Výstava je setkáním dvou solitérů současného českého audiovizuálního umění. Martin Zet adaptoval pro Galerii Školská 28 nedávnou velkoformátovou metaforu o míchání barev "Rovnost šancí I". Milan Guštar představuje ukázku partitur stochastických a kombinatorických postupů a generovaných zvukových kompozic. Větší videoprojekce je společná práce obou autorů, kde geometrické obrazce jsou převedeny do zvuku.
Numerický princip, použitý Martinem Zetem při malování barevné série, jej přibližuje schématům vědecké vizualizace modelu přenášení genetického kódu. Červená, modrá a žlutá jsou tradičně vnímany jako extrémně antagonistické barvy, ať už fyzikálně, fyziologicky, nebo symbolicky. Každá barva je spojována s nějakou antropologickou, nebo dokonce kosmologickou hodnotou. Zároveň jsou ale komplementární a navzájem se "přitahují".
"Každý pruh plátna je rozdělen na šest polí. Ve druhém, čtvrtém a šestém poli jsou zdrojové barvy pro ten který pruh; v prvním, třetím a pátém poli barvy nové. Nová barva v prvním poli vzniká smícháním barev z druhého a šestého pole, v třetím poli z druhého a čtvrtého, v pátém ze čtvrtého a šestého pole. Nové barvy jsem nemíchal tak, aby barva vypadala tak, jak si ji představuji (na prvním pruhu tedy oranžová, fialová, zelená) ale v poměru 1:1. Na dalším pruhu nově vzniklé barvy z pruhu předchozího přecházejí do pozice barev výchozích. Po jejich promíchání se z nových barev stanou zase barvy výchozí na dalším pruhu. Jednotlivé pruhy – něco jako je v genetice jedna "generace" – přímo determinují jen generaci následující. Barvy na posledním, sedmém pruhu působí jako stejná barva. Ale na zdrojovém – druhém, čtvrtém a šestém poli převládají zase žlutá červená a modrá jako na prvním – výchozím pruhu – teď ale v poměru 22:21:21."
Martin Zet.
Rovnost šancí I. vznikala od května do podzimu 2008 a byla dokončena během symposia "Totalitní krajina" v hornickém skanzenu Mayrau, připraveného kurátorkou Dagmar Šubrtovou.
Práce Milana Guštara představuje v jistém smyslu komplementární prvek k Zetovým hravým vizuálním traktátům. Aplikováním kombinatoriky a numerických procesů (se kterými se profesně zabývá), do kontextu obrazu a zvuku, dociluje pocitu rozrušení stereotypů vnímání lineárního prostoru a času. Mezní podoba opakování a zmnožování jednoho motivu, nebo prvku se pak postupně stává prožitkem extatické mnotvárnosti.
Abacus (2002) je algoritmická serialisticko-minimalistická kompozice pro mechanické piano. 3856 dvanáctitónových všeintervalových řad je uspořádáno podle velikostí intervalů a rozděleno do deseti skupin podle prvního intervalu. Těchto deset skupin tvoří deset vět skladby. Tempo, poloha, tónový rozsah, dynamika a další vlastnosti každé věty jsou odvozeny z číselných vlastností použitých řad. Animovaná grafická reprezentace je přímou analogií zvuku - každý element obrazu odpovídá jednomu tónu, barvy odpovídají intervalům. Abacus spojuje několik protikladných principů. Vychází z dodekafonie, kterou rozšiřuje až k totálnímu serialismu, repetitivní struktura je však minimalistická. Vznik hudebního minimalismu v 60. letech se přitom vykládá jako reakce na přílišnou komplikovanost serialismu, je tedy v jistém smyslu jeho opakem. Abacus je tvořen všeintervalovými řadami, jejichž vlastnosti mají zdůrazňovat atonálnost řad dodekafonických, uspořádání řad ve skladbě však vytváří zřetelné tonální centrum, byť zcela bez užití diatoniky. Abacus je vystavěn na přísně algoritmickém základě, na rozdíl od mnoha algoritmických kompozic, které často využívají prvek náhody, jsou použité postupy zcela deterministické. Uspořádání skladby je zřetelně fraktální, žádná struktura se však neopakuje.
Autor animace: Jan Mucska.
Flex je cyklus elektronických kompozic, který vzniká od roku 1999 a mapuje zvukové možnosti kombinace jednoduchých tónů a šumů. Spojujícím prvkem je proměnlivost některého ze základních parametrů - tónové výšky, tempa, barvy atd. Grafické partitury, které jsou součástí cyklu, vznikají někdy na základě zvukové struktury, jindy je zvuk generován podle předem připravené partitury a jedná se pak o jistou formu sonifikace. Struktury zvuku či obrazu jsou generovány stochastickými či deterministickými algoritmickými postupy. Pro zvukovou realizaci byl použit program csound.
Průběh výstavy během svého trvání ovlivňuje její formu.
Martin Zet (1959) sochař, performer, fotograf, kreslíř, videoumělec, cestovatel, básník, vydavatel, kurátor. Je výraznou postavou české výtvarné scény. Jeho práce jsou často velmi osobní a intuituvní, někdy jsou reakcí na konkrétní místo, kde se právě nachází. Reaguje často na aktuální společenskou a politickou situaci, ale jeho práce má i nadčasovou významovou rovinu.
Milan Guštar (1963) organolog, skladatel, konstruktér elektronických a elektroakustických zařízení a programátor. Zabývá se interdisciplinárním výzkumem na pomezí vědy, techniky a umění, především matematickými principy v hudbě, teorií tónových soustav, elektronikou, informatikou, aplikovanou matematikou, modelováním a simulací. Matematické principy, mikrotonalita, algoritmické postupy a sonifikaci využívá také při vytváření svých hudebních kompozic a zvukových a multimediálních instalací. Věnuje se návrhu, vývoji a zakázkové výrobě elektronických a elektroakustických zařízení a hudebních nástrojů, multimediálních a interaktivních systémů, záznamu a zpracování zvuku a tvorbě počítačových programů. Specializuje se na spolupráci s výtvarníky v oblasti nových médií.
Děkujeme za zapůjčení techniky galerii Tranzitdisplay
Výstavní projekt je realizován o.s DEAI/setkání a podpořen grantem hlavního města Prahy. Výstavní program je v letech 2005 až 9 realizován s finanční podporou Ministerstva kultury ČR.
V těchto dnech Martin Zet plánuje svoji přítomnost v galerii, pokud máte zájem se s ním setkat zavolejte na číslo: 777321201. Přes toto číslo je možné domluvit i setkání s Milanem Guštarem.
10.15.16.17.18.22.29.30. prosince
