Mojmír Horyna ve své přednášce přiblížil posluchačům jednak kontext Santiniho díla v barokní tradici, jednak různé realizace a charakteristiku Santiniho tvorby.

"Od roku 1707 prošel konvent rozsáhlým stavebními změnami, které realizoval architekt Jan Blažej Santini. Z dochovaných Santiniho plánů, kde je konvent, návrh klášterního kostela, prelatura se zahradou, sýpka a menší kaple, měly být tyto stavby koncipovány jako „point de vue“ – hlavní cesty areálu. Na plánu se také nacházejí již postavené stavby, které Santini plánoval přestavět či dostavět. Z těchto staveb byl realizován pouze konvent. Nikdy nebyla započata stavba klášterního kostela a kaple, zároveň nikdy nedošlo k přestavbě sýpky. Ani prelatura nabyla dostavěna do plánované trojkřídlé podoby. (Horyna 1998, s. 261)
V roce 1710 byla započata stavba konventu. 5100 dubových pilotů pro rošt nesoucí základy bylo zatlučeno již v červenci 1711 a byl posvěcen základní kámen novostavby. Středověký cisterciácký konvent byl vybudován na úrovni pobřežní nivy řeky Střely. Do trvale podmáčeného terénu byla založena stavba, která měla pilotovou konstrukci a základový rošt sahající do hloubky 6-8 metrů pod terén. Šlo o zcela dokonalé technické řešení, které je dodnes funkční. (Horyna, 1998, s. 270)
Santini započal stavbu vybudováním jihozápadního a následně jihovýchodního křídla, která se nacházejí mimo půdorysnou plochu středověkého konventu. V roce 1734 dále pokračuje výstavba konventu v celém půdorysném rozsahu. V roce 1736 byla dokončena hrubá stavba konventu a slavnostně předána k užívání. Dokončení exteriéru a interiéru konventu trvalo ještě několik let. Budova konventu je pravidelného čtvercového založení a je vystavěna na základě geometrického postupu, tzv. kvadriangulace, kdy jsou určeny půdorysné dimenze exteriéru i interiéru. V interiéru konventu jsou umístěná velká halová schodiště a provozní šneková schodiště. Tato schodiště jsou samonosná a působí na nás dojmem tektonického vznášení schodů bez opory. U šnekových schodišť nás zaujme forma abstraktně čisté šroubovicové křivky vedené prostorem vzhůru. V budově konventu byly nejnáročnějšími interiéry tzv. velká a malá kapitula – kaple sv. Bernarda a kaple sv. Benedikta. Za Santiniho života byl ještě dokončen interiér kaple sv. Bernarda. Tato kaple je tvořena lodí kruhového půdorysu, která má drobné kněžiště nad čtvercem s konvexně zborcenými bočními stěnami a mělkou nikou s probranou konvexní čelní stěnou. (Horyna 1998, s. 272-273).
J. A. Pinkem v r. 1740 byla realizována výmalba klenby velké kapituly, kterou realizoval František Antonín Müller, který byl spolupracovníkem Ignáce Dientzenhofera. V Plasích byl zaměstnán na realizaci výmaleb kláštera poté, co J. A. Pink odešel pracovně do Prahy. Po celou dobu realizace stavby v Plasích měl J. B. Santini pomocníka, stavebního specialistu, který působil ve službách kláštera. Po Santiniho smrti na realizaci stavby dohlížel Kilián Ignác Dientzenhofer. Již v roce 1740 bylo zřejmé, že v celém rozsahu nebude možné realizovat Santiniho návrh na radikální přestavbu a úpravu plaského kláštera. V roce 1785 byl klášter v Plasích zrušen a část konvetu sloužil jako škola a ubytování. V roce 1824 panství včetně kláštera koupili Metternichové. (Horyna, 1998, s. 269)".

"Mojmír Horyna zdůrazňoval především skutečnost, že Santiniho architektura je v mnoha případech strukturálně gotická. Odlišné pojímání prostoru u obou autorů je tedy podmíněno především tím, na jakém okruhu staveb své stanovisko vypracovávali. V teorii jsme schopni přemýšlet o prostoru a hmotě jako o dvou nezávislých substancích. Že ale není možné v reálném světě pojímat prostor bez hmoty a hmotu bez prostoru je celkem zjevné, ujišťuje nás o tom naše běžná zkušenost: stavební konstrukce architektonický prostor vymezuje, ale stavební konstrukce zároveň je v prostoru situována. Odrazem této praktické zkušenosti je to, že mnozí historikové umění hovoří o prostorové i hmotové konstrukci architektury současně.

"Velice dobře si ale uvědomoval, že hmota a prostor jsou komplementární – prostor je v Santiniho architektuře zdůrazněn právě pomocí paradoxního utváření hmotné konstrukce. Zeď, jako pevné vymezení mezi exteriérem a interiérem, je v Santiniho architektuře relativizována. Horyna vztah hmoty a prostoru v Santiniho architektuře definuje takto: „Myšlenka vymezení a překročení právě stanovené hranice se v Santiniho stavbách rozehrává jak při definici objemu, tak při zformování prostoru. Tím jsou prostor a objem spolu vždy v podstatném vztahu, nikoli jako nutné a pouhé protiklady prázdnoty a plnosti, ale jako navzájem se podivuhodně prostupující dimenze jediné a nevyčerpatelně bohaté skutečnosti. Objem je vždy artikulací nebo „slupkou“ prostoru, prostor vypíná hmotový tvar a zároveň; jím prostupuje a proráží ho. Tato vzájemnost prostoru a hmoty zakládá architekturu jako skutečnost neustálého přesahu.“ Když popisuje Horyna architekturu jako skutečnost „neustálého přesahu“, vyvolává tím v čtenáři představu architektury, která se otevírá do okolního prostoru. Právě na vztah architektury ke svému okolí kladl Horyna hlavní důraz, a proto nechápal vnitřní prostor stavby pouze jako uzavřenou prostorovou jednotku, vymezenou vůči okolnímu prostředí. Naopak, člověk vystupuje z architektury směrem do světa a ze světa se navrací zpátky do architektury: proto Horyna ve filosofické rovině definoval prostor jako „dynamickou rozestřenost“. Prostor světa nechápe v karteziánském smyslu jako „prostoru rozlehlost“ – jakýsi objektivní prostor, do něhož jsou dodatečně umisťovány předměty, které lze zpětně definovat právě jejich umístěním v prostoru. Horyna zdůrazňuje, že skutečnosti, se kterými se člověk ve světě setkává, jsou spíše definovány tím, v jaké pozici se nachází vůči samotnému člověku – jestli jsou blízko, či daleko, jestli jsou po ruce, nebo jsou skryté daleko za horizontem a je třeba za nimi podniknout dlouhou cestu. Namísto objektivního karteziánského prostoru představuje Horyna pojetí prostoru, který je určován právě vztahem ke člověku, který jej zakouší. Tento prostor je podle Horyny „dynamický“ a „rozestřený“ – to znamená, že jeho hranice nejsou pevně určené, protože člověk během svého života není nikdy schopen poznat svět ve svém celku, jako uzavřený prostor, ale svět se naopak před ním vždy rozestírá do nekonečna. A tak je v lidském zakoušení prostoru svět strukturován do rodné krajiny, která představuje „domácí“ a do vzdálené krajiny, která představuje „cizí“. Domácí krajina je pro člověka bezpečná, protože se se v ní orientuje, zatímco cizina představuje pro člověka velké neznámo – potencionální nebezpečí, ale snad také výzvu k objevování".

in: Eliška Koryntová, Prostor barokní architektury v pojetí české kritiky ve 20. století, diplomová práce, Praha, FF UK, 2015

---

Mojmír Horyna (1945–2011) byl český historik umění, studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a ve Štýrském Hradci. Zajímal se především o umění baroka a 19. století, o architektonický vývoj Prahy a ochranu kulturních památek. Mojmír Horyna hojně publikoval studie v odborných časopisech, popř. sbornících, je spoluautorem několika významných souborných knih a podílel se na několika výstavách o umění českého baroka. 

Prof. Horyna je považován za znalce díla J. B. Santiniho-Aichela. Díky jeho aktivitám byl renovován například Santiniho poutní komplex v Mariánské Týnici a navrácena původní tvář Santiniho poutnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Horyna se také zabýval ve svých textech odkazy Athanasia Kirchera.