Po-hádka
Denise Carvalho

V sedmnáctém století šlechtičny poprvé použily pohádky pro konverzační hry složené z dialogů a myšlenek o morálce, chování a vzdělání, které byly někdy i v opozici vůči mužským pravidlům. I když tento jazyk používali muži i ženy, byly to zejména ženy, které tento rétorický styl především používaly, a to do té míry, že postupně významně ovlivnil literaturu. ¹

Pohádky byly anti-klasické, ať už psané nebo vyprávěné byly absolutně v konfrontaci s řeckou a římskou literaturou používanou dobovými francouzskými spisovateli jako vzor. ²

Nebyly vyprávěny nebo psány pro děti. Teprve v osmnáctém století byly pohádky představovány dětem tak, aby prosazovaly morálku a patriarchální kodexy výchovy, zcela nevýhodné pro ženy. Jessica Benjaminová ve své knize The Bonds of love, Psychoanalysis, Feminism, and the Problem of Domination zkoumá idealizaci otce a devalvaci matky. A ve světle kratší verze pohádky „Kráska a zvíře“ od Jeanne-Marie de Beaumontové nám Benjaminová umožňuje pochopit, jakým způsobem fungovala pohádka jako strategický nástroj pro zachování patriarchální autority v západních společnostech.³

Podle Friedmara Apela se ústřední téma pohádky vždy týkalo boje imaginace mezi duchovní stránkou lidstva a člověkem rozvíjenou nehumánní technologií. Apel tvrdí, že i když pohádka v osmnáctém a devatenáctém století odrážela soulad mezi lidskou duší a pokrokem, v současnosti už nemůže být nikdy ničím jiným než zábavou. Formální charakter pohádky bude muset být restrukturalizován. Jak poznamenává: „Zatímco jiné žánry (tj. román, lyrická poezie) se dokázaly udržet pouze zobrazením nemožnosti jednoty světa a duše, pohádka vyžaduje možnost konceptualizace této jednoty jako výchozího bodu, bez ohledu na to, jak se relativizuje. “⁴

Od reklamy šířené kulturně převládajícími kódy komerčních televizí, až po obří billboardy, které se mísí s impozantní přítomností postmoderní architektury, jsou kulturní komodity, jako například ty, které distribuuje společnost Walt Disney Industry, bohužel jedním z našich několika málo odkazů na pohádky. Tím, že přispíváme k převládajícímu nekontrolovatelnému konzumu, udržujeme hegemonický systém hodnot, který prostřednictvím symbolické reprezentace a sémiologické manipulace činí realitu abstraktní. V důsledku mediální kultury se naše asimilace pravdy stává maskovanou a kodifikovanou do stylistických fragmentů.
Zažili jsme, jak obtížné je proniknout do abstraktní (ale přesto silné) vrstvy byrokratických a zákonných pravomocí, aby bylo možné v dnešní společnosti provádět jakékoli změny, zejména proto, že každý z nás pomáhá tkát tuto spleť.

Jak však Foucault poznamenává: „Moc není věcí suverénního zavedení vlád, byrokracií nebo – podle Althusserových slov – ideologického aparátu. Spíše se skládá z mikro politiky lokálních bojů a specifických mocenských vztahů, na úrovni, kdy jsou subjekty samy místem setkání mnoha konkurenčních diskurzů, a kde se může stát, že odpor může někdy vzniknout nikoliv díky úsilí osvícených intelektuálů vysvětlit, co je se systémem špatně, ale jednoduše prostřednictvím různých konfliktů vyvolaných pluralitním, neidentickým charakterem stanovisek (nebo diskurzivních strategií) dostupných v nějakém daném čase.⁵

Smyslem sympozia „Po-hádky“ je prozkoumat úlohu tohoto narativu ve vztahu k významným společenským, politickým a ideologickým změnám, ke kterým došlo po druhé světové válce. Nebo jak se Jack Zipes ptá: „Je v experimentu pohádek něco, co je základem pro zásadní kulturní transformaci?“⁶

V našem experimentování máme v úmyslu zkoumat nekonvenční formy narativu, a to nejen vytváření nelineárních a decentralizovaných struktur, nýbrž i sbližování kolektivních mýtů mediální kultury s individuálním příběhem, spojujícím skutečné a úžasné. Michael Butor uvádí, že obrazy, které přináší ideální a seriózní pohádka, jsou „světem obráceným naruby, příkladným světem, země pohádek je kritikou zkostnatělé reality. Nezůstává stát na místě; reaguje: naznačuje, že něco transformujeme, vracíme na místo.⁷

Možná, že větší úkol spočívá spíše v tom, že budeme pokládat více svobodných otázek než dávat obvyklé již hotové odpovědí. Tento úvod končím pozvánkou pro všechny, abyste se připojili k našemu fóru a přispěli k dialogu.

Denise Carvalho, Plasy 1999
_{Notes
1.Jacques Barchilonm Le conte merveilleux français de 1690 à 1790 (Paris: Champion, 1975) and Raymonde Robert. Le conte de fées littéraire en France de la fin de XVSIIe è fin da XVIIIe siècle (Nancy: Presses Universiraires de Nancy, 1981).
2.See Hubert Gillot, La Querelle des Anciens et des Modernes (Geneva: Slatkine, 1968, reprint of 1914 edition) and „Introduction“ to Charles Perrault, Memoirs of My Life, ed. And trs. Jeanne Morgan Zarucchi Colombia: Univ. Of Missouri Oress, 1989), l-25.
3.The Bonds of Love: Psychoanalysis, Feminism and the Problem of Domination (New York: Pantheon, 1988), l-36 and 168.
4.Die Zaubergärten der Phantasie: Zur Theorie and Geschite des Kunstmärchens (heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1978), 272-73
5.See especial Michel Foucault. Power/Knoledge: selected interviews and other writtings (Brighton: Harvester, 1980).
6.Cf. jack Zipe sed., Donít Bet on the Prince: Contemporary Fairy Tales in North American and Canada (New York: Methuen, 1986).
7.“On Fairy Tales“. In European Literary Theory and Practice, ed. Vernon W. Gras (New York: Delta, 1973), 352.}