Kousek za Březovým vrchem blízko Ruprechtického Špičáku se hřebenová hraniční cesta prudce stáčí na polskou stranu a strmě se klikatí dolů hustým smíšeným lesem. Stačí chvíle a člověk se málem skutálí k úpatím kopců. Právě tady, ve svěžím, sevřeném údolí, pouhé dva kilometry od české hranice, leží Sokolowsko, bývalé lázeňské městečko, dnes s pouhou necelou tisícovkou obyvatel, jehož jméno však v jistých kruzích ve Vratislavi a Varšavě přestává být neznámé. Není tomu poprvé –tentokrát se však proslavilo trochu jinak.

Místo je to doslova zapadlé – vřezané do lesnatého příhraničního údolí. Však také právě zdravé poloze daleko od velkých měst vůbec vděčí za svou existenci: v roce 1854 tu Hermann Brehmer otevřel první sanatorium pro léčbu plicních chorob, založenou na nové metodě, spoléhající čistě na účinky vhodného klimatu, přiměřeného sportu a diet. Právě podle vzoru Sokolowska, tehdejšího Görbersdorfu, dokonce vznikl v Mannově Kouzelném vrchu zvěčněný Davos! V dobách největší slávy hostily sudetské lázně až 700 pacientů a jako středisko pro léčbu respiračních onemocnění sloužily i polskému státu v období socialismu (v padesátých letech zde – mezi jinými – spolu se svým nemocným otcem pobýval i tehdy desetiletý Kryzstof Kieślowski). Později se pak měly stát významným střediskem zimních sportů. Není divu, že je zdejší architektura tak jedinečná – neogotické a secesní lázeňské domy i fasády připomínající vesnici někde v Bavorsku zde doplňují fantaskně zdobné kovotepecké prvky městského mobiliáře z období socialismu – že se hovoří o „sokolowském stylu“. Lázeňství začalo v Sokolowsku upadat až v 90. letech a místo zahalila melancholická mlha, které se dodnes stahuje nad pásem bývalých polských Sudet, trpících novým odlivem obyvatel, nedostatečnou infrastrukturou a vysokou nezaměstnaností. Zkázu symbolicky dovršil požár monumentálního neogotického Brehmerova sanatoria v roce 2004, který části hlavní lázeňské budovy nenávratně poničil. Přesto na náhodného návštěvníka v pozdním létě nedýchne zmar, tak jako bohužel v mnoha místech polského příhraničí. Naopak – Sokolowsko se totiž stává nečekaným centrem kulturní konjunktury.

V dnešní podobě impozantní ruiny z režného červeného zdiva působí sanatorium – o němž ostatně někteří místní mluví jako o „zámku“ – jistě ještě pohádkověji než v dobách svého fungování: červená fasáda kontrastuje s okolní jasnou zelení a zchátralost neogotice celkem logicky sluší. Objektu dnes dominuje již zrekonstruovaná věž, pobořené křídlo je už dnes zabezpečené, krovy zakryté, nebezpečné části vzorně zapáskované. Přesto se v tomto svěžím podvečeru srpnového víkendu zraněný objekt docela neuzavírá, páska je v jednom místě posunutá a dveře do pobořeného křídla otevřené: všichni jsou zváni! V romantických kulisách zašlé nádhery původních dlaždic, kleneb a vitráží, čeká na návštěvníky zvuková instalace Pawla Romanczuka. Ve vedlejší věži je instalována výstava věnovaná v roce 2009 zesnulé skladatelce a průlomové zvukové umělkyni Maryanne Amacher a její pro zdejší prostor adaptovaná kompozice Music for sound-joined rooms. Právě se koná Sanatorium Dźwięku (Sanatorium zvuku) – festival experimentální hudby a široce pojatého zvukového umění.

Generálním štábem a neuralgickým bodem třídenního mezinárodního festivalu, který do údolí přivádí koncerty, performance, instalace, výstavy a diskuze, je právě budova Brehmerova sanatoria. Dlouho opuštěná stavba je tak dnes ve veselém mnohojazyčně štěbetajícím obležení zhruba tří stovek lidí – před ní i u uvnitř jsou umístěny některé instalace, ve zrekonstruovaném křídle se koná část programu a má i servisní funkci – zde se jí, zde stojí stánky s informacemi a občerstvením a v krajinářském parku okolo sanatoria se také spí. Právě v této fascinující, tíživě krásné budově, svým způsobem pro ni a svým způsobem díky ní celý současný kulturní vzestup Sokolowska začal.

Sanatorium dnes spravuje – a festival pořádá – nadace In situ, založená malířkou a sochařkou Bożenou Biskupskou a (dnes bohužel již zesnulým) umělcem Zygmundem Rytkou. In situ – tedy „v místě“ – si tak od začátku kladlo za cíl přispět k rekonstrukci tohoto památkového objektu a postupně ji dotáhnout až do konce a současně jej využít jako rámec – a tedy katalyzátor – site specific uměleckých projektů. Ostatně – jedno bez druhého by šlo jen těžko. Zatímco rekonstrukce objektu zvolna, ale jistě postupuje i přes střídavý úspěch grantových žádostí, začala nadace postupně každoročně pořádat celkem tři festivaly. Historický první Konteksty se zaměřují na „efemérní umění“ – tedy instalace a performance, logicky podmíněné a často inspirované místem konání. Z historie místa vyplynul i druhý festival: krátký zářijový festival evropského filmu Hommage à Kieślowski, zasvěcený odkazu polského filmového čaroděje, jehož se Sokolowskem kromě dětských pobytů spojuje i dokumentární film Rentgen (Przeswietlenie) z roku 1974. Konečně od roku 2013 fungující Sanatorium Dźwięku je „prvním společným dítětem“ organizátorského páru: kurátorky a kulturní manažerky Zuzanny Fogtt, dcery Bożenny Biskupske, a zvukového umělce Gerarda Lebika. „Rodinný“ a přátelský charakter festivalu je znát i na spontánní dramaturgii, opírající se o osobní sítě obou organizátorů. Navzdory tomu nebo možná právě proto působí program velmi rozmanitě, a to nejenom co do formátů, ale i stylově (kazetové koláže Akiho Ondy střídá působivá vokální improvizace Ute Wasserman, čistě zvukový Film, o którym niewiele wiadomo, „promítaný“ v kinosále, hypnoticky brutalistní perkusionistické vystoupení švýcarského uskupení D’incise). Program je napěchovaný a pro toho, kdo si nechce nic nechat ujít, až náročný (hraje se, performuje či diskutuje každý den od poledne až do hluboké noci, někdy i na dvou místech zároveň). I přes dotační sucho dané současnou politickou situací v Polsku a neúspěch crowdfundingové kampaně se na festival podařilo přivést i známá jména (Lee Peterson, Aki Onda, Keith Rowe…) – jistě hlavně díky pohostinnosti a otevřené a tvůrčí atmosféře festivalu. Mnozí z nich tu ostatně nejsou poprvé.

Kdo by se také nechal prosit, aby zajel na víkend do Sokolowska! Místo podněcuje, ať už k prostorovým intervencím či rozvíjením nabízejících se témat: duo Rasha Ragab a Christoph Nicolaus tak například používá vodu z potoka Sokolowiec k rozeznívání litofonů a dalším performancím, Lee Paterson rozezvučuje nalezený materiál, Aki Onda, který v Sokolowsku strávil několik dní před festivalem, zde pokračoval svém dlouhodobém „deníkovém“ projektu dokumentujícím vzpomínky prostřednictvím neustále přepisovaných audiokazet, a ty pak využil v „rituálech“ ohledávajících zdejší místa paměti. Přirozeně zde vyvstává téma dechu / oživujícího vzduchu, s nímž ve své improvizované koncertní koláži pracovala třeba Isabela Smelczyńska či Takahiro Kawaguči, pohrávající si ve své zvukové performance s pumpou a klaksony. Horizontálně naopak s prostorem pracují některé instalace v krajinářském parku obklopujícím sanatorium – na principu jakéhosi brutálního dýchání z úst do úst fungují Dwa kubiki Tomasze Opani, metalové krychle, jejichž plechové skořepiny se přečerpáváním vzduchu hlučně roztahují a smršťují; objekt Matěje Franka ve tvaru obřího naslouchátka umožňujícího zbystřeně naslouchat ruchu festivalu poněkud zpovzdálí, je zase introvertní poctou místu, kde dnes jako ozvěna lázeňské slávy funguje několik luxusních domovů pro seniory.

In situ tak zde nejsou prázdná slova: site specific je tu komplexním vztahem umění a místa: to imponuje, inspiruje a integruje, ale zároveň se uměleckým děním sytí a roste díky němu. Jak říká Ilona, mladá žena, která zde už dva roky nastálo žije: Sokolowsko, někdejší lázně pro smrtelně nemocné, nyní „potřebovalo energii těch živých“.

Ilona, polská básnířka původem z Wroclawi, patří k několika desítkám přistěhovalců nejčastěji uměleckého zaměření, kteří se do Sokolowska přistěhovali v posledních letech. Mluvit o umělecké kolonii by zřejmě bylo přemrštěné, očividně zde však vzniká neformální komunita spojená fascinací tímto mnohovrstevnatým městečkem. Každý z nich má údajně vlastní historku o tom, jak do Sokolowska přišel poprvé – základní kámen osobní mytologie. Všichni pak znají příběh Bożeny Biskupske, která je v kolektivním povědomí jakousi matkou zakladatelkou. I Ilona sem před několika lety zabloudila během túry zrovna v době festivalu Konteksty. Tak jako ostatní nové obyvatele ji přitahuje ticho a přirozené světlo daleko od světelného smogu městských center, i zdejší takzvaný „soko-timing“, ale nepochybně i kulturní ruch, který tak odhodlaně rozproudilo In situ. Přímým důsledkem jejích aktivit tak je, že obec o 880 obyvatelích tak dnes má dvě kavárny, nahrávací studio a kinosál, který v letních měsících promítá každý víkend současné evropské filmy. Změny – ať už je považujeme za žádoucí či diskutabilní – mění i sociální a ekonomickou tvář obce: doba levných nemovitostí už je dávno pryč.

A jak se na příliv nových obyvatel do Sokolowska dívají starousedlíci – z velké většiny příslušníci a potomci kdysi tak silné kasty lázeňských, zdravotních sester, kuchařů a dalších pracovníků lázeňského provozu? „Někdy nás vidí jako děti, které si hrají,“ říká Ilona.

Když se ale k festivalovému místu náhodně přichomýtne polská rodina na výletě, pustí se stánkař, prodávající palačinky, hrdě do vysvětlování. „A příště přijeďte na Konteksty,“ zve na závěr kolemjdoucí. „To teprve něco uvidíte!“

–Sára Vybíralová

Festivalu Sanatorium Dźwięku

17-19 August, 2018
Images
Location: Sokołowsko, Poland
Photographer: Miloš Vojtěchovský, Lloyd Dunn