Instalace a performance s použitím upraveného elektronického zařízení.

V osamění Centra pro metamedia Plasy se umělecké společenství spoléhalo na technologie, aby mohlo být připojeno a mohlo komunikovat s okolním světem. Někteří z nich se také ve své práci spoléhali na nejrůznější současné technologie (powerbooky, videoprojektory a tak dále). Naopak v samotném prostoru CMM bylo k dispozici hodně zastaralých komunikačních technologií.
Kolaborativní instalace / performance Gail Pickering a Stephanie Syjuco "Miluji technologie a technologie milují mě" byla inspirována přímo touto situací v centru CMM. Pokusily jsme se prozkoumat aktuální projevy závislosti člověka na technologiích - na nástrojích, které potřebujeme ke komunikaci, pro svoje sociální postavení, zkoumaly jsme postfunkčnost zastaralých technologií a nových jazykových struktur vyplývajících z komunikačních procesů.
Technologie a stroje formují lidské tělo a pohyb podobným způsobem, jako my používáme ruce při jejich tvarování. Od ohnutého zápěstí pro ťukání na klávesnici, po usazení se na sedadlo auta, se naše těla stávají spojená a syntetizovaná stroji, stejnou měrou jak je využíváme my. Lidský hlas je upravován, protože pak rychleji cestuje telefonním kabelem a digitální počítačová písma se stávají standardním nástrojem naší komunikace.
Tak jak komunikujeme s jinými lidmi prostřednictvím telefonu, e-mailu a faxu, streamování, rozhlasového přenosu, nebo přehrávání zaznamenaného zvuku, se učíme také rozumět pípání a blikání strojů, vnímáme je jako komunikační signály: naznačují nám, že jim dochází baterie, hlásí chybu systému a celkový stav operačního systému. Takový způsob komunikace naznačuje, že se musíme naučit jejich jazyk a vzorce podobně, jako jsme původně vytvořili ten jejich.
Podlahu v malém pokoji v prelatuře jsme pokryli zeleným kobercem s bílými pruhy a umístili jsme asambláž vytvořenou z přístrojů a elektroniky. Instalace recyklovala zastaralé přístroje - a obnovila jejich novou funkci, proměnila je novou vizuální a zvukovou estetikou: starý Macintosh II byl maskován jako nový iMac - snad nový objekt něčí touhy; nefungující cívkový magnetofon vydával jen zvuk otáčejícího se mechanismu. Tyto přístroje byly kombinovány s high-end současnými nástroji jako: powerbook, pagery, nebo CD přehrávače. "Ručně vyrobené" a nefunkční součástky (např. mobilní telefon vyrobený z polystyrénu) napodobovaly a propojily se se "opravdovými" přístroji.
Nadřazenost zraku současné kultury doprovází úvahy o zvucích každodenosti. Je to univerzální jazyk, který považujeme za samozřejmý. Zvuky propojených kabelů i elektromagnetického vlnění jsou zvuky, které si spojujeme se situací osamělého uživatele. "I Love Technology ..." zpracovává tyto zvuky, násobí je do hudebního scénáře: před-nahrávání, živé nahrávání a přehrávání, živý mikrofon - vše bylo zesíleno a spojeno do přílivových vln chaotického šumu světa komunikačních technologií, do kakofonické symfonie mechnických hlasů, hledající svého posluchače.
Představení bylo živě přenášeno mini FMvysílačkou do bezprostřední blízkosti kláštera - policejní auto se zastavilo - možná kvůli něčemu divnému, co náhle zaznělo z jejich autorádia. Za chvíli zase odjelo.

Seznam různých použitých médií:

• 1 upravený design Macintosh II
• 2 magnetofony
• 1 diaprojektor
• 2 Macintosh G3 Powerbooks
• 1 nefunkční gramofon
• 2 zesilovače
• 1 Diskman
• 2 minidisc přehrávače
• 1 FM radio vysílačka 
• 2 Marantz kazetový rekordér
• 1 kazetový player/rekordér
• 3 reproduktory
• 1 mixpult
• 2 mikrofon/amps
• 1 pager
• 1 mobilní telefon
• 1 digitální budík
• 2 LEDky na kolo

nábytek a světla

• nalezený ragál,
• plastikové pytle,
• barevná izolační páska,
• lepicí páska,
• zelený koberec z instalace Martina Kippenbergera Happy End of Franz Kafka Amerika

Pickering+Syjuco

---

Stephanie Syjuco  je americká vizuální umělkyně a pedagožka, vyučuje na Stanfordské univerzitě, na Vysoké škole užitých umění v Kalifornii, na Uměleckém institutu v San Francisku, Univerzitě Carnegie Mellon. Působí jako asistentka sochařství na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Žije v Oaklandu v Kalifornii. Pracuje s velkoformátovými kolážemi/instalacemi, které sestavuje z artefaktů, nahromaděných archivů a dočasných prodejních zařízení. Ve své práci používá často strategie, vyzývající diváky, aby se zapojili do projektů jako producenti nebo jako distributoři. S využitím kritického a ironického  podtextu a spolupráce využívá také open source systémy, shareware, zkoumá toky kapitálu, ekonomiky a mocenských struktur jako například globální participační projekt, do kterého je zapojili výrobci padělaného spotřebního zboží světových značek, parazitní umělecké eventy a vývoj alternativních vendingových ekonomik.

Narodila se v roce 1974 na Filipínách titul MFA získala na Stanfordské univerzitě a BFA na Institutu umění v San Francisku. Držitelka stipendia od nadace Guggenheim v roce 2014 a ceny Joan Mitchell pro malíře a sochaře v roce 2009. Vystavovala v řadě institucí včetně MoMA / PS1, Muzeum amerického umění Whitney, Muzeum moderního umění v San Francisku, Centrum umění a technologie ZKM, Kalifornské bienále v muzeu umění Orange County, 12. Havana Bienále, Bienále asijského umění z roku 2015 (Tchaj-wan).

Syjuco je uvedena v dokumentární sérii Art21: Umění 21. století. Nedávné výstavy "Bytí: nová fotografie" v Muzeu moderního umění v New Yorku, "Public Knowledge" v Muzeu moderního umění v San Francisku,  "Toto místo je pod revolucí" v Moskevském muzeu moderního umění. Vystavovala také v projektu "2018 Renwick Invitational" ve Smithsonian muzeum amerického umění.