Hermit Networks

On Rhizomes, Parasites and Hermits Caught in the Webbing
Report 2020
Miloš Vojtěchovský

Works Cited

1. One of the panels and part of the exhibition at the 2020 Berlin Transmediale was dedicated to the revision or reinterpretation of some new media projects from the beginning of the 90s. The organizers (Kristoffer Gansing and others) hinted at links to the ideas behind the Eternal Network of Fluxus from the 1960s, see: 2020.transmediale.de/exhibition. George Soros cites the work of Karl Popper as the main source of inspiration for the founding of the Open Society Fund foundation https://www.opensocietyfoundations.org/.

2. Ralf Dahrendorf, “K definici otevřené společnosti,” in: Atlas transformace (Tranzit: Prague 2009) monumenttotransformation.org.

3. For the story about the so-called “wild nineties,” including the fashion and lifestyles of various subcultures, see e.g. Dušan Radvanovič: “Svobodná a divoká 90. léta,” Prague, 2017.

4. Between August 23–30, 2019, Muzeum Moderního Umění and Muzeum Současného Umění Metelkova organized the international conference “The Big Shift: The 1990s. Avant-gardes in Eastern Europe and Their Legacy” dedicated to this topic. mg-lj.si/en/events/. For a report on the conference, see metropolism.com/nl.

5. The source for the word “autonomous” in this context comes from the vocabulary of the anarchist community and was popularized by the writer Hakim Bey (The book Temporary Autonomous Zone was first published by Semiotext(e) of Sylvére Lotringér by the New York Publisher Autonomedia). Other connections can be found in the open publication network which connected the journalists of the Independent Media Center (Indymedia or IMC) who focus on the political and social questions of the struggle against neoliberalism. IMC was born out of the street protests against the WTO Summit in Cologne (1998), Seattle (1999) and Prague (2000). See wikipedia.org/wiki.

6. In the 1980s, Czechoslovakia saw a spike in the activities of independent groups working in the fields of ecology, independent music, literature and theater, while, surprisingly, unofficial fine art was wholly marginal. The Institute of Contemporary History of the Czech Academy of Sciences founded the “group for inclusive history” which focused on the “study of marginalized groups within the context of general social, economic, cultural or legislative phenomena or discussions … General phenomena which are not found in the study of alleged mainstream culture surface during the study of marginalized groups (often found on the social or geographic periphery). Furthermore, such an approach helps integrate the historical experience of neglected demographics of the population into the interpretations of the histories of a given geographical area or state formation.” usd.cas.cz/pracoviste In the mid-1990s, the American artist and curator Chris Hill made an interesting excursion into the cultural community. She was resident in Prague and Brno on a scholarship from the American foundation Arts Links (see: hill.fcca.cz).

7. An interesting perspective on the topic of neurological, digital and social networks can be found in the work Uncanny Nervous Systems and the Digital Unconscious (world-information.net) as well as in the lecture “The Revenge of the Sirens” by anthropologist Michael Taussig (see: world-information.net). Other interpretations can be found in the book Guns, Germs and Steel: The Fates of Human Societies by Jared Diamond.

8. “People-Driven Solutions for a Relentlessly Controlled Top-Down Society” (https://teamhuman.fm/). “The politics of détente, or reduction of tension by diplomatic means, has been used in international politics since about 1970 in relation to the Cold War and the attempts to reduce tensions between the Soviet Union, United States and China. The term “разрядка” was used in the Soviet context.” (cs.wikipedia.org/wiki).

9. See publication by Klara Kemp-Welch, Networking the Bloc: Experimental Art in Eastern Europe 1965-1981, where the author for example focuses on mail art, building an international network around the Fluxus movement, the international shows of the Paris youth Biennial in 1967 and the Venice Biennial in 1964, strategies for fostering personal contact, the program of the Warsaw-based gallery Foksal, or symposia organized by Lazslo Bék in Balatonboglár. The question of networks is more generally addressed by Lutz Dambeck who, after years of work, finished a documentary film on the subject in 2003. By means of interviews, he explored the relationship between technology, media and society, also using the case of American mathematician Ted Kaczynsky, a.k.a. “The Unabomber” ([en.wikipedia.org/wiki])(https://en.wikipedia.org/wiki/Das_Netz).

10. See for example Art and Electronic Media, ed. Edward A. Shanken (Phaidon, 2009).

11. During the Romanian revolution of December of 1989, the Securitate secret police acquired a romantically hermetic infrastructure in the form of a labyrinth of underground passages and suspended rooftop walkways which permeated the entire country. Securitate did not have a firm center, and was not responsible to the government, nor to the president. In the culture of samizdat and dissent, we find analogous features of a networked, rhizomatic organism. These were labeled by the police organs as a foreign element, a parasite in the body of the socialist state or the community of workers. The non-working thus did not belong to the correct community, and it was necessary to apprehend, investigate, neutralize, or re-educate them. On April 6th and 7th, 1990, the Media Research foundation (Suzzane Meszoly a Keiko Sei) organized the media conference “The Media Are With Us!: The Role of Television in the Romanian Revolution” which focused on the role media play in social and political trasnformations of eastern and central Europe. Contributors to the conference included Vilém Flusser, Peter Weibel, Margaret Morse, Ingo Günther, Geert Lovink, Romanian television, Tjebbe van Tijen, and others.

12. Serres addressed the questions of parasitism in his monograph The Parasite and his Hermes trilogy. Understanding of language and philosophy as parasitic were, in the 1980s and 1990s, often reflect in media theory, similarly to Foucault’s later idea of “heterotopia.”

13. Here we can point out the affinity between Serres’ parasite, apotheosis of the free and cleansing pirating of Hakim Bey, and Flusser’s thoughts on art as a subversive tool for discovering the true nature of the technical apparatus. See Michel Serres, Hermès III, la traduction (Éditions de Minuit, 1974); Michel Serres, Le Parasite (Grasset, 1980); Hakim Bey, Pirate Utopias: Moorish Corsairs and European Renegadoes, hermetic.com/bey. Theories of the post-modern (wired) informational society are plenty. Apart from cybernetic systems and texts of Marshall McLuhan, various versions were framed by, for example, the social scientist Jan van Dijk (The Network Society, 1991), the Spanish post-Marxian sociologist Manuel Castells (The Rise of the Network Society, 1996), the German theorist and media historian Friedrich Kittler (Discourse Networks 1800/1900, 1985) and later, for example, Albert-László Barabási, The Center for Complex Network Research and many others. It would be worthwhile to explore the relationship of Latour’s theory of hybrid networks and Timothy Morton’s conception of the “hyperobject”. One of the important theoreticians of media networks, Geert Lovink, founded an institute in Amsterdam dedicated to critical studies of media networks. networkcultures.org

14. See, for example, Jaron Lanier’s “Ten Arguments for Deleting Your Social Media Accounts Right Now” (jaronlanier.com) or Geert Lovink’s “Hermes on the Hudson: Notes on Media Theory after Snowden”: “In 2014, we’re torn between the seductive aspect of coming together and the fear that we are consciously producing evidence that will be used against us. Let’s move away from the binary logic of online/offline, of participation/exodus, and instead design other forms of social interaction and organization together, based on sustainable exchanges, strong ties, and a sensual imagination that allows us to transcend the given cultural formats (from edu-factory formats to Facebook)”.

15. AE archive Web

16. I mention this without reducing the importance of the personal initiative or quality of other organizers, supporters or grant institutions which usually assisted in the foundation and maintenance of various “independent” cultural activities.

17. See Pavel Barša, “Nulový stupeň dekolonizace,” artalk.cz/2020, and a more general context is framed for example in the study “European Cultural Networks and Networking in Central and Eastern Europe,” Raimund Minichbauer and Elke Mitterdorfer, European Institute for Progressive Cultural Policies / eiPCP IG Kultur Österreich in cooperation with kult-ex, Verein für internationalen Kulturaustausch (Wien: IG Kultur Österreich, 2000). The activities of the Open Society Fund and Soros Cneter for contemporary art and their role in determining the praxis of contemporary art in central and eastern Europe has still not been properly researched, at least not in English. See for example Nina Czegledy and Andrea Szerekes “Agents for Change: The Contemporary Art Centres of the Soros Foundation and C3,” tandfonline.com or the interview “A Way to Follow: Interview with Piotr Piotrowski,” artmargins.com.

18. See the interview of MV with Lenka Dolanová agosto-foundation.org/o-hermitu-sympoziich.

19. It is possible that without the internet, the Center for Metamedia Plasy would have floundered sooner than in 1999. Or, on the other hand, it might have focused more exclusively on the local Czech scene and the chance of the project’s continuation would have been greater due to the solidarity that would have fostered.

20. In 2018, a duo of authors, Paul Ingram from Columbia Business School and Mitali Banerjee who teaches at HEC in Paris, published a collaborative study entitled “Fame as an Illusion of Creativity: Evidence from the Pioneers of Abstract Art” in which they analyzed the relationship between success, creativity and social contacts within the context of the so-called first avantgarde and abstract art. The controversial findings were backed by statistical data, and raised an uproar in the media, initiating a debate which resonated with the theories and praxis of social networks of an era before Instagram and facebook, but also those of the present day. See also visualizations of the art scene: artist-info.com.




Hermit Foundation


Plasy Monastery

Message! Submit a message! Bring a message! Carry a message through the tumult! Not to look back once, to run across an immensely sharp summit, carry a message, bring it, for god’s sake, on time, and still undistorted, to run ever faster, bring it fresh, bring it and fall to the ground, that is all.

—Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti


This essay presents — albeit more as a sketch — one of the topics I consider important when considering some European cultural activities of the 1990s. It is more contextual and associative than documentary, and touches on a number of topics and fields, such as technology, semantics, social relations, infection, immunity, cultural stereotypes and communication networks. It is a far from sentimental reappraisal of long-concluded stories — today largely forgotten — or of mere incidents taken from archives and dusted off (for example, as part of this year’s Transmediale in Berlin). 1

I would like to thank those who have had the patience to read this work-in-progress, and have offered critical points and inspirational information: Dušan Barok, Martin Zet, Ondřej Vavrečka, Radka Schmelzová, and others.

I admit to a certain attempt at revision, as the established interpretation and reflection of the “little history” of the (Czechoslovakian) refurbishment of state-controlled surveillance capitalism towards market capitalism often seems unsatisfactory to me: the transition from a “closed” to an “open” society2, the shift from shared poverty and a state of need towards “surplus” and waste, from “de-nationalization” towards privatization3; these are often missing the proper context. Maybe that is because this decade is rarely analyzed more deeply or impartially.4

The question is: To what degree can these rather marginal, fringe, artistic and “pop-cultural” initiatives, labeled as “independent” or “non-commercial” truly be called “independent” or indeed “autonomous”?5 What, from today’s perspective, does the term “autonomous” mean? The various initiatives, the cultural centers, media labs, “anti-institutional” and non-governmental projects, artistic collectives (which were a thorn in the side of the neo-liberal wing of the then-contemporary economic forces), did they really spring up and close down of their own free will, by their own “decision”? Or was there also the interplay of circumstances? To what degree were the communities and collectives which served as intersections of, often opposing, economic and political forces and motives premeditated and constructed?

The seismic upheavals in the fall and winter of 1989 resonated across Europe in mutually connected, vertically and horizontally strengthening and fading signals. Some spread from east to west, some went the other way; some from north to south, from underground centers of dissent to official structures, sometimes vice versa. At the same time, a discussion raged on the geopolitical and ideological contours of how to define the new situation of “central” or “eastern” Europe. Are the Baltic states in the same (cultural) sphere as regions like Romania or Albania? What are the connections and what values are shared among Austria, Czechoslovakia and Hungary, considering that the fall of the Austro-Hungarian monarchy had happened some 70 years previously? Is it even possible, after 30 years, to write a report on the artistic collectives and cultural networks which usually did not survive this decade of transformation? Can one find a common feature which would point to the strategies and motivations which might differ from those parallel networks where people used to meet, and where they would discuss the environment, humanitarian aid, rock music, religion, tramping, or other practices?6

Patchworks, Networks and Globalization

Patchwork, or patching is “a traditional hand-crafting technique which usually consists in the mechanical linking of smaller, variously colored pieces of cloth into a larger whole, so that geometrical patterns are created.” Patching is a technique similar to knitting and sewing, and people most likely started practicing it 40,000 years ago. It is in that time frame that we find archeological remains of plant fibers which were used to sew together pieces of animal skin or cloth. The invention of the needle and thread is predicated on the specific anatomy of the hand, its fine motor skills, as well as cognitive abilities such as imagination, causal thinking, combining formerly separate parts into a new whole. The technology of montage, connection, stitching, knitting, weaving, or crocheting can be found in almost all traditional agricultural societies. Apart from cooking, baking, fermentation and other forms of food processing, tinkering, metallurgy and agriculture, patching was in place at the dawn of modern industrial society.7

The term “networking” is usually a term used in management. It mostly denotes the methods and know-how necessary for founding and developing companies, meaning it has to do with commercial tactics and marketing. It uses the theory and practice of the sociological and economic sciences and we often see it employed as a strategic tool in team building or knowledge management. More generally, networking touches on interpersonal relationships and communication, social, psychological, as well as cultural and economic structures, formations and strategies. Social networking is increasingly part of information and communication technologies and, with the advent of the internet and globalization, the level of “networking” is at a point where “inhuman” entities, such as bots or algorithms are becoming integral to it. They are also most probably becoming ever more dominant. In tandem with militarized media, the “autonomous,” self-regulating technologies and markets are inconspicuously pushing civic society to the sidelines, “paralyzing our ability to think constructively, to make meaningful connections and to act with intent. As if civilization itself reached the threshold of extinction, as if we lacked the collective will and coordination necessary to solve fundamental life questions asking about the very survival of humanity,” writes media theorist Douglas Rushkoff in his Manifesto of 2019.8

Network theory was certainly a hot topic in the late 1980s and early 1990s, regardless of whether they were communication, social, or neural networks; commercial, control, or power networks, closed or discrete networks, chaotic or organized. In the post-war fractured world (which was however increasingly permeated and connected by a mesh of journalistic, energetic, informational and gradually electronic networks and communication systems) networks had ambiguous connotations from their beginning. Is it perhaps because we had become parts of mirroring, antagonistic systems: worlds which were closely connected and mutually dependent? It was due to the anxiety and the drive to achieve a fragile equilibrium of military capital and nuclear weapons. From the mid-20th century, ideas of a universalist re-connection of everything and everyone with everything and everyone else under the banner of one victorious economic system made a periodic return. It might be that the ascendant maxim of interconnection will not only lead to singularity and the end of history, but will also increase instability and open the possibility of collapse. It might at least pose a threat to personal rights, such as privacy and other features of a civil society. The nightmares of the future as prophesied in the 1950s by Ray Bradburry and Philip K. Dick have, with the 2013 testimony of Edward Snowden, become all too real.

Thinking “the network” along with the research done on transformation has, in contemporary vocabulary, come to be preferred over terms such a structure, paradigm, or system. Even before the advent of Web 2.0 and the reign of the “anti-social network,” the network has shown itself to be latently ubiquitous, and not only in the sphere of contemporary art and globalized culture.9

The theory of networks and agents and the theory of parasites

A good example can be found in the popular, albeit criticized, conception of the so-called Actor Network Theory (or ANT for short). This is a materially-semiotic theory developed by three sociologists — Bruno Latour, Michel Callon and John Law, which they formulated as part of their research at the Parisian Centre de Sociologie de l’Innovation. The authors adopted a generally methodological or epistemological frame for sociology, post-structuralism, general systems theory, texts of Michel Serres, Deleuze and Guattari (Assemblage theory) and other sources. ANT is a hybrid network constituted by all active nodes. It connects various artificial and natural elements — actors can be organic and cultural elements, as well as human, machine, institutional, animal, plant, food or resource-based. Each one of the actors/agents has an equal value for the whole. Communication or cooperation take place in relative stability, dynamic symbiosis, but only until the point when one of the actors disappears, dies off, or another actor appears. This brings tension and turbulence to the network which can lead to growth, debilitation, dissolution or collapse. The reason can be, for example, the collapse of a communication (telephone) network, malfunction of a military, control, commercial or banking system, the imposition of an unknown infection, parasite, virus, or the integration of a new — for example communication — platform (like the advent of electronic networks and their impact on the transformation of communication and commercial systems in the latter half of the 1980s). MacLuhan’s ideas about the impact of emergent technologies (for example of communication networks) which determine the economic, social and cultural relations, patterns and strategies — including the functioning of art institutions, artists and artefacts — are still relevant today, 70 years after their initial formulation.10

If we apply the concept of ANT to the sphere of “unofficial’ culture, or “artistically autonomous” happenings which took place around the same time as the fundamental upheavals in the region of central and eastern Europe, we can find a number of correlations in the increasing coverage of satellite TV (an assemblage of hardware, economic, symbolic and value formations such as culture and propaganda), the largely available apparatuses of data storage (audio tapes, VHS, video recorders) and technologies of copying and distributing texts (xerox).11 On the other hand, there was the formula of the censorship/surveillance system. We can also find signs of the “mysterious” or dark network in the workings of the surveillance/police state, which exhibits a complementary connection between the visible and hidden/discrete formations and agents which (just like in the case of the television network which connects the signal and the broadcast and receiving technologies) permeated both the public and the private spheres.

According to Michel Serres, the biological metaphor of the parasite was one of the first modes of human communication and excommunication.12 The term “parasite” comes from the Greek para sitos — “to sit next to,” and in Czech and other languages it has a similar, tripartite meaning: an animal which feeds on or from the body of another animal, a slothful person living off the spoils of others, and noise in the decoding of a signal. The parasite lives from the body of the host, either on the inside or outside, and is a burden on its host, but only to a degree, as its existence relies on the host’s survival. Parasitic life strategies allow for long-term co-existence, and often a feedback loop is formed, so that the parasite provides some type of reciprocal service, establishing exchange — symbiosis. Parasites live from the remnants of other parasites. According to Serres, culture, art and language show certain signs of parasitism. The parasite creates disequilibrium in the system network, bringing disorder, chaos, which in turn breeds a more complex form of order. The parasite becomes the initiator of something new, something which is at first regarded as alien, subversive or disruptive. Parasitic (or pirate) strategies are complicit with the art of discovering novelty: Ars Inventiendi which, for Serres, constitutes the very essence of philosophy and art.13

In 1967, two authors of the Fluxus movement, Robert Filliou and George Brecht — much like the Situationists, or later media activists of the 1990s — thought that the network is “eternal.” They adopted the practices of camouflage and the strategies of mass media, advertisement and commercial corporations, despite the fact that their aims were socially and politically very different. Geert Lovink, one of the activists and theorists of the early 1990s who started to articulate the essence and sense of autonomous, free media, has recently become much more skeptical towards networks. The threat of a global network, a single Web, is nowadays interpreted in a much more realistic and gloomy light.14


What was the situation of communication networks in the Czech Republic in the early 1990s? The first attempts at connection took place in the fall months of 1991 at Charles University. The line led from Prague (through the Czech Technical University) to an internet node located in Linz. Our Republic was officially connected to the internet on February 2, 1992 at the Czech Technical University. In 1991, the company Econnect was founded for a number of ecological initiatives around the Zelený kruh. Apart from the academic network, Econnect was among the first providers of access to the net. In 1991, Tim Berners-Lee, in collaboration with a team of colleagues, proposed a coding language for creating web sites (HTML, or Hypertext Markup Language) and defined the HTTP protocol for transmitting websites through the internet (Hypertext Transfer Protocol). Berners-Lee also became the creator of the NEXUS program which was used to edit and browse web sites. The original proposals for naming the web were “Mine of Information” or “Information Mesh,” but ultimately the “World Wide Web” won out, and its services were provided free of charge. In April of 1993 — two years after launching the service — the Austrian curator Peter Weibel addressed the phenomenon of the web as the main topic of a festival of electronic culture: “Welcome to the Wired World”. In the introductory text, Weibel writes: “The postmodern society is based on information. No more the dynamics of mechanical machines but the exchange of data in the network of information machines supports the social operating system. Every day billions of humans communicate billions of massages via a global network which is constituted of telephone, fax, picture phone, mobile telephone, GPS (Global Positioning System), public access terminals, radio, pagers, TV, ISDN data communication, cable nets, cable TV, mailbox, e-mail, global computer networks like Internet, etc. We don’t live anymore only in streets and houses, but also in cable channels and telegraph wires, in fax machines and global digital networks.” But the distribution of information in mass media can also become a component of control and a source of optimizing strategies of power. Data opens critical questions about the dogmas and myths of post-modern information society.15

I mention Latour’s Actor-Network Theory because it seems a fitting metaphor to frame the story of the birth, growth and dismantling of various NGOs, non-commercial, and other “independent” artistic initiatives in central Europe, most importantly between the years 1990 and 2000. I will try to show this using the example of the Hermit Foundation and the Center for Metamedia Plasy. I depart from the assumption that it was not only the personal motivation of myself and other involved initiators, but also the social-economic circumstances of the times, and the conditions, impulses, available technologies, time, space and the possibility of crossing borders. That is the amalgam of conditions for all the “actors” which rather became witnesses to the expected and feared disappearance of a long-riven and unknown world. Other factors, such as the chaotic state of the planned economy, the hibernation of the surveillance structures and the absence of a state-level cultural politics also played their part.

The moment of mimesis, or the intuitive ability to distinguish, interpret, appropriate, transplant, evaluate or “translate” the foreign cultural templates, strategies and conditions was also important.16 A slightly de-mythologizing approach can uncover determinative relationships among the art histories and cultures as they were found in the regions. They might also reflect the current discussions on colonialism, or “self-colonialism,” in art, including the art of central Europe.17

During the organization of the auditory, visual and textual archive of the Hermit Foundation and the Center for Metamedia Plasy — as the project was paradoxically called — I kept encountering the idea, whether the name itself might not be hiding a subversive kernel, possessing a “diabolical machine” ticking away towards its self-detonation. What role could the foolish idea of hermitage have played in the project’s gradual extinction?

The concrete idea and offer were drafted in the winter of 1991 and the spring of 1992, at two geopolitically and culturally distant places: in the abandoned buildings of the central European former monastery of Plasy, and the 900-km distant shores of northern Europe, in Amsterdam. The genealogy of the idea, which at that time was still sketchy, was much older but the uncertain, grim, nomadic, homeless zeitgeist of then-contemporary Europe, with its unexpected outcome of 1989, certainly played a part. Was it a concoction of romantic dreaming about art, community, friendship and collectivism mixed with a dose of reality?18 On the one hand, the situation in the diaspora, the anxiety from a possible nuclear conflict of the great powers, feelings of uprootedness and alienation, and on the other hand the unclear idea about what all can be done in derelict, abandoned Baroque buildings, “far from the madding crowd” and far from centers of the “art world.”

Looking back at the annals of case studies (which rarely exist), it might seem that most “autonomous” cultural projects share one feature: only a few were created in isolation, but were rather connected and maintained through personal, communicational and economic ties and links, providing each other with a network of nutrients. It is important that, together with technologies of communication and “excommunication”, the political-economic landscape has changed: from interviews with physical, stable networks such as magazines, books, and other publications, telephone wires, post services, vinyl distribution and magnetic tapes adapted to electronic, digital networks, Bulletin Board Systems and web sites.19

The authors of the provocative study Fame as an Illusion of Creativity published in 2018 write that social intelligence and a richness of social relationships was more important for the success of select European and American innovators of the first two decades of the 20th century than – as might be expected — their immanent artistic quality or creativity.20

It is true that subjectively I considered the residence, meeting and communion of all those hundreds of guests who frequented Plasy over the span of almost 10 years more important than the festival, symposia, exhibitions and concerts themselves. Self-indulgence certainly played a part in this, because him who invited all of them to the magical place of the Plasy monastery somehow became somehow important himself. But as time went by, I found myself thinking the heretic thought that if someone doesn’t come and replace me in the position of the person who makes the next year’s event happen, I will just drop and quit everything. And eventually, that is what, in a way, happened.

Amsterdam: Na začátku bylo skoro náhodné setkání v Amsterodamu v roce 1991, kam od jara roku 1990 příjížděli také výtvarní umělci, hudebníci i spisovatelé z Československa. Pokoušel jsem udržet při životě prostor Galerie OKO a kde od roku 1989 vystavovalo několik umělců z Československa.20 Je důležité, že od 70. let bývalé koloniální a námořní středisko Amsterodam — podobně jako asi Berlín, Marseille nebo Kodaň, ztrácel původní “národnostně jednotnou” atmosféru a stával se — alespoň kulturně — kosmopolitním městem. “Alternativní” a “experimentální” proudy hrály na umělecké scéně viditelnou roli, nebo byly alespoň tolerovány, někdy podporovány. Relativně příznivá ekonomická situace a sociální a imigrační politika nizozemského statu přilákala řadu umělců ze západní Evropy, USA, Austrálie, Asie i Afriky. Po roce 1989 a zejména během roku 1992 tady našlo azyl hodně mladých lidí z Jugoslávie, uprchlíků před občanskou válkou, postupně také utečenci z rozpadajícího se SSSR. Od 80. let se v Nizozemí šířilo squatterství/krakerství a v Amsterdamu vzniklo několik uměleckých center, usazených dočasně v nelegálně i v pololegálně obsazených, opuštěných industriálních budovách. Programy autonomních komunit byly často spojeny s pirátským rádiem (radio 100, radio ADM, radio Patapoe), dokonce pirátské televize (Rabotnik TV), divadleními scénami a galeriemi. Uměleckých komunitních center bylo na konci 90. let v západní Evropě hodně. V Nizozemí například v Eindovenu, Hetogenboschi, Rotterdamu, v Kolíně na Rýnem od roku 1993 Moltkerei Werkstatt, v Zurichu Schedhalle, a mnohé další.

Technologie — korespondence — komunikace: Diskuze a domlouvání týkající se přípravy symposií v prvních letech probíhala zejména osobně, případně telefonicky nebo xeroxem a korespondenčně. Začátkem 90. let byl v knihovnách dostupný „umělecký adresář” Artbook, kde byly u většiny států uvedeny poštovní adresy umělců, kritiků, galerií, muzeí a uměleckých agentur. Vzpomínám, že jsem pozvánku na první symposium Hermit rozesílal asi na 50 adres, které jsem zde našel a u nichž jsem odhadoval, že by plánovaná akce adresáty mohla zaujmout. V roce 1993 jsem z finanční odměny za projekt instalace Orbis Pictus Revised pro ZKM koupil Apple laptop a začal používat v kontaktu se zahraničím modem a fax, později email. Většina umělců ani v západní Evropě začátkem 90. let, pokud si pamatuji, osobní počítač nevlastnila. Zval jsem je dopisy, protože mezinárodní telefonní tarify byly finančně nedosažitelné.

Konstrukce v procesu: Evropská krajina 80. let vyhlížela zdánlivě jako neprodyšně odloučené světy. Ve skutečnosti nejen v roce 1989, ale i dříve byla — jakkoliv řídce a křehce — propojena miriádou osobních a profesních kontaktů, které se po pádu Berlínské zdi rychle jako mycelium, když zaprší, obnovily a zesílily. Stál jsem před otázkou jak uskutečnit něco, na což by měli přijet lidé z Československa, ze zahraničí a snad dokonce diváci. Navíc to něco by bylo v místě, které téměř nikdo nezná? Důležitým příkladem byla vzpomínka na návštěvu fotografické výstavy 8x8 v Plasích, kteru připravila Anna Fárová a Joska Skalník v létě 1981. Význam měla další akce, do které jsem se mohl osobně trochu zapojit. Mezinárodní burza malých, nezávislých nakladatelství z celé Evropy „Europe against the Current”, kterou připravilo anarchistické amsterdamské vydavatelství a knihkupectví Fort van Sjakoo 23 v amsterdamské Burze v září roku 1989.24 Inspirací byla také legendární akce, uspořádaná na podzim roku 1981 skupinkou z polské Lodže, o níž jistá zvěst pronikla tenkrát do Prahy (i když do Lodže mimo Stanislava Kolíbala z ČSSR nejspíš nikdo další nedorazil...?). Ryszard Wasko se skupinkou výtvarných umělců a filmařů z místní akademie a filmové školy pozvali na symposium „Konstrukcia v procesu” padesát umělců ze západní Evropy a USA: troufale jim přislíbili byt, stravu a materiály, pokud si cestu uhradí sami. Jako projev podpory tehdejší polské nezávislé kultuře a scéně v zemi, kde hrozilo stanné právo, někteří — i etablovaní — umělci skutečně pozvání přijali.25 Pro československou „nezávislou” kulturu — nejen pro disent — bylo v 80. letech Polsko a Maďarsko hájemstvím svobody a cílem mnoha expedicí byly festivaly a divadelní představení zejména ve Vratislavi, Gdaňsku, Varšavě nebo Budapešt.

Uvádím níže alespoň některé instituce a iniciativy, s nimiž mohly být, nebo byly s Nadací Hermit a CMP přímo propojeny, nebo sloužily jako inspirace. Většina údajů je uvedena na webu. Jde zejména o projekty a komunitní sítě, na něž bylo možné se napojit, případně na nich parazitovat, v lepším případě se pokusit je naopak podporovat (o což se CMP pokoušel v posledních třech letech své činnosti, kdy byl finacován mj. grantem Pro Helvetia Ost West).

Souvislosti cisterciácké reformy a Kouzelníků země: Topos kláštera, kde symposia probíhaly, byl pro utváření programu Nadace Hermit a Centra pro metamedia určující. Proto jsem zběžně studoval historické a kulturní souvislosti architektury, s převážně barokní atmosférou, která ovšem měla mnohem starší kořeny. Cisterciácký řád zakládal po příchodu do Čech od poloviny 12. století síť konventů, a to postupně v Sedlci u Kutné Hory, Plasech, Mnichově Hradišti, Nepomuku, Klášteru nad Dědinou, Mašťově a Oseku. Ve 13. století pak postavili cisterciáci kláštery ve Zlaté Koruně, Vyšším Brodě, Zbraslavi, Velehradě, Žďáru nad Sázavou a ve Vizovicích. V Plasech vznikl v baroku snad největší a nejbohatší český klášter, který ovšem roku 1785 v rámci josefínských reforem namířených proti církvi Josef II. zrušil. Řád s duchovním a správním centrem ve Francii měl od začátku povahu expandující sítě, jenž v krátkém období zasáhla skoro celou křesťanskou Evropu. Vznikl odštěpením od benediktinského clunyjského centra, které pozdější cisterciáci kvůli přílišné světskosti a odklonu od původních mnišských ideálů kritizovali. Robert opat z Molesme se skupinou bratrů z domovského kláštera odešel a roku 1098 nedaleko Dijonu — (Cistercium dnes Cîteaux) založili nové samostatné opatství. Komunita mnichů provozujících asketismus se řídila „prvotními” křesťanskými ideály a řád v roce 1119 papež Kalixt II. potvrdil. Nejznámější osobností se stal první opat kláštera Clairvaux Bernard, podle jehož učení reforma směřovala k chudobě a jednoduchosti klášterního života. V souladu s původní řeholí sv. Benedikta prosazovali vedle zbožnosti fyzickou práci, usilovali o ekonomickou soběstačnost, zajišťovanou systémem hospodářských dvorů (grangií), kde pracovali laičtí bratři řádu.

Jinou dobovou inspirací byl katalog výstavy kurátora Jean-Huber Martina „Magiciens de la terre“, která v roce 1989 proběhla v Center Georges Pompidou v Paříži. Z článku v novinách jsem se dozvěděl o jeho výstavních aktivitách v projektu Curios & Mirabilia 27 v interiérech barokního zámku Chateau d’Oiron nedaleko Nantés. Výstava Kouzelníci země je považována za jeden z prvních velkých projektů, které dekonstruovaly koloniální koncepty uvažování o současném umění. Martin vycházející z tradic hnutí dada do současného umění vnesl práce do té doby zcela neznámých, anonymních umělců z Afriky, Asie. V dada nalézal prvky „postmodernismu“ a snahu rozbít západní rámce a stereotypy percepce umění. Výstavy v Chateau d’Oiron byly zase revokací barokních „kabinetů kuriozit“, kde současné umění je konfrontováno s vědou i technikou.28

Program sítě Het Apollohuis byl asi nejsilnější inspirací a příklad k následování, i když je jasné, že srovnávat podmínky v jakých působil s improvizovaným ležením v Plasech, by bylo bláhové. Avšak výstavní a koncertní prostory v klášteře byly zase mnohem velkolepější, což nejspíš způsobilo to, že jednomu ze zakladatelů Paulu Panhuysenovi konvent učaroval. Projekt „Apollonův dům” v Eindhovenu se víc než 20 let věnoval networkingu formou propagace, tvorby a podpory experimentální hudby, zvukového a vizuálního umění, performance a částečně i umění nových médií. Filantropické sdílení a výměna informací i zdrojů byly pro apollonskou síť základní ideou, stejně jako solidarita s uměleckou scénou kdekoli na světě. V roce 1980 program společně založili v prostorech bývalé továrny na doutníky z 19. století hudební skladatel Remko Scha a intermediální umělec Paul Panhuysen. Projekt byl částečně financován z vlastní publikační činnosti, částečně z grantů od nizozemského ministerstva kultury a Brabantského kraje. Mezi lety 1980 až 2001 Paul a Helén Panhuysen v Het Apollohuis, ale i v Německu, Japonsku, USA a jinde realizovali asi 250 uměleckých výstav, 500 koncertů a představení, 50 veřejných přednášek, sympozií a iniciovali několik festivalů (ECHO: Obrázy zvuku II. 1987, nebo FLEA Festival, 1997). Organizovali také rezidenční program, což bylo ubytování, stipendium a přístup do nahrávacího studia pro hostující umělce, kteří tam mohli připravovat výstavu, instalaci nebo publikaci. Část archivu získalo eindhovenské museum Van Abbe, část archivu převzal a vydal na CD ZKM v Karlsruhe. Profil Apollohuis byl i na Holandsko velice mezinárodní, šlo o jedno z mála míst v Evropě, kde mohli získat podporu experimentující umělci z Asie, USA, Kanady později také z východní Evropy. Panhuysenovi pomohli v roce 1992 kontaktovat několik umělců, kteří se zúčastnili prvních ročníků symposia Hermit. Na vlastní náklady se několikrát zúčastnili sympozií v Plasech. V roce 2001 Paul a Heléne Panhuysenovi podporu od státu nedostali, protože údajně byl jejich program zaměřen příliš mezinárodně. Proto se rozhodli nakonec program galerie ukončit a věnovali se jen vlastní umělecké aktivitě.


Nadaci Experimental Intermedia Foundation založila v roce 1968 Elaine Summers. Od roku 1973 pořádá EIF v loftu v Canal Street na Manhattanu festivaly a koncerty, které připravuje a produkuje americký intermediální umělec aktivní v oblasti hudby, filmu, fotografie, videa i nových médií Phill Niblock (1933). Niblock je stejně schopný networker, jako byl Paul Panhuysen a vozil s sebou v počítači uložený obsáhlý adresář všech umělců a organizátorů, se kterými se na svých cestách sešel. Od roku 1965 se věnuje filmu, hudební a intermediální performanci a kurátorství a vydávání hudebních nosičů. V roce 1985 se stal ředitelem nadace Experimental Intermedia Foundation a roce 1993 založil pobočku ve svém domě v belgickém Gentu. V Plasích se Niblock zúčastnil prvního festivalu Hermit, kam přijeli s Paulem Panhuysenem. Až do důchodu vyučoval na newyorské univerzitě a volný čas věnoval obsedantnímu cestování a koncertování. Do konce 90. let se vracel do Plasů a později se zapojil do festivalu Ostravské dny nové hudby. Jeho tvorba je často výsledkem spolupráce s vizuálními umělci, tanečníky a jinými skladateli. V roce 2014 dostal od Foundation for Contemporary Arts Cenu Johna Cage. Vydává na labelech XI, Moikai, Mode Records a Touch. U značky Extreme mu vyšlo čtyřhodinové dvoj–DVD filmů a hudby. Ve švýcarském Lausanne proběhla roku 2013 jeho velká retrospektiva, uspořádaná kurátorem Mathieu Copelandem a v roce 2015 v Domě pánů z Kunštátu připravená Jozefem Cseresem.


The Vasulkas: Setkání s Woodym a Steinou Vašulkovými v Amsterdamu v roce 1989 mne motivovalo, abych začal s přípravu programu Nadace Hermit. Vašulkovi byli spojeni s étosem proti-kultury 60. let, pohybovali se po siločarách transnacionálních kosmopolitních komunit, sítí a institucí, široce propojujících svobodný svět umění (alespoň tak jsem si to tehdy vykládal). Vašulkovi měli prezentaci, nebo projekci ve Steimu (Studio pro improvizovanou elektronickou hudbu), kde Steina později asi rok pracovala jako umělecká ředitelka. Pamatuji se, že s Woodym jsme kdesi rokovali o pozicích mainstreamu a elektronického umění, které jsem tehdy znal jen povrchně. Zaujala mne jeho podobenství, že skutečný umělec by se měl držet trochu ve skrytu, nepokoušet se o přílišné domlouvání s divákem, neboť touha po úspěchu a popularitě umělce korumpuje. Také jsme hovořili o sítí úkrytů pro tvůrčí lidi jako vynálezce a umělce, pro něž by měla být otevřena taková „schroniska” po celém světě. Vašulkovi založili v roce 1971 v New Yorku scénu The Electronic Kitchen, což byl vlastně jakýsi model polodisidentského centra, snad v čemsi podobné kolektivům umělců ve střední a východní Evropě.


Nettime, Next5min a Spectrum: mailinglist Nettime, dodnes funkční, byla jedna z prvních evropských komunikačních elektronických adresářů před nástupem sociálních médií. Založili ji v roce 1995 při příležitosti setkání umělců a mediálních aktivistů na Benátském bienále Geert Lovink a Piet Schulz. Nettime hrál v těch letech klíčovou roli pro distribuci informací a vytváření prostředí pro kritické diskuze o internetu, taktických médiích a mediálních strategiích. V roce 2004 byl oceněn na festivalu Ars Electronica. Během let proběhlo několik mezinárodních setkání sítě Nettime v rámci takových akcí , jako byl HackIt v Amsterdamu, Chaos Computer Congress v Berlíně, ISEA, na festivalu Ars Electronica, konferencí MetaForum (95-96) v Budapešti a Nettime Conference — Beauty and the East, organizovaná medialabem Ljudmila v Ljubljani. Konference „The Hybrid Workspace“ na Documenta X v Kasselu v roce 1997 byla úzce propojena s komunitou kolem Nettime.29

Next5min byl mezinárodní festival a konference taktických médií připravená v Amsterdamu a Rotterdamu jak jednotlivci, tak institucemi. Probíhala mezi lety 1993 až 2003 v prostorách organizací, jako jsou De Balie, Paradiso, Waag society a V2.


Syndicate byla otevřená emailová platforma určená pro výměnu a spolupráci evropské mediální kultury. Vznikla v roce 1996 na festivalu Next5min a existovala do roku 2001 (spojoval 500 členů z více než 30 evropských a mimoevropských zemí). Původní myšlenka byla ustanovit komunikační síť mezi východem a západem a také mezi východem a východem. Syndicate se stalo celoevropským fórem pro mediální kulturu a umění. Česká kulturní a umělecká scéna se zapojovala a zajímala o evropskou síť týkající se elektronické kultury a umění zcela minimálně. Možná z podobných důvodů jako tomu bylo v Polsku. Výjimkou byl program Terminal Baru, který s českou komunitou měl malý kontakt a výstavy a festivaly High Tech v Brně.

Nadace Pro Helvetia je součástí švýcarské kulturní politiky od roku 1939. Založila ji Spolková rada „na obranu nezávislé kulturní identity Švýcarska“ proti nacistickému Německu a fašistické Itálii. V roce 1940 zřídila první kancelářské místnosti v Hirschengrabenu v Curychu. V roce 1949 se stala veřejnoprávní nadací, s posláním podporovat švýcarskou kulturu, propagovat ji v zahraničí. Mandát a organizační forma byly stanoveny v roce 1965 a postupně převažovaly zahraniční aktivity. V roce 1985 Nadace otevřela kancelář v Centre Culturel Suisse v Paříži a v Káhiře. Pro Helvetia založila řadu poboček v partnerství s dalšími institucemi po celém světě. Ve východní Evropě byla Pro Helvetia Ost West jednou z nejaktivnějších zahraničních kulturních institucí a po roce 1989 získala kanceláře Švýcarské agentury pro rozvoj a spolupráci v Polsku, Československu a Maďarsku. V rámci programu Pro Helvetia Ost/West finančně podpořila řadu švýcarských umělců v ČR, v roce 1997 pak projekt Plasy, divadlo Alfred ve dvoře a Centrum české fotografie. Vzhledem k politické stabilizaci zemí střední Evropy byla pražská pobočka k v roce 2005 uzavřena. Ředitelkou pražské pobočky byla fotografka Iren Stehli a sekretářka Jitka Altoe.


Artist in Residence — Res Artist/Bethanien: V roce 1996 přijel do Plasů ředitel organizce Res Artist Michael Haerdter. Ten v roce 1974 založil berlínskou organizaci Künstlerhaus Bethanien s rezidenčním programem a v roce 1993 globální síť uměleckých rezidencí Res Artis. Plasy se staly členem sítě rezidencí. Zúčastnil jsem se setkání Res Artist v Berlíně v roce 1999. S Michaelem přijela Češka Miro Zahra, která vedla, možná založila, rezidenční program v zámku Pluschow v severovýchodním Německu. Další rezidenční programy, se kterými jsme spolupracovali, byly například Hotel Pupik Schrattenberg (Haimo Wallner), kalifornské Headlands v Sausalito a další. Na Ministerstvu kultury ČR o čemsi jako je umělecká rezidence tehdy dosud neslyšeli a vyúčtovat příspěvek na ubytování bylo skutečně umění. Po ukončení aktivit CMM v Plasech v roce 1999 získalo Sorosovo centrum současného umění pronájmem zámečku v Čimelicích prostor pro rezidenční program, který běžel několik let, pokus o rezidenční centrum vznikl v Broumově (Petr Bergmann), MECCA v Terezíně (Petr Larva), Cesta v Táboře a snad i jinde. MK později iniciovalo vlastní rezidenční program v Českém Krumlově, který existuje dodnes.


Důležitá a užitečná byla spolupráce a udržování kontaktů s kulturními odděleními velvyslanectví — například Goethe institut, Britská rada, Nizozemské velvyslanectví, Kulturní centrum Velvyslanectví USA, které v 90. letech většinou podporovaly účast svých občanů na kulturních akcích ve Východní Evropě.

Síť Sorosových center ve střední a východní Evropě. Sorosovo centrum současného umění Praha zahájilo činnost v září 1992 v budově Olšanka, kde v prvních letech fungovalo jako zvláštní program Středoevropské univerzity (CEU). Vzniklo v rámci mecenášských aktivit George Sorose, který od 70. let užíval kapitál získaný spekulacemi na burze k podpoře aktivit v zemích východní Evropy. Pod vlivem skupiny lidí z oblasti výtvarného umění (například Medy Mládkové), rozšířil Soros podporu zaměřenou na rozvoj otevřené společnosti a také na svobodnou uměleckou kreativitu. V roce 1985 bylo v Budapešti při Mücsarnok založeno The Soros Foundation Fine Arts Documentation Center a v roce 1992 SCCA Network. Později přejmenované na Soros Network Budapest a Center for Culture and Communication C3, vedený Suzy Meszoly respektive Miklosem Peternakem. Kontakty měla Nadace Hermit také s umělci György Galántai a Julií Klaniczay, kteří vedli dokumentační centrum Artpool v Budapešti, založený v roce 1979. V 60. a 70. letech byli nejspíš nejpilnějšími networkery na poli současného umění ve střední Evropě László Beke a Dora Maurer. Beke v sedmdesátých letech realizoval řadu výstav a událostí, které měly výrazný mezinárodní kontext, podobně jako aktivity například Jiřího Valocha v Brně.

Black Market performance network: Kontakt: Tomáš Ruller, v Plasech byli Roi Vaara a Alastair MacLennan a Zbygniew Warpechowski, který ovšem není členem BM. Kolektivní „jam sessions” hnutí Black Market nebyly pojímány jako „improvizace“, ale jako „umění setkávání“, a umění „setkávání“, vlastně jako umění „tkaní sítě“, kde účastníci jednají ve vzájemné inter-akci, v přítomnosti tady a teď — viz. motto Martina Bubera: „Setkávání se neodehrává v čase a prostoru, ale čas a prostor náleží setkávání…“. Black Market International (BMI) je mezinárodní kolektiv performerů, z nichž se každý věnuje vlastní sólové praxi, který od roku 1985 vystupuje po celém světě. Kolektiv založili pod jménem Market v Poznani Boris Nieslony, Zygmunt Piotrowský, Tomáš Ruller a Jürgen Fritz v roce 1985. Během prvního evropského turné roku 1986 použili název Black Market. V letech 1990/91 vystoupili jako Black Market International, ale o BMI existuje řada verzí, protože skupina se vyhýbá všemu definitivnímu a název neoznačuje ani tak skupinu, jako spíš myšlenku. „Cílem je podpora — podobně jako na černém trhu — otevřenou a svobodnou výměnu myšlenek a pěstovat umění setkávání.” Black Market je nebo byl součástí globální sítě performerů, což je poměrně obskurní komunita několika desítek umělců, žijících na různých kontinentech, snad mimo Afriky a Antarktidy. Protože umění performance není zcela akceptováno uměleckým mainstreamem, panuje mezi členy poměrně silný pocit solidarity a sounáležitosti.


Terminal Bar: se nazývalo pražské kulturní centrum a společnost, založená Angličanem Chris Standerem. V devadesátých letech byla otevřena internetová kavárna v Soukenické ulici, kde společnost provozovala knihkupectví, videotéku a nabízela klientům připojení k internetu. Část firmy poskytující připojení k internetu a související služby se později osamostatnila a v roce 1998 ji koupila norská společnost Telenor Nextel. Dceřiná společnost Nextra Czech Republic s celostátní působností přešla v roce 2005 pod firmu GTS. Kavárna Terminal Bar v roce 2000 zbankrotovala. U začátků TB stáli Chris Stander, Dan Holman, Martin Neal, Brad Kirkpatrick, Morgan Sowden, Ron Barack, Charles Kane a Ken Ganfield. Hlavním iniciátorem byl Angličan Chris Stander (1965 - 2014). Designerem TB byl Borek Šípek. Team TB spolupracoval například s Pražským hradem, festivalem Ars Electronica, s NG na výstavě Jitro kouzelníků, v roce 1998 na festivalu Limbo I v Plasech.

Z archivu webu TB: “Společnost Terminal Bar pořádá přednášky, odborné porady, festivaly, konference, výtvarné a technické výstavy a praktické dílny pro veřejnost. V zájmu rozšíření kulturní výměny shromažduje TB různé názory z České republiky, jež je známa svojí kouzelnou historií. Česká republika zrodila a byla domovem mnoha výtvarných, hudebních, vědeckých, lingvistických a politických děl.


Mezinárodní kulturní centrum CESTA: v roce 1993 jej založila dvojice kalifornských hudebníků Chris Rankin a Hilary Binder (Sabot) v mlýně v centru Tábora. Chris Rankin se v tomto roce (nebo v roce 1994) zúčastnil symposia Hermit. Cílem kulturního centra, který byl zveřejněn později na webových stránkách, bylo „zlepšit kulturní porozumění a toleranci prostřednictvím umění”. CESTA v letech 1993 až 2012 organizovala pravidelné mezinárodní umělecké festivaly, místní komunitní projekty, tvůrčí dílny, skupinové pobyty spojené s kulturním aktivismem určené pro „umělce všech žánrů, výrazů i zaměření”. Jejich představa o rozvoji kulturního porozumění vycházela z předpokladu, že tradiční formy uměleckého dialogu jsou omezující a Cesta svým otevřeným prostředím usilovala o překračování takových omezení, hledala alternativy v širším kontextu. Česká republika nabídla jak z ideologického, tak ekonomického hlediska vhodný rámec. V přeneseném slova smyslu byla CESTA „laboratoří, kde se kulturní práce propojuje s komunitními projekty” … „Nemyslíme, že CESTA je tak výjimečná, aby naše aktivity byly pro okolí nesrozumitelné. Chceme být jedním projektem z mnoha, projekt obsahující známé i neznámé. Umění není limitováno abstrakcí, éteričností, ale obsahuje společensko-politické aspekty. Taková kulturní praxe platí pro vše, co děláme, od kulturních akcí až po to, jak jsou uspořádány interiéry” (převzato a upraveno z internetové stránky CESTA).


Transart Communication: „Studio erté Roco Juhasz” založili roku 1987 v Nových Zámcích József R. Juhász, Ilona Németh, Ottó Mészáros a Attila Simon. Program ukončili v roce 2007 a studio se věnovalo hlavně organizaci festivalů alternativního, experimentálního a multimediálního umění, performance, výstavní, a vydavatelské a výchovné činnosti. Festivaly byly součástí společensko-politického kontextu střední Evropy v 80. a 90. letech. Dějiny skupiny jsou zachyceny v knize Transart Communication, Performance & Multimedia Art Studio erté 1987-2007 (Kalligram, 2008) v textech Gábora Hushegyiho a Zsolta Sőrése s rozsáhlou obrazovou dokumentací. József R. Juhász se stal členem světové sítě performerů a do Nových Zámků jezdili umělci z celého světa.


Mamapapa: byla nezávislé občanské sdružení, které se věnovalo konzultacím, kurzům, workshopům, performancím a projektům v oblasti alternativních skupin i jednotlivců. Vznikla v roce 1997 jako výsledek aktivit holandské organizace MAPA (od 1975 v Amsterodamu). Mamapapa participovala na akcích a projektech KALD DAMU, Čtyři dny v pohybu, Moving Academy for Performing Arts. Projekty realizovala v prostorách průmyslových objektů (Bubenská čistička, tovární haly, sklady, garáže), v církevních budovách, ve volné přírodě, sokolovnách, hospodách (tzv. site specific). Mezi projekty mamapapa patří: Zrod, Strom, Slunovrata aj. (Mnichovo Hradiště 1997), Rituál místa (Plasy 1998), workshop Griftheater v bubenečské čističce odpadních vod (1998), tvůrčí dílna s veřejnou explikací performance 3W/window, water, wind (1998), LightLab v rámci Pražského quadrienale (1999), Východní žně (Černý důl v Krkonoších 1999), sympozium Demolice (ČKD Praha 1999), Artes(t)CO (obchodní dům Máj-Tesco, Praha 2000), Svatojánská noc (Jičín 2000), Obilí a obydlí (statek Vojnarka Trstěnice, 2000), Tělojakokotel (kotelna Fišlovka ČKD Karlín, Praha 2000). Industriální safari (Kladno 2005), Les pramenů (Písek, 2017), Recykles — cesta dřeva (Praha, 2018), Lesníkův rok (Praha 2019).

Pantograf: se jmenovala platforma, pro kterou vznikl pilotní seminář iniciovaný Milošem Vojtěchovským, Jo Williams z Centra pro Metamedia Plasy a Jennifer de Felice za Centrum současného umění v Praze (bývalé Sorosovo centrum současného umění v Praze). Platforma měla za cíl zprostředkovat a rozvíjet metody spolupráce, diskuze a posílení vznikající sítě „meziregionálních”, hlavně lokálních kulturních a uměleckých projektů v několika zemích bývalého „východního bloku”. Ty měly být navzájem pevněji komunikačně propojeny, a tak se měla zlepšit udržitelnost. Platforma se soustředila hlavně na aktivity a oblasti, které usilovaly o přesahy mezi uměním, kulturou a sociálními a politickými tématy. V roce 1994 proběhl v Plasech podobný mezinárodní seminář připravený rakouským uměleckým kolektivem Die Fabrikantem.30

Divus: S nakladatelstvím Divus jsme připravili a v roce 1999 spoluvydali poslední katalog CMM, dokumentující výstavu a symposium Po-hádky. S Ivanem Mečlem, který byl jeden z důležitých českých networkerů, jsme se seznámili v průběhu 90. let, hlavně přes Martina Zeta. Ivan Mečl je spiritus agens časopisu Divus už od roku 1992, později vydavatel časopisu Umělec a zakladatel projektu Prager Kabarret a Nová Perla. Jeho přístup byl a je spíš z hájemství uměleckého a dobrodružného, než striktně podnikatelského světa. Zatímco většina kulturně-sociálně-uměleckých aktivistů, kteří začátkem 90. let povstali, to buď vzdala (Petr Bergmann v Dejvicích a v Broumově, Chris a Hillary v táborské Cestě, mamapapa kdekoliv, Jednotka Krištofa Kintery také), případně přešaltovali na jinou, obchodnickou linii. Mečlovo umění přežít i ty nejtěžší okamžiky dovedla Divus přes peripetie různých úkrytů po Praze, Vraném nad Vltavou až k vlastní budově v Kyjově u Krásné Lípy. Mečl teď u výrobní haly bývalé továrny na nitě, kterou přestavuje na umělecké centrum s galerií, knihovnou atd. buduje zimní zahradu, zakládá ovocný sad, a pokouší se dokonce získat přilehlý rybník. Nová Perla na „konci světa” ve Šluknovském výběžku koncepčně připomíná vizi plánovaného Centra pro Metamedia v Plasech. Jen je ještě vzdálenější od center a možná dokonce autonomní. Název Nová Perla, který je o něco šťastnější, než Hermit nebo Metamedia, si Mečl vypůjčil od Alfreda Kubina, rodáka z Litoměřic a autora knihy Země snivců. V Kubinově pohádkovém příběhu je popisováno město Perla jako „místo neomezených možností pro všechny snivce”, tedy pro ty, kdo si ještě troufnou o něčem snít.


Galerie Sam83 Kupodivu v České Bříze, nedaleko Plasů, byla v roce 2006 jako podprojekt „Vize pro novou kulturu a její místo” otevřena galerie Sam83 jako zázemí a prostor pro volné myšlenkové pole. Iniciátorka projektu Sráč Sam usilovala o vytvoření „místa přirozeného setkávání” už od roku 1993. V roce 2010 Galerie Sam83 a culture83 zahájily rezidenční pobyty a vydávání katalogů k výstavám a kulturní čtvrtletník PIŽMO. Technickou, IT a mediální podporu galerie zajišťuje InterLab83. Galerie je samofinancována, nečerpá dotace ani granty a hospodaření je podřízeno principům eko-sociální ekonomiky (ohledy na původ finančních zdrojů, minimalizace spotřeby, zdůvodnitelné investice). Takže ideální konstelace. CMM v Plasech zmizelo sice na podzim roku 1999, ale po 6 letech o 15 kilometrů blíž k Plzni vznikla jiná inciativa v podobném duchu a s realističtějším programem. sam83.cz

Photographer: Richard Giblett Bruno Latour Saint Bernard Michael Krondl: Waterwalk, 2003 — installation, Synagogue, Palmovka Praha (1998). Photographer: Michael Krondl  (1996)