Naše instalace sestávala ze čtyř částí
První  - vyčištění a vyprázdnění prostoru. Objekty a malé instalace odrážejí detaily architektury.
Druhá je Mezidobí - instalace, písek padá po dobu 24 hodin 4 otvory ve stropu ve výšce 12 metrů. Písek tvoří 4 hromady. Po dobu trvání výstavy padalo asi 16 tun, které jsme z přízemí vynášeli nepřetržitě nahoru na půdu.
Třetí částí - nadčasový rozměr - akustická instalace nahrávky zpěvu ptáků z deštného mexického pralesa.
Jako poslední koncert experimentálních hudebníků z celého světa dokončil náš projekt Emauzy.
Yvonne Christen / Jan Vágner, 1995

---

Jan Vágner a Yvonne Christen se zapojili do symposia Křížení poledníků a festivalu Entarctic Shelf formou site specifické instalace *Mezidobí* v kostele v Emauzích, na které přes léto pracovali. Díky jim a Borkovi Holečkovi (Rachot) byl uskutečněn večerní koncert v kostele Panny Marie, na kterém vystoupila řada hudebníků, kteří se vraceli ze symposia v Plasech přes Prahu. Kostel Panny Marie byl v roce 1995 po letech otevřen veřejnosti, ale neprobíhaly zde bohoslužby. Benediktini pokračovali v postupné rekonstrukci kostela, nechali vysvětit nový oltář. První veřejná mše se zde konala na Velikonoční pondělí 21. dubna roku 2003.

“Na počátku léta roku 1995 realizovali Jan Vágner z Prahy a Yvonne Christen ze Švýcarska Projekt Emauzy. Prostor bývalého kostela v Emauzích zcela vyklidili a vyčistili. Ze čtyř původních otvorů ve svornících gotické klenby se z výšky dvanácti metrů neslyšně a téměř neviditelně 24 hodin denně sypal jemný písek, pozvolna vytvářející na dlažbě kostela čtyři kopce. Tichem stále posvátného prostoru zněl zpěv ptáků z mexických deštných pralesů. Pobýval jsem tam v tiché kontemplaci, byl jsem tam, když písek nabírali do pytlů, aby jej zase vynesli nad klenbu. Říkali, že v průběhu celé výstavy tak vynosí postupně 16 tun. Jan Vágner, který teprve nedávno absolvoval Akademii výtvarných umění, získal během svých studií stipendium k pobytu v Kielu (jako profesor tam působí náš sochař Jan Koblasa). Ukazoval mi své fotografie z Fríských ostrovů, mezi nimiž lze při odlivu přecházet suchou nohou. Moře po sobě zanechává nádherně zvlněný a zvrásněný jemný písek, tvary, které jsou stopami času. Ukazoval mi i fotografie svých instalací na těchto píscích. Moc jsem si přál zařadit ty fotografie do Vesmíru, ale marně jsme hledali někoho, kdo by byl s to napsat článek o Fríských ostrovech, a hlavně o morfologii písků mořského dna po odlivu. Možná to ani do moderní vědy nepatří, možná proto, že je to krásné, spíše však proto, že čas tvořivý byl z vědy vyloučen a nahrazen časem tikajícím podle předem dané přímky. Nedávno vyšel v prestižním fyzikálním časopise článek, jehož autoři tvrdili, že i přesýpací hodiny tikají. Dolní část hodin umístili na supercitlivé váhy a zjistili, že výsledná nárůstová křivka není přímka, nýbrž vykazuje schůdky, malou periodu. Vůči jinému měření času ovšem, tj. vůči jinému pohybu. Písek v Emauzích neodměřoval své vlastní sypání. Odměřoval věčnost, anebo lépe, jak svou instalaci autoři nazvali, mezidobí.”
Jiří Fiala, _Vesmír 74,_ 538, [1995/9][1] [1]: http://casopis.vesmir.cz/clanky/cislo/cislo/107