Moje účast na symposiu Hermit v klášteře Plasy zakončovala měsíční turné, které jsem podnikl společně s Phillem Niblockem po Polsku. V Krakově, Lodži, Vratislavi a Varšavě jsem měl celkově 5 instalací a 7 koncertů. Moc jsem toho o prostoru, ve kterém jsem měl představit svoji práci, předem nevěděl. Ani o kulturním a sociálním kontextu tohoto setkání. Jana Šikýřová a Miloš Vojtěchovský mne informovali hned po mém příjezdu o nově zrestaurované překrásné kapli v konventu, která by se hodila pro mou instalaci. Ukázali mi tento prostor a já jsem uznal, že kaple svatého Bernarda je skvělá akustická prostora s bohatou ozvěnou, vibrací, teplým a plným tónem. Mimo to je krásným barokním interiérem. To mne přivedlo k tomu, sestavit skoro nehmotnou instalaci.
Pouze jsem napjal 5 strun u piana mezi veřejemi otevřených dveří a klikami oken. Struny byly napnuty pomocí napínáků. Vzdálenost mezi dveřmi a okny určovala ladění strun. Nepoužil jsem ani zesilování ani reproduktory, ani akustické přídavné rezonance. Posluchači stáli venku, protože přítomnost lidí většinou mění akustické kvality prostoru. Kaple se stala sama hudebním nástrojem s hráči uvnitř. Dveře tvořily rezonanční otvor, kterým se hudba dostávala k posluchačům, stojícím v chodbě. Přizval jsem Philla Niblocka, aby hrál na dvě struny. Sám jsem hrál na tři zbývající. Přizval jsem také Jo Truman, protože se mi líbí její hlas a zvuk jejího didgeridoo a byl jsem zvědav, jak budou v prostoru znít. Přizval jsem také Michala Deliu po tom, co jsem slyšel jeho tamburínu a kalimbu. Všechny tyto zvuky se slévaly v prostorách kaple. Byl to pro mne pozoruhodný zážitek.
Paul Panhuysen, Plasy, 1992

Koncert pro dlouhé struny v kapli sv. Bernarda, společně s Phillem Niblockem, Michaelem Delia a Jo Truman. červen 1992 koncert zaznamenán na magnetofonou pásku a na video Svendem Thomsonem
Paul Panhuysen po celém světě v průběhu 30 let realizoval kolem 250 instalací, ve kterých použil dlouhé struny. Obracel tak naši pozornost na modus vnímání prostředí a na to, jak lze geometrii transformovat ve zvuk a analyzovat smysly. Dlouhý strunný nástroj, tvořený strunami připevněnými ke dveřím a oknům je rozezníván rukama potřenýma kalafunovým prachem. Pohyb způsobuje podélné vibrace a hudebník hledá jednotlivé vibrační body na jedné, nebo více strunách. Paul Panhuysen (zpočátku společně s Johanem Goedheartem) realizoval řadu zvukových soch, předpokládajích jistou míru choreografie.

Paul Panhuysen (1934, Borgharen, Nizozemsko – 2015, Eindhoven) byl holandský skladatel, vizuální a zvukový umělec, vydavatel a kurátor. Založil (spolu s Remco Scha) a vedl společně s Heleéne Panhuysen umělecký prostor Het Apollohuis, který byl aktivní v mezinárodním kontextu zejména během 80. a 90. let. Umělci zde vytvářeli zvukové instalace, zvukové sochy, odehrávaly se zde koncerty volné improvizace, experimentální a elektronické hudby a šlo o jedno z formativních míst pro experimentální umění v Evropě.
Paul byl jedním z duchovních otců nadace Hermit, přímo inspiroval Miloše Vojtěchovského, aby založil projekt v Plasech. Paul a jeho manželka Helén Panhuysen mu poskytli kontakty a doporučili umělce, které by měl pozvat. Miloš Vojtěchovský navštívil Het Apollohuis v Eindhovenu pravděpodobně v roce 1986 prostřednictvím dvou amerických hudebníků Davida Druma a Ann LaBerge, kteří žili v Amsterdamu. Het Apollohuis představil mimo jiné významné výstavy českého a slovenského experimentálního a konceptuálního umění (1991) a koncerty (Iva Bittová, Marian Palla, Petr Kotík, Jiří Valoch atd.). Paul obdržel Výroční cenu Galerie Klatovy/ Klenová a uspořádal tam výstavu. Představil se také v Národní galerii v rámci projektu Jitro kouzelníků a podílel se na programu Maraton nové hudby v Divadle Archa.
Paul Panhuysen studoval umění na Jan van Eyck Academie v Maastrichtu v letech 1954 až 1959. Poté se do roku 1961 věnoval studiu sociologie umění na univerzitě v Utrechtu. V Leeuwardenu působil jako ředitel Kunstgewerbeschule a pracoval jako kurátor v Den Haagu a Eindhovenu. Ovlivněn hnutím situcionalistů se stal předním členem druhé generace nizozemského hnutí Fluxus. Během 60. let rozšířil svoji tvorbu z malířství na oblast urbanismu a hudby, založil sdružení umělců a stal se členem mnoha komisí pro muzejní pedagogiku. Měl za sebou stovky performancí a byl jedním z protagonistů time-based umění s hudebním uskupením Maciunas Ensemble. Intenzivně se věnoval také generativně vytvářené hudbě. Ve spolupráci se svou ženou Hélène založil v roce 1980 v Eindhovenu platformu umělců Het Apollohuis. Platforma v roce 2001 ukončila svoji činnosti a rozsáhlý archiv je v současné době umístěn a spravován v Centru pro umění a technologii ZKM /Zentrum für Kunst und Medien Karlsruhe.