Evangelista Torricelli se narodil ve Feanze v provincii Ravenna jako prvorozený syn Gaspara Torricelliho 15. října 1608. Jeho otec brzy zemřel, a tak ho vychovával jeho strýc, učený mnich, který ho přivedl do místní jezuitské koleje, kde v letech 1625 až 1626 poprvé zasedl do školních lavic. Byl velmi dobrým a nadaným studentem, proto ho strýc poslal studovat do Říma. Účastnil se přednášek matematika Benedikta Castelliniho, žáka Galilea Galileiho, který ho seznámil nejen s Galileiho dílem, ale i s Koperníkovým O obězích sfér nebeských a dalšími důležitými díly. Po ukončení studia prožil několik let mimo Řím jako sekretář Galileiho dávného přítele Giovaniho Ciampoli.
Na základě Galileiho Rozprav o dvou nových vědách, mechanice a místních pohybech napsal a v roce 1641 vydal Trattato del moto (Pojednání o pohybu), ve kterém originálně vyložil Galileiho nauku. V podstatě přizpůsobil Galileiho zákony o volném pádu pro rychlost výtoku otvorem ve stěně nádoby v určité hloubce pod hladinou a nalezl vztah, podobný tomu pro rychlost volného pádu po uražení určité dráhy. Castellini vzal tento spis na cestu do Florencie, během níž se zastavil u svého stařičkého učitele Galileiho. Nalezl ho sice slepého a nemocného, ale duševně čilého. Odevzdal mu Torricelliho spis společně s dopisem. Navrhl Galileimu, aby Torricelliho přijal jako pomocnou sílu k dokončení jeho Rozprav. Na Galileiho pozvání přišel Torricelli do vily Arcetri 10. října 1641 a pod Galileiho vedením sepsal pátou rozmluvu. Delší pobyt v Galileiho přítomnosti mu však nebyl dopřán, protože mistr mu 8. ledna 1642 zemřel v náručí. Když se chystal zpět do Říma, nabídl mu velkovévoda Leopold z Toscany místo následníka Galileiho a profesuru matematiky ve Florencii. Velkovévoda pak jeho další činnost štědře finančně podporoval.
V roce 1644 ve Florencii vydal Opera geometrica (Díla měřičská), která obsahuje dvě knihy o kouli, dvě knihy o volném pádu a o pohybech vrhu (zabýval se i odporem vzduchu, založil tak balistiku), dodatky o kvadratuře paraboly, cykloidě a šroubovici. Jako druhou etapu jeho vědeckého zájmu můžeme označit pokusy s atmosférickým tlakem vzduchu. Torricelli zavrhl aristotelovský pojem horror vacui (odpor přírody proti prázdnému prostoru), kterým se vysvětlovaly účinky tlaku vzduchu, vystupování vody v čerpadlech apod. Zavedl označení atmosférický tlak vzduchu. Velký rozruch ve Florencii v té době způsobil fakt, že nešlo vyčerpat vodu z větší hloubky než 10 metrů. Galilei celou věc vysvětlil tak, že odpor prázdného prostoru má určitou velikost a snažil se ji změřit. Rozřešení této záhady se podařilo Torricellimu až po Galileiho smrti. Ten navrhl praktičtější řešení, a to použít jen jeden metr dlouhou skleněnou trubici naplněnou rtutí. Tuto myšlenku sdělil svému žáku Vincenziu Vivianimu, který experiment v roce 1643 (rok po Galileiho smrti) uskutečnil. Jak Torricelli předpokládal, při pokusu zůstalo v trubici jen 76 cm rtuťového sloupce. Tím bylo dokázáno, že rtuť i sloupec vody kladou stejně velký odpor vzduchu, protože 76 cm rtuti i 10 m vodního sloupce váží (dle Galileiho měření přibližně) stejně. Torricelli tento pokus mnohokrát opakoval a pozoroval nepřetržitě se měnící sloupec rtuti a tím i měnící se atmosférický tlak. V roce 1643 byl pokusy natolik zaneprázdněn, že nestačil o výsledcích bádání publikovat. Zachovaly se dopisy Michelangelu Riccimu, které uveřejnil v roce 1663 Torricelliho žák Carl Dati.
TEXT: Mgr. Magda Králová
