Zvukové umění v Belgii

Dějiny belgické experimentální hudby začínají patrně datem 2. února 1926. Tuto noc členové surrealistické skupiny „Correspondances“ sdružující malíře, spisovatele i hudebníky, předvedli v Bruselu prapodivné představení „Le dessous des cartes“. Byla to pestrá koláž sestávající z recitace básní, písní i dramatizovaných textů. Autory představení byli Paul Hoorman a dobře známý surrealista a hudebník André Souris. Hra byla parodií na veškerou tehdy módní „vážnou hudbu – od Stravinského až k Milhaudovi, Auriacovi, Satiemu, atd. Jeden z výstupů nesl trochu záhadný název: „Trois investiones pour orgue“ se stejně úctyhodným podtitulem: 1. grave, 2. martial, 3. rytmique-vif-pastoral. Ve skutečnosti byly varhany obyčejný válečkový kolovrátek, který přehrával různé populární melodie včetně belgické hymny. Hudba byla však hrána pozpátku. Později složil Souris další skladby tohoto druhu, včetně „Collage 1928“, což byl takřka kubistický hudební tvar, do kterého byly zakomponovány ty nejbanálnější hudební fragmenty bez jakékoliv návaznosti. Ale Souris v této radikální poloze nesetrval a v roce 1948 přestal komponovat úplně.

Surrealistická tradice a specifický smysl pro humor převládaly v Belgii i po druhé větové válce. Malíři Delvaux a Magritte jsou nejznámějšími představiteli belgického surrealismu. Dalším z nich, ale o generaci mladší, byl kupříkladu Marcel Broodthaers. Původně se věnoval poezii, ale postupně se začal zabývat výtvarným uměním, hlavně malířstvím, vytváření objektů instalací, filmů a performancí. Natočil více než 15 krátkých filmů a ve většině z nich byl použit i zvuk, přesněji řečeno: konkrétní zvuky a texty.

V této tradici tvoří i dva umělci z Lutychu: Jacgues Charliere a Jacgues Lizéne. První z nich předvedl řadu rockově orientovaných představení s názvy jako „Musique regressive“, „Desperados Music“, „Roll around The Plinthure“. S touto hudbou začal vystupovat v sedmdesátých letech a pokračuje v tom i v současnosti. Lizéne (1946) se sám nazývá „umělcem prostřednosti“ a jeho zájem se obrací ke všem těm nedůležitým a bezvýznamným životním záležitostem. Jeho „nepodbízivá hudba“ sestává z mizerného a falešného zpívání a vyřvávání ordinérních písní, různých industriálních zvuků, nebo zvukových objektů, sestrojených z jízdních kol, dále nahrávek zvuku nástrojů, hluku strojů, rozbitých instrumentů a tak dále. Je to dobrá směsice postsurrealismu, dadaismu, futurismu, návaznosti na Johna Cage, předvoj industriální hudby a pořádná dávka smyslu pro humor.

Ze stejné generace je i Jacques Bekaert, pro kterého je typický (tak jako pro mnoho Belgičanů) zarytý individualismus. Jako žurnalista a zároveň milovník etnické a moderní hudby cestoval po celém světě, a tak se dostal do kontaktu s mnoha experimentálními skladateli. Mezi nimi byl i John Cage, kterého uvedl do Belgie a napsal o něm velmi dobrou knížku. Během jednoho Cageova turné bydlel Bekaert v jeho domě v Stony Pointa složil zde řadu poloimprovizovaných skladeb založených na interakci mezi interprety. Tyto skladby byly hrány předními představiteli americké avantgardy jako jsou Robert Ashley, David Behrman, George Lewis nebo Takehisa Kosugi. Po roce 1980 končí Bekaert všechna veřejná představení.

Mnoho umělců americké hudební avantgardy bylo představeno belgické veřejnosti díky činnosti Gottfrieda-Willema Raese (1952). Je to skladatel, konstruktér hudebních nástrojů a pořadatel mnoha koncertů v belgickém Gentu. Raes založil centrum pro novou hudbu – LOGOS FOUNDATION, které mimo místa konání mnoha koncertů a hudebních aktivit slouží i jako archiv a informační centrum pro novou hudbu. Raesova skladatelská činnost se vyznačuje výjimečnou schopností vymýšlet a stavět bizarní a nepředstavitelné hudební nástroje, které pak kombinuje jako akustické zdroje s elektronikou. Škála jeho nástrojů sahá od zpívajících jízdních kol ke zvonovým varhanám, od pneumafonů (množství trubek ozvučených vzduchovými polštáři) k zvukovým lodím a skřípajícím truhlám. V poslední době používá digitální technologii (hard a software) k vytváření jemných a zároveň rozměrných zvukových instalací, kde minimální akustické jednotky jsou aktivovány počítačem a ty, později ozvučeny, vytvářejí silný hudební zážitek. Raes se zabývá také improvizovanou hudbou a spolu se svou ženou Moniek Darge (Logos Duo) vystupují po celém světě.

Experimentální hudba a zvukové instalace jsou typické také pro celou řadu jednotlivců – tedy umělců, kteří nejsou členy nějaké skupiny, ale pracují samostatně. Jedním z nich je i George Smits (1942), který začal s čistě výtvarnými instalacemi, cílenými k tvorbě objektů, rozčleňujících prostor. Později začal experimentovat s dlouhými strunami a pokoušel se jejich zvuk a vibrace vizualizovat. Tehdy začal pracovat s polystyrénem, který používá jako akustický zesilovač. Vytvořil celou řadu performancí a instalací, kde zhodnotil akustické kvality tohoto materiálu a jeho prostorové dimenze. Guy Schraenen shromáždil během let pozoruhodný „archiv drobných tisků a komunikace“, který je výborným zdrojem informaci o mailartu, zvukovém umění, instalacích a jiných experimentálních formách.

V Antverpách kombinují členové skupiny SEM elektronickou hudbu s digitálními obrazy a videoprodukcí. Baudouin Oosterlynck používá instalace, kresby a zvuky k ohledávání všech možnosti zvuku, od prostorových kvalit k tichu a hranicím slyšitelnosti. Bývá, proto nazýván fenomenologem hudby a naslouchání. Guy De Bièvre připravil mnoho performancí a skladeb pro hudebně neškolené interprety a v současnosti se zabývá a abstraktnějšími kompozicemi sestavenými podle vzorců pravděpodobnosti, při kterých je používán hotový hudební materiál. Pierre Berthet je vynikající perkusista a má neuvěřitelnou vynalézavost v konstruování zvukových systémů z nalezených materiálů. Pracuje často s jinými hudebníky a staviteli hudebních nástrojů ve velmi otevřeném duchu, kde je často přítomen prvek humoru.

Snad je humor onen „chybějící článek“, který lze postřehnout v tvorbě mnoha z těchto hudebníků. Neznamená to, že by jejich práce nebyla dosti vážná, nebo že by byla míněna jen jako žert. Není zde však většinou cítit prvek „vysokých“ ambicí. Pomocí humoru umělec poukazuje na relativitu všeho, dokonce i svého vlastního díla.

Erik de Visscher
Brusel

Eric de Visscher (narozen 1961) se po studiích filozofie, lingvistiky a hudby stal uměleckým ředitelem festivalu Ars Musica v Bruselu. V roce 1997 nastoupil do Institutu pro výzkum a koordinaci akustiky / hudby (IRCAM) při Centre Pompidou v Paříži, kde později působil jako jeho umělecký ředitel.Podílel se na vzniku festivalu Agora a na několika výstavách v Centre Pompidou. V roce 2005 nastoupil do Cité de la musique v Paříži, kde byl v roce 2006 jmenován ředitelem. Publikuje texty zejména o vztazích mezi výtvarným uměním a hudbou v časopisech a výstavních katalozích.