Život = nehmotný substrát distribuovaný v sociální oblasti.
12. března 2020 byla vyhlášena celosvětová pandemie.

Gaurav Thakur: Otevřené jsou jen lékárny a obchody s potravinami, ale po ohlášení jedenadvacetidenního zákazu vycházení byl trh se zeleninou plný zákazníků a obchody s potravinami byly nacpané. Lidi se bojí nedostatku jídla a majitelé obchodů zvyšují ceny. Všichni platí bez rozmýšlení víc, protože mají strach. Po 22. březnu se kvalita vzduchu díky omezení dopravy strašně zlepšila. Benzinové pumpy jsou v provozu, ale lidi tam moc nejezdí.

Naše doba je věkem lidské poruchy.
Jak obývat poškozenou Zemi?

Extremofilní bakterie jsou ty bakterie, které nejen že přežívají, ale i prosperují ve fyzicky a geochemicky extrémních podmínkách, které by jinak škodily většině života na Zemi. Tyto mikroby kolonizují téměř každý milimetr Země v podmínkách extrémního záření, teploty, tlaku nebo nedostatku kyslíku. Filozof Eugene Thacker tyto mikroby popisuje jako ideální objekty, prostřednictvím kterých je možné naslouchat samotné představě života. Tyto mikroby jsou neobvyklé proto, že žijí bez světla, ale především proto, že je jejich život bez světla odlišuje od stávajících epistemologických kvalifikací, které zakládají schopnost lidí identifikovat, co je život a porozumět tomu. Ignorování samotné schopnosti přesně definovat, co je živé a co není, je klíčovým problémem v projektu decentralizace člověka (od myšlení). Tyto mikroby sídlí hluboko uvnitř Země, jsou na ní závislé, podobně jako my jsme závislí na Zemi.

Pryianshi Gupta: Byla jsem v Kalindi Kunj kvůli svátku, kdy musíme jít k řece Jamuně. Na vodě plavala spousta pěny. Lidi říkali, že taková pěna z chemikálií je v řece vždycky, když se vypouští voda z přehrady.

Země není příroda ani božstvo. Země je nová forma politické moci, kterou je nutné stále dokola prozkoumávat. Člověk neznamená lidé, ale zvláštní druh bytí stvořený myšlenkou osvícenství a uvedený do provozu modernizací a státní regulací a dalšími věcmi. O tomto člověku by se dalo říct, že udělal nepořádek v současném světě. Současný svět je tedy produktem tohoto druhu. Příroda ani bohové nepřinesou jednotu a mír, ale lidé Země mohou být pozemskými řemeslníky míru.

Velký problém ale představují takzvaní fix-it people, tedy lidé, kteří říkají, že mají plán. Tito lidé skutečně selhávají a jejich destruktivním rozhodnutím jsme nuceni čelit každý den. Věří totiž svému posvátnému světskému příběhu o technologické nápravě, tedy v (technologickou) dokonalost, která musí ještě přijít. Tito lidé stojí za mnohými skandály a představují tu nejnebezpečnější z vyhlazovacích sil.

[Techno-optimismus je o mnoho horší než techno-pesimismus]

Představme si integrovaný systém propojující uživatele počítačů nebo zběsilý úprk přistěhovalců přes hranice. Nebo kapitálové investice přesouvající se do různých offshore lokalit. Tyto světové toky nejsou jen vzájemným propojením, jsou také změnou kanálů a přemapováním geografie.

Představme si, jak se posouvá nekropolitická hranice od pobřeží Řecka směrem ke dveřím našeho domova. Lesbos nyní začíná u našich dveří. Hranice se stáčí kolem nás a tlačí nás blíž k vlastním tělům.

Představme si žížaly, jak hledají půdu bohatou na živiny. Louky, lesy, v nichž jsou schopny přežít. Přežijí pouze tehdy, pokud se setkají s určitými podmínkami.

Země je prostorovým jevem, autopoetickou sférou, která vytvořila své vlastní stability i nestability.

Není rozdílu mezi tím, jestli léčíme sami sebe nebo léčíme Zemi. Léčení našich těl a myslí je a mělo by být propojeno s léčením Země. Existuje mnoho léků, ale většina z nich uleví trápení pouze dočasně. Země se nachází v nebezpečí a stejnému nebezpečí jsou vystaveny i všechny druhy, jež na ní žijí.

Představme si, jak jíme kousek chleba. Pokud chléb jíme s vědomím toho, co děláme, uvidíme v onom kousku chleba i Zemi, mraky, déšť, lidi… Chléb by sám o sobě existovat nemohl.

Představme si, jaké by to bylo, ocitnout se ve zcela tichém lese, ve kterém nejsou slyšet žádné zvuky. Byl by to mrtvý les, les muzeum nebo les oživlých mrtvol. Tak či tak bychom se nacházeli na hranici mezi životem a smrtí.

Bhupendra Kumar: Když jsem šel dneska večer domů, byla prašná bouře. Škrábalo mě v krku a pálily mě oči.

Pryianshi Gupta: Dneska přijel pán s kouřostrojem proti komárům a dalšímu hmyzu. Funguje to, ale v tom kouři se špatně dýchá.

Sumashu Rao: Situace už není pod kontrolou. Vítr přináší hustý smog. Ve zprávách říkají, že znečištění šlo tak rychle nahoru, protože farmáři v okolních státech vypalují strniště. Děti pokašlávají a počet pacientů v nemocnicích roste.

Součástí nového druhu vztahů je také změna představivosti. Bereme-li něco opravdu vážně, znamená to, že je nám v té chvíli umožněno navrhovat nové možné světy a obývat je různými druhy praktik a dovedností. Tím se otevírají možnosti myslet a pracovat jinak. Jiná slovní spojení nám pomáhají znovu si představit naši současnost a její problémy. Tyto problémy otevírají možnosti spolupráce a dalšího zkoumání.

---

[Pollution Diaries]¹ je něco jako metoda stopování, platforma pro sledování jemných posunů v každodennosti, společné psaní příběhů, které jsou vetkané do každého z nás, i když vznikají na jednom konkrétním místě. Dovolují nám dotknout se entit, které mnohdy nemají lidskou podobu, ale lidská činnost jejich nesporné kvality posiluje a výrazně je urychluje. [Pollution Diaries] je pouze jedno pole a to nám ukazuje, co teprve přijde. Můžeme do něj kdykoli vstoupit. Je vždy otevřené. Pohyb v této oblasti ale není tak snadný, jak se může na první pohled zdát. Od vaší návštěvy se očekává, že na místě setrváte ve všech situacích, s těmi, jež nám jsou blízcí, ale i s těmi, kteří nám jsou vzdálení, ale také s těmi, kteří se zdají být našimi nepřáteli. To znamená, že taková návštěva může přeladit vaši schopnost vnímat a reagovat. To je zajímavé, pracné, ale také velmi riskantní.

Neměli bychom se vzdávat svých problémů, ani během naší epochy, ani kdykoli jindy. Neměli bychom blokovat problémy v naději na bezpečnější a uspořádanější svět. Naším úkolem je naopak potíže vyvolávat. Vyvolávat silné reakce na jakékoli ničivé události. Jen to nám může prodloužit čas, který je nám vyměřen. Jen to nás naučí být skutečně přítomní. Nepotřebujeme nic, co by nám muselo pomáhat, abychom zapomněli. Naším etickým imperativem by měla být možnost dát nehumánnímu životu prostor, aby komponoval bez lidstva, zatímco je na cestě k jiným světům, než je Země. Může se totiž stát, že něco, co bychom mohli považovat za život, se vrátí na zemský povrch, aniž bychom toho museli být svědky. Monstra v nejlepším slova smyslu.

[Život jako nevyzkoušený a prázdný princip]

8. dubna roku 2020 kolem 10.30 odpoledního času. Shweta Kapoor, studentka prvního ročníku na univerzitě v New Delhi, právě večeří se svojí rodinou. Z vedlejší místnosti se ozývá tlumený zvuk mobilního telefonu. Shweta se podívá na matku – matka souhlasně kývne hlavou. Shweta si utírá ruce a odchází. Sedne si v rohu místnosti a bere do ruky telefon. Na displeji telefonu mezitím bledne fotografie noční ulice. V místnosti je opět tma. Shweta znovu odemyká telefon, aby se podívala na fotografii, ta jí osvětluje obličej. Je vidět, že se usmívá. Pod fotografií je krátká SMS zpráva od jejích přátel: […] Lidi teď chodí ven a říkají: „Pojďme se nadýchat čerstvého vzduchu.“

---

Text a fotografie jsou součástí autorské publikace [Pollution Diaries].

Autorem a editorem publikace je lektorka českého jazyka na University of Delhi Veronika Resslová. Publikace [Pollution Diaries] vyjde v druhé polovině roku 2020.