Tomáš usedl a zahlědel se na moře. Jistou chvíli zůstával bez hnutí, jako by se tu objevil jen proto, aby sledoval pohyby jiných plavců, a trebaže mu hustá mlha nedovolovala vidět príliš daleko, setrvával na míste s očima upřenýma na těla, která ztežka plula. Poté, když se ho dotkla mocnejší vlna, sešel i on po písčitém svahu a vklouzl doprostřed proudu, jež ho ihned zachvátily. Moře bylo klidné a Tomáš zvyklý plavat dlouho bez únavy. Dnes však zvolil novou trasu. Mlha halila břeh. Nad moře sestoupil oblak a vodní hladina se ztrácela v záři, jež se zdála být jedinou opravdu skutečnou věcí. Proudy jím zmítaly, aniž v něm vyvolávaly pocit, že je uprostřed vln a krouží mezi jemu známými živly.

Jistota nepřítomnosti vody propujčila také jeho snaze plavat povahu nicotného cvičení, jež ho jen naplnilo sklíčeností. K tomu, aby zahnal podobné myšlenky, by snad stačilo, aby se ovládl, avšak jeho zraky se neměly čeho zachytit a jemu se zdálo, že nazírá prázdno, aby v něm nalezl pomoc. A práve tehdy se větrem zdvihnuté moře rozbouřilo. Bouře ho vířila, metala ho do nepřístupných končin, poryvy větru převracely nebe, zároveň ale panovalo ticho a bezvětří, které působilo dojmem, jako by už vše podlehlo zkáze. Tomáš se snažil vyprostit ze sevření mdlých vln. Prudký chlad mu ochromil paže. Voda se točila ve vírech. Byla to skutečne voda? V jednu chvíli mu před očima poletovaly bělostné chomáče pěny, vzápětí se absence vody zmocnila jeho těla a prudce ho unášela. Dýchal pomaleji, po jistou dobu zadržoval v ústech tekutinu, již mu poryvy větru vrhaly na hlavu: vlahá lahodnost, podivuhodný nápoj člověka zbaveného chuti. Poté, ať už únavou, či z neznámého důvodu, v něm jeho údy náhle vyvolaly stejný pocit cizosti jako voda, v níž kroužily. Tento pocit se mu zprvu zdál téměř příjemný. Zatímco plaval, stále se oddával snění, v němž splýval s mořem. Opojen tím, že vystoupil ze sebe, vklouzl do prázdna a rozptýlil se v mysli vod, zapomněl na veškeré obtíže. A dokonce i když se toto ideální moře, kterým se stále niterněji stával, stalo naopak mořem skutečným, v němž bezmála utonul, necítil takové vzrušení, jak by měl: bylo bezpochyby něco neúnosného v tom plavání nazdařbůh, s tělem, jež mu sloužilo výlučně k tomu, aby myslel na to, že plave, ale zakoušel také úlevu, jako kdyby k celé situaci konečně nalezl klíč a spokojil se pouze s tím, že s absencí organismu pokračuje na své nekonečné ceste v absenci moře. Ta iluze netrvala dlouho. Byl nucen kymácet se z boku na bok, jako loď unášená proudem, ve vodě, jež mu dala tělo způsobilé k plavání.

Jaká byla východiska? Bojovat, aby se ho nezmocnila vlna, jež byla jeho paží? Ponořit se? S hořkostí se utopit sám v sobě? Byl by to jistě příhodný okamžik k ustání, zůstávala mu však naděje; plaval dál, jako by v hloubi svého obnoveného já objevil novou možnost. Plaval – stvůra bez ploutví. Pod obřím mikroskopem stával se čilým shlukem řas a vibrací. Pokušení nabylo zcela neobvyklého rázu, když se z kapky vody snažil vklouznout do mlhavých, přesto však nekonečně jasných končin, posvátného místa svého druhu, jemu samému tak dobře přizpusobeného, že být tam mu stačilo k tomu, aby byl; podobalo se to jakési imaginární dutině, neboť před tím, než se v ní ocitl, byl v ní už jeho otisk.

Podnikl tedy poslední pokus zcela se pohroužit. Bylo to snadné, nenarazil na žádnou překážku, dostihl se, splynul se sebou, usadiv se na tomto místě, kam nemohl nikdo jiný proniknout. Nakonec se musel vrátit. Snadno nalezl cestu zpět a stanul na místě, které někteří z plavců využívali k potápění. Únava zmizela. Stále mu hučelo v uších a pálily ho oči, jak se dalo po příliš dlouhém pobytu ve slané vodě očekávat. Uvědomil si to, když obraceje se k nekonečné vodní ploše, na níž se odráželo slunce, pokoušel se zjistit, kterým směrem se vzdálil. Před jeho zraky se rozprostírala opravdová mlha a on v tomto kalném prázdnu, jež svým pohledem horečnatě pronikal, mohl rozeznat cokoli. Po usilovném pátrání spatřil ve velké dálce plavce, napůl ztraceného pod obzorem. Plavec mu na tak značnou dálku bez ustání unikal. Chvíli ho Tomáš viděl, poté mu zmizel, a přesto měl pocit, že sleduje veškeré jeho pohyby: nejenže ho stále velmi dobře vnímá, ale přiblížil se mu způsobem zcela intimním, který žádný jiný druh styku nemohl překonat.

Dlouho nehnutě stál, hleděl a čekal. V tom zření bylo cosi bolestného, co jako by bylo projevem príliš velké svobody, svobody získané zpřetrháním veškerých svazků. Jeho tvář se zachmuřila a nabyla nezvyklý výraz.

Z francouzského originálu Thomas l'Obscur vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paríži roku 2001 preložil Petr Janus, odborná spolupráce Jan Táborský,
nakladatelství RUBATO
Sarajevská 8, 120 00 Praha 2