Text byl s laskavým svolením nakladatelství Torst převzat z knihy Plasy 1981, uspořádali Anna Fárová, Joska Skalník a Dušan Šimánek, texty Anna Fárová, et al., Torst, Praha 2009, s. 6-7.

Plasy – to byla sice realizace, ale v prvé řadě a nejprve to byl jenom sen, úplně abstraktní sen. Zpočátku nikdo z nás neměl tušení, kam až dojdeme. – Když přišel za mnou na podzim roku 1978 Miroslav Pokorný s náhlým nápadem dělat fotografické výstavy na chodbě Činoherního klubu spolu s Joskou Skalníkem, netušili jsme asi nikdo, kam nás to až dovede. – Nápad byl náhlý a mohl taky náhle ztroskotat. Udržet myšlenku v chodu a dovršit ji, to byla další otázka. Nebyla by se uskutečnila, kdyby nebylo přátelství, víry a důslednosti. Ostatně všechno o výstavách bylo řečeno v obou katalozích – 9 a 9 & 9: hledání smyslu, zřetězení výstav, zřetězení fotografií, navazování myšlenky. Prostě řečeno – kontext, a o kontext vskutku šlo. Kontext – kontinuita – koncipování – podobná slova vyjadřující spojení a propojení. – Výstavy, které předcházely Plasům, nebyly brány většinou z hotového autorova archivu, ale vytvářely se, koncipovaly se a uzpůsobovaly vzhledem k budoucímu celku.

Plasy – to byla především týmová spolupráce a dotvrzení, vysvětlení předchozí dílčí aktivity jednotlivců, skloubení ve smysluplný celek. Vznikly z přání někde ve velkém prostoru zkoušet nosnost všech malých 27 výstav, které se konaly v Činoherním klubu. Také z touhy zjistit, zdali opravdu tak, jak bylo zamýšleno, bude zřetelná kontinuita a návaznost této mozaikové stavebnice a objeví se celkový obraz zamýšleného zde a nyní…
Bylo třeba najít prostor. Objevila se možnost vystavovat v klášteře v Plasích. Vedoucí rekonstrukčních prací Josef Juha byl pro. Udělal pro nás daleko víc: nabídl nám svůj dům k obývání po dobu příprav. Byl hostitelem v domě i v klášteře. Vždycky budou existovat lidé, kteří pomáhají uskutečňovat, jsou aktivní, jsou pozitivně laděni, důvěřují.

Nápad se pomalu rozrůstal, měli jsme k dispozici takzvaný Oktogon, to byla normální výstavní síň, kam se přidělaly panely pro 18 vystavujících, pak Strettiovka – to byl také normální výstavní prostor pro další práce a pro hosty, a konečně tu byla Metternichova sýpka, původní refektář cisterciáckého kláštera obrovský prostor – vybízející k inscenaci. Jakmile jsme spatřili sýpku – Dušan Šimánek, Iren Stehli a já, – věděli jsme, že bez ní výstava nemůže být, a začali jsme snít a tvořit. Tam se měla uskutečnit „velká hra“. Realita a ireálnost, iluze a přeludnost, konceptuální inscenace o našem současném vnímání tohoto světa, do kterého jsme všichni zasazeni. Neskutečný prostor provokoval ke kreaci. Vyšli jsme z iluze reality – té se podrobil i formát zvětšenin, i lidé na fotografiích byli jen o málo větší než ve skutečnosti. Typy naší doby, banální a skutečné, jak jen možno. Fotografie se stala zdí, oknem, dveřmi, látkou, dlažbou. Kde bylo okno, byla fotografie zazděného okna, látka splývala přes dřevěnou příčku – ale byl to pouze její obraz, kříž byl překryt dlaždičkami, svatost se zato obrážela v prostičkém zátiší interiéru.Tapeta na fotografii vytvářela dojem pokoje, nápis Pivo trčel ve výšce na lešení, jeden výklenek byl oknem, jinde se potácel podivný muž. Bílý psík vypadal jako malé božstvo za ranního úsvitu. Haškovský pár popíjí pivo, řezník drží vepřovou hlavu, smíchovská ulice se svým kanálem a nárožím – jednotlivé obrazy, vytržené z řady fotografií 18 autorů, ale tady už nešlo o autorství, ale souznění, novou harmonii v nově vzniklé podivné skladbě, v kompozici o dnešku bez popisnosti, jen v pocitu, střetání a setkání. Ani jsme nečekali, že tento prostor zveřejníme – stačilo to zažít. Čtyři roky kontinuity, vlastní práce, seznamování se s prací a s určitými principy, vzájemné seznamování. Nacházeli jsme se, poznávali jsme vzájemně svou práci, své povahy. U nás v Čechách se lehce nekonverzuje, jde to ztuha a často je zapotřebí alkoholu, aby se rozvázala ústa, aby se hovořilo. Samozřejmě jsme se propojovali v hospodách. Čtyři roky jsme se setkávali, různě, lehkovážně, alkoholicky, pracovně, líně, naštvaně atd. Ale po akci – po výstavách. To pomohlo.

Plasy znamenaly spojení. Pracovali jsme dohromady, na zvětšování a přípravách v Kubelíkově ulici u Dušana Šimánka a Honzy Malého s Ivanem Lutterem a Jiřím Poláčkem. Luboš Kotek dodělával v Četce bez nároků, co se nestihlo v Kubeličce. Přípravy byly velkolepé a dalekosáhlé, tak jako odjezd do Plasů a tak jako pobyt v Plasích, práce tam, pobyt u Juhů, od snídaní po noce, táboráky a kuropění. Pracovali jsme, dílo se dařilo, byli jsme šťastni. Po týdnu práce na místě otevírali jsme výstavu. Bylo 26. září 1981. Nevěděli jsme, co nás čeká dál. Přijeli mí přátelé, netušila jsem to. Pozvala jsem jenom Marca Ribouda, přivezl s sebou Henri Cartier-Bressona, Martine Franckovu, Sue Daviesovou a další. Z Prahy přijelo asi 500 lidí. Hrál jim Jim Čert, bylo krásně, na dvoře svítilo slunce. V kapli byla uvedena Klusákova Melancholie v Plasích, v noci Čert improvizoval v kapli svatého Bernarda něco jako mši a gregoriánský chorál. Bylo to vytržení. Na konci výstavy a měsíce října jsme uspořádali závěrečný koncert. Písničky nám poslal Yves Montand, zpívala Jana Koubková, hráli Milan Munclinger, Jiří Stivín a přijela Agatha Gailardová z Paříže a Anne Philipová. Zakončili jsme akci čínským ohňostrojem a hostinou v hasičském klubu. Ještě jsme nedeinstalovali.

Strettiovka 458 fotografií
Oktogon 474 fotografií
Chodby 150 fotografií
Sýpka 25 fotografií
Celkem 1107 fotografií
Tolik bylo fotografií po klášteře.

Vystavovalo osmnáct kmenových fotografů z Činoherního klubu: Jarcovjáková, Šimánek, Poláček, Pokorný, Pálka, Štecha, Hořínek, Malý, Lutterer, Rampáková, Hůrka, Bárta, Holomíček, Vavroušek, Stehli, Gil, Horníčková, Štreit. A tři noví – hosté: Ján Rečo, Antonín Malý a Lubomír Kotek. A my dva jsme spolupracovali: Joska Skalník a já. Tedy 18 + 3 + 2 = 23.

Sýpka zůstala stejná, fotografie se tiše vlhkem rozpínají, kroutí a splývají s prostředím. Necháváme je tam zetlít k poctě tomuto prostoru.

Poznámka: v roce 1992 v letním refektáři skutečně na zaprášených stěnách ještě viselo několik velkých fotografií patrně Iren Stehli.Časem byly přeneseny do sálu v prelatuře, ale bohužel se nakonec ztratily.

Miloš Vojtěchovský, 2017

Anna Fárová (1928– 2010) byla významná česká historička umění, překladatelka z francouzštiny a signatářka Charty 1977. V letech 1946–51 studovala dějiny a estetiku na Filozofické fakultě University Karlovy. Specializovala se na dějiny a kritiku umělecké fotografie. Fárová byla průkopníkem psaní o fotografii jako o vysokém umění a pomohla ji ustanovit jako odbornou umělecko-historickou kategorii. Je autorkou první monografie o Henri Cartier-Bressonovi, zpracovala dílo Josefa Sudka a Františka Drtikola, založila a vybudovala fotografickou sbírku v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, dlouhodobě spolupracovala s Josefem Koudelkou. Bez ní by nevznikla ani výstava „9&9“ v Plasích, ani další legendární fotografické výstavy v 80. a 90. letech.
RS 16.6.2017

Iren Stehli (narozena 1953 v Curychu) je česko-švýcarská fotografka. Studovala fotografii na FAMU v Praze (1972-79) a pokračovala zde i v postgraduálním stupni (1979–1983). Mezi 1993 a 2001 byla ředitelkou švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia Praha. Pro práci Iren Stehli jsou typické dlouhodobé projekty v oblasti fotografického sociálního dokumentu. Po odchodu ze Švýcarska reagovala na zkušenost z normalizační společnosti 70. let mimořádnou tvůrčí aktivitou a postupně v Praze vznikly cykly například Pražské ulice, 1974-76, Pražské obchody 1976-95, Pražské výlohy 1976-96, Taneční 1974-77, Rybí bufet _1976-77 a _Libuna 1974–2001. Legendární výstava 9x9 v cisterciáckém klášteře v Plasech se v roce 1981 stala vyvrcholením činnosti generačního okruhu fotografů soustředěných kolem její přítelkyně Anny Fárové. Sem patřili i její spolužáci z FAMU, například Ivan Lutterer, Dušan Šimánek Jan Malý, nebo Jan Poláček. Iren Stehli vystavovala v Česku i v zahraničí, v roce 1983 získala ocenění Nikon Price. Od roku 2001 působí jako nezávislá fotografka působící v Curychu a v Praze.

Joska Skalník (narozen 1948 v Praze, vyrůstal v Kolíně). Během školní docházky se projevilo výtvarné nadání, které rozvíjel v LŠU. Později na něho silně zapůsobila společnost okolo malíře Karla Františka Foltýna. Po základní škole studoval na obchodní škole, po třech letech odešel na střední uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1969 ze zdravotních důvodů studium přerušil, dokončil jej o rok později. Pracoval jako malíř dekorací a písma ve Státním divadelním studiu, od roku 1977 v Činoherním klubu. V prostorách Činoherního klubu spoluorganizoval výstavy. Od roku 1970 byl činný v Jazzové sekci, kterou spoluzakládal. Aktivně se podílel na vzniku samizdatových vydání knih a periodik (Revolver Revue, Originální videojournal). V roce 1986 byl zatčen, vzat do vazby a odsouzen k tříleté podmínce. Jako přítel Václava Havla je zapojil do zakládání Občanského fóra, v roce 1990 působil krátce jako poradce Václava Havla. Po roce z funkce odešel. Od té doby se věnuje výtvarné práci. Žije v Praze.

Fotograf Dušan Šimánek (∗1948) se pohybuje mezi uměleckou fotografii a uměním používajícím médium fotografie. V 80. letech vystavoval se skupinou spřízněných autorů kolem teoretičky Anny Fárové v Činoherním klubu a v Plasích. Jeho práce jsou zastoupeny v zahraničních sbírkách jako například Centre Pompidou v Paříži či JCA v Tokiu. Kritikou jsou oceňovány malířské hodnoty jeho fotografií. Jako by nešlo o zachycení zajímavých míst či detailů, ale o jejich převedení do formy, jež diváka znejišťuje: neví, co vidí, není si jistý, zda jde o spekulaci, náhodu, „živou“ fotografii, nebo počítačovou manipulaci. Jde o nemanipulovanou fotografii, technicky precizní práci, nacházení vizuálních detailů a čekání na světlo, čas, následně o technické zpracování klasickou formou.
M.V.12.6.

Bořivoj Hořínek (narozen 1948, Vilémov u Šluknova) je fotograf a typograf, žije a pracuje v Ostravě. jeden ze zakládajících členů skupiny KV´art, člen Asociace fotografů a Unie výtvarných umělců. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Západočeského muzea v Plzni a Galerii umění v Karlových Varech. V letech 1973 až 1977 studoval na katedře fotografie pod vedením profesora Jána Šmoka na FAMU. V roce 1980 měl samostatnou výstavu v Činoherním klubu v Praze a byl jedním z autorů výstavy 9x9 v Plasech.

Jan Malý (1954- 017) byl fotograf, spoluautor časosběrného cyklu Český člověk (1982 až 2010). Podílel se na projektu 9x9 v Plasech. Jan Malý studoval v letech 1973 až 1978 fotografii na FAMU, po studiích se vedle portrétu zabýval hlavně fotografováním architektury. Po smrti Ivana Lutterera v roce 2001 pokračoval s ostatními autory projektu Český člověk, ve spolupráci s výstavní síní Langhans v roce 2010 vytvořili poslední část série.