Z okna večerního autobusu vypadá budova konventu bývalého cisterciáckého kláštera v Plasech jako nějaký ošuntělý přízrak. Jako by levitovala v mlze stoupající z údolí řeky Střely. Kolem projíždí auta, nad střechami zakrouží hejno holubů a ptáci se snesou na kříž ve tvatu T se zavěšeným hadem. S večerem v zádech stiskne cestující chladnou kliku na opršelých dveřích a vklouzne dovnitř budovy do chladného šera. Zarazí ho ozvěna zaklapnutých dveří. Návštěvník projde vysokou chodbou směrem k osvětlenému schodišti vystoupá na odpočívadlo a nakoukne přes kamennou balustrádu:hluboko dole se světlo odráží na hladině mělké nádrže a strop vysoko nahoře se skoro neznatelně vlní. Z podzemních šachet zní kapky vody. Oknem zahlédne potrhanou vybledle červenou plachtu jakéhosi stanu na rajském dvoře. Návštěvník pokračuje po širokých, vyšlapaných schodech do prvního patra a přes dvůr pozoruje kvadraturu konventu. V kosodélném výřezu oblohy zakrouží poštolka, ozve se její hlas. Na konci ambitu se mihne nějaká postava a nečekaně zmizí z Návštěvníkova zorného pole. Návštěvník zamíří k nejbližšímu rohu a najednou se objeví Dvojník, kráčející mu v ústrety. Návštěvník se lekne, zastaví a ukročí stranou. V hladině zrcadla spatří opět sama sebe, tentokrát zezadu. Nejistě strne, protože v chodbách zazní náhle zvenku údery srdce zvonu. Naštěstí se před ním ve stěně otevřou malé dveře, on vstoupí do normální místnosti a unikne echo-fantomům v zrcadlech.
NÁVŠTĚVNÍK: (sedá si) Dobrý den, co to tady panuje za matení smyslů? Koho to proboha napadlo? (usrkává nabídnutou kávu a pokukuje nedůvěřivě na strop, kde se také mihotají odlesky slunečních skvrn, odražených přes zrcátko ponořené v nádobce s vodou na stolku před ním).

KASTELÁN: Ale skoro nic, co by vás zajímalo?

NÁVŠTĚVNÍK: Takže jestli tomu dobře rozumím, a proto jsem přijel, tady bylo nějaké sympozium – což znamená řecky hostinu, kde se jí a mluví – a lidi tady zasahujou do starýho prostoru barokního kláštera. Není to barbarské? Neponičí se to tady?

KASTELÁN: Škoda to být nemusí, záleží na lidech a na nás, co jim dovolíme. Pochopitelně můžete v historický budově udělat paseku, když tam připustíte současný umělce, kteří nemají úctu k tomu prostoru, ve kterým se nacházejí. Navěsí sem všelijaký obrázky a nasekají sošky, který sem prostě nepatří. Ale snažíme se, aby ti, co sem přijedou, tady jednak pobyli delší dobu, aby se mohli aklimatizovat – proto trvá sympozium dva, nebo více měsíců – a jednak jsou to pokud možno lidi, kteří mají nějakou zkušenost s podobnýma projektama a nepropadnou snadno megalomanii. Pokud ano, pak je dimenze kláštera stejně převálcuje, protože tenhle konvent je silnej: přežil i husitský války, metternichovskou panovačnost, Rudou armádu i socialistickou památkovou péči. Všechno tady zanechalo jizvy, ale nepokořilo ho to.
NÁVŠTĚVNÍK: Proč se ta vaše akce jmenuje vlastně Hermit? Není to snobsky nadnesenej výraz?Tady před klášterem vidím bufet s pivem a párkama, pod oknama jezděj náklaďáky a na louce bude hrát, jak jsem si přečet, skupina Brutus?
KASTELÁN: Zní to dobře, ne? Hermit znamená poustevník, samotář, někdo, kdo se odloučil, stáhl do dobrovolného osamocení. Klášter je pak takový sídliště pro poustevníky – hermitská komuna. Každý mnich měl kdysi v klášteře vlastní celu, kam se mohl odebrat, usebrat a být sám. Ale žil také ve společnosti bratří, společně se modlili, pracovali, jedli, potkávali na dvoře a v ambitech. Cisterciáci, kteří tu kdysi žili, vznikli jako taková heretická a reformátorská odnož benediktýnů. Svatý Bernard z Clairvoux odešel s tlupou svých stoupenců do pustiny, aby se řád očistil, obnovil evangelickou jednoduchost církve svaté, všeobecné katolické. Bernard byl asketa, mystik a obrazoborec 12. století. Regule jeho řádu předepisovaly bratřím dost přísnou životosprávu a mobiliář kláštera musel být také režný a minimální. Samozřejmě to se během doby měnilo, řád zbohatnul a cisterciáci si žili poměrně blahobytně, což dokládá i monumentalita tohodle kláštera. Ta strohost v předpisech zůstala a umělci, kteří pro ně pracovali se museli přizpůsobit tomu původnímu odsudku luxusu, přebytku a zdobnosti umělecký práce v klášteře. Mimo to byl klášter tenkrát místem, kde žili všichni dohromady: sochaři, malíři, hudebníci, písaři, tesaři, bednáři, básníci, apotékáři, kuchaři, atd. Nebyla tu ještě ta rozštěpenost na umělecký druhy, jak je tomu teďka. Takže: Hermit může být cokoliv a kdokoliv.
NÁVŠTĚVNÍK: (nevěřícně vrtí hlavou) Tak vy si myslíte, že dneska má něco podobnýho smysl? Myslíte, že by se kultura mohla odpoutat od šoubyznysu, kšeftů a kolotočářů? Není to další bláhová utopie návratu? Pohled do minulosti?
KASTELÁN: Jakási špetka utopie v tom asi bude, ale co bysme si počali bez utopie? Bez nějakýho ideálu, mýtu? Nechte mě domluvit: o co v „Hermitu“ jde, nebo by mohlo jít, je potřeba vzájemné svázanosti, umírněnosti a normality, A pozor: nikoliv výlučnosti a nadnesenosti vůči všedností. Slovo Hermit má sice taky něco společnýho s hermetismem, třeba i s hermeneutikou, tedy výkladem něčeho pomocí něčeho jiného. Ale vlastně to může být i model člověka, hledajícího přes samotu rozhovor s někým jiným, se svým okolím, s prostředím. Model člověka, který se omezil jen na nejnutnější, aby se neustále nerozptyloval. I když dneska tu číhá plno nejrůznějších technologií, umožňující snadnější komunikaci, rychlejší, barevnější, co já vím, lidi spolu mluví spíš míň a povrchněji, protože na nic nemají čas. Hermit – poustevník – musí mít čas poslouchat, dívat se. A vidí spíš normálníma očima než uhoněnej kameraman, nebo vědec s dalekohledem.
NÁVŠTĚVNÍK:  Ale co to má společnýho s uměním?
KASTELÁN: Snad je to ten postmodernistickej splín nebo prozření? Takzvaný avantgardní umění se od rozbřesku tohohle století kochalo myšlenkou radikální odloučenosti od tradice, od minulosti, od fungování v časové provázanosti, živilo se přeludem novátorství. V něm taky dnes, po sto letech skomírá. I galerijní umění trpí stavem výlučnosti, odtrženosti od "obyčejnýho" života, kterej stejně není nikdy obyčejnej. Obavou z banality se do banality vrátilo. Chyběl kontext, protože umělci se toužili stát absolutní esencí pokroku, odvrátili se od kontextuality světa, jak by se dalo intelektuálsky říct. Když výtvarník uvažuje jenom v konceptu výstavy, galerie a muzea, zaměřuje se na konzum – odborníky a jednak má k dispozici báječně prázdnej prostor expozice. Když pracuje hudebník jenom ve studiu, pro televizní kamery, ztratí se v separovaným světě technologie. Naopak starý, ošuntělý, konkrétní místo, jako je třeba tenhle klášter a jeho okolí, není žádnej prázdnej, sterilní prostor, nabízí dialog s někým druhým, dávným, někým, kdo svoje řemeslo mistrně ovládal a věděl, jak na to. V klášteře se musí současník potýkat s tímhle dědictvím a poselstvím, uznat ho, nebo to musí vzdát.
NÁVŠTĚVNÍK: A co to má společnýho s tou obyčejnosti, všedností?
KASTELÁN: Asi takhle: Hermit může být příležitost pro někoho, kdo se snaží pracovat s prostorem a zvukem jinak. Pro toho, kdo se necítí doma v hlavním proudu masový kultury. Klášter v Plasích není žádný muzeum, galerie a podobně. Účastníci sem přijedou a ocitají se v prostředí, který jim nijak nenadbíhá. Jsou odkázáni hodně sami na sebe, na svý schopnosti, na to, jak si dovedou se svým nápadem vypořádat, improvizovat. Každý pracuje na vlastní pěst, ale každý se může poradit s ostatními, učit se od nich, ptát se na jejich názory. Není tady žádný kurátor, nikdo kdo určuje, co a jak mají provést… Je to v něčem blízké řemeslné práci, ale vyžadující hodně přemýšlení a koumání, aby to nakonec fungovalo. Každej si "prostě" musí stát za tím, co dělá, ať už je to instalace, performance, koncert nebo přednáška. Každej počin se mimoděk poměřuje se vším, co dělají ostatní. Není to tedy pohodlné hájemství galerie, kde je divák připravenej na umění, a tak je ochoten akceptovat hodně. V takový budově, jako je konvent, se dá těžko podvádět… všechno vyjde najevo. Konfrontace s okolím proběhne třeba tak, že metalisti po koncertu vezmou klášter útokem a povalej sochy, co jim přijdou pod ruku. Jsou to prostě obrazoborci.
NÁVŠTĚVNÍK: Dobře, ale k věci. Letos jste pořádali Hermit druhým rokem. Jakej je rozdíl mezi oběma ročníkama? Bylo to minule taky spojený se zvukem a prostorem?
KASTELÁN: No, loni to byl takovej krok do neznáma. Nápad uspořádat tu něco jako „rezidence“, což se děje ve světě už dávno, se vynořil sám od sebe. Kreslíř Jirka Kornatovský se v Plasích narodil a tak byl tak trochu iniciátorem. Protože klášter zel a zněl prázdnotou, napadlo nás, že by sem šlo přitáhnout lidi, kteří dělají něco zajímavýho s akustikou, ať už instalaci nebo různý hudební formy. Nakonec se podařilo shromáždit asi šedesát lidí – sochařů, autorů instalací, performerů, muzikantů, kteří tu pobývali a pracovali v průběhu tří měsíců. Částečně jsme taky sanovali některý části kláštera, vyklízeli prostory barokní sýpky, která se loni uvolnila, restaurovali fontánu na nádvoří apod. Ke konci Hermitu se představili na festivalu pro veřejnost muzikanti jako Fred Frith, Pavel Fajt, Phill Niblock, Paul Panhuysen, Anna Homler, Jo Truman, Oldřich Janota, Orloj snivců a podobně. Bylo i pár divadelních představení. Byli to lidi, který dělají věci, který nezapadnou do nijaký přihrádky, není to ani akademická moderna, ani „umpapa“. Myslím, že pro většinu to byl příjemnej zážitek, první dny chodili po konventu s očima navrch hlavy.
NÁVŠTĚVNÍK: Moc lidí o tom loni nevědělo, měli jste špatnou propagaci.
KASTELÁN: Protože na to nebyl ani čas, ani peníze. Ale nejlepší propagace je stejně, když se to těm, co přijeli, líbilo a řekli to dalším. Konkurence v médiích je veliká a Hermit by se stejně neměl stát nějakou masovou akcí. Jak je tady víc než 200 lidí, ztrácí klášter magii. Určitá atmosféra opuštěnosti tady musí být zachována.
NÁVŠTĚVNÍK: Ale zpátky k letošnímu Hermitu. Jakej jste měli koncept? Co je to Letokruh?
KASTELÁN: Protože je letos mezinárodní rok baroka, tak jsme si dali za úkol se k tomu vyslovit. Titul Letokruhy má něco společného s plynutím času, s minulostí. Zároveň je to symbol rezonance, je něčím zvukovým. Baroko, jak říká někde Borges, je styl, který promyšleně vyčerpává (nebo se o to snaží) své možnosti a dospívá na hranici sebekarikatury. Barokní je každá závěrečná etapa každého umění, které odhalí a vyčerpá své prostředky. Hodně lidí si představuje baroko jako nějaké kudrlinky, napuchlé tlusté andělíčky poletující po bleděmodrých stropních nebesích. Ale barokní umění je mnohem složitější, má v sobě sílu, kterou pozdější klasicismus a rokoko postrádá. Možná se v něčem naše postmodernistická společnost podobá krizi, ze který vzniklo barokní století? Podobný pocity marnosti, zkázy a propasti hned za rohem. Taky potřeba iluze a virtuality, záliba v tělesnosti, sexualitě a simulovaných emocích. A touha obnovit zase něco posvátnýho. Zajímalo nás, jak na to budou lidi reagovat.
NÁVŠTĚVNÍK: Měli jste tedy na mysli nějakou nekonvenční formu baroka, když ne ty tlustý andělíčky?
KASTELÁN: Patrony Letokruhů se staly dvě osobnosti barokní doby, který jsou dost obskurní a tedy dodneska inspirativní: páter Athanasius Kircher – mistr sta umění, iluzionista, sběratel, cestovatel. dobrodruh, vynálezce neuvěřitelných světelných, optických a zvukových nástrojů a instalací a František Xaver Messerschmidt (1736 – 1783), sochař, který vytvořil během několika let osamocení v Bratislavě sérii autoportrétů s těma nejneuvěřitelnějšíma grimasama. Oba chlapíci působí dneska hodně aktuálně.
NÁVŠTĚVNÍK: Co se v Plasích vlastně letos událo? Kdo přijel a na co jste se zaměřili?
KASTELÁN: Původně jsme počítali asi s padesáti účastníky, ale během doby se to rozrostlo asi na stovku. To už je trochu moc, vlouděj se do toho různý nesrovnalosti. Na druhou stranu je to i daň, která se platí za otevřenost. Původně jsme chtěli, aby sem přijelo co nejvíc lidí ze vzdálených zemí, aby se tu sešly nejrozličnější názory, výrazový formy, barvy. Bohužel se ukázalo, že dostat sem třeba aborigince z Austrálie, muzikanta z Mali nebo z Indonésie, není žádná legrace. Nakonec se to scvrklo na pár Japonců, jednoho Číňana, hrstku Američanů a Australanku. Takže pokus o barevnost se odsunuje do příštího Hermitu. Co se týká druhů umění, tak ode všeho bylo něco. Z muziky tu hráli Slováci lidovou hudbu z Čadce, Jo Truman hrála na didgerydoo, zněla barokní loutna se zpěvem – Lewitová, Měřínský, klavicemballo Sarah Fraser, flétna Tibora Szemszö, dřevěné xylofony Martina Groenevelda, tvrdá elektrická kytara a flétna Ann LaBerge a Davida Drama, trombonista James Fulkerson, japonský noisový excentrik Keiji Haino, bubeník Pavel Fajt, bílé vrány Luboš Dalmador Fidler a Oldřich Janota, Orloj snivců, Richter band, zvukový instalace Rickelse a Wentincka, Christofa Schlägra, Bambuso sonoro Hanse van Koolwijka a další.
NÁVŠTĚVNÍK: Ale muzika byla prý jenom částečně náplní tohoto symposia? Co výtvarníci?
KASTELÁN: Jestli je výtvarníkem někdo, kdo něco vytváří, pak to beru. Tady by se to nemělo nějak striktně oddělovat: obraz, prostor a zvuk spolu přece hodně souvisejí. Třeba instalace, kterou udělal Ron Haselden v barokních sklepeních pod sýpkou: rozmístil tam takovou soustavu žlutých let světýlek, v časových intervalech vztvářejících obrazce. Jejich intenzita reaguje na hlasitost zvuku z pásku s nahraným bzukot včel v nějaký francouzský zahradě. Sestoupite do hlubokého chladného sklepa, tam poblikávají žlutý světýlka a uvědomíte si, že tady něco nehraje. Protože kde by se vzaly ve sklepě včely? Je to fikce, ale jemná. A pak vylezete zase ven před sýpku, a tam je kvetoucí lípa a vydává ten samý bzukot, jenže mnohem hlasitější. Už si říkáte, že to bude asi taky nějaká instalace, ale když se podíváte líp, tak to jsou opravdový včely a lítají k úlu, který si udělaly v průčelí sýpky. Taková nenadálá shoda je potom nejkrásnější, i když o sobě Haselden a včely nejspíš vůbec nevěděli.
NÁVŠTĚVNÍK: Ale zahlídl jsem tu nějaký dřevěný sochy, jeden totem stojí u vchodu do konventu.
KASTELÁN: V rámci Letokruhů tady pracovalo několik sochařů – Sjoerd Buisman, Erik Wijntjes, Thomas Jacobs, Pavel Opočenský, Martin Janíček, Gees Gunsing, Peter Jacquemijn a další. Mělo tu dojít k nějakýmu dorozumění a dialogu s tradičním sochařským řemeslem, ale většina přijela s motorovou pilou.
NÁVŠTĚVNÍK: A co performance a divadlo?
KASTELÁN: Během několika víkendů v červnu a červenci tu byla celá řada představení v těch nejrůznějších prostorách kláštera. Petr Nikl s divadlem Mehedaha v kapli několikrát předvedli noční představení s Lampákama, byli tu Říčařová a Vítek, naši snad nejlepší loutkáři, amsterdamský podzemní soubory Zyklus, Hilary Vexil, Ryo Takahashi z Japonska udělal krásnou performanci se svíčkama, Marian Palla a Petr Kvíčala zahráli jako skupina Florian, Tomáš Ruller zapálil vodu v konventu a pronikl do podzemí kláštera, kde se choval alchymisticky. Třeba Vladimír Kokolia úplně na konci Hermitu provedl antiperformanci, když se uchýlil na čtyři dny do vlastnoručně upravený cely, kde kreslil a cvičil bez přísunu jídla a bez přímého kontaktu s okolím. To byl asi nejdůslednější čin v duchu symposia Hermit. Mimo toho tu bylo několik přednášek, který se dotýkaly našeho tématu. Anton Haakman je specialista na pátera Kirchera, Henri van Zanten přednášel o F. X. Messerschmidtovi, Mojmír Horyna představil dílo J. B. Santiniho – což byl ten génius, kterej přestavěl Plasy. Ale nešlo tu o nějaký poučování, spíš to byly informace, který ozřejmily některý historický souvislosti a inspirovaly k vlastnímu přemejšlení. To by měl bejt ostatně účel celýho tohohle podujetí.
NÁVŠTĚVNÍK: To je teda žádoucí… ale další utopie… (přijímá od K. skleničku s medově opaleskující tekutinou). Je nějaká naděje, že se bude Hermit v Plasích opakovat? (opatrně usrkává a převaluje likér na jazyku).
KASTELÁN: Doufejme ano. Letos v zimě jsme tady založili Hermit jako nadaci a získali podporu od Ministerstva kultury. Nadace Prince Bernharda poskytla nějaký peníze na technický vybavení, takže můžeme koupit fax a kopírku. Budova sýpky, která je bohužel v povážlivým stavu, by se mohla stát útulkem Centra intermediálního umění, pokud se někde vyštrachají peníze na rekonstrukci. Měla by tam být dokumentační část – knihovna, audiotéka, videotéka, pracovna s vybavením, výstavní prostory a možnost ubytování pro hosty. Takže by se tu mohli setkávat - řekněme na jeden měsíc - umělci z celýho světa a pracovat tu v klidu na svých projektech. V létě by pokračovaly workshopy a výstavy. Máme už kontakty na podobná centra v Německu, Francii, Anglii a Holandsku, ale takovou krásnou budovu nemají asi nikde!
NÁVŠTĚVNÍK: (pochybovačně a zkoumavě převaluje na jazyku záhadnou tekutinu) Ale to potrvá ještě dlouho, jestli se to vůbec povede. Co bude příští rok?
KASTELÁN: (nalévá ještě jednu stopku hnědého moku) Příští Hermit bude mnohem koncentrovanější a kratší. Chceme dostat do Plas to, co se letos nepovedlo. Spolupracujeme s několika organizacemi, který jsou zaměřený na mimoevropský umění, společně s nima chceme umožnit hudebníkům, výtvarníkům, tanečníkům apod. třeba z Nový Guineje nebo z Mongolska, aby se sešli v klášteře, takzvaně v centru Evropy. Tak sem do tohohle českého prostředí, který žehrá na cokoliv cizího, pozvat kulturu, kterou my Evropani nazývali a nazýváme barbarskou? Projekt by měl směřovat k barevnosti, o který jsem už mluvil, protože je toho na světě mnohem víc, než na co jsme tady zvyklí. Protože klášter byl katolickej, tedy církev všeobecné, je to skvělý místo k dotažení myšlenky ekumenismu.
NÁVŠTĚVNÍK: (dopíjí do poslední kapky likéru, dívá se na náramkové hodinky) Tak a poslední otázka: co je tohle vlastně za šnaps?
KASTELÁN: (vytahuje ze skříňky ebenově zářící baňatou láhev se zašlou etiketou, na které je jakási akustická roura a dva chlapíci, kteří se skrze ni dorozumívají) To je místní "klášterní tajemství". Bylinný extrakt, který poskytla místní pramenitá voda, prosluněné stráně s mateřídouškou a zeměžlučí a destilační instalace, která byla součástí jednoho alchymistického projektu dole v podzemí konventu. Není nejhorší, na první pokus a na to, že je to umění?
NÁVŠTĚVNÍK: (vstává a porazí mimoděk židli) Není. Na první pokus není.
Odchází a omylem zamíří ke šnekovitému schodišti, které je zaplněno šeptajícími hlasy. Při pohledu vzhůru do ubíhající perspektivy spirály se mu zatočí hlava.
Plasy, Praha, Amsterdam, 1993
Miloš Vojtěchovský
Převzato z časopisu Vokno č. 29 / 1994, s. 28-31
redakce: Lubomír Drožď - Čaroděj OZ.