AGON Orchestra (Petr Kofroň, Martin Smolka, Ivan Bierhanzl, Miroslav Šimáček): Půlnoční hudba

skladba Petr Kofroň
kaple sv. Benedikta

Koncert skupiny AGON Orchestra proběhl o půlnoci v kapli svatého Benedikta v naprosté tmě. Hráči ve sluchátkách poslouchali partituru, tvořenou zvukovými vlnami. Součástí skladby a nahrávky byly ambientní zvuky jako praskání lavic, kašlání posluchačů, atd.

Petr Kofroň -
Mirek Šimáček - elektrická kytara
Martin Smolka -
Ivan Bierhanzl - kontrabas

nahrávka: studio Avik (Jiří Sláma a Přemysl Haas) 26. června 1993 v kapli sv. Benedikta


 

Agon Orchestra byl komorní orchestr zaměřený na podporu soudobé hudby, aktivní od roku 1983. Agon se věnoval vlastní tvorbě, české avantgardě šedesátých let 20. století, grafickým partiturám, nebo interpretaci děl zahraničních umělců (John Zorn, Frank Zappa, Philip Glass, Eliott Sharp). Agon spolupracoval také dalšími autory například s Blixou Bargeldem z Einstuerzende Neubauten, se skupinou The Plastice People of the Universe, s MCH Bandem, s DG 307, nebo s Filipem Topolem. V devadesátých letech realizoval sérii tematických projektů, mapujících současnou českou i světovou avantgardu od 60. let až po aktuální postmodernistické tendence. Agon realizoval přes 200 vystoupení v 15 zemích, vystupoval na mezinárodních festivalech soudobé hudby, realizoval řadu nahrávek pro rozhlasové, televizní a nahrávací společnosti. 

Petr Kofroň (narozen 1955 v Praze) studoval skladbu na Janáčkově akademii musických umění v třídě Aloise Piňose a byl v letech 1971 až  1979 soukromým žákem Marka Kopelenta. V letech 1980-1988 učil teoretické předměty na Pedagogické fakultě University Karlovy v Praze. Od roku 1996 do 2004 byl šéfem plzeňské opery, poté několik let jako skladatel, dirigent a spisovatel na volné noze. V současnosti působí jako ředitel opery Národního divadla v Praze. Od začátku 70. let vycházel z konceptualismu (např. komposice ohledávající mezní sluchové zkušenosti, možnosti pohybu zvuku v prostoru apod.). Po roce 1975 se obrátil k primitivní diatonice a hudebnímu sentimentu (zabýval se mj. dílem I. O. Dunajevského). Pod vlivem hermetické filosofie Aleistera Crowleyho – napsal v roce 1983 několik rituálních komposic. Od 1989 se tento myšlenkový základ projevuje v proměně nostalgické hudby v hudbu agresivní, nepracující s hudebními parametry, ale s "energií" zvuku, hry a hráčů. Po roce 1993 se Kofroň intensivně zabýval grafickými partiturami a koncepty (realizoval grafické partitury Anestise Logothetise, Miroslava Ponce, Milana Grygara, Milana Knížáka). Po roce 2000 připravil několik úprav skladeb alternativního rocku: Petr Křečan – Kilhets (1998), Filip Topol (2000), Blixa Bargeld (2000), The Plastic People of the Universe (Ladislav Klíma – Aj obešel já polí pět, 2002, Pašije, 2004), Brian Eno (2003), MCH Band a Agon ORCHESTRA (2005), DG 307 a Agon ORCHESTRA (2006). Zabýval se podivným popem a rockem – muzikál Magická flétna (Městské divadlo Stanislava Moši, Brno 2006, cena Alfréda Radoka 2006), opera Mai 68 (koprodukce ND Brno a ND Praha, 2008) – a big-bandovému quasijazzu (Symfonie Titan, 2005, Magor, 2008). Od roku 1994 byl spolu s Ivanem Bierhanzlem a Společností pro novou hudbu pořadatelem Maratonu nové hudby, jedné z největších přehlídek současné světové hudby v Čechách. S Agon ORCHESTRA vystupoval na prestižních pódiích v Evropě a USA: Varšavský podzim, Spring Festival Budapest, Berliner Festwochen, berlínský Konzerthaus, berlínský festival Ultraschall, Kűnstlerhaus Mousonturm ve Frankfurtu am Main, hamburgský Kampnagel (Schleswig-Holstein Musik Festival), Kunsthalle v rakouském Kremsu, festival Wien Modern, Rote Fabrik Zürich, londýnský The South Bank Centre, Musique actuelle v kanadském Victoriaville, Lincoln Centre v New Yorku. Pravidelně hraje i na hlavních festivalech v Čechách, Moravě a Slovensku: Pražské jaro (1996 – balet Anestise Logothetise, 2001 – representativní koncert Agon ORCHESTRA, 2003 – Frank Zappa), pražská Alternativa, bratislavský Melos-Ethos a Večery novej hudby, brněnská Expozice nové hudby, v roce 2007 vystoupil Agon ORCHESTRA s Ivou Bittovou na festivalu Next Wave, New York s projektem Don Juan in Prague.

Miroslav Šimáček (Praha 1956) je kytarista a nakladatel. (V roce 2006 přijal s rodinou příjmení Noe). Spolupracoval s mnoha osobnostmi na české hudební, výtvarné, novinářské, literární, filmové, technické a terapeutické scéně. Na přelomu 70. a 80. let byl aktivním členem české alternativní hudební scény (Expanze (1977-79), Kilhets (1979-80, 5 CD Kilhets, Black Point, 2008), pod pseudonymem Autentyncký z Gokytňan rozvíjel s Petrem Kofroněm psanou i konceptuální, konkrétní a elektronickou hudbu, převážně zapisovanou do grafických partitur. Od poloviny 80. let účinkoval a v 90. letech skládal hudbu pro Agon Orchestra (CD Red and Black, Audio Ego, 1997). Jeho skladby byly uvedeny na koncertech a festivalech v řadě zemí (Bang On A Can Marathon v New Yorku, FIMAV ve Victoriaville v Kanadě, Večery nové hudby/Evenings Of New Music v Bratislavě, Schaubühne Lindenfels v Lipsku, Audio Art festival v Krakově, Kunsthalle Krems v Rakousku, Varšavský podzim v Posku, Maraton nové hudby v Praze, New Music Concerts v Torontu, v Roulette v New York City, Musica Ficta Forum ve Vilniusu, Festival NYYD v Tallinnu, Gele Zaal Gent v Belgii atd.). V 90. letech se zabýval grafickým designem: působil jako šéfgrafik týdeníku Respekt, jehož byl spoluzakladatelem, upravil porevoluční vzhled Revolver Revue, upravoval a vlastním nákladem vydával časopis Konserva/Na Hudbu a knihu Grafické partitury a koncepty autorů Petra Kofroně a Martina Smolky, vytvořil novou podobu Literárních novin s přílohou Konserva/Na Hudbu (ročník 1996), plakáty Společnosti pro novou hudbu, tituly nakladatelství One Woman Press, atd. Kolem roku 2000 se věnoval interaktivním konceptům v multimediálních projektech – Festival Limbo (Centrum pro metamedia Plasy), Mäckleburgisches Künstlerhaus  v Schloss Plüschow), Festival Alternativa (Divadlo Archa), Pražské Quadriennale,  v Centru současného umění Čimelice, Festival slabé hudby (Skleněná louka), Skryté hladiny vědomí (Divadlo Archa), Festival Entermultimediale (Divadlo Akropolis), Festival Next Wawe (Roxy), atd. Byl designérem firem Miracle/Orcave, působících na poli mikrovlnných spojů a zkomponoval hudbu k filmu Divoké včely režiséra Bohdana Slámy.

​​Martin Smolka (1959 v Praze) je český hudebník a skladatel. S Miroslavem Pudlákem a Petrem Kofroněm stál u zrodu souboru Agon. Vystudoval kompozici na Hudební fakultě AMU,  soukromě studoval u Marka Kopelenta. Na počátku jeho skladatelské dráhy jsou patrny vlivy postwebernismu, minimalismu, americké experimentální hudby a Polské školy. Počátkem devadesátých letech jej zaujaly bizarní nástrojové techniky a zdroje zvuku (podladěné struny, staré gramofony, různé předměty v roli bicích nástrojů, apod.). Smolka jich využíval ke stylizaci zvuků, odpozorovaných z přírody či města, o některých skladbách z té doby hovoří jako o "zvukových fotografiích" (např. L'Orch pour l'Orch z roku 1990 je také "portrétem" nočních zvuků seřaďovacího nádraží). Reálné zvuky Smolka vybíral podle jejich výrazového náboje, stylizoval je k určitému emočnímu vyznění. Smolkova hudba osciluje kolem dvou pólů: 1) nakřápnuté bujaré veselí, hudba kulhajícího orchestrionu, příznačné civilizační zvuky, folklórní či dechová kapela hrající pokud možno falešně; 2) teskné vzpomínky, rozbolavělá touha, nostalgické echo zvuků bodu 1. Tomu odpovídá i obvyklá strategie výstavby Smolkových skladeb: ty tvoří téměř pravidelně juxtapozice vnitřně homogenních a vzájemně ostře kontrastujících formových segmentů, které pomalu – rychle, vesele – smutně, hřmotně – jemně apod. odpovídají "sonátovým" kategoriím hlavní téma – vedlejší téma. Smolka často pracuje s ostrým, filmovým střihem, evolučnost bývá potlačena, švy přiznány, dynamické a texturní rozdíly vyhroceny, základním principem je opakování. S bytostně emocionálním laděním Smolkových skladeb souvisí také využívání mikrointervalů, sloužících skladateli jednak k evokaci reálných zvuků, jednak k "rozlaďování" tradičních harmonických a melodických útvarů – motivací tohoto v zásadě podvratného uchopení zděděného materiálu je další zesílení nebo znovuprobuzení jeho emočního potenciálu (např. Solitudo pro ensemble). Koncem devadesátých let se Smolkova pozornost zaměřila na "recyklaci" mikrointervalově deformovaných a kolážovitě sestavovaných prvků tradiční hudby (Remix, Redream, Reflight pro orchestr). V posledních letech se Smolkův zájem obrací k vokální hudbě, zejména tvorbě pro sbor (Poema de balcones pro sbor, Psalmus 114 pro sbor a orchestr aj.). Od roku 2003 vyučuje skladbu na brněnské JAMU. Příležitostně se věnuje psaní filmové hudby.
podle Petr Bakla, 2011

Ivan Bierhanzl (1958) hudebník, žije a pracuje v Praze. Od 70. let zásadní osobnost československé a české neoficiální, podzemní hudby a kultury (člen skupin DG 307, nebo Plastic People of the Universe). Manažer souboru Agon Orchestra.