá ponorka – cenu za životní dílo "Muž, který prochází zdí" (Slabý, Slabý, 2001: 461).
Tak bývá označován Hermés. Je to Ten, který prochází zdmi, jak nám ho ukazuje Hymnus na Herma: Sklouzává napříč po závoře, podoben podzimnímu vánku, jako mlha. Je přítomen u bran, ale sídlí také u vstupů do měst, na hranicích států, na křižovatkách či podél stezek, kdy vyznačuje cestu. (Vernant, 2004: 10).
"Jenom jsem chtěl poznamenat, že ten tvůj Hermés skutečně k něčemu odkazuje. To jsou ty souvislosti, co nalézáme, byť vrhem kostek. Vrh kostek je v lidským životě stejně významnej jako promyšlená logická analýza. Souvisí s osobnostním rysem každýho z nás, jakou cestu použije. Někdo použije sílu, a to může být jeho určitý rys, který může z vnějšku vyvolat pocit, že jde o násilí. Já k tomu ale přihodím ten svůj kamínek, když Hermés tedy, jak v práci uvádíš, souvisí s těma oblázkama, tak že to tvoje používání symbolů v této práci určitě má širší význam. Třeba násilnej, jaks říkala, jenže ještě i ten mimovolnej, pro autora třeba neviditelnej, ale typickej" (Rozhovor s Oldřichem Janotou).

Oldřich Janota v roce 1975 dokončil studia žurnalistiky na Karlově univerzitě v Praze. "Začínalo to ještě v pohodě, kdy tam doznívaly šedesátý léta, byl tam ještě třeba Machovec a Nakonečný. Přesně v polovině studia to skončilo, všechny vyházeli. Skončil jsem to zcela formálně a nikam už jsem nenastoupil, protože už jsem měl průšvihy s policií" (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). Krátce pracoval v Albatrosu v dětské redakci, ale poté, co byl vyzván ke vstupu do SSM a ROH, se rozhodl odejít a pracovat v zaměstnáních, které mu poskytnou svobodu jako noční hlídač, roznašeč tisku a poštovní doručovatel (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). Celý život se pak věnoval hudbě. V jeho tvorbě je zřetelných několik inspirací, které vytvořily alternativní hermetický styl: z kořenů tvorby autodidaktický přístup k hudbě, folkové začátky a jejich pozdější přesahování a vliv Radlic, kde žil; z duchovních inspirací antroposofie a archetypální příběhy; z hudebních inspirací minimalismus a průnik sudých a lichých rytmů.

Autodidaktika jako záruka originality

Janota se naučil hrát sám podle příručky kytarových akordů, kterou si koupil. Ve volném čase psal písně. V rozhovoru pro Melodii k tomu řekl, že jeho skladby ztvárňují existenční frustrace nočního hlídače a kolportéra PNS, který touží dotknout se hvězd. "Žádné umělecké vzdělání nemám. Jsem samouk. K muzice jsem se dostal až na střední škole. Obdivoval jsem Beatles, a tak jsem se snažil něco zabrnkat na kytaru. Myslím, že jsem značný antitalent na spoustu věcí, nejen na hudbu. A protože mi to nešlo napodobit, zatímco ostatní kluci, co uměli hrát na kytaru, tak vždycky dokázali ty akordy napodobit a zahráli to přesně jako Rolling Stones. A já jsem z nouze začal dělat vlastní písně, protože jsem neuměl ty pořádný. Takže neschopnost jako východisko tvorby. Nazval bych to s odstupem celoživotním krédem, neschopnost jako životní východisko. Člověk je hozen do vody, protože je neschopen něco pochopit a vykonat. Musí to nějak přetvořit, transformovat, aby to pak z něj vypadlo jako něco takzvaně jeho" (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). Autodidaktická metoda hry na kytaru i zpěvu, zcela v duchu manifestu Úkoly české alternativní hudby, byla na počátku Janotova osobitého stylu. Vyšel sice z poetiky Donovana a Dylana, ale zároveň si vždy uchoval neschopnost napodobovat vzory. Nebýt derivativní patřilo mezi první zákony alternativy. (Průzračný rybář vědomí (S. Neuman, Melodie, 11/1989).

Folkové kořeny a jejich přesah

Začal vystupovat v klubech a na festivalech se svými písněmi jako folkový zpěvák. Z výletu za sestrou do Paříže v roce 1973 si přivezl dvanáctistrunnou japonskou kytaru, která ho zaujala především svými alikvótními možnostmi. Přes nezařaditelnost stylu se stal v sedmdesátých letech velmi úspěšným na folkové scéně, jeho koncerty byly vyprodány a na festivalech byl odměňován jásotem. Z pozice, získané na folkovém poli, se později těžko vymaňoval a folkové publikum nedokázalo jeho přesahy přijmout. Jak bylo zmíněno v úvodní definici alternativy, folk pro jeho tradicionalistický obsah nelze považovat za alternativu: "Folk rostl z tradice. Byl alternativní v tom, že přinesl individuální poetický i filosofický vyjádření moderního člověka v podání jednotlivce. Folk umožnil jednotlivci vyjádřit se hudbou a písní filosoficky, aspoň ten anglosaský folk, jedna jeho podoba. Tady ze začátku ty dva vůdcové toho českýho, Hutka a Merta, to na nich hodně bylo vidět. Když budeme uvažovat, jak český folk vznikl, tak si vybavím Jardu Hutku a jeho Pravděpodobné vzdálenosti, to je vyloženě filosofický traktát. Jediná alternativnost byla v tom, že to šlo proti proudu oficiální kultury, ale jinak vyloženě jako uměleckou alternativu bych to nebral". (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). V roce 1975 Janota vytvořil duo s písničkářem Jakubem Nohou. Postupně se k nim přidal kytarista Bohouš Sýkora, baskytarista Georgij Štilianov a bubeník Martin Rychta a v roce 1977 vznikla folkrocková skupina Pentagram, se kterou vystoupili na osmých Pražských jazzových dnech v roce 1978 (Slabý Slabý, 2002: 461). Jak uvidíme i dále, Jazzová sekce fungovala jako katalyzátor vývoje českých hudebníků. V letech 1979 – až 1981 Oldřich Janota vystupoval se skupinou Mozart K (pojmenované podle cukroví Echte Salzburger Mozartkugeln) se saxofonistou Janem Štolbou a hráčem na elektrickou kytaru a sitáristou Emilem Pospíšilem, Milošem Vojtěchovským na harmonium a mandolínu a Miroslavem Kodymem a Martinem Rychtou na bicí. "Podivné složení bylo důsledkem toho, že kapela vznikla na základě osobních vazeb, setkání se spřízněnými dušemi. To bylo charakteristické pro všechna seskupení, jichž jsem se zúčastnil. Nikdy jsem nepracoval tím způsobem, že když potřebuji, zavolám třeba nějakému šikovnému basistovi. Chtěl jsem se setkávat s lidmi, se kterými absolvuji kus životní cesty a budu s nimi sdílet stejné hodnoty. V Mozart K pro mě Miloš Vojtěchovský i Jeník Štolba byli důležití zejména jako lidé, až potom jako muzikanti (Rozhovor Ondřeje Bezra s Oldřichem Janotou, Lidové noviny). Jejich tvorba se dále posunula za hranice folkových tradic, především díky zvuku harmonia, minimalistickému stylu hraní na kytaru a dalších ozvláštňujících prvků jako přednatočené zvuky. Ty pozůstávaly například z nahrávky telefonního automatu (je nula hodin nula minut), zvuku hracích automatů, kombinaci rozhlasové rušičky a gumového káčátka. Vyšla na 2 CD pod názvem Spojené náhody v roce 2003 (Slabý Slabý, 2002: 461).

Duch místa

Vedle setkávání se spřízněnými dušemi kladl Oldřicha Janota také velký význam na místa, kde žil. V té době bydlel v Radlicích, jejichž mýtický charakter vylíčil v písni Měsíc nad Radlicemi. "Dodnes zůstaly Radlice pro mě určitou lokalitou, i když se úplně změnily. Jak se všelijak píše ten osud, ta waldorfská škola, kam moje děti chodily celý léta, tak to je ve starých Radlicích. Já jsem se léta živil tím, že jsem na kole rozvážel noviny a tadyhle jsem jezdil celá léta kolem skladu s velkou brašnou s novinama a vlastně po roce 1989 tam byla ta škola antroposofické pedagogiky. Takže je to strašně zajímavý, co je v tý písni Měsíc nad Radlicemi. Je takový magický obraz toho místa. Takže tam se to opravdu propojilo se životem. A tady jak je verš "a jen strážný zvonek na závorách nad ústavem hluchoněmých klinká", tak ten přejezd je tam dodnes" (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). Po roce 1989 vznikla v Radlicích waldorfská škola, do které posílal děti, a se kterou spolupracoval na projektech eurytmie. Fascinovalo ho osudové prolínání. Eurytmie (z řeckého krásný rytmus) je metoda, vyvinutá antroposofem Rudolfem Steinerem a Marií von Sivers na začátku 20. století jako součást výukového programu waldorfských škol. Janota o ní v rozhovoru dále řekl: Ona je ta eurytmie taková strnulá, ale Steiner byl velmi hluboká, zajímavá postava. Co pak jeho žáci, to už nehodnotím. On jim dal směrnice a ty žáci to rozpracovávali, a je tendence všech žáků přijmout poučku a pracovat s ní strnule. Zakladatelé bývají naopak právě otevření. Takže zakladatelé vynikají otevřeným myšlením, zatímco žáci vynikají tím, že se snaží úzkostlivě držet všech těch střípků, co zapsali od svýho učitele, a tím to zkostnatí a zmrtví. A eurytmie je krunýř formy, který převážil nad tím hezkým. Nejvíc se mi líbila v podání dětí, protože děti to nikdy pořádně nezvládnou a vnesou do toho chaos a nezvladatelnost. A najednou přijde okamžik, kdy ta forma, která když ji předvedou dospělí, tak je od A do Z narýsovaná a je strnulá, je u dětí převážně chaos. A v jistých okamžicích se náhodně v té chvíli chaosu forma vynoří, vykoukne. U dětí se mi to líbilo moc, a proto jsem spolupracoval s děvčatama, jestli bychom tento svět nevytvořili podobným chaotickoformálním způsobem, kde by se ty hezký věci potkávaly. (Rozhovor s Oldřichem Janotou )

V domě, kde bydel zkoušeli v polovině sedmdesátých let The Plastic People of the Universe. V radlické zkušebně byl proveden policejní zátah na PPU a byt Oldřicha Janoty byl také prohledán: Bylo to asi řízením Božím, ale při domovní prohlídce materiály, které by mě do průseru dostaly naprosto definitivně, policajti záhadným způsobem vynechali. To by byl konec. Je na tom zajímavý, že v tom domečku jsme žili a tam byla ta proslavená poslední zkušebna Plastiků před jejich procesem v roce 1976, že my jsme zkoušeli vedle. Tehdy jsem hrál s Jakubem Nohou. My jsme se scházeli v jedný místnůstce a oni měli druhou místnůstku. A pak přijelo policejní komando a udělali domovní šťáru, kdy odvezli, co mohli. Neprolínali jsme se, ale znali jsme se a oni slyšeli přes stěnu, co hrajeme. Tenkrát Pepa Janíček, když slyšeli, co hrajem, řekl, no, to hrajete strašně archaicky. S Kubou Nohou jsme hráli takový písničky, řekl bych west coast. Takže tehdy chlapci nacvičovali, dodnes se mi to od nich líbí nejvíc, Egon Bondy Happy Hearts Club Banned. Tam se propojila ta bondyovská úsečná filosofie čínsko česká zvláštní a zároveň s tím dusavým undergroundovým. V těch schválnostech. Naivita jako prostředek zenového buddhismu, když to hodně přeženu. (Rozhovor s Oldřichem Janotou ).

Janotově skupině, která se snažila přiblížit harmoniím skupiny Crosby, Stills, Nash a Young, možná v té době ještě chyběla proslulá inovativnost The Plastic People of the Universe, ale měli stejné vzory, například CD Trout Mask Replica od amerického avantgardisty Captaina Beefhearta (Rozhovor s Oldřichem Janotou). V té době se Oldřich Janota seznámil s minimalismem, především v podobě hudby Philipa Glasse. Zároveň začal pracovat s různými laděními kytary.

Ladění a minimalismus

"K přeladěný kytaře jsem došel velice hezky. Syn Mikoláš byl úplně malej a ještě nechodil a přelezl si ke kytaře. To je s ním celá anekdota: měl jsem kompletní Einstein on the Beach – to nádherný, čistý raný Glassovo dílo, tři vinyly v krásným obalu. První zásah Mikolášův byl úžasnej, měl takový ostrý rýtko a LP Einstein on the Beach hezky konceptuálně zpracoval, všechny tři desky. A jestli pamatuješ, co to bylo za vzácnost. Dlouho jsem na ty disky zíral. Další zásah byl takovej, že si hrál s kolíčkama od kytary, co tam ležela na zemi. A já když jsem pak na tu kytaru zabrnkal, tak se mi líbilo, co tam vzniklo za ladění. Jenom jsem to doladil a tohleto náhodně vytvořený ladění tím malým dítětem se stalo výchozí pro další období" (Rozhovor s Oldřichem Janotou ).Otočení kolíčků malým dítětem Oldřich Janota vnímá mýticky, jak je pro něho jako Herma typické. Jednotlivé momenty všedního života mu vždy přinášely poselství, kterou cestou se má vydat: byly pro něj zjevením vůle bohů. V rozhovoru popsal, jakým způsobem se minimalismus a ladění kytary podílelo na vzniku jeho originálního stylu: To je pořád, jak už jsem říkal na začátku, že okultismus a mýty nejsou jen knižní výrazy, ale zjevujou se ve skutečnosti a tu skutečnost tvořej a my ten příběh žijem. Že to probíhá úplně obyčejně, že to nemusíme dávat na antickou scénu, kde to působí trochu odtrženě, ale v tý nejdrobnější každodennosti. A ty pramínky se splétaj a pak z toho vyroste nějakej svatej grál, když to nazvu symbolicky, kde už je to vidět, že už je to mýtus. Ale ono to přichází mnohem nenápadnějc. V antických mýtech se bohyně převleče za žebračku a jde k lidem, a takhle k nám mýty přicházejí do našeho života. Nejprve je nepoznáme. Takže na tomto konkrétním případě je vidět, jak se v tom období několik věcí propletlo, včetně malého syna, který točil kolíčkama. Nebo jakoby to bylo v nějaký antický hře, kde bohyně rozhodne a pošle malé dítě, které pootočí kolíčkem kytary (Rozhovor s Oldřichem Janotou )

Zpracování mýtické podstaty života, antroposofie a eurytmie

Řada Janotových hermetických mýtických písní jako Bitva na Tursku nebo Sedm havranů ukazuje na archetypální charakter současného života. Janota viděl, že se příběhy z legend a pohádek opakují i v našich životech, a toto svoje zjištění vtělil do svých skladeb. Tyhle texty [ ] se staly mezi lidma nejoblíbenější. Možná se jim líbily ode mě umělecky, ale myslim, že je hlavně zasáhl ten archetyp, mýtus, do kterýho pronikli pomocí písně. Mýtus, který zažívají v současnosti podaný srozumitelným způsobem, to, co my žijem (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). Janota je spřízněn s antroposofií Rudolfa Steinera, rakouského filosofa a esoterického pedagoga. Jeho děti navštěvovaly waldorfskou školu, založenou na Steinerových myšlenkách, a Janota se školou umělecky spolupracoval. Připravoval s dětmi eurytmické programy. Steinera můžeme stejně jako Janotu připodobnit k Hermovi; také usiloval o propojení světa duchovního s každodenním. Kromě archetypálních příběhů inspiroval Janotu také okultismus nebo antroposofie. Eliade se domnívá, že Hermés bude stále použitelný jako exemplární obraz okultních poznání; Oldřich Janota k tomu poznamenává: Na životní cestě mě tyhle věci nejenom zajímaly, ale i směrovaly, a dodnes je to stále výraznější i v tvorbě. Nemusí se zrovna použít slovo okultní. Okultní má různý významy. Jednak jeden nepříjemnej, ale pak i docela neutrální významy. Je zajímavé, že mě život vtáhl do prostředí antroposofického. Ne do antroposofických kruhů, tam jsem nezapadl vůbec, ale do waldorfského školství skrze děti, a že to proběhlo přes hudbu. A je zajímavé, jak se splétají příběhy přes cestu. Hledal jsem někoho, kdo by měl zájem dělat něco pohybově. Před rokem osmdesát devět jednou na pískovišti jedna maminka říkala, že má kamarádku Jiřinku Lexovou, a s tou jsme začali zkoušet. Měli jsme jet do Německa a Jiřinčina kamarádka nám udělala překlady do němčiny. A pak přišel osmdesátej devátej a s ním waldorfská škola. Ta je celá založená na okultním učení Rudolfa Steinera a Jiřinka se tam stala učitelkou eurytmie a Jitka Bachmanová, která nám překládala texty, se stala třídní učitelkou, ke které chodil můj syn Sebastián osm let. Tak jenom chci říct, že to okultní skutečně funguje, a nejen ve formálních knihách a formálních pěstováních jako způsob nauky, se kterým se člověk setkává studiem nebo v kroužku praktikujících, ale přímo utváří život, splétá ho zespoda ze zcela všedních události (Rozhovor s Oldřichem Janotou )

Průnik lichých a sudých rytmů.

V roce 1979 slyšel Janota na Pražských jazzových dnech skupinu Švehlík. Jeho vztah k rockové hudbě byl do té doby záporný, připadala mu příliš mechanická (Rozhovor s Oldřichem Janotou).Tam poprvé pocítil spřízněnost s rockovými muzikanty, především Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem. Když jsem slyšel Luboše Fidlera s Pavlem Richterem, bylo to nějaký jejich vystoupení na Jazzových dnech v Lucerně, myslím, že ještě hráli s Vlastou Markem, nevim, jestli se to tenkrát jmenovalo Stehlík nebo Švehlík, slyšel jsem tam, že hrajou muziku, která je mně velice blízká, oproti tomu, co jsem znal z šedesátých let, kdy mně rocková hudba nevyhovovala. Já bych to nazval pravoúhlé. Ne že bych to chtěl hodnotit umělecky. Jde o to, že vnitřně psychicky je ti ten svět cizí prostředkama, který používá. Ty lidi se ve světě pohybují nějakým jiným způsobem. A jedna z takových velmi jednoduchých věcí, který bych z dnešního pohledu řekl, že mně nevyhovovalo, byla jistá jednotvárnost, mechaničnost, která v rocku vládla, ne samozřejmě všichni, ale mně otevřely cestu k hudbě všechny takový ty lichý rytmy. Jednoduchá, primitivní věc. Pětičtvrťovej takt. A všechny další, a pak teprve jsem zjistil, že vlastně prolínání sudého a lichého rytmu je pro mě zajímavý. Že to je jako dva světy, sen a bdění, sen bych pojmenoval lichý rytmus, a sudý bdění. A pak je tu ten strašně zajímavý okamžik, kdy se to prolíná, kdy tam vzniká ještě něco na třetí. Takovej zvláštní moment, něco mezi. Vlastně tenkrát v Lucerně ti kluci už měli jiný vzory než dřevní světový kapely z šedesátých let. Byl to novej svět, do kterýho jsem si hrozně moc přál vstoupit, protože jsem cítil vnitřní blízkost, jako že se člověk přibližuje k sobě (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). Nalezení onoho zvláštního momentu, kdy se prolínají dva světy, znamenalo, že Oldřich Janota dokončil vytvoření hermetického tvůrčího principu a rozhodl se s ním pracovat. Shrnuji, že pozůstává z autodidaktičnosti, citlivosti k rezonanci zvuku a geniu loci, zvláštního ladění a minimalistických postupů, používání přednahraných zvuků, práce s mýtem, antroposofií, a průnikem lichých a sudých rytmů. To byla ideální pozice, ze které vyzvat členy Švehlíku ke spolupráci:

Práce s hermetickým stylem

Projekt Džafiri je vrchol Janotovy tvorby ve smyslu hermetické experimentace a hledání nových forem. Po roce 1984 se Janota uchýlil do ústraní (Slabý-Slabý, 2001: 461), a když se navrátil na scénu, jeho tvorba se zredukovala na minimalismus, který se rozkošatěl až v devadesátých letech při jeho spolupráci s manžely Irenou a Vojtěchem Havlovými a jejich violami de gamba. Práce Džafiri byla zdokumentována nakladatelstvím Indies Records, které vydalo v roce 2001 dvojkompakt High Fidelity obsahující nahrávky z roku 1984, Pleteš z koncertu z Purkyňových kolejích v Brně a Něco za sebou z pražského klubu Petynka. Spolupráce Oldřicha Janoty s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem začala takto: High fidelity bylo svého času označení přístrojů zaručujících "vysokou věrnost zvuku". Vtípek byl nejen v tom, že technika, kterou jsme používali, byla nekvalitní (zato dostupná finančně), ale v tom, že ona "věrnost zvuku" nespočívala v technologii, nýbrž v oddanosti zvuku, ať se projevoval hvízdáním větru či praskání gramofonové desky – tedy v oddanosti zvuku bez rozlišování mezi tzv. "parazitním" a "ušlechtilým" (Oldřich Janota). Luboš Fidler setkání s Janotou líčí v seriálu ČT Bigbít  jednoznačně: Já jsem měl toho rámusení s Mikolášem [Chadimou] plný zuby. A tak když se objevil Oldřich, jakožto člověk a duše, tak to bylo velice jednoduchý, já jsem pak ještě na nich byl v Baráčnický rychtě. Hráli společně s Drvotou, kterej ještě v tý době neměl Babalet, a potom jsem si říkal, že je zkusím oslovit, konkrétně jsem našel spojení na Pavla Richtera. Ten pustil moje nahrávky Lubošovi Fidlerovi. Oni byli tenkrát takový jistý druh dvojčat, měli v sobě něco nesmírně podobnýho v hudebním cítění. Zvláštní svět, kde byli jako ryba ve vodě. To mi bylo velmi blízký. Luboš Fidler, jak vím od Pavla Richtera, se o mé hudbě vyjádřil přezíravě, protože jsem tenkrát měl písničky, co jsem hrál s Mozartem K. Jemu přišlo, že ty písničky jsou hodně poplatný vidění šedesátých let, už archaický model. Ale zároveň v tý době já už jsem tam měl takový ty písně na přeladěnou kytaru, Stavy vody a Žlutý kopec a Neviditelné věci. A ty když Pavel pustil Lubošovi, tak Luboš změnil názor. Takže z folkovýho dědictví ne, ale ty, co jsem otevřel tou přeladěnou kytarou (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). Členové skupiny Švehlík Pavel Richter, experimentující elektrický kytarista a český novátor na poli přednahraných smyček a živé práce s gramofonem, a jeho duchovní hudební druh Luboš Fidler, baskytarista a tvůrce domácích nástrojů se shodli, že Janotovy písně si zaslouží jejich avantgardní doprovod. Kromě zmíněných technik zapojili také tzv. scratching. Tehdy byla velká posedlost, velký objev, scratching, s tim přišli Pavel s Lubošem, že se dá pracovat na gramofonu s deskou ručně. Tak vznikla Červená Karkulka, to byla pohádka na vinylu, která je zahraná pozpátku a zpomalovaná. Celá ta skladba je zahraná na vinyl s pohádkama. A druhá věc byly smyčky z magnetofonových pásků, že se ustřihl kus pásku a slepil se. Ta nekonečná smyčka je kouzelná věc, dneska se to používá mnohem jednodušeji elektronicky. Vlastně z čehokoliv, co takhle spojíš, vznikne krátkej motivek a vždycky začne nějak fungovat. Může to bejt protivný nebo příjemný, ale, to je na smyčkách zajímavý, vždycky to něco udělá, protože vznikne naprosto netypický hudební útvar, který si vytvoří svůj vlastní rytmus, pokud to nestřihneš absolutně přesně a teprve když to poslechneš po několikátý, tak začneš chápat ten rytmus tý smyčky. Kterej se nedá vůbec spočítat. A na těch smyčkách bylo nejzajímavější, aspoň v tom období, co jsme s nima začali, tak byly všelijaký parazitní jevy. To, co by normálně na nahrávce vadilo, třeba škrábanec na vinylu, na smyčce tenhleten lupanec vytvoří rytmickej moment, kterej opakováním najednou začne tvořit tu délku taktu a vlastně se stane nejdůležitější hybnou silou tý skladby. To může bejt třeba nějakej přeřek, nebo falešnej tón. Veškerý parazitní chyby se pak na smyčce stávají tím nejzajímavějším. Vlastně nejnudnější jsou smyčky, kde je hudební materiál velmi dobře uspořádán. Ten pořád nějak čteš, ale když do toho pronikne ta náhodnost, jsem byl naprosto šťastnej. Vůbec jsme nezkoušeli, všechno šlo z pocitu, a cítili jsme se hodně dobře. (Bigbít) Trio se pustilo do experimentování, které líčí Oldřich Janota v Bigbítu takto: My jsme prošli během několika měsíců rychlým vývojem, do kterýho byly zapojený pokusy s elektronikou. Chlapci v té době už zručně ovládali umění smyčky. Na B43 se rozstřihla páska a ta se nechala běhat přes různě rozestavené sklenice na stole. (Bigbít) tak ta smyčka se stává zajímavou. Aspoň nám to tehdy tak připadalo (Rozhovor s Oldřichem Janotou ).

Problémem bylo zařazení Janoty jako folkového hrdiny, a tudíž vystupování na žánrových koncertech a festivalech. Folkové publikum ale pro alternativu nemělo nejmenší porozumění. Nepřijetí nového stylu Oldřicha Janoty v mnohém připomíná kritické vnímání odklonu Boba Dylana od ryzího žánru folku k rockové hudbě. Oba byli na festivalech vypískáni: No a s tím jsme vylezli na Folkovém kolotoči v Břeclavi. Památné vystoupení. Dva magnetofony, tam se pouštěly smyčky, a gramofon, tam se pracovalo s vinylem. Obecenstvo pískalo jak jeden muž a vlastně z dnešního pohledu si říkám i právem, protože ty lidi tam na to nepřišli. Obtěžovalo je to. Myslím, že i Jirka Černý, který to uváděl, měl taky co dělat, aby se udržel v rámci slušného chování. Co je v těhle situacích nepříjemný, je, že si to lidi vykládají, že se jim posmíváš. Že děláš nějaký naschvál (Rozhovor s Oldřichem Janotou).

Oldřichovi Janotovi šlo především o předání svědectví o přesunech mezi světy, tedy Hermovo poselství. Zajímaly ho momenty, které později rozvinul ve své práci se steinerovským konceptem eurytmie. Momenty, kdy se stanou pravdou protichůdná sdělení, momenty, kdy platí zároveň to i ono. Svět prolínání sudých a lichých rytmů jako model prolínání snu a bdění mu umožňoval tuto filosofii vyjádřit. "A pak teprve jsem zjistil, že vlastně prolínání sudého a lichého rytmu je pro mě zajímavý. Že to je jako dva světy, sen a bdění, sen bych pojmenoval lichý rytmus, a sudý bdění. A pak je tu ten strašně zajímavý okamžik, kdy se to prolíná, kdy tam vzniká ještě něco na třetí. Takovej zvláštní moment, něco mezi. Vlastně tenkrát v Lucerně ti kluci už měli jiný vzory než dřevní světový kapely z šedesátých let. Byl to novej svět, do kterýho jsem si hrozně moc přál vstoupit, protože jsem cítil vnitřní blízkost, jako že se člověk přibližuje k sobě (Rozhovor s Oldřichem Janotou).

Smyčky Pavla Richtera a avantgardní hra Luboše Fidlera umožnily Oldřichu Janotovi vytvořit ideální podmínky pro hermetickou hru, spojující nespočitatelné rytmy smyček a minimalistických rifů kytary. Dobrou ukázkou hermetického stylu Oldřicha Janoty z období spolupráce s Džafiri je nahrávka Čekání z roku 1984 z Purkyňových kolejí v Brně. Začíná krátkou předehrou, ve které Janota hraje na akustickou kytaru sestupné akordy, vzdáleně připomínající slavné Stairways to Heaven od britské skupiny Led Zeppelin, doprovázen kvílením dlouhých echovaných tónů Richterovy elektrické kytary a do nich se ozývajících přednahraných šouravých a skřípavých zvuků. Ty vytvářejí přízračnou snovou atmosféru pro děj písně. Sloka je zpívána pomalu, hlubokým hlasem: V noci nás budí skřípání schodů,/ místnost se propadá do černých bodů./ Ten podivný nájemník podniká túru,/ šoupá se o stěny a míří vzhůru. Verše jsou podmalovány zvuky, evokujícími cestu podivného nájemníka mířícího vzhůru. Posluchači se psychicky ocitají uprostřed nočního domu, plného života znázorněného zvuky a ruchy, vytvářenými Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem. Efekt je silný v tom smyslu, že píseň stále nese půdorys melodického epického příběhu o nočních dějích, děsech a snech, naplňujících činžovní dům, ale je experimentálním doprovodem posunuta do vážné soudobé hudby. Vyprávění děje ve spícím domě pokračuje: Ta kovová květina si hledá stínu,/ otáčím vypínač a v ústech mám hlínu./ A sousedka za stěnou ze spánku brečí,/ za černý beránky a tygry v klecích,/ a v dlouhý košili obchází krámy zbytečných věcí,/ světýlko v dlaních. Před námi vyvstává defilé obyvatel domu s jejich životními osudy. Janotův hermetismus proměňuje sousedku v duchovní bytost vydávající světlo. V další sloce Janota nabízí širší pohled na proměnu světa, kterou sociologové a teoretici vizuální kultury jako Nicholas Mirzoeff (Mirzoeff, 2003) charakterizují jako přechod od literární kultury ke kultuře vizuální. V nočním domě, do kterého nás Janota přenesl, blikají fialové monstrance televizorů a slábnou slova a komentář k vývoji společnosti o konci jedné doby a čekání na příchod druhé zní prorocky: Před bílými plátny biografů/ a fialovou monstrancí televizorů/ zní skřípání hlasů a kvílení syntenzátorů,/ slábnou slova, sládnou slova, slábnou slova zlá i dobrá,/ končí se jedna doba, zbývá čekání. Janota byl od začátku vizionářský humanista, pro kterého jsou zázračná řešení běžnou hermovskou praxí: A od střechy odráží loď s bílou plachtou,/ barvy se lámou v kalužích s naftou,/ a pak už za stěnou projíždí výtah,/ jak lana skřípají, začíná svítat. Celkově skladba Čekání působí jako chiliastická vize světa, domu plného nájemníků s jejich problémy, ve kterém zároveň probíhá kosmický děj, cosi se posouvá vzhůru a nám všem zbývá čekání. Píseň je působivá také jen v podání samotného Janoty s kytarou, ale ve verzi Džafiri je přesah oněch vesmírných dějů maximálně podpořen avantgardním doprovodem Pavla Richtera a Luboše Fidlera.

Zůstávání na okraji

Oldřich Janota zůstal celou svou tvůrčí dráhu na okraji. Z jeho tvorby vyšel na oficiálních nahrávkách jen zlomek. Nikdy se nestal umělcem hraným v médiích. To je další charakteristika Herma, boha přechodů hranic, pohybujícího se mezi světem bohů a smrtelníků, ochránce poutníku a básníků. Je nepolapitelný, zůstává stát ve dveřích a mizí jako mlha. Ač přítomen vprostřed lidí, Hermés je zároveň neuchopitelný a všudypřítomný. Nikdy nezůstává tam, kde je, zjevuje se najednou a okamžitě mizí. (Vernant, 2004: 10). Zůstal kultovní postavou, na kterou přísahají hudební kritici a hrstka věrných posluchačů, ale nikdy se neprosadil ve větším měřítku. Jedním důvodem je fakt, že považuje živý koncert za jedinou adekvátní formu výrazu a o zvuku nahraném ve studiu se vyjadřuje se zklamáním a skepsí (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). Není zastupovaný OSA, protože nedůvěřuje institucím, a tudíž nedostává tantiémy. Když se mu nakladatelství Indies Scope v roce 2009 snažilo vyjádřit úctu a vydalo album Ztracený ve světě: Tribute to Oldřich Janota s jeho písněmi, interpretovanými předními českými alternativními kapelami, nijak ho to nepotěšilo. To byla katastrofa. To bylo cédéčko, co si Milan Páleš z Indies vymyslel, že bude hezký k životnímu výročí, dostali to za úkol dobrovolnej, ale bez vztahu, a podle toho to dopadlo, takový školský práce (Rozhovor s Oldřichem Janotou ). Považuje za hru osudu, vrh kostek, kde věci se dějí nezamýšleně, že se proslavil jedinou skladbou, Zrychlený vlak pod názvem Cesta může být cíl v podání skupiny Mňága a Žďorp. Jediná píseň, která se kdy stala známou na veřejnosti, je Cesta může být cíl. Žádná jiná z mejch písní se neproslavila. Považoval jsem ji za zcela průměrnou, ani v dobrým, ani ve zlým. Byla to reakce na dobu po Chartě 77, kdy se zdálo, že nás rozstřílej na dlouhou dobu. Ta píseň byla o tom, že když jsou cíle znemožněný, i cesta sama o sobě je velikým cílem, že pojďme se vztyčenou hlavou zase dál, i když se zdá, že máme z rukou vyražené prostředky, kterýma jsme si mysleli, že toho cíle dosáhneme. Tak nějak ta píseň vznikla. Proslavila se zřejmě proto, že jí Petr Fiala vtiskl takový taneční charakter, zjednodušil ji. A to je ten model, co rádio v Čechách může přijmout, nemůže přijmout něco, co by posluchače zavádělo někam do nitra, neznepokojovat. Takže tahle úprava. Prvně jsem to slyšel, když jsem si v zelenině kupoval nějakou mrkev a byl jsem strašně nadšenej, že jsem slavnej. Ani to lidi nevědí, že jsem autor, ale mně to stačí, to hrdé vědomí (Rozhovor s Oldřichem Janotou ).

Tuto skladbu jsem zaslechla na koncertě Mňágy a Žďorp v Lucerna Music Baru. Zazněla tam i Janotova skladba Hotel Savoy. Navíc skupina Vypsaná fixa, která s Mňágou a Žďorp vystupovala, hrála Cesta může být cíl také ve své vlastní pop punkové verzi. Janota dál vystupuje v malých klubech, sám, s kytarou a dál pracuje na svých hermetických písních.

Závěr

V této kapitole je představen Oldřich Janota jako Hermés, bůh poutníků a hranic, posel mezi světem bohů a lidí. Snažila jsem se ukázat, jak tato jeho poloha byla nejzřejmější v osmdesátých letech, kdy vystupoval v alternativním sdružení Džafari s Pavlem Richterem a a Lubošem Fidlerem. V jejich spolupráci vynikla ta část Janotova díla zaměřená na ztvárňování průniku dvou světů, možného a nemožného, světa snění a bdění. Janota se stal archetypálním poslem zpráv mezi vědomými a nevědomými sférami mysli, průvodcem vnitřní duchovní cestou.

Chronologie spojená s hermetickým obdobím a jeho vývojem
1975 duo s Jakubem Nohou
1977 Pentagram
1978 vystoupení na osmých Jazzových dnech
1979 -1981 Mozart K
1992 Ty texty. Punkva
2000 cena Periskopu
Žlutá ponorka: Muž, který prochází zdí 2001
High Fidelity. 2CD, Indies Records
Jako měsíc. 2CD, Spojené nádoby.