Roi Vaara uskutečnil během festivalu dvě akce. První proběhla ve dne a v exteriéru, druhá byla noční a divadelní v letním refektáři konventu. Obě měly zvláštní působivost a působnost. V Plasech byla otevřena nedávno na hlavní ulici pobočka Komerční banky a právě do té se Vaara vypravil ve zvlášním ustrojení. Do pobočky došel a vstoupil pozdravil a zase odešel. Během několika dní byla místní pobočka banky zrušena a Roi se dokonce dozvěděl, že vedoucí plaské banky stejný den zemřel.

Ze série Globe

Avraham Eilat z Izraele přivezl zajímavé bílé chmýří. A vyzdobil mne tím a dalšími materiály. Nasadil jsem si starou plynovou masku, která mi byla příliš malá a na hlavě mám malou kouli připomínající zeměkouli. Jsem celý omotaný tou tkaninou.

Pomalu jdu směrem od kláštera k bance v městečku. Vystoupám po několika kamenných schodech a vstoupím do banky, pozdravím paní u přepážky u stolu a opět odejdu. Na schodech otevírám peněženku naplněnou bílým peřím. Vezmu do prstů peří a nechávám je odfouknout větrem. Pomalu jdu zpátky do kláštera. Následující den mi bylo řečeno, že manažer banky, kterou jsem navštívil, zemřel ve stejný den, kdy proběhla performance.

Roi Vaara, srpen 2017

„Dohola ostříhaný Roi Vaara se jednou ráno probudil, oblékl bílou košili a černý oblek a vypravil se do kuchyně v prelatuře na snídani. Po cestě dostal strašnou chuť na koblihu, ale s nelibostí zjistil, že včera zapomněl někde v hospodě portmonku. Protože však jde o zkušeného a zcestovalého performera, věděl si ihned rady: otočil se a vydal se směrem do místní komerční banky směnit si pár finských valut za lokální měnu, aby měl na své oblíbené cukrovinky. Šel však, jak to někdy performeři dělají, pěkně pomalu, aby si cestu vychutnal a kolemjdoucí z toho také něco měli. Dvě stě třicet metrů mu trvalo přes dvě hodiny a dorazil ke dveřím banky, doprovázen shlukem dětí a místních povalečů chvilku před polední pauzou. Mezitím se však ing. Pavlu Tykačovi a jeho skupině Motoinvest s.r.o. podařilo dokončit několik vypečených finančních transakcí a polekaný pokladník – protože pokladna KB byla už stejně prázdná – stačil zamknout všem dveře bankovní pobočky před nosy. Roi Vaara tedy vyndal z kapsy holubí peří, rozdal je dětem a odešel si dát rohlík s čajem. Od toho dne v Plasích už žádná banka není a všichni cizinci, co dostanou chuť na koblihy, si musí jít vyměnit svoje dolary do Plzně. Nemluvě již o nadějích sponzorování projektu Centra pro Metamedia českými bankami.“ Umělec 1999/7

Roi Vaara (1953) je finský umělec a performer, člen skupiny Black Market. Do Plasů jej pozval Tomáš Ruller, stejně jako další performery Alistaira McLennana, Zbigniewa Warpechovského a Jacquese van Poppela. Roi Vaara často vyjadřoval svůj odstup od světa současného umění, které se podle něho příliš zaměřuje na muzea a galerie. Proto Vaara raději vystupuje v jiném prostředí městského všedního života nebo v krajině. Proslavil se zejména akcemi, kdy chodil ve veřejném prostoru v bílých šatech a s bíle nalíčenou tváří.

Rodilý perfomer ještě žije
Časopis Umělec 1999/5-6

Miloš Vojtěchovský, 01.05.1999

Kdosi ze skrovné skupinky jedinců věnující se u nás dosud občasnému praktikování činnosti zvané obyčejně performance, mne nedávno zaskočil a dojal svým novým špílcem. Představení mu umožnilo před trpělivými zraky diváků vypít plechovku jakéhosi hnusného energetického nápoje, vykouřit tucet cigaret najednou, být dvacet minut pohodlně opřený o klín poddajné asistentky a ještě si od srdce – i když klopotně – postěžovat na trudný úděl mladého nonkonformního umělce. Musím přiznat, že performance měla přece jen jistou eleganci a ironický nadhled ve srovnání třeba s hrozným divadlem jakéhosi nahého maďarského skřeta mučícího svého syna a nebohou rybu, kterého jsem náhodou sledoval loni na festivalu Transcommunication v Nových Zámkách. Divácká traumata, která jsou nutným důsledkem konzumace provozu současného umění, se naštěstí ukládají vedle silných zážitků. Nechť čtenář přijme těchto několik poznámek jako příspěvek k osvětlení stavu disciplíny performance, jako inspirace pro možné adepty tohoto dobrodružného koníčka a jako revizi některých zažitých omylů kroužících kolem tohoto fenoménu. Postuluji, že performance není ani divadlo, film, videoart, instalace, happening, action art, ale něco jiného, nevím přesně co.

1. K performanci nepotřebujete nutně diváky. Dobrý performer, narozdíl od herce, může nakonec svoji profesi praktikovat (případně) téměř nepovšimnut a o samotě. Praví profesionálové, tedy ti, kteří se živí na ulici, nevyhledávají publikum, to se samo tlačí kolem, hází mince do klobouku a nedá se nijak podfouknout. Stejně tak ve společnostech, které ještě úplně nezdegenerovaly, je koncentrovaná performance nemyslitelná, protože je prostě součástí každodenních rituálů a vůbec všedního života. Dnes je možné použít i videokameru, která zachytí pro případné zájemce performanční akt. Někteří zajímaví umělci jsou schopni vydržet při plném performančním vědomí nepřetržitě třeba 12 nebo 24 hodin a pohodlní diváci si pak jen tak odskočí mezi jídlem podívat, jak se děj odvíjí a jestli je performer ještě naživu.

2. Pravý peformer nepotřebuje nebo se obejde bez hromady propriet i bez technologie za půl miliónu. Pokud to skutečně požaduje, jde spíš o zbloudilého fetišistu, exhibicionistu, herce, případně neúspěšného výtvarníka, hudebníka, teoretika, technologa, snažícího se urvat pod rouškou umění svoji skývu chleba.

3. Performerem se člověk rodí, tato profese se nedá naučit, nastudovat, nacvičit. Pokud tu není cit pro prostor, ovládání vlastního těla, řeči, situace, vrozená senzitivita pro komunikaci a interakci s celým okolím a celková a nehmatatelná aura osobnosti, může to performer nebo případně divák zabalit. Jde o specifickou schopnost kombinující živelnost a sebekontrolu, zcela jinou, než je tomu u herců, hudebníků, politiků, obchodníků, sportovců. Snad nejblíže to má k činnostem šamanů, eskamotérů, ceremoniářů, psychologů. Je potřeba notný kus kouzla osobnosti, ale narcismus obvyklý u herců, hudebníků, a politiků a vůbec popstars je u oboru performance nesnesitelný a rušivý, protože zde nemá jít o předstírání a předvádění se, ale předkládání něčeho.

4. Správný performer nejezdí s jedním štykem po štaci několik let. Protože jde vždycky o jedinečnou příhodu v jedinečném prostředí před jedinečnými lidmi, správný performer (dále jen SP) má smysl (na rozdíl od podobných profesí) pro improvizaci. Tak jako třeba Houdini nebo Duchamp nedůvěřuje také regulím a fíglům své profese a neustále hledá nové možnosti a oblasti ukryté za obzorem. SP je pokud možno nomád, protože žije a čerpá z poznávání a zkoumání jiných, cizích, neznámých a nevšedních příběhů, kultur, míst, životů.

5. SP se může uchýlit do muzea nebo galerie, ale jen pokud není zbytí. Kontext ulice, přírody, města, pustiny je pro performance mnohem životadárnější než aseptické prostory pro umění.

6. Umění performance je kontroverzní a senzibilní, těžko se v něm švindluje, vyžaduje zpětnou vazbu a komunitu, která funguje. Komunita, která se stará, aby se diskutovalo, psalo, hádalo a přelo, hlavně to, co teoretikové označují jako diskurs, a jinak se tomu říká zdravý rozum. Možná to je jeden z hlavních důvodů, proč je na tom dobrá performance u nás tak mizerně. (Kupodivu, protože oba dva vůdci české vlády jsou neuvěřitelně talentovaní potencionální performeři, bohužel jim však chybí většina vlastností, které jsem přisoudil pro SP.)