Lékař a cestovatel Josef Aul se narodil 4. 3 roku 1894 ve vesnici Jedomělice u Slaného. Dětství prožil ve středních Čechách (Rudná, Vraný u Slaného, Slaný), kde jeho otec působil jako učitel. Zapsal se v roce 1913 na pražskou medicínu, ale hned v červenci 1914 musel nastoupit na tříměsíční vojenskou službu ve Štýrském Hradci. Odtud byl po mobilizaci v srpnu poslán na ruskou frontu.
V srpnu 1914 byl na haličské frontě Aul raněn a dobrovolně se nechal zajmout a později odjel se zajateckým transportem do Střední Asie. Následující čtyři roky prožil na území dnešního Turkmenistánu a Uzbekistánu. V roce 1918 před povstalci musel uprchnout do Buchary, kde se stal dokonce lékařem bucharského emíra. V roce 1920 vypukl konflikt mezi Bucharou a bolševiky v Taškentu. Aul se rozhodl nebezpečnou oblast opustit a pokusil se o návrát do Evropy. Potřebovali zvláštní povolení a počátkem dubna roku 1920 je pro sebe, svoji ruskou manželku, slovenského sluhu Hradského a několik ruských přátel získal, takže se mohli vydat na cestu do Indie.

Snažší  a bezpečnější trasa západním směrem na Mašhad v Persii (dnes Írán) byla blokována. Museli proto zvolit cestu vedoucí na jih – přes Afghánistán do tehdejší Britské Indie. „A když v roce 1920 se v Bucháře schylovalo k nové válce, nezbylo mi nic jiného než opustit Bucháru a vydat se na cestu do Indie. Tenkrát ještě Afganistan byl země Evropanům zakázaná. Do té doby prošlo Afganistanem od severu k jihu a od jihu k severu pouze několik Evropanů, z nichž někteří to zaplatili životem.“ 

Cestou k prvnímu strategickému bodu – severoafghánskému městu Mazár-e Šaríf karavana minula starobylé město Balch. Toto město popisoval ve svém cestopise Milion již Marco Polo a uváděl, že zde slavný makedonský vojevůdce Alexandr Veliký pojal za manželku dceru perského vládce Dáreia. Do Mázar-e Šaríf výprava dorazila 24. dubna a pobyla zde týden. Město patří dodnes k největším sídlům v Afghánistánu a jeho jméno lze přeložit jako „vznešený náhrobek“. Uvádí se, že město vděčí za své jméno rozsáhlému komplexu kultovních staveb z 15. století. Podle pověstí byl ve městě pochován Mohamedův zeť Alí. 

Koncem května 1920 členové skupiny překročili průsmyk Katta-Kutal ve výšce 3744 m a poté se dostali do Bamjánu s gigantickými skalními sochami Buddhy. O tomto zážitku hovoří v knize Josef Aul takto: „Netušil jsem a nevěděl jsem nic o překvapení, které mě očekávalo. Pojednou zabočila cesta vlevo a před našimi zraky se objevilo něco, o čem jsme nikdy nesnili. Byl to pro nás památný okamžik, úchvatný a velebný. Nevěřil jsem svým zrakům. Obrovský kolos lidské podoby, vytesaný ve skále, hleděl na nás tajemně a přísně. Za ním se tyčil ještě jeden. Jeho výše a velikost, pestré fresky, jimiž byl vyzdoben výklenek kolem něho – to bylo něco tak pohádkového a fantastického. (…) Obě sochy jsou vytesány ve výklencích značně hlubokých, 20 m širokých a 60 m vysokých. Výška sochy Sar-i-sól dosahuje 52 m a Šah-i-móma 37 m. Obličeje obou soch jsou zničeny až po ústa. Nápadné jsou uši svou velikostí a hlavně délkou. Okolo uší se zachovaly vlnící se vlasy. Prsa, břicho a stehna se plasticky rýsují pod pláštěm, tvořícím četné záhyby, přikrývka tato je z malty. V místech, kde malta odprýskala, zříme četné hluboké jamky, vytvořené jakoby od zarážených kolíků. Nohy jsou pod koleny roztříštěny. (…)“

Zvědavost pochopitelně nutila cestovatele prozkoumat sochařské skvosty ještě detailněji. „Konečně jsme vylezli na hlavu kolosovu. Bylo zde dost místa k tančení. Krásný pohled se zjevil našim zrakům. V dáli se tyčily zasněžené výšiny Kúh-i-Bába, vlevo za řekou Bamiánem bylo vidět zříceniny města Gulgulí.“ Město Bamján i se svým přitažlivým okolím hostilo skupinu cestovatelů do 26. května 1920.

Další putování skupiny Josefa Aula vedlo k průsmyku Pandž Filon ve hřbetu Kúh-e-Bába, za nímž se karavaně otevřela cesta na Kábul. Do hlavního města Afghánistánu dorazili počátkem června 1920. Přestože cestovatelé byli vybaveni potřebnými dokumenty, ocitli se v kritické situaci, když jim afghánské úřady nedovolily dále pokračovat v cestě. Nedobrovolný pobyt v Kábulu se tak prodloužil na více než dva měsíce. Zpětně se k té komplikaci a důvodům, proč nemohli pokračovat v cestě, vyjadřuje Josef Aul ve cestopise: „Byl to boj proti evropskému přílivu, snaha připravit mě o vše, co jsem měl, a snad to byla i triumfální radost nad Evropanem, pokořeným a prosícím.“

Teprve počátkem srpna 1920 se celá skupina mohla vydat opět na cestu směrem na Džalalabád. Tam dorazili 15. srpna a dále po krátkém odpočinku postupovali 40 kilometrů dlouhým Chajbarským průsmykem do Britské Indie. Právě v Chajbarském průsmyku potkali po čase opět Evropana – anglického důstojníka pohraniční stráže. Do prvního většího města v Britské Indii – Péšaváru v dnešním Pákistánu – se dostali 20. srpna 1920.

Dále putování pokračovalo mnohem klidněji a cestovatelům se dostalo pomoci ze strany britských úřadů. Vlakem dojeli přes Dillí až do přístavu Bombaj. Zde se nalodili 5. ledna 1921 na parník Gablonz a přes Suezský průplav dopluli do Benátek. Prahu pak Josef Aul spatřil opět 4. února 1921. Po téměř sedmi letech Aul znovu spatřil Prahu a bývalý lékař bucharského emíra mohl dokončit studium medicíny. Jeho znalost Afghánistánu byla v Čechách zcela výjimečná a o této zemi referoval na prvním sjezdu slovanských geografů a etnografů v roce 1924 v Praze. Své zážitky vylíčil v dvoudílném cestopise V zemi Tamerlanově a Zarathustrově (1923, 1924).

Po návratu domů se Josef Aul vrátil ke studiu lékařství. Medicínská studia zakončil na pražské univerzitě roku 1925. Nezanevřel však ani na milovanou Asii. Pilně navštěvoval přednášky z rusistiky a orientalistiky. O svém putování podal Josef Aul svědectví v četných přednáškách i knihách. Od roku 1930 byl aktivním členem Orientálního ústavu v Praze. Asijskou tématiku zpracoval taktéž ve dvou historických románech (Čingischán, bič boží, 1936, Dervíš na poušti, bucharská rapsódie, 1937). Rovněž se orientální kultuře věnoval jako překladatel. Na pobyt v Asii tak nikdy nezapomněl a často se k němu ve svých myšlenkách vracel. „Autor, ač rozumem patří Evropě, srdce své zanechal, ba snad i pohřbil v Asii. (…) Člověk na Západě stůně civilisací, prázdnotou a nicotností života. (…) Každý východní žebrák je šťastnější než evropský král nebo americký milionář.“

Z existenčních důvodů Josef Aul nevolil dráhu humanitního vědce, ale povolání praktického lékaře. Měl ordinaci nejprve v Modřanech a později v Podolí. Po roce 1945 působil jako ředitel zdravotnických zařízení v různých pražských obvodech. Josef Aul, cestovatel, orientalista, prozaik, překladatel a lékař, zemřel 15. června 1956 v Praze.

publikováno na Navychod.org v roce 2009.

Milan Hes je historik, působí jako oborový didaktik dějepisu Filosofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Zabývá se vzájemným vztahem fenoménů dějin a paměti, didaktickými aspekty orální historie, teoretickými otázkami školních historických pramenů a jejich metodickou aplikací ve výuce dějepisu. Badatelsky se věnuje regionálním dějinám Kladenska a Slánska v 19. a 20. století. Organizuje na HÚ FF UHK fakultní kolo studentské vědecké konference. Je odborným poradcem Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby Filozoficko-přírodovědecké fakulty SU v Opavě.